ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.892.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 892/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce P. P. , zastoupeného JUDr. Jiřím Šmrhou ml., advokátem se sídlem ve Strakonicích, Plánkova 600, proti žalované V. H. , zastoupené JUDr. Václavem Kaskou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova tř. 1321/1, o vzájemném návrhu žalované na určení, že stavba je součástí pozemku, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 8 C 96/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 24. září 2015, č. j. 15 Co 472/2015-121, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 168 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobce JUDr. Jiřího Šmrhy ml., advokáta se sídlem ve Strakonicích, Plánkova 600.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Táboře (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 7. 5. 2015, č. j. 8 C 96/2014-79, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem stavby – budovy bez č. p./č. e., objekt bydlení (dále jen „předmětná stavba“), postavené na pozemku parc. č. st. 128, v obci a v k. ú. V. (výrok I.), zamítl vzájemný návrh, aby bylo určeno, že rozestavěná (dosud nezkolaudovaná) stavba bez č. p./č. e., zřízená na pozemku parc. č. st. 128 v obci a k. ú. V., zapsaném u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště Tábor na LV č. 116, je součástí pozemku ve vlastnictví žalované (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 24. 9. 2015, č. j. 15 Co 472/2015-121, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která doposud nebyla vyřešena. Žalovaná namítá, že po zániku původního vlastníka předmětné stavby v důsledku zrušení konkursu se stala předmětná stavba nemovitou věcí opuštěnou, a proto se nutně stala od 1. 1. 2014 ve shodě s §506 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též „o. z.“), součástí pozemku, na němž byla postavena. Jelikož pozemek pod stavbou je ve vlastnictví žalované, nutně předmětná stavba „přirostla“ do vlastnictví žalované. Odvolací soud při závěru, že nemůže nastat stav, že předmětná stavba nikomu nepatří, pominul, že předmětná stavba nebyla dosud neznámým majetkem, jakož i skutečnost, že ke dni nabytí účinnosti občanského zákoníku nedošlo k obnovení zaniklé právnické osoby postupem podle §75b zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obch. zák.“). Přímé aplikaci podle žalované nebrání ani §3054 a 3055 o. z., které na posuzovaný případ nedopadají. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření upozorňuje, že žalovaná nepřípustně dovozuje aplikaci §506 o. z. i na právní vztahy vzniklé před účinností občanského zákoníku. Ztotožňuje se s tím, že žalovaná před 1. 1. 2014 předmětnou stavbu nevlastnila, naopak nesouhlasí, že by se účinností občanského zákoníku stala jejím vlastníkem. Součástí pozemku se však předmětná stavba nemohla stát, neboť žalovaná nebyla vlastníkem pozemku a zároveň předmětné stavby na něm stojící. Žalovaná se mýlí, pokud uvádí, že nejsou splněny podmínky pro „obživnutí společnosti“ podle §75b obch. zák., resp. §209 o. z. Jelikož se žalovaná nemohla stát vlastníkem předmětné stavby, navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Obsah rozhodnutí soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a společně s vyjádřením k dovolání tvoří obsah procesního spisu, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje.
Podle §3028 odst. 1 a 2 o. z. se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.
S ohledem na uvedené postupoval dovolací soud při posouzení vlastnického práva k předmětné stavbě ke dni 31. 12. 2013 podle dosavadních právních předpisů [v posuzované věci se jedná o zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „dosavadní občanský zákoník“ či „obč. zák.“) a zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013] a při posouzení otázky, zda se předmětná stavba stala součástí pozemku podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzovaném případě dovolatelka namítá, že předmětná stavba byla věcí ničí, a proto dne 1. 1. 2014, kdy nabyl účinnosti občanský zákoník, se předmětná stavba ve shodě s §506 o. z. stala součástí pozemku.
Tato otázka přípustnost dovolání založit nemůže již proto, že soudy obou stupňů nedospěly k závěru, že předmětná stavba byla věcí ničí, tudíž dovolací argumentace není způsobilá zpochybnit správnost závěrů soudů obou stupňů.
V první řadě soudy obou stupňů nedovodily, že by původní vlastník opustil předmětnou stavbu. I v takovém případě by ovšem nedošlo ke stavu, že by se stavba stala věcí ničí, nýbrž by podle §135 obč. zák. přešla do vlastnictví obce, resp. při opuštění věci do 30. 9. 2005 by připadla do vlastnictví státu [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3563/2008 (uveřejněný pod pořadovým č. C 7 262 a C 7 263 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck – dále jen „Soubor“)].
Soudy obou stupňů také správně dovodily, že se předmětná stavba nemohla stát věcí ničí výmazem ZD Mlýny z obchodního rejstříku. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1823/2012 (uveřejněném pod č. C 14 240 v Souboru), dovodil, že §75b obch. zák. dopadal na situaci, kdy se objeví majetek, který doposud nebyl zlikvidován. V takovém případě se výmaz společnosti z obchodního rejstříku zrušil, společnost se dočasně obnovila a provedla se dodatečná likvidace objeveného majetku. Obdobně tento proces probíhá i v režimu občanského zákoníku, v němž se explicitně zdůrazňuje, že se na znovu obnovenou společnost hledí jako na nikdy nezaniklou (§209 odst. 1 in fine o. z.). V usnesení ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3946/2011 (uveřejněném pod č. C 12 361 v Souboru), pak Nejvyšší soud zdůraznil, že „o dosud neznámý majetek ve smyslu §75b obch. zák. přitom jde zejména v případech, kdy tento majetek nebyl (mylně) považován likvidovanou společností (popř. státním podnikem) za předmět jejího vlastnictví (práva hospodaření) k okamžiku skončení likvidace (§75b odst. 1 obch. zák.), nebo k okamžiku výmazu z obchodního rejstříku (§75b odst. 2 obch. zák.).“ Z koncepce právní úpravy likvidace není ovšem možné dovodit, že by se majetek, který nebyl zlikvidován, stal v mezidobí mezi výmazem právnické osoby z obchodního rejstříku a jeho obnovením věcí ničí. Obnovením totiž společnost nastupuje do svých vlastnických práv způsobem, že o své vlastnické právo nikdy nepřišla. K uvedenému lze ostatně podotknout, že i při pro dovolatelku nejpříznivějším výkladu, tedy že se výmazem stala předmětná stavba věcí opuštěnou, jak uvádí dovolatelka, by nebylo možné dovodit, že k 31. 12. 2013 byla předmětná stavba věcí ničí, neboť by bylo třeba dospět k závěru, že se jejím vlastníkem stala ve shodě s §135 obč. zák. obec.
Dovolatelce by nemohlo přinést ve věci úspěch ani to, že by se již při likvidaci ZD Mlýny vědělo, že předmětná stavba je stále v jejím vlastnictví. V takovém případě by totiž nemohlo dojít k obnovení společnosti pro existenci neznámého majetku [srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 7 Cmo 454/2010 (uveřejněné v časopise Obchodněprávní revue, 2011, č. 12, str. 363)] a tento majetek by ve shodě s §75 obch. zák. připadl do vlastnictví státu.
Nad rámec uvedeného je třeba zdůraznit, že režim §506 o. z. se nevztahuje na stavby, které jsou věcí ve smyslu občanskoprávním a vznikly před 1. 1. 2014. Aby se takové stavby staly součástí pozemku, musel by být naplněn předpoklad uvedený v §3054 o. z., tedy že vlastník pozemku je zároveň vlastníkem stavby stojícím na tomto pozemku. Jelikož však taková situace v posuzovaném případě nastat nemohla, jsou rozhodnutí soudů obou stupňů o tom, že se předmětná stavba nestala součástí pozemku, zcela správná. Tyto výchozí závěry jsou pak ve shodě i s názory vyjádřenými v komentářové literatuře, podle které znovuzavedení principu superficies solo cedit by se zásadně nemělo zpětně dotknout právních poměrů vzniklých za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. Jedná se o ty situace, kdy byl k 1. 1. 2014 odlišný vlastník pozemku a stavby na něm postavené. Pro tyto případy občanský zákoník zavádí přechodná ustanovení v §3054 a násl. (k tomu srovnej Melzer, F. – Tégl, P. a kolektiv: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek III. §419-654. Praha: Leges, 2014, str. 333 a 1168–1169).
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že požadavku formulovanému dovolatelkou v jejím vzájemném návrhu by nebylo možné v této podobě vyhovět i z dalšího důvodu. Pokud se totiž dovolatelka domáhala vydání rozhodnutí, jímž by bylo určeno, že určitá věc je součástí věci jiné, nic by to nestanovilo o právním vztahu či právu k této věci. Šlo by pouze o určení existence právní skutečnosti, jež by samo o sobě nedeklarovalo žádný právní vztah či právo. Určení existence právní skutečnosti rozhodnutím soudu přichází v úvahu jedině tehdy, jestliže to zákon připouští. V takovém případě však nejde o určovací žalobu, odpovídající ustanovení §80 o. s. ř., pro kterou platí, že se jí žalobce domáhá, aby soud deklaratorním rozhodnutím prohlásil určitý právní vztah či právo za již existující [k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 1999 sp. zn. 22 Cdo 2528/98 (uveřejněný pod č. 31/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2008, sp. zn. 22 Cdo 828/2006 (uveřejněný pod č. C 5 765 v Souboru)]. Správným petitem by bylo určení, že dovolatelka je vlastnicí stavby jako součásti určitého pozemku [k tomu srovnej mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1561/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )].
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. března 2016
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu