ECLI:CZ:NS:2011:22.CDO.92.2010.1
sp. zn. 22 Cdo 92/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně R. C. , zastoupené JUDr. Irenou Kohoutovou, advokátkou se sídlem v Přerově, Náměstí T. G. Masaryka 13, proti žalované L. K. , o zrušení věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 202/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 4. srpna 2009, č. j. 60 Co 205/2009-181, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. února 2009, č. j. 6 C 202/2006-163, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zrušení věcného břemene, „jemuž odpovídá právo žalobkyně doživotního a bezplatného užívání jednoho většího pokoje a jednoho menšího pokoje, přístupných z kuchyně se společným užíváním kuchyně a veškerého příslušenství domu, zejména vchodu, chodby, koupelny a WC, půdy, sklepa, dvorku s dřevníkem a králíkárnou a zahrady, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště Holešov na listu vlastnictví č. 1800 pro katastrální území V., zřízené postupní smlouvou ze dne 24. 9. 1984 registrovanou u Státního notářství Kroměříž pod č. j. RT 736/84, RV 213/84 dne 24. 9. 1984“ (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
Shledal aktivní legitimaci žalobkyně k podání žaloby na zrušení věcného břemene, které však nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že mezi věcným břemenem a výhodou žalobkyně jako oprávněné nenastal v důsledku změny poměrů hrubý nepoměr. Vzal za prokázáno, že ke změně poměrů došlo tím, že žalobkyně v roce 1997 dostala přidělen od Města Holešov byt o velikost 1 + 0, ve kterém doposud bydlí a nemovitosti, které jsou zatíženy věcným břemenem po tuto dobu neužívá. Podle názoru soudu prvního stupně však nevznikl změnou těchto poměrů hrubý nepoměr mezi věcným břemenem, které stále zatěžuje žalovanou v původním rozsahu jako vlastnici domu, v němž je věcné břemeno zřízeno, a výhodou žalobkyně jako oprávněné z tohoto věcného břemene, když žalovaná žalobkyni nebrání ve využívání věcného břemene a přestože nemovitosti, kterou jsou předmětem věcného břemene, nelze užívat, nejedná se o trvalou nemožnost užívat věcné břemeno.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 4. srpna 2009, č. j. 60 Co 205/2009-181, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že zrušil „věcné břemeno spočívající v právu žalobkyně doživotně a bezplatně užívat v domě č. p. 75 na pozemku parcelní číslo st. 225 jeden větší a jeden menší pokoj přístupné z kuchyně se společným užíváním kuchyně a veškerého příslušenství domku, zejména vchodu, chodby, koupelny, WC, půdy, sklepa, dvorku s dřevníkem a králikárnou a zahrady – pozemku parcelní číslo 226, vše v obci Holešov a katastrálním území V., zřízené postupní smlouvou ze dne 29. 4. 1984, registrovanou u Státního notářství v Kroměříži dne 24. 9. 1984 pod č. Reg. RI 736/84, RV 213/84“ a zamítl návrh žalobkyně, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě za zrušené věcné břemeno 102 500,- Kč (výrok I. rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III. rozsudku).
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, nikoliv však s jeho právním posouzením věci (vyjma shody v aktivní legitimaci žalobkyně). Poukázal na skutečnost, že žalobkyně dlouhodobě nevykonává práva z věcného břemene a ani do budoucna nemá zájem tato práva vykonávat. Již více než deset let bydlí v pronajatém bytě a s ohledem na svůj zdravotní stav a věk ani neuvažuje o tom, že by začala „vykonávat užívací právo z věcného břemene“. Ve skutečnosti, že žalobkyně získala vlastní bydlení a dlouhodobě bydlí v tomto novém bydlišti a předmět věcného břemene neužívá více jak deset let k bydlení ve spojení s chováním účastníků spočívajícím v tom, že žalobkyně nemá zájem ani do budoucna vykonávat práva z věcného břemene, spatřoval odvolací soud změnu poměrů, v důsledku které vznikl hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného. Žalobkyně práva z věcného břemene dlouhodobě nevykonává a podle svého vyjádření ani v budoucnu vykonávat nehodlá, přičemž žalovaná, která má v současné době přístup do menší části nemovitosti, by mohla prostory „blokované“ žalobkyní upravit a užívat pro svou potřebu.
Odvolací soud dále poukázal na skutečnost, že zánikem věcného břemene získává povinný majetkový prospěch, který je v některých případech potřeba vypořádat. Znalkyně ing. Vladimíra Smetanová ve své výpovědi u odvolacího soudu uvedla, že ke dni rozhodování odvolacího soudu by se hodnota věcného břemene lišila pouze nepatrně od hodnot určených v písemném posudku, tedy ve variantách od 85 000,- Kč do 143 000,- Kč. Při rozhodování o výši přiměřené náhrady za zrušení věcného břemene je třeba vycházet z rozsahu majetkového prospěchu, kterého se zrušením věcného břemene dostává žalované, jakož i z majetkového důsledku zániku věcného břemene pro oprávněnou žalobkyni. Žalované se dostane majetkového prospěchu spočívajícího v možnosti užívání dalších dvou pokojů domu, čímž se rozšíří její možnosti využití nemovitosti a v podstatě získává hodnotu, kterou žalobkyně ztrácí, tj. znalecky určenou hodnotu věcného břemene. Na straně druhé je nutno zohlednit, že žalobkyně je povinna se podílet přiměřeným dílem na údržbě a opravách nemovitosti. Je nutné také zohlednit, že objekt, ve kterém je věcné břemeno zřízeno, je starší a podle výpovědi znalkyně vyžaduje v nejbližší době značné investice řádově v statisících korun. S přihlédnutím k tomu, že nemovitost má šest pokojů, kuchyň a příslušenství, přičemž právo odpovídající věcnému břemenu se váže pouze na dva pokoje ve výhradním užívání žalobkyně a kuchyň a příslušenství ve společném užívání s vlastníkem, žalobkyně by se musela na těchto investicích částkou, která by se nejméně rovnala hodnotě věcného břemene určené znalkyní. Odvolací soud v této souvislosti dále zohlednil, že žalobkyně nedisponuje finančními prostředky na to, aby se na investicích do nemovitosti podílela a ostatně se podílet ani nechce. Přiměřená náhrada nemusí navíc spočívat v penězích, ale ve vytvoření stavu, který zabezpečí plnohodnotné uspokojení potřeb žalobkyně jiným způsobem, než je dosavadní výkon oprávnění vyplývajících z věcného břemene. Taková situace ve věci nastala, byť ne přičiněním žalované. Žalobkyně má totiž zabezpečeno plnohodnotné bydlení a zjevně nemá potřebu bydlet v nemovitosti žalované. S přihlédnutím k těmto skutečnostem dospěl odvolací soud k závěru, že v tomto konkrétním případě žalobkyni nepřísluší náhrada za zrušení věcného břemene, a to při zvážení hodnoty tohoto věcného břemene oproti výši podílu žalobkyně na nutných opravách a údržbě domu v nejbližších letech a vzhledem k tomu, že žalobkyně má zajištěno plnohodnotné uspokojení potřeby bydlení jinak.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně – podle obsahu dovolání v části, v níž jí nebyla přiznána náhrada za zrušení věcného břemene - dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Podle názoru dovolatelky odvolací soud své rozhodnutí založil zejména na úvaze o výši investic, které vyžaduje nemovitost žalované, přičemž tento závěr opřel o výpověď znalkyně ing. Vladimíry Smetanové, aniž se „zabýval dalšími důkazy provedenými u soudu I. stupně, a to zejména výpovědí žalované a písemným vyjádřením ke znaleckému posudku ze dne 11. března 2008 a dalšími listinnými důkazy, které vyvrací tvrzení znalkyně o nutnosti statisícové investice do nemovitosti“. Podle názoru dovolatelky se stavební úpravy a opravy měly týkat jen místností, které jsou předmětem věcného břemene, nikoliv celé nemovitosti ve vlastnictví žalované, což by nevyžadovalo statisícové investice.
Dovolatelka rovněž odvolacímu soudu vytkla, že neposoudil její závažné osobní důvody, v důsledku kterých neměla možnost řádně užívat předmět věcného břemene a musela se v roce 1997 odstěhovat do náhradního bytu, kde platí vysoký nájem. Její stávající stav jí ani neumožňuje vykonávat v budoucnu práva z věcného břemene vyplývající. Odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, jestliže dospěl k závěru, že dovolatelce náhrada za zrušené břemeno nepřísluší vzhledem k hodnotě věcného břemene oproti jejímu podílu na nutných opravách a údržbě domu a vzhledem k tomu, že má zajištěno jiné plnohodnotné bydlení. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná vyjádřila souhlas s obsahem rozsudku odvolacího soudu. Zdůraznila, že žalobkyně v domě bydlet nechce a žalovaná nese veškeré náklady na udržení části domu, který je blokován věcným břemenem svědčícím žalobkyni, čímž jí stále narůstají náklady.
Nejvyšší soud České republiky, po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a bylo podáno včas oprávněnou osobou, přezkoumal napadený rozsudek při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první) bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Podle §151p odst. 3 obč. zák. vznikne-li změnou poměrů hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, může soud rozhodnout, že se věcné břemeno za přiměřenou náhradu omezuje nebo zrušuje. Nelze-li pro změnu poměrů spravedlivě trvat na věcném plnění, může soud rozhodnout, aby se namísto věcného plnění poskytovalo peněžité plnění.
Nalézací soudy správně při posouzení věcné legitimace žalobkyně vyšly ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem České republiky v jeho rozsudku ze dne 6. listopadu 2008, sp. zn. 22 Cdo 3619/2008, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník
2009, pod pořadovým č. 108, podle kterých „vznikne-li změnou poměrů hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, může soud rozhodnout, že se věcné břemeno za přiměřenou náhradu omezuje nebo zrušuje. Nelze-li pro změnu poměrů spravedlivě trvat na věcném plnění, může soud rozhodnout, aby se namísto věcného plnění poskytovalo peněžité plnění. Z textu zákona přitom nevyplývá, že by toto právo příslušelo pouze povinnému z věcného břemene“. Odvolací soud proto správně uzavřel, že právo žádat soud o zrušení za náhradu je třeba přiznat i oprávněnému z věcného břemene.
V uvedeném rozhodnutí dovolací soud dále vyložil, že vzniklo-li věcné břemeno za úplatu a oprávněný jej již nehodlá užívat, může mít zájem na jeho zrušení za přiměřenou náhradu. Nárok na náhradu však není dán ve všech případech, ale je nutno přihlížet k okolnostem konkrétního případu potud, zda oprávněnému bude přiznána náhrada a v jaké výši, neboť, jak dovolací soud dále uvedl, zánikem věcného břemene získává povinný majetkový prospěch, který je v některých případech třeba vypořádat.
V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 1. března 2000, sp. zn. 22 Cdo 2284/98, uveřejněném v časopise Soudní rozhledy, 2000, č. 7, str. 208 dovolací soud vyjádřil názor, podle kterého při rozhodování o výši přiměřené náhrady za zrušení věcného břemene je třeba vycházet z rozsahu majetkového prospěchu, kterého se zrušením věcného břemene dostává vlastníkovi zatížené nemovitosti, jakož i z majetkových důsledků zániku věcného břemene pro oprávněného.
V rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 2. února 2010, sp. zn. 22 Cdo 82/2008, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pořadové č. C 8279, dovolací soud zdůraznil, že ustanovení §151p odst. 3 obč. zák. o tom, že náhrada za zrušení věcného břemene má být přiměřená, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Přitom je třeba zvážit okolnosti, za kterých věcné břemeno vzniklo, zda bylo zřízeno bezúplatně či za úhradu. Při rozhodování o výši přiměřené náhrady za zrušení věcného břemene je třeba vycházet z rozsahu majetkového prospěchu, kterého se zrušením věcného břemene dostává vlastníkovi zatížené nemovitosti, jakož i z majetkových důsledků zániku věcného břemene pro oprávněného.
Uvedená východiska jsou použitelná nejenom pro úvahu o výši náhrady za zrušení věcného břemene, ale již pro samotné posouzení, zda oprávněnému nárok na takovou náhradu vznikne či nikoliv.
V rozsudku ze dne 20. září 2011, sp. zn. 22 Cdo 1330/2011, uveřejněném na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz, dovolací soud vyložil, že oprávněnému za zrušení věcného břemene v zásadě náleží náhrada. Je pak na povinném, aby tvrdil a prokázal, že poskytnutí náhrady není na místě, např. proto, že by bylo v dané věci v rozporu s dobrými mravy; o takový případ by mohlo jít tehdy, pokud by povinný zřídil věcné břemeno jen z pouhé ochoty, aniž by takto např. kompenzoval výhodu, kterou mu oprávněný poskytl v jiném právním vztahu.
V předmětné věci žalobkyně prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. napadá skutkové zjištění odvolacího soudu, podle kterého nemovitost žalované vyžaduje provedení investic v řádu statisíců korun.
Dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Musí tedy jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní (z tohoto hlediska byl skutkový závěr dovozený z nesprávných skutkových zjištění příčinou nesprávného rozhodnutí) a který nemá oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá §132, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z §133 až 135. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného (popřípadě i procesního) práva (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. května 2010, sp. zn. 22 Cdo 2996/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Skutkové zjištění o výši nezbytných investic do domu žalované má oporu v provedeném dokazování. Znalkyně u jednání odvolacího soudu konaného dne 4. srpna 2009, při svém výslechu výslovně uvedla, že dům měl v roce 2007 starou střechu s odhadovanou výší investice 300 000,- Kč s tím, že z „uliční části by bylo potřeba dům podřezat, zřídit nové podlahy, popřípadě nové výplně jako okna, dveře, dále novou fasádu, zateplení apod. Investici odhaduji minimálně ve výši 500 000,- Kč v nejbližších letech na alespoň údržbu technického stavu nemovitosti.“
Žalobkyně v daném směru dále odvolacímu soudu vytýká, čímž obsahově uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., že při tomto skutkovém zjištění se nezabýval „vypovědí žalované a písemným vyjádřením ke znaleckému posudku ze dne 11. 3. 2008 a dalšími listinnými důkazy, které vyvrací tvrzení znalkyně u jednání odvolacího soudu stran statisícové investice do nemovitosti.“
Tato námitka není důvodná.
Z výpovědi žalované u jednání soudu prvního stupně konaného dne 12. října 2006 nevyplývá nic, co by jakkoliv zpochybnilo výše uvedené závěry znalkyně. Žalovaná se v obecné rovině vyjadřovala toliko k otázkám rekonstrukce a instalace nového topení; na této okolnosti však znalkyně svůj závěr o výši nutných investic nezaložila. Obdobně ani z vyjádření ke znaleckému posudku nevyplývá nic, co by v naznačeném ohledu mělo závěry znalkyně zpochybnit, neboť k otázkám znalkyní uvedených nutných investic se toto vyjádření žádným způsobem nevztahuje. Jestliže pak žalobkyně bez jakékoliv konkretizace odvolacímu soudu vytýká, že se nevypořádal s dalšími listinnými důkazy, aniž by tato námitka byla jakkoliv blíže rozvedena, jde o tvrzení natolik obecné a nekonkrétní, že nemůže být podrobeno dovolacímu přezkumu. V daném směru tak řízení před odvolacím soudem není postiženo vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Výhrady dovolatelky vůči právním závěrům odvolacího soudu vycházejí především ze zpochybnění výše nezbytných investic do domu žalované, neboť otázku podílu žalobkyně na těchto nákladech odvolací soud poměřoval k hodnotě věcného břemene. Zpochybnit závěr o výši nezbytných nákladů se však dovolatelce prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř. nepodařilo.
Dovolatelka rovněž nedůvodně odvolacímu soudu vytýká, že neposoudil její závažné osobní důvody, v důsledku nichž neměla možnost řádně užívat předmět věcného břemene a musela se v roce 1997 odstěhovat do náhradního bytu, kde platí vysoký nájem.
Nalézací soudy neučinily žádné skutkové zjištění potud, že by osobní důvody žalobkyně – v dovolání blíže nekonkretizované – měly mít za následek nemožnost řádného užívání předmětu věcného břemene. Ani z výpovědi žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně konaného dne 12. října 2006 se žádná taková okolnost nepodává; naopak žalobkyně ve své účastnické výpovědi uvedla, že „nemá zájem věcné břemeno užívat“ s tím, že „toto je sice schopno užívání“, ale bydlet tam nechce z důvodu nemoci, pro kterou se odstěhovala v roce 1997 do domu s pečovatelskou službou. Žalobkyní uvedená výše platby za byt v domě s pečovatelskou službou ve výši 2 182,- Kč pak z objektivního hlediska v žádném ohledu není částkou vysokou.
Ostatně ani závěrům odvolacího soudu v rovině právní, dospěl-li k závěru, že žalobkyni náhrada za zřízení věcného břemene nepřísluší, nelze nic vytknout. Odvolací soud přihlédl ke skutečnosti, že žalované se dostane majetkového prospěchu tím, že získá možnost užívání dalších dvou pokojů v domě, současně však zohlednil i to, že výše povinnosti žalobkyně podílet se na nákladech údržby a opravy nemovitosti žalované přesahuje hodnotu samotného věcného břemene, přičemž žalobkyně finanční prostředky na plnění této povinnosti nemá a ani se na těchto investicích podílet nechce; zrušením věcného břemene je pak žalobkyně této povinnosti zbavena. Současně pak odvolací soud přihlédl k tomu, že žalobkyně má dlouhodobě uspokojenou potřebu bydlení jinak a práva vyplývající z věcného břemene do budoucna využívat nehodlá.
Odvolací soud tak v souladu s judikaturou zohlednil parametr majetkového prospěchu, kterého se zrušením věcného břemene dostává vlastníkovi zatížené nemovitosti, jakož i majetkové důsledky zániku věcného břemene pro oprávněného, a jeho úvahám nelze vytknout zjevnou nepřiměřenost, která by mohla založit věcný přezkum úvah odvolacího soudu vedoucích k závěru o tom, že žalobkyni náhrada za zrušení věcného břemene nepřísluší (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. září 2011, sp. zn. 22 Cdo 1330/2011, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ). Pro úplnost dovolací soud dodává, že ani úplatnost zřízení věcného břemene nezakládá zjevnou nepřiměřenost úvah odvolacího soudu. Z odstupní smlouvy ze dne 24. září 1984 se podává, že cena za zřízení věcného břemene ve výši 10 000,- Kč nebyla žalobkyní přímo zaplacena, ale o tuto částku byla snížena dohodnutá částka 49 700,- Kč, jež představovala cenu obvyklou určenou znaleckým odhadem, kterou žalobkyně obdržela za převod nemovitostí. Ani hodnota, za kterou bylo věcné břemeno následného bezplatného užívání zřízeno, s přihlédnutím k uplynutí doby od jeho zřízení, nezakládá nepřiměřenost úvahy odvolacího soudu.
Rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů tedy správné. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží bez návrhu, nebyly dovolacím soudem zjištěny. Dovolání bylo proto zamítnuto (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou vychází z toho, že dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a procesně úspěšné žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst.1 a §142 odst. 1 o. s. ř. ).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2011
Mgr. Michal Králík, Ph.D., v. r.
předseda senátu