ECLI:CZ:NS:2018:22.CDO.905.2018.1
sp. zn. 22 Cdo 905/2018-634
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) M. Ř. a b) J. Ř. , zastoupených JUDr. Josefem Rakovským, advokátem se sídlem v Oseku nad Bečvou 39, proti žalovanému městu Světlá nad Sázavou , se sídlem ve Světlé nad Sázavou, náměstí Trčků z Lípy 18, IČO: 00268321, zastoupenému JUDr. Lubomírem Málkem, advokátem se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6, o odstranění stavby a ochranu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 4 C 244/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. října 2017, č. j. 20 Co 209/2017-557, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Každý z žalobců je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 089 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného JUDr. Lubomíra Málka, advokáta se sídlem v Havlíčkově Brodě, Horní 6.
Odůvodnění:
Podle §243f odst. 3 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.
– dále jen „o. s. ř.“), v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto nebo jímž bylo zastaveno dovolací řízení, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání opožděné, nepřípustné nebo trpí vadami, jež brání pokračování v dovolacím řízení, nebo proč muselo být dovolací řízení zastaveno.
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 2. 2017, č. j. 4 C 244/2013-437, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen odstranit z pozemku v obci S., k. ú. D., který je ve vlastnictví žalobců, betonovou opěrnou zeď nacházející se při hranici s pozemkem v obci S., k. ú. D., do 60-ti dnů od právní moci rozhodnutí příslušného stavebního úřadu (výrok I.). Dále zamítl žalobu, aby byl žalovaný povinen zdržet se obtěžování žalobců podmáčením jejich nemovitostí, a sice domu, pozemků a zahrady v obci S., k. ú. D., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro V., Katastrálního pracoviště H., na LV, do 60-ti dnů od právní moci rozhodnutí příslušného stavebního úřadu (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III.–V.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. V oblasti hmotného práva uvádí, že navzdory závěrům nižších soudů do doby zřízení opěrné stěny nevnikala voda z pozemku ve vlastnictví žalovaného v intenzitě, kterou by bylo možno označit jako nad míru přiměřenou. Jediná změna, k níž došlo, bylo právě provedení stavby účelové komunikace spolu s drenážemi a opěrnou stěnou komunikace. Zřízení účelové komunikace bylo provedeno bez hydrogeologické sondy; výše uložené drenáže, které jsou součástí vozovky, jsou nedostatečné, takže neplní svoji funkci, a neodvádí přirozeně se hromadící vodu. Zřízením opěrné stěny došlo k nasměrování vody na pozemek a stavbu žalobců v rozsahu, který jejich nemovitosti poškozuje. Žalobci proto tvrdí existenci dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení podle úpravy o náhradě škody a prevenční povinnosti. Při stavbě komunikace nedošlo k řádnému zaměření stavby ani k majetkovému vypořádání mezi stavebníkem a majiteli dotčených nemovitostí (žalobci), což odůvodňuje aplikaci §3 odst. 1 občanského zákoníku. V oblasti procesního práva namítají, že soud prvního stupně ponechal iniciativu při provádění znaleckého dokazování na znaleckém ústavu, aniž by si opatřil podklady výslechem účastníků a provedením zevrubné prohlídky na místě; a dále se znaleckým posudkem polemizují. Kritizují také závěr soudu prvního stupně, že je vlhnutí zdiva nemovitostí žalobců vyvoláno nedostatečnou izolací; drenáž je přitom součástí vozovky a měla by umožňovat správnou funkčnost při odvádění vod. Odkaz odvolacího soudu na judikáty týkající se náhrady škody považují za nepřípadný; ochrana vlastnictví stojí na objektivním principu. Došlo také k pominutí rovného postavení účastníků v občanskoprávních vztazích; soudy se nezabývaly možným rozporem s dobrými mravy a zneužitím práva. Navrhují, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření předně uvádí, že žalobci v dovolání nevymezili žádný z důvodů přípustnosti podle §237 o. s. ř. Dále trvá na tom, že zřízením opěrné zdi nedošlo k nadměrnému vnikání vody na pozemek a stavby žalobců. Odvodnění povrchu komunikace zajistil a oproti původnímu stavu se tak situace žalobců zlepšila. Žalobci mají problémy s podzemní vodou, nikoliv povrchovou. Jejich dům je postaven v místě starého koryta potoka a jeho zasažení značnou vlhkostí není důsledkem stékání vody z pozemku žalovaného, nýbrž nedostatečné izolace od starého koryta. Nalézací soudy zjistily skutkový stav správně; část zídky stojí na pozemku žalobců se souhlasem jejich právních předchůdců výstavbou účelové komunikace a opěrné zdi s drenáží nedošlo ke zhoršení stavu vnikání vody na nemovitosti žalobců, právě naopak. Soud provedl jak výslech účastníků, tak i prohlídku na místě samém. Posudek Ing. Kopeckého byl vypracován v průběhu výstavby zdi a znalec při zpracovávání neměl k dispozici informace o místních hydrogeologických poměrech; soudy proto z posudku vycházet nemohly. Za nejasnou a irelevantní považuje námitku o pominutí rovného postavení účastníků v občanskoprávním vztahu. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné; navrhuje odmítnutí nebo zamítnutí dovolání.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) ].
Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
V dané věci není dovolání přípustné již z toho důvodu, že žalobci v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání vůbec nevymezili předpoklady přípustnosti dovolání. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. je navíc jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, dovolací soud je tak a contrario hodnocením důkazů a skutkovým stavem, jak jej zjistily nalézací soudy, vázán a nemůže jej v dovolacím řízení jakkoliv revidovat. Obsahem předloženého dovolání je přitom ve většině pouhý nesouhlas s postupem nalézacích soudů při hodnocení důkazů a se zjištěným skutkovým stavem, k němuž dospěly soudy obou stupňů. Na zbylých právních námitkách pak není napadené rozhodnutí ani postaveno, neboť stěžejním je závěr o neunesení důkazního břemene žalobců. Takto vymezené důvody tedy nemohou vést k jejich revizi v dovolacím řízení.
Ve vztahu k napadeným výrokům o náhradě nákladů řízení pak dovolání není přípustné již proto, že podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Ani v této části by proto nemohla být založena přípustnost dovolání.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobců přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. 5. 2018
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu