ECLI:CZ:NS:2015:22.CDO.825.2015.1
sp. zn. 22 Cdo 825/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce J. Š. , H., zastoupeného Mgr. Reném Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 2, proti žalované S. Z. , O., o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 107 C 307/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. listopadu 2014, č. j. 8 Co 891/2014-80, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. listopadu 2014, č. j. 8 Co 891/2014-80, a výrok IV. usnesení Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 15. září 2014, č. j. 107 C 307/2013-71, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Karviné – pobočka v Havířově v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 15. září 2014, č. j. 107 C 307/2013-71, zastavil řízení (výrok I.), rozhodl, že se žalobci vrací soudní poplatek ve výši 5 600,- Kč po právní moci usnesení prostřednictvím finanční účtárny soudu prvního stupně (výrok II.), rozhodl, že se žalobci nevrací soudní poplatek ve výši 1.400,- Kč (výrok III.), a rozhodl, že se žalobci právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok IV.). O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně na základě aplikace §150 občanského soudního řádu, když sice dovodil, že žalobce byl formálně úspěšný ve smyslu §146 odst. 2 věty druhé občanského soudního řádu, ale shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení žalobci. Žalobce neprokázal, že by se před podáním žaloby pokusil o mimosoudní řešení věci s původním žalovaným Ing. Z. (dále jen „původní žalovaný“). Kromě zaslání předžalobní výzvy ze dne 2. 10. 2013 původnímu žalovanému, nepředložil však důkaz o doručení této výzvy Ing. Z. Ten uvedl, že v době doručování této výzvy se nezdržoval na území České republiky, a výzva mu tedy vůbec nebyla doručena. Žalovaná vstoupila do řízení až 19. 4. 2014 a v té době se dozvěděla o zahájení tohoto řízení. Téměř neprodleně, tj. 6. 5. 2014, uzavřela s žalobcem dohodu o předmětu sporu. Spoluvlastnicí předmětného pozemku se stala na základě darovací smlouvy uzavřené před podáním žaloby dne 22. 7. 2013, ovšem vklad práva na základě této smlouvy do katastru nemovitostí byl povolen k datu 1. 11. 2013, tedy dne následujícího po podání žaloby. Postup žalobce (vypracování geometrického plánu 18. 9. 2013, výzva k dohodě ze dne 2. 10. 2013 a podání žaloby 30. 10. 2013) proti původnímu vlastníkovi pak vedl k nákladům vzniklým v tomto řízení. Za této situace, když žalovaná neměla možnost fakticky před podáním žaloby věc ovlivnit a dohodnout se s žalobcem mimosoudně, měl soud prvního stupně za to, že by bylo nepřiměřeně tvrdým opatřením vůči žalované, aby zaplatila žalobci náhradu nákladů řízení. Jelikož soud prvního stupně právo na náhradu nákladů řízení žalobci nepřiznal, nezabýval se již dále dokazováním výše nákladů řízení žalobce, zejména výše odměny advokáta za zastupování žalobce.
Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce usnesením ze dne 24. listopadu 2014, č. j. 8 Co 891/2014-80, usnesení soudu prvního stupně ve výroku IV. potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že se žádnému z účastníků nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je na místě aplikace §150 občanského soudního řádu, neboť uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení by bylo nepřiměřeně tvrdé. I když žalovaná nepodala návrh na vklad vlastnictví do katastru nemovitostí bezprostředně poté, kdy byla uzavřena darovací smlouva, kterou na ni původní žalovaný vlastnictví převedl, nelze nejednání žalované považovat za porušení nějaké právní povinnosti. Žalovaná návrh na vklad podala, přičemž právní účinky vkladu vznikly ke dni 1. 11. 2013, tedy dva dny poté, kdy byla podána žaloba. K uzavření mimosoudní dohody pak došlo bezprostředně poté, kdy se žalovaná dozvěděla o tom, že se proti ní vede řízení. Odvolací soud byl toho názoru, že zde šlo skutečně o mimořádnou situaci a že v těchto okolnostech lze spatřovat důvody zvláštního zřetele hodné. Pokud snad žalobce naznačoval, že soud prvního stupně u něj vytvořil legitimní očekávání, že mu bude náhrada nákladů řízení přiznána a že jeho rozhodnutí je nepředvídatelné, odvolací soud je toho názoru, že zásada předvídatelnosti se uplatní jen při rozhodování ve věci samé.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na právní otázce, která nebyla dovolacím soudem doposud vyřešena, a to zda uzavření mimosoudní dohody žalovanou jako právním nástupcem původního žalovaného po právní moci usnesení o procesním nástupnictví odůvodňuje aplikaci §150 občanského soudního řádu. Žalobce zdůrazňuje, že původního žalovaného vyzval kvalifikovanou výzvou zaslanou na adresu jeho bydliště, na niž původní žalovaný nereagoval. Tím žalobce splnil veškeré zákonem předpokládané podmínky, aby mohl legitimně očekávat v případě procesního úspěchu přiznání náhrady nákladů řízení. Stěžejní pochybení je třeba spatřovat v liknavém přístupu žalované, která ač uzavřela s původním žalovaným darovací smlouvu dne 22. 7. 2013, návrh na vklad podala až 1. 11. 2013. Příčiny podání žaloby pak jsou podle dovolatele tedy dvě, a to pasivita původního žalovaného, který nereagoval na výzvu, a pasivita žalované, která včas nepodala návrh na vklad svého vlastnického práva do katastru nemovitostí. Žalobce dále poukazuje na hrubě nemravný a nespravedlivý postup soudu prvního stupně, který žalobce vyzval k vyúčtování nákladů řízení, posléze ke sdělením, z jaké tarifní hodnoty žalobce vycházel, a k jejímu prokázání, což žalobce učinil, když si k tomu nechal zpracovat znalecký posudek. Nejenže soud prvního stupně svévolně náhradu nákladů řízení žalobci nepřiznal, ale ještě ho mystifikoval a nechal ho vynakládat další náklady na znalecký posudek. S ohledem na uvedené žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a výrok IV. usnesení soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání.
Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
Podle článku II. – Přechodná ustanovení, bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 99/1963 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 24. listopadu 2014 a dovolací řízení bylo zahájeno po tomto datu, projednal dovolací soud dovolání a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je přípustné a zároveň důvodné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013 (uveřejněné pod č. 80/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupné na www.nsoud.cz )].
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jestliže odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před nalézacími soudy, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu soudy takto dovolateli odepřely [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. září 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013 (uveřejněné pod č. 5/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, a dostupné na www.nsoud.cz )].
Dovolatel v průběhu řízení soudům obou stupňů vytýkal, že mu z důvodu nesprávné aplikace na náhradě nákladů řízení odepřely částku 64.646,- Kč, když nesprávně aplikovaly §150 o. s. ř. Jelikož dovolatelem uvedená částka přesahuje 50.000,- Kč, přičemž její výpočet opřel o relevantní argumentaci, shledal dovolací soud naplněné předpoklady přípustnosti dovolání podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. Dovolání je pak podle §237 o. s. ř. přípustné z důvodu aplikace §150 o. s. ř. v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a zároveň důvodné.
Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Výkladem ustanovení §150 o. s. ř. se Nejvyšší soud zabýval např. v usnesení ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, nebo v usnesení ze dne 21. července 2014, sp. zn. 22 Cdo 2524/2014 (obě dostupná na www.nsoud.cz ), v nichž vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.
V uvedených rozhodnutích Nejvyšší soud dále uvedl, že obecně platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci. Ustanovení §150 o. s. ř. zakládající diskreční oprávnění soudu nelze považovat za předpis, který by zakládal zcela volnou diskreci soudu (ve smyslu libovůle), nýbrž jde o ustanovení, podle něhož je soud povinen zkoumat, zda ve věci neexistují zvláštní okolnosti, k nimž je třeba při stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení výjimečně přihlédnout. Ustanovení §150 o. s. ř. proto nelze vykládat tak, že lze kdykoli bez ohledu na základní zásady rozhodování o nákladech řízení nepřiznat náhradu nákladů úspěšnému účastníkovi řízení. Je zřejmé, že okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace §150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu než účastníku druhému, okolnosti další. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlnost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení.
K aplikaci moderačního práva podle §150 o. s. ř. se opakovaně vyjádřil i Ústavní soud, který ve své rozhodovací praxi stanovil základní limity. Ústavní soud mimo jiné dovodil, že s ohledem na principy rovnosti účastníků řízení musí být účastníkům řízení dán odpovídající prostor vyjádřit se k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř. [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 23. října 2008, sp. zn. I. ÚS 2569/07, dostupný na http://nalus.usoud.cz )] a že s ohledem na jen výjimečné prolomení zásady úspěchu ve věci musí být rozhodnutí soudu dostatečně odůvodněné a musí zohledňovat okolnosti daného případu ve všech jeho souvislostech [srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2012, sp. zn. I. ÚS 42/11, dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
V posuzovaném případě soud prvního stupně při rozhodování o náhradě nákladů řízení pochybil již ve svém postupu. V rozporu s výše uvedenou rozhodovací praxí totiž neseznámil účastníky řízení se svým záměrem, že hodlá v otázce náhrady nákladů řízení uplatnit moderační právo podle §150 o. s. ř., a nedal jim ani příležitost se k moderačnímu právu vyjádřit. Nadto opakovaně žalobce vyzval, aby doložil své náklady řízení, na základě čehož nechal žalobce pro účel zjištění tarifní hodnoty vyhotovit znalecký posudek. Soud prvního stupně tak jednak porušil princip rovnosti účastníků řízení [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3081/2014 (dostupné na www.nsoud.cz )], a jednak své rozhodnutí zatížil překvapivostí.
Dále soud prvního stupně pochybil i při postupu zvažování uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř. Toliko totiž nastínil argumenty, které se mu jevily jako důvody zvláštního zřetele hodnými, nezabýval se však pro nadbytečnost skutečnou výší náhrady nákladů řízení. Postup pro aplikaci moderačního práva má být přitom přesně opačný. Soud má tedy správně nejdříve zjistit výši nákladů řízení, která by měla být procesně úspěšné straně nahrazena, následně má zvážit důvody pro uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., přičemž má posoudit, zdali lze po tom, jemuž má být náhrada nákladů řízení přiznána, spravedlivě požadovat, aby náklady řízení nesl ze svého, a zdali je naopak nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl. Zde je možné pochybení přičítat i odvolacímu soudu, který nesprávný postup soudu prvního stupně nenapravil [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 15. července 2013, sp. zn. I. ÚS 2648/10 (dostupný na http://nalus.usoud.cz ), nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2015, sp. zn. 22 Cdo 3012/2012 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Přiměřenými se pak nejeví ani argumenty, jimiž soudy obou stupňů podložily aplikaci moderačního práva podle §150 o. s. ř.
Soudy obou stupňů spatřovaly důvod v tom, že žalovaná nepodala sice bezprostředně po uzavření darovací smlouvy návrh na vklad vlastnického práva, ale učinila tak shodou okolností dva dny po podání žaloby, a bezprostředně poté, co došlo k procesnímu nástupnictví podle §107a o. s. ř., uzavřela s žalobcem mimosoudní dohodu. Podle soudu prvního stupně se navíc neprokázalo, že by žalobce poslal původnímu žalovanému předžalobní výzvu, a k tomu si žalobce své náklady „způsobil svým poněkud uspěchaným postupem“.
S postupem soudů obou stupňů, jakož i s uplatněnými argumenty, se nelze ztotožnit. V posuzovaném případě žalobce využil svého práva nesetrvávat déle ve spoluvlastnictví a podal žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví. Předtím však ještě původního žalovaného písemně vyzval, aby věc vyřešili smírně uzavřením dohody. Jelikož původní žalovaný na zaslanou výzvu nereagoval, podal žalobce ve shodě s údaji zapsanými v katastru nemovitostí takřka po uplynutí 1 měsíce od zaslání výzvy žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví proti původnímu žalovanému. Tato žaloba byla soudu prvního stupně doručena 30. 10. 2013. Dne 1. 11. 2013 podala žalovaná návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle darovací smlouvy ze dne 22. 7. 2013.
Dovolací soud na rozdíl od soudů obou stupňů nemá žalobci co vytknout. Žalobce postupoval s potřebnou opatrností, když nejdříve vyzval původního žalovaného coby spoluvlastníka zapsaného v katastru nemovitostí, aby společně jednali o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví dohodou. Jelikož původní žalovaný na výzvu nereagoval, žalobce takřka po uplynutí 1 měsíce podal žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví proti tehdy zapsanému původnímu žalovanému coby zapsanému spoluvlastníkovi v katastru nemovitostí. Oproti soudu prvního stupně se dovolací soud nedomnívá, že by postup žalobce byl „poněkud ukvapeným“. Naopak postup žalované nebyl zcela bezchybný. Žalovaná uzavřela dne 22. 7. 2013 darovací smlouvu s původním žalovaným, návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí však podala až 1. 11. 2013, tedy více jak 3 měsíce po uzavření darovací smlouvy a 2 dny po doručení žaloby žalobce soudu. Ačkoliv žalovaná nebyla povinna bezprostředně po uzavření darovací smlouvy podat návrh na vklad do katastru nemovitostí, nelze její nečinnost, případně nečinnost původního žalovaného, který nereagoval na zaslanou výzvu, klást k tíži žalobce, který se o uzavření darovací smlouvy mohl dozvědět jen stěží.
Pro důvody zvláštního zřetele hodné potom nehovoří ani ta skutečnost, že žalovaná poté, co se stala účastníkem řízení, bezprostředně s žalobcem uzavřela mimosoudní dohodu. Soudy obou stupňů totiž pominuly tu skutečnost, že k tomu, aby mohla být mimosoudní dohoda uzavřena, přispěli oba účastníci více či méně stejnou měrou. Navíc uzavřením dohody si žalovaná zajistila, aby nadále nevznikaly náklady probíhajícího řízení.
S ohledem na uvedené proto dovolací soud nemohl přisvědčit soudům obou stupňů, že jimi uváděné argumenty lze považovat za důvody hodné zvláštního zřetele podle §150 o. s. ř., pro něž by bylo možné odepřít procesně úspěšnému žalobci náhradu nákladů řízení podle §146 odst. 2 věty druhé o. s. ř.
Ze shora uvedených důvodů vyplývá, že usnesení odvolacího soudu spočívá ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož Nejvyšší soud shledal, že ve věci nejsou splněny předpoklady pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu podle §243d písm. b) o. s. ř., postupoval podle §243e odst. 1 o. s. ř. a usnesení odvolacího soudu zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují také na výrok IV. usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. také výrok IV. usnesení soudu prvního stupně a vrátil věc v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243g odst. 1 věty první o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§243 g odst. 1 in fine o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. dubna 2015
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu