ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.848.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 848/2018-516
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně G. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Siostrzonkem, advokátem se sídlem v Ostravě, U Cementárny 1303/16, proti žalované obci Albrechtice , IČO 297429, se sídlem v Albrechticích, Obecní 186, o odstranění stavby, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 110 C 169/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 9. 2017, č. j. 8 Co 174/2017-477, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 11. 2016, č. j. 110 C 169/2013-443, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby byla žalovaná povinna na své náklady odstranit část stavby kanalizace postavené na pozemku žalobkyně, konkrétně část stavby kanalizace umístěné na pozemku parc. č. XY, zapsaném v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. až V.).
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací usnesením ze dne 8. 9. 2017, č. j. 8 Co 174/2017-477, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Souhlasil s jeho závěrem, že po zvážení všech okolností by odstranění stavby nebylo účelné. Uvedl však, že nelze-li žalobě vyhovět, musí soud podle §135c odst. 3 obč. zák. vypořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby jinak, zejména zřízením věcného břemene za náhradu. Jelikož soud prvního stupně žalobu zamítl, aniž by se zabýval jiným řešením vztahu mezi účastníky řízení podle §135c odst. 3 obč. zák., odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil s tím, že v dalším řízení bude nutno vyřešit rozsah věcného břemene a jeho ocenění.
Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Odvolací soud nesprávně právně posoudil neúčelnost odstranění stavby, existenci dobré víry na straně obce, povahu stavby coby veřejně prospěšné a hledisko hospodářské ztráty na straně žalované a při svých úvahách se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žalované uloží povinnost předmětnou část stavby kanalizace postavené na pozemku žalobkyně odstranit na vlastní náklady, a přizná žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Protože ke vzniku neoprávněné stavby mělo dojít před 1. 1. 2014, postupoval dovolací soud podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť vypořádání neoprávněných staveb, zřízených před nabytím účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., se provádí podle dosavadních předpisů (v dané věci podle §135c obč. zák.). Uvedený závěr vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1828/2012, a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
V posuzované věci jsou obsahem dovolání především námitky, že odvolací soud nesprávně zohlednil kritéria, jež jsou rozhodná pro úvahu, zda neoprávněnou stavbu je na místě odstranit, či zvolit jiný způsob vypořádání vztahu mezi vlastníkem stavby a vlastníkem zastavěného pozemku. Podle dovolatelky se odvolací soud při posouzení neúčelnosti odstranění stavby, při posouzení existence dobré víry na straně obce, posouzení povahy stavby coby veřejně prospěšné a při posouzení hlediska hospodářské ztráty na straně žalované obce odchýlil od judikatury dovolacího soudu. Dovolatelka však neuvádí žádná rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jejichž závěrů se měl odvolací soud při vymezení těchto kritérií odchýlit, vyjma obecného poukazu na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3177/2005, 22 Cdo 929/2001, 22 Cdo 3000/2008, 22 Cdo 490/2001 a 22 Cdo 4484/2007 v souvislosti s posouzením otázky dobré víry a omluvitelného omylu.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], resp. proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má – podle mínění dovolatele – dovolací soud odchýlit [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 (obě dostupná na www. nsoud.cz) ].
V daném případě proto dovolání není přípustné již z toho důvodu, že dovolatelka řádně nevymezila přípustnost dovolání tak, jak ji vyžaduje rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Ostatně pomine-li dovolací soud uvedené skutečnosti, není dovolací argumentace schopná zpochybnit závěry odvolacího soudu o způsobu vypořádání neoprávněné stavby zřízením věcného břemene.
Nejvyšší soud předně zdůrazňuje, že závěr o neoprávněnosti stavby nebyl v dovolání napadán a dovolací soud se proto správností tohoto závěru nemohl zabývat. Dovolací soud pro další řízení pouze odkazuje na následující závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu o oprávněnosti stavby:
Podstata neoprávněné stavby spočívá v tom, že stavebník staví na cizím pozemku, aniž by mu svědčil právní titul umožňující na cizím pozemku stavět. Pro klasifikaci stavby jako neoprávněné není rozhodující, zda stavebník měl či neměl stavební povolení [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2612/2003, uveřejněné pod č. C 2660 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“)], a bez dalšího není rozhodné ani vydané kolaudační rozhodnutí [k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3953/2008 (uveřejněné pod č. C 8315 v Souboru). K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud souhrnně přihlásil např. v usnesení ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 234/2011 (dostupném na www.nsoud.cz )]. Z uvedeného a contrario vyplývá, že závěr o oprávněnosti stavby je spojen výhradně s existencí občanskoprávního titulu k výstavbě a nikoliv se stavebním povolením a kolaudačním rozhodnutím, resp. jejich absencí. Tedy při rozhodování o neoprávněné stavbě není rozhodující, zda jde ve smyslu stavebních předpisů o stavbu povolenou či nikoli. Rozhodnutím soudu o neoprávněné stavbě nezasahuje nijak do pravomoci správních orgánů rozhodnout o povolení takové stavby, ani takové rozhodnutí o povolení stavby nenahrazuje (shodně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2233/2013, dostupné na www.nsoud.cz ; proti uvedenému rozhodnutí byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 2. 1. 2014, sp. zn. IV. ÚS 907/2014, dostupným na http://nalus.usoud.cz ).
Podstatou dovolání je nesouhlas se závěry odvolacího soudu o vypořádání neoprávněné stavby.
Podle §135c odst. 1 – 3 obč. zák. zřídí-li někdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo, může soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je třeba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zřídil (dále jen „vlastník stavby“). Pokud by odstranění stavby nebylo účelné, přikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníku pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí. Soud může uspořádat poměry mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zřídit za náhradu věcné břemeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbě.
Ve výše uvedeném usnesení ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2233/2013, Nejvyšší soud vysvětlil, že problematika neoprávněné stavby je upravena v §135c obč. zák.; toto ustanovení dává soudu širokou možnost uvážení při rozhodování o vypořádání neoprávněné stavby, a proto by v dovolacím řízení bylo možno zpochybnit úvahy soudů rozhodujících v nalézacím řízení jen v případě, že by šlo o úvahy zjevně nepřiměřené. Omezení vlastnického práva vlastníka pozemku, na kterém byla neoprávněně zřízena cizí stavba, zřízením věcného břemene ve prospěch stavebníka, je opatřením, které připadá v úvahu ve výjimečných případech. To je patrno i ze skutečnosti, že Listina základních práv a svobod s nuceným omezením vlastnického práva v soukromém zájmu výslovně nepočítá (to neplatí pro zákaz zneužívání vlastnického práva, případně pro zákaz imisí – viz čl. 11 odst. 3), tím spíše v případě, kdy jde o soukromý zájem toho, kdo do práva vlastníka zasáhl bez právního důvodu. Jestliže však nalézací soudy rozhodly o zřízení věcného břemene na základě zákonného ustanovení §135c odst. 3 obč. zák., nemohly svým postupem porušit čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Tak tomu je i v dané věci; rozhodnutí není v rozporu s kritérii uvedenými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 432/2002, uveřejněném pod č. 23/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve kterém se uvádí: „Účelnost odstranění neoprávněně zřízené stavby je třeba vždy hodnotit s přihlédnutím ke všem okolnostem a povaze každého jednotlivého případu. V rámci této volné úvahy soud musí přihlížet také k tomu, zda by odstranění stavby nebylo v rozporu s dobrými mravy. Přihlíží se zejména k povaze a rozsahu hospodářské ztráty, která by odstraněním stavby vznikla, k tomu, zda vlastník stavby a jeho rodina ve stavbě bydlí, jaký je rozsah zastavěného pozemku, zda vlastník stavby věděl, že staví na cizím pozemku či naopak stavěl v dobré víře, že mu pozemek patří. Soud musí v těchto případech porovnat hospodářskou a jinou ztrátu, která by odstraněním stavby vznikla, se zájmem na dalším využití stavby.“
V projednávané věci nalézací soudy zohlednily následující okolnosti:
- jedná o stavbu neoprávněnou, jíž bylo zasaženo do vlastnického práva žalobkyně,
- obec rozhodla o stavbě kanalizace v části obce XY již v 2004, kdy vlastníky pozemku byli rodiče žalobkyně manželé G., kteří s výstavbou kanalizace a s následným zřízením věcného břemene přes jejich pozemek souhlasili,
- s ohledem na financování bylo se samotnou stavbou kanalizace započato 5. 3. 2012 a na pozemku žalobkyně pak 23. 7. 2012, přičemž v mezidobí, v roce 2009, darovali manželé G. pozemek žalobkyni s tím, že ji o souhlasu se stavbou neinformovali a žalobkyně se o něm dozvěděla až v době, kdy výstavba kanalizace již probíhala,
- dne 24. 5. 2012 sdělila žalobkyně žalované své nesouhlasné stanovisko se stavbou kanalizace na jejím pozemku a tím odvolala souhlas svých právních předchůdců,
- v době započetí realizace stavby kanalizace byla žalovaná v dobré víře, že jí nadále svědčí právo stavět na základě souhlasu předchozích vlastníků a později i na základě souhlasu žalobkyně, která uvedla, že nehodlá stavbě bránit,
- dne 19. 6. 2012 se uskutečnilo mimosoudní jednání, na kterém účastníci trvali na svých rozdílných stanoviscích, pokud jde o platnost smluv sepsaných s právními předchůdci žalobkyně manželi G., o informacích ohledně stavby a termínu jejího zahájení, o vedení trasy, ale i o samotné hodnotě věcného břemene s tím, že žalobkyně sdělila, že stavbě nehodlá bránit, požaduje však uzavření nové smlouvy o zřízení věcného břemene neboť smlouvy předložené žalovanou obcí nechrání zájmy vlastníků dotčených pozemků (v konečném důsledku se účastníci na hodnotě věcného břemene nedohodli),
- náklady na výstavbu kanalizace činily přes 16 milionů a byly hrazeny nejen z prostředků obce XY, ale i z prostředků Evropské unie a Státního fondu životního prostředí,
- od 1. 1. 2015 hradí SmVak, a. s. žalované nájemné ve výši 5 143 Kč měsíčně a stočné ve výši 36,66 Kč/m 3 ,
- ze stanoviska Š. ke změně trasování kanalizace, předloženého žalobkyní v průběhu řízení, vyplynulo, že náklady na změnu vedení kanalizace by činily zhruba 1 217 809 Kč s tím, že v nich nejsou zohledněny náklady na odstranění stávající kanalizace,
- z povahy stavby vyplývá, že jde o stavbu veřejně prospěšnou a obci by vznikla značná hospodářská ztráta v souvislosti s náklady, které by musela vynaložit na její odstranění, navíc by šlo o akci časově značně náročnou,
- rozsah zastavěnosti pozemku žalobkyně ji příliš neomezuje v jeho dalším užívání, neboť jde o neoplocený zatravněný pozemek, který je zatížen v okrajové části u jeho hranice v délce zhruba 50 metrů a jedinými důvody nesouhlasu, které žalobkyně uvedla, byly, že by musela zajistit přístup provozovateli v uvedených místech a že nelze pozemek oplotit.
Odvolací soud pak uvedl, že kromě prioritního hlediska dobré víry je nutno zvažovat účelnost odstranění stavby, dále je nutno přihlédnout k povaze a rozsahu hospodářské ztráty, která by odstraněním stavby vznikla, k jakému účelu byla stavba zřízena a jaký je její charakter, jaký je rozsah zastavěného pozemku, za jakých okolností byla stavba zřízena, zda vlastník věděl, že staví na cizím pozemku, a že je nutno porovnat hospodářskou ztrátu a jinou ztrátu, která by odstraněním stavby vznikla, přičemž hospodářskou ztrátou jsou nejen náklady na odstranění stavby, ale i samotná cena stavby, a je nutno porovnat tuto ztrátu ve vztahu k následnému hospodářskému využití dosud zastavěného pozemku neoprávněnou stavbou. Jestliže na základě shora zjištěných okolností dospěl k závěru, že by odstranění stavby kanalizačního řádu nebylo účelné, nelze jeho úvahy považovat za zjevně nepřiměřené.
Dovolací námitky jsou pak převážně nepřípustnou kritikou zjištěných skutkových okolností promítajících se do závěru o volbě způsobu vypořádání neoprávněné stavby. Dovolatelka namítá, že na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu soud dospěl k nesprávným právním závěrům. Od 1. 1. 2013 však nelze v režimu dovolacího řízení úspěšně zpochybnit skutková zjištění učiněná v nalézacím řízení. Těmito skutkovými zjištěními je soud vázán a nemůže je přezkoumávat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013). Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), přitom nelze vycházet z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.
Rozhodnutí odvolacího soudu s ohledem na shora uvedené není v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (a ani s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3177/2005, 22 Cdo 929/2001, 22 Cdo 3000/2008, 22 Cdo 490/2001 a 22 Cdo 4484/2007), neboť jím byla zohledněna veškerá kritéria, jež mají být podle judikatury Nejvyššího soudu vzata v úvahu.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 11. 2018
Mgr. David Havlík
předseda senátu