ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.871.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 871/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce F. V., zastoupeného advokátem, proti žalovaným: 1) D. K., a 2) I. K., zastoupeným obecným zmocněncem, o úpravu užívání nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 9 C 1001/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. září 2004, č. j. 22 Co 1792/2004-141, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal, aby soud vyslovil, že je oprávněn užívat níže uvedené nemovitosti, jejichž je podílovým spoluvlastníkem v rozsahu jedné ideální poloviny. V užívání nemovitostí mu brání žalovaní, kteří jsou též jejich podílovými spoluvlastníky.
Okresní soud v Českém Krumlově (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. června 2004, č. j. 9 C 1001/2002-120, zamítl „návrh, aby bylo rozhodnuto o tom, že je žalobce oprávněn užívat v druhém nadzemním podlaží domu čp. 31 v části obce S. na parcele č. stavební 41 byt o dvou pokojích a kuchyňského koutu s koupelnou a WC se samostatným přístupem z hlavní cesty ze silnice přes parcelu č. stavební 41 zastavěná plocha a parcelu č. 544/1 zahrada v k. ú. Z., obec B. a aby bylo rozhodnuto o tom, že žalobce je oprávněn užívat pravou polovinu zahrady p. č. 544/1 v k. ú. Z., obec B., přičemž jde o nemovitosti zapsané na LV č. 75 v k. ú. Z., obec B. u katastrálního úřadu v Č. K.“. Dále rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci řízení jsou podílovými spoluvlastníky uvedených nemovitostí. Nabývacím titulem je kupní smlouva, uzavřená 4. 10. 2000 s prodávajícím J. C. Mezi účastníky řízení nedošlo k dohodě, jakým způsobem budou nemovitosti užívat, užívají je pouze žalovaní. Soud odepřel ochranu výkonu spoluvlastnického práva žalobce, protože za současného stavebního uspořádání domu není reálně možné, aby podkroví, kde má svůj pokoj nezletilá dcera žalovaných, zároveň užíval i žalobce. Současně přihlédl k vzájemné nevraživosti účastníků řízení. Vzal v úvahu, že žalobce nezaplatil svůj podíl kupní ceny a od žalovaných požaduje umožnění užívání, ačkoliv sám vlastní další nemovitost; navíc pod sp. zn. 6 C 171/2003 projednává tamní soud žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví účastníků k předmětným nemovitostem. Uzavřel, že výkon vlastnického práva žalobce je v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“), a odepřel ochranu takovému výkonu práva.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 23. září 2004, č. j. 22 Co 1792/2004-141, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, to v podstatě pro jeho věcně správné důvody; rozhodl též o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (OSŘ); uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Namítá, že soud v dané věci nesprávně aplikoval §3 odst. 1 ObčZ. Žalobce se domáhal práva užívat byt v druhém nadzemním podlaží předmětného domu, protože potřeboval řešit svoji bytovou situaci. Svědčí mu sice vlastnické oprávnění i k další nemovitosti, ale je omezeno věcným břemenem. Existence několika vlastnických titulů k nemovitostem však nemůže založit odepření výkonu práva, jako je oprávnění věc užívat či neužívat, přestat užívat či znovu začít užívat. Za velmi nebezpečné považuje, aby soud sankcionoval spoluvlastníka za to, že přestal užívat svůj spoluvlastnický podíl a nesprávným označil závěr soudu, že faktický stav neumožňuje žalobci užívání specifikované části nemovitosti. K tomu dále namítá, že jeho užívací právo nikdy nezaniklo a soud měl žalované vést k tomu aby jeho užívací právo respektovali. V rozporu s právem je skutečnost, že žalovaní neoprávněně provádějí stavební zásahy do dispozice domu, čímž mu znemožňují užívání předmětných prostor. Postavil-li soud své rozhodnutí na úvaze, že užívání těchto prostor je v rozporu s dobrými mravy, pak jde o rozhodnutí protizákonné a protiústavní. Pouhý jeho závěr, že vztahy mezi účastníky jsou dlouhou dobu nevraživé a nepřátelské, je nedostatečným základem pro uplatnění zásad podle §3 odst. 1 ObčZ. Tyto vztahy totiž dostaly negativní náboj až poté, kdy nastaly rozpory z nevyjasněných poměrů ohledně užívání nemovitosti. Soud tedy zaměňuje příčinu s následkem. Aplikace §3 odst. 1 ObčZ soudem dovolatele uvádí do horšího postavení, než by měl podle zákona mít. Navrhuje, aby dovolací soud konstatoval, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, zrušil rozsudek odvolacího soudu, ale i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolatel v dané věci opírá přípustnost o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Použití ustanovení §3 odst. 1 ObčZ nelze vyloučit na základě úvahy, že výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy (viz rozsudek Nejvyššího sodu ze dne 17. května 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 479, svazek 5). Zákon nestanoví, co jsou to dobré mravy; jejich stanovení pro každý případ je věcí úvahy soudů v nalézacím řízení, kterou může dovolací soud zpochybnit jen v případě, jde-li o úvahu zjevně nepřiměřenou. Tak tomu v dané věci není. Rozhodnutí soudu prvního stupně i navazující rozhodnutí odvolacího soudu jasně vysvětlují, v čem je spatřován rozpor výkonu práva s dobrými mravy, přičemž úvahy soudů nejsou zjevně nepřiměřené.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, a to ani podle jiného ustanovení OSŘ, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatel s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovaným v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohli požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. dubna 2006
JUDr. Jiří Spáčil, v.r.
předseda senátu