ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.930.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 930/2023-129
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobců a) L. K. a b) V. K. , zastoupených JUDr. Zdeňkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Kalefova 404, proti žalovanému J. R. , zastoupenému JUDr. Evženem Zörklerem, advokátem se sídlem v Praze, Janáčkovo nábřeží 57, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 7 C 176/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2022, č. j. 28 Co 233/2022-108, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám společným a nerozdílným 6 365 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobců JUDr. Zdeňky Mikové.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 7. 2022, č. j. 7 C 176/2022-68, určil, že do společného jmění žalobců náleží pozemek p. č. XY, ostatní plocha, o výměře 385 m 2 , zapsaný na LV č. XY pro katastrální území XY, obec XY, vedený u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY (výrok I). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
Krajský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 11. 2022, č. j. 28 Co 233/2022-108, rozsudek okresního soudu ve výroku I potvrdil a ve výroku II co do výše nákladů částečně změnil a částečně potvrdil. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, („o. s. ř.“) a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř.
Dovolatel namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování otázky podmínek mimořádného vydržení, zejména hodnocení držby „v nikoliv nepoctivém úmyslu“. K tomu předkládá rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021. Uvádí, že odvolací soud nehodnotil individuálně otázku podmínek mimořádného vydržení; s ohledem na nesoulad právního a faktického stavu nabytého majetku nemohli být žalobci v přesvědčení, že není jejich držbou nikomu působena újma. Dále dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolacím soudem řešená právní otázka nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena, neboť „zčásti přesahuje judikatorně vyřešené otázky“; tuto otázku však nikterak neformuluje.
Žalobci se k dovolání vyjádřili podáním ze dne 3. 3. 2023, v němž navrhují jeho odmítnutí, případně zamítnutí.
Dovolací soud přezkoumal přípustnost dovolání jen z hledisek v něm uvedených (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Podstata věci je v tomto: Žalobci nabyli do vlastnictví na základě kupní smlouvy ze dne 16. 12. 1999 pozemek parc. č. XY o výměře 333 m 2 a pozemek parc. č. XY o výměře 155 m 2 . Spolu s vlastnickou držbou převáděných pozemků se žalobci ujali též držby připloceného pozemku parc. č. XY o výměře 385 m 2 („předmětný pozemek“), jenž byl ve vlastnictví právní předchůdkyně žalovaného, nicméně tvořil spolu s převáděnými pozemky oplocený celek. V říjnu roku 2021 obdrželi žalobci od žalovaného dopis, kterým žalobce informoval, že předmětný pozemek, jenž žalovaný nabyl dědictvím po své právní předchůdkyni, užívají bez právního důvodu. Žalobci namítli vydržení vlastnického práva k předmětnému pozemku, přičemž následně se u soudu prvního stupně domáhali určení spoluvlastnického práva, založeného vydržením předmětného pozemku do společného jmění manželů. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci nabyli předmětný pozemek do společného jmění manželů, neboť jej mimořádně vydrželi, kdy po dobu 20 let drželi domnělé vlastnické právo k pozemku a nebyl jim prokázán nepoctivý úmysl. S tímto závěrem se ztotožnil též odvolací soud. Žalovaný naproti tomu namítá, že žalobci se ujali držby v nepoctivém úmyslu, neboť výměra předmětného pozemku činí 385 m 2 , přičemž žalobci na základě kupní smlouvy nabývali pozemky o celkové rozloze 488 m 2 , a tedy nesoulad ve výši 79 % mezi výměrou pozemků dle kupní smlouvy a výměrou pozemků, jejichž držby se fakticky ujali, byl zcela zjevný.
Obsah rozsudků soudů obou stupňů, jakož i obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §1095 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, („o. z.“) uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.
Z toho, jak dovolatel vymezil přípustnost dovolání, je patrné, že dovolatel hodnotí držbu předmětného pozemku žalobci jako držbu v nepoctivém úmyslu (§1095 o. z.).
Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2023, sp. zn. 22 Cdo 290/2023).
Ujme-li se nabyvatel spolu s pozemkem, který nabyl do vlastnictví, i držby části sousedního pozemku, neznamená to bez dalšího, že jedná v nepoctivém úmyslu, a to dokonce ani tehdy, je-li jeho držba nepoctivou ve smyslu §992 odst. 1 věty druhé o. z., neboť mu „musí být z okolností zjevné, že vykonává právo, které mu nenáleží“. Samotná nedbalost držitele totiž držbu v nepoctivém úmyslu nezakládá, nutný je úmysl držitele. Jestliže však okolnosti případu jsou tak zjevné, že průměrný člověk při běžné péči a opatrnosti musí bez pochybností poznat, že se ujímá držby pozemku o výrazně větší rozloze, než jaký nabyl, lze učinit závěr o nikoliv poctivém úmyslu nabyvatele. Nestačí tu však pouhý omyl držitele, byť i jinak neomluvitelný, situace musí být taková, že je třeba učinit závěr, že o rozdílu věděl, resp. vědět musel, přičemž je nutno vždy přihlížet k individuálním okolnostem každého případu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022).
V rozsudku ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2724/2009, dovolací soud poukázal na skutečnost, že při zvažování dobré víry držitele, který se chopil držby i části pozemku sousedícího s pozemkem v jeho vlastnictví, je též třeba přihlédnout k postoji vlastníka takto držené části sousedního pozemku; pokud léta užívání části svého pozemku držitelem trpěl, je třeba vyjít z toho, že ani on nepředpokládal, že předmětem držby souseda je i část jeho pozemku. To platí i při posuzování držby v nikoliv nepoctivém úmyslu.
Posouzení poctivosti držitele je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 22 Cdo 2307/2022).
Odvolací soud pod bodem 19 rozsudku shrnul relevantní okolnosti takto: „Bylo prokázáno, že žalobci užívají předmětný pozemek jako vlastní už od prosince 1999, kdy jim byl spolu s nemovitostmi označenými v kupní smlouvě ze dne 16. 12. 1999 prodávajícím společně zaplocený předán. Případná nedbalost žalobců ve vztahu k nesouladu mezi výměrou uvedenou v kupní smlouvě a skutečnou výměrou by v dané věci mohla vést jen k závěru o tom, že držba nebyla poctivá (§992 odst. 1 o. z.), neboť žalobci by v případě, že by jim takový nesoulad musel být znám, pouze neměli přesvědčivý důvod se domnívat, že jim sporný pozemek náleží, neboť by jeho vlastnictví nemohli bez pochybností odvozovat od uzavřené kupní smlouvy. Pouze z nesouladu mezi výměrou uvedenou v kupní smlouvě a skutečnou výměrou však nepoctivý úmysl žalobců dovozovat nelze. Žalobci se nevetřeli v držbu svémocně, potajmu nebo lstí ani neusilují proměnit v trvalé právo to, co bylo povoleno jen výprosou, pozemky u zakoupené stavby užívali ve stejném rozsahu, ve kterém jim byly předány, a to z nikoli nepodstatné části i k umístnění samotné stavby, jejich držba nebyla od roku 1999 po dobu dvaceti let nijak rušena, stavební úřad opakovaně ve svých rozhodnutích uváděl, že neshledal, že by stavebními úpravami stavby žalobců byla dotčena vlastnická nebo jiná práva vlastníků pozemků, jako vlastník sporného pozemku byla v katastru nemovitostí vedena nejméně do září 2020 osoba narozená v lednu 1883.“
Vzhledem k těmto okolnostem není úvaha odvolacího soudu o tom, že žalobci pozemek drželi nikoliv v nepoctivém úmyslu, byť v tomto případě dosahoval 79% výměry pozemku skutečně nabytého, zjevně nepřiměřená.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalovaného přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 28. 11. 2023
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu