ECLI:CZ:NS:2006:22.CDO.879.2005.1
sp. zn. 22 Cdo 879/2005
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně M. A., zastoupené advokátkou, proti žalovanému D. Š., zastoupenému advokátem, o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 205/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2004, č. j. 62 Co 286/2004-214, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2004, č. j. 62 Co 286/2004-214, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud zrušil a vypořádal podílové spoluvlastnictví účastníků řízení k níže uvedeným nemovitostem. Tvrdila, že žalovaný nepřistoupil na její návrh, aby nemovitosti prodali, užíval je sám, část jich pronajímal a choval se tak, jako by spoluvlastnický podíl žalobkyně neexistoval.
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. dubna 2004, č. j. 7 C 205/98-188, výrokem pod bodem I. zrušil „podílové spoluvlastnictví žalobkyně M. A. a žalovaného Ing. D. Š. k nemovitostem, a to domu čp. 133 s pozemkovou parcelou č. parc. 1717 o výměře 1.155 m2 a dále parc. č. 1718/1 o výměře 816 m2, parc. č. 1718/3 o výměře 7 m2, parc. č. 1718/4 o výměře 259 m2 v katastrálním území B., zapsaných na listu vlastnictví č. 85 pro katastrální území B. u Katastrálního úřadu P. a dále č. parc. 1718/2 o výměře 578 m2 a 1718/5 o výměře 202 m2 v katastrálním území B., zapsaných na listu vlastnictví č. 1001 pro katastrální území B. u Katastrálního úřadu pro P.“, výrokem pod bodem II. určil, že výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí je žalovaný, výrokem pod bodem III. uložil žalovanému povinnost „zaplatit žalobkyni částku 5,580.000,- Kč, a to částku 1,200.000,- Kč do 15-ti dnů od právní moci rozsudku a částku 4,380.000,- Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku“, a výroky pod body IV., V. a VI. rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že účastníci řízení jsou rovnodílnými podílovými spoluvlastníky shora uvedených nemovitostí. Nadále nehodlají setrvat ve spoluvlastnickém vztahu a proto soud jejich spoluvlastnictví zrušil a vypořádal je podle §142 odst. 1 občanského zákoníku (dále „ObčZ“). Nemovitosti přikázal do vlastnictví žalovanému s ohledem na to, že o ně měl zájem, užíval je a v souvislosti s tím investoval do jejich oprav a údržby.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 8. prosince 2004, č. j. 62 Co 286/2004-214, změnil rozsudek soudu prvního stupně „v napadených výrocích o určení výlučného vlastníka a o povinnosti zaplatit finanční vyrovnání takto: Výlučným vlastníkem předmětných nemovitostí se určuje žalobkyně. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému částku 5.580.000,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku“. Ve výrocích o náhradě nákladů řízení státu rozsudek soudu prvního potvrdil a dále rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud shledal výrok soudu prvního stupně o zrušení podílového spoluvlastnictví správným. Konstatoval však, že žalovaný nemovitosti neužívá k uspokojování bytových potřeb a pokud jich podstatnou část pronajímá za úplatu jiným subjektům, nejde o způsob užívání, který by byl spojen bezprostředně s jeho osobou. Využít nemovitostí pronájmem by totiž byla schopna i žalobkyně. Žalovaný o nemovitosti v omezené míře sice pečoval, ale žalobkyni neumožnil, aby se na jejich využití odpovídajícím způsobem podílela. K otázce schopnosti úhrady vypořádacího podílu odvolací soud zjistil, že prostředky, jimiž by mohl žalovaný disponovat, by postačovaly k úhradě pouhých tří pětin hodnoty předmětného podílu nemovitostí. Žalobkyně naopak prokázala svoji solventnost s tím, že disponuje finančními prostředky přesahujícími částku sedm milionů Kč, o výlučné vlastnictví nemovitostí má zájem a hodlá je nadále využívat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 OSŘ. Připomíná, že žalobkyně v průběhu řízení dávala přednost prodeji nemovitostí a rozdělení výtěžku. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil, aniž by jakkoliv doplnil dokazování. Žalovaný údajně neprokázal svoji solventnost, ve skutečnosti již v době vydání rozsudku soudu prvního stupně disponoval příslušnou částkou, kromě jiného z uzavřené hypoteční smlouvy s bankou. Odvolací soud za rozhodující považoval hledisko schopnosti vyplatit finanční náhradu „bez zbytečného odkladu“; ideu hodnotového ekvivalentu však dovolatel není schopen přijmout, když ho k nemovitostem váže citový vztah. Institut účelného využití přikázané věci odvolací soud neshledal nejpodstatnějším, ač podle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 340/2002 mají být určujícími hlediska velikost podílů a účelné využití věci. K argumentaci odvolacího soudu dovolatel namítá, že v nemovitosti bydlí, on i jeho manželka v ní provozují podnikatelskou činnost a děti v ní mají klubovou místnost. Nebyl poučen podle §118a OSŘ; pokud by se tak stalo, uvedl by, že v budově má od roku 1998 inženýrskou, expertní a projektovou kancelář R., s. r. o. a manželka zde provozuje poradenskou kancelář. K otázce bydlení uvádí, že nemovitost takto žalobkyně nikdy neužívala, ani to nehodlá učinit a nedoložila, jak hodlá s nemovitostmi v budoucnu naložit. Skutečnost uváděná odvolacím soudem, že žalovaný neumožnil žalobkyni, aby se přiměřeným způsobem na využití nemovitostí podílela, není správný, protože žalobkyně o ně nepečovala. K tvrzení, že žalovaná bude údajně nemovitosti využívat, poznamenává, že v restituci nabyla několik dalších nemovitostí, avšak s výjimkou té, kterou užívá k bydlení své rodiny, všechny další odprodala. Bezprostředně po rozhodnutí odvolacím soudem ostatně sama žalovanému nabídla sporné nemovitosti k odkoupení, avšak za podstatně vyšší cenu, než jak ji určil soud. Odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 220/04, rozsudek odvolacího soudu pokládá za překvapivý a dospěl-li tento soud k jinému právnímu názoru, než soud prvního stupně, měl jeho rozsudek zrušit a věc soudu prvního stupně vrátit k dalšímu řízení. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně polemizuje s argumentací žalovaného, již pokládá za nepravdivou, popř. velmi zkreslenou Odkazuje na rozsudek odvolacího soudu, s jehož obsahem se plně ztotožňuje. Podle jejího názoru není naplněn žádný ze zákonných dovolacích důvodů a navrhuje, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že jsou uplatněny dovolací důvody upravené v §241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 OSŘ a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 OSŘ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Podle §142 odst. 1 ObčZ nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Přihlédne přitom k velikosti podílů a k účelnému využití věci. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.
Rozhodování soudů ve věcech podílového spoluvlastnictví, a to i výkladu pojmu účelné využití věci ve smyslu §142 odst. 1 ObčZ ve znění před novelou č. 509/1991 Sb., se zabývalo stanovisko publikované pod R 54/1973 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Při zrušení podílového spoluvlastnictví k věci, kdy vypořádání není možné provést jejím rozdělením, je třeba pro přikázání věci jednomu nebo více spoluvlastníkům za náhradu přihlížet k účelnému využití věci. Ve zmíněném stanovisku se uvádí, že soudy „u obytných domů zkoumají bytovou potřebu spoluvlastníků, přihlížejí k tomu, kdo dosud dům obýval, kdo ho udržoval, opravoval, případně do něj investoval, kdo je schopen starat se nadále o jeho řádnou údržbu…“. Tento výklad je přiměřeně nadále použitelný i nyní pro výklad pojmu účelné využití nemovitosti, která slouží k podnikání, tj. že při posouzení otázky účelného využití takové nemovitosti se přihlíží k tomu, který ze spoluvlastníků v nemovitosti podnikal, udržoval ji, opravoval, případně do ní investoval a je schopen se o její údržbu nadále starat (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2003, sp. zn. 22 Cdo 1283/2001, Soubor rozhodnutí NS č. C 1940, sv. 25). Soud může přikázat nemovitost do výlučného vlastnictví i tomu spoluvlastníkovi, kterému nesvědčí kritéria výslovně v zákoně uvedená; pokud §142 odst. 1 ObčZ stanoví, že soud přihlédne k účelnému využití věci, jde o právní normu s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (viz usnesení ze dne 28. července 2003, sp. zn. 22 Cdo 340/2002, Soubor rozhodnutí NS C 2058, sv. 26). Musí však jít o takové okolnosti, jejichž závažnost takový postup umožňuje.
Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (§118a odst. 3 OSŘ).
V dané věci žalovaný od počátku navrhoval, aby nemovitosti byly přikázány do jeho výlučného vlastnictví, zatímco žalobkyně návrhy na vypořádání opětovně měnila. V žalobě uvedla, že žalovaný porušuje její spoluvlastnické právo, polovinu nemovitosti sám pronajímá, celé nájemné si ponechává a do budovy neinvestuje. Žalovaný pak tvrdil, že se o nemovitosti stará sám, že žalobkyně o ně neprojevila zájem ani v době povodní, že do nich po povodních investoval polovinu své hotovosti (asi 1 500 000 Kč, ovšem část dostal poté jako pojistné plnění zpět – viz č. l. 110 v.) a že je modernizoval; v závěrečném návrhu pak tvrdil, že celkem do nemovitostí investoval částku 2 500 000 Kč (viz č. l. 94, 103, 111, 183). Uvedl též, že vybrané nájemné investuje do nemovitosti a že žalobkyně pronajímá samostatně prostory v jiném domě, jehož jsou účastníci spoluvlastníky, a nájemné mu nepoukazuje. Tvrzení žalovaného jsou nepochybně právně relevantní a v případě, že by byla prokázána, by tu byly podmínky pro přikázání nemovitostí do jeho vlastnictví, pokud by tomu nebránila jiná závažná okolnost (například že by bylo patrné, že není schopen zaplatit žalobkyni přiměřenou náhradu za její podíl - viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 1563/99, uveřejněné v Soudních rozhledech č. 9/2000).
Žalovaný však k těmto tvrzením neoznačil potřebné důkazy a nenavrhl jejich provedení; soud prvního stupně jej však o potřebě navrhnout důkazy k těmto konkrétním tvrzením nepoučil (viz §118a odst. 3 OSŘ) a neprovedl ani žalobkyní navržený důkaz výslechem účastníků (č. l. 3), aniž toto neprovedení odůvodnil. Řízení je tak postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) OSŘ].
Odvolací soud učinil skutkové zjištění, že žalovaný nemá dostatečnou peněžní částku na zaplacení náhrady pro žalovanou. Soud prvního stupně takové skutkové zjištění neučinil, v této souvislosti jen polemizoval s „argumentací žalované“, která tuto skutečnost tvrdila. Odvolací soud pak dospěl k závěru o platebních možnostech žalovaného, aniž k této skutečnosti provedl dokazování; v této části nemá skutkové zjištění odvolacího soudu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ).
K názoru odvolacího soudu, že předmětem jeho rozhodování nebyl výrok o zrušení podílového spoluvlastnictví, neboť nebyl napaden odvoláním a nabyl samostatně právní moci, poukazuje dovolací soud na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne z 26. června 1980, sp. zn. 3 Cz 36/80 (publikován např. v systémech Lexdata a ASPI), jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 5. října 2005, sp. zn. III. ÚS 687/04. Z těchto rozhodnutí se podává závěr, že je-li rozsudek o zrušení a vypořádání podílového vlastnictví napaden odvoláním jen v části týkající se způsobu vypořádání, nemůže nabýt právní moci ani v části, ve které se podílové spoluvlastnictví zrušuje, neboť jde o závislé výroky (§206 odst. 2 OSŘ).
Naproti tomu nelze přisvědčit námitce dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé; skutečnosti, o které opřel odvolací soud své rozhodnutí, žalobkyně opětovně tvrdila a tak žalobce musel počítat s tím, že k nim může odvolací soud přihlédnout, a mohl se proti tvrzením žalobkyně bránit. Také návrh na tzv. širší vypořádání podílového spoluvlastnictví žalovaný nepodal; samotnou skutečnost, že tvrdil investice do společné věci nelze vykládat tak, že by výslovně uplatnil nárok na jejich vypořádání.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání je důvodné. Proto nezbylo, než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení (243b odst. 2, 3 OSŘ).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. května 2006
JUDr. Jiří Spáčil, CSc., v. r.
předseda senátu