ECLI:CZ:NS:2012:22.CDO.976.2011.1
sp. zn. 22 Cdo 976/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a JUDr. Zdeňka Pulkrábka, Ph.D., ve věci žalobce B. M. , bytem v B., P. 2/269, zastoupeného JUDr. Vlastou Skálovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 59, proti žalované M. M. , bytem v B., P. 2, zastoupené JUDr. Františkem Severinem, advokátem se sídlem v Brně, Elišky Machové 41, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 50 C 197/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. října 2010, č. j. 49 Co 354/2008-204, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. října 2010, č. j. 49 Co 354/2008-204, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 17. června 2008, č. j. 50 C 197/2005-105, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále jen ,,soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. června 2008, č. j. 50 C 197/2005-105, vypořádal společné jmění účastníků (dále jen „SJM“) tak, že do výlučného vlastnictví žalobce přikázal movité věci uvedené ve výroku I. a) rozsudku a do vlastnictví žalované ideální ½ objektu bydlení č. p. 269, postaveného na pozemku parc. č. 482/29, dále pozemku parc. č. 482/29 a pozemku parc. č. 482/15, to vše v katastrálním území Ivanovice, obci B. (dále jen ,,předmětné nemovitosti“), a movité věci uvedené ve výroku I. b) rozsudku. Ve výroku II. uložil žalované povinnost vydat žalobci věci movité uvedené v tomto výroku. Ve výroku III. pak žalovanou zavázal zaplatit žalobci na vyrovnání podílu 2 191.350,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve výrocích IV. - V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
V řízení před soudem prvního stupně byly spornými pouze předmětné nemovitosti. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že společné jmění účastníků zaniklo dnem právní moci rozsudku o jejich rozvodu, tj. 26. dubna 2005. Vlastníkem jedné ideální poloviny předmětných nemovitostí byli žalobce se žalovanou, kteří ji měli ve společném jmění manželů, a vlastníkem poloviny druhé potom jejich syn Ing. J. L., který druhou ideální polovinu předmětných nemovitostí nabyl darovací smlouvou. Znaleckým posudkem Ing. M. K. byla stanovena cena ideální ½ předmětných nemovitostí na 4 400.000,-Kč. Ačkoliv bylo v řízení navrhováno provedení revizního znaleckého posudku, soud prvního stupně tomuto návrhu nevyhověl, protože považoval vyhotovený znalecký posudek za přesvědčivý a srozumitelný.
Soud prvního stupně přikázal movité věci účastníkům tak, jak shodně požadovali. Pokud jde o ½ předmětných nemovitostí, přikázal je do výlučného vlastnictví žalované, neboť žalobce o ně neprojevil na rozdíl od žalované zájem. Protože vztahy mezi žalobcem a synem účastníků jsou vážně narušené (probíhá mezi nimi soudní řízení), měl soud prvního stupně za to, že jiný způsob vypořádání (zejména přikázání ideální ¼ spoluvlastnického podílu žalobci) by vedl k dalším soudním sporům.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně (dále jen ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. října 2010, č. j. 49 Co 354/2008-204, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. - II. potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a ve výroku III. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na vypořádacím podílu částku 2 616.350 Kč do 6 měsíců od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Následně pak ve výrocích III. - VI. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně ohledně věcí movitých, které byly rovněž součástí společného jmění manželů.
Odvolací soud však doplnil dokazování o dodatek č. 2 ke znaleckému posudku Ing. M. K., neboť žalovaná brojila proti stanovené ceně ideální ½ předmětných nemovitostí. Odvolací soud ve vztahu k této otázce uvedl, že při vypořádání společného jmění manželů je třeba vycházet ze stavu věci v době zániku společného jmění, avšak z ceny věci v době jeho vypořádání. Podkladem pro stanovení ceny nemovitosti pak musí být cena obvyklá v daném místě v době rozhodování. Takovou není cena zjištěná jen na základě právních předpisů o oceňování nemovitosti, neboť tato má pouze informativní charakter.
Odvolací soud s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 424/96 nepřisvědčil námitce žalované, že obecná cena by měla odpovídat ceně, za kterou by bylo možné v daném místě v době rozhodování prodat příslušný spoluvlastnický podíl. Vzhledem k tomu, že cenu spoluvlastnického podílu negativně ovlivňují vlastnická práva druhého spoluvlastníka ke stejné věci, představuje hodnotu spoluvlastnického podílu na věci, která je při vypořádání SJM přikázána do vlastnictví jednomu z bývalých manželů, náhrada, kterou by tento manžel obdržel při vypořádání podílového spoluvlastnictví. Při vypořádání je proto třeba vycházet z ceny celé věci, která je též určující pro stanovení přiměřené náhrady při vypořádání podílového spoluvlastnictví. Podkladem pro vypořádání SJM tak může být jen taková cena spoluvlastnického podílu na nemovitostech, která je určena odpovídajícím podílem z ceny celé věci v době vypořádání, nikoliv cena, za kterou by bylo možné prodat spoluvlastnický podíl (v daném případě ½).
Obvyklá cena předmětných nemovitostí pak byla dodatkem č. 2 ke znaleckému posudku stanovena na 10 500 000,-Kč, a obecná cena spoluvlastnického podílu účastníků na nemovitostech činí tedy ½, tj. 5 250 000,- Kč. Odv olací soud dospěl k závěru, že závěry znalce o výši obecné ceny mají oporu v obsahu písemného posudku i ústně podaného doplnění při jednání odvolacího soudu, přičemž po výslechu znalec již žalovaná netrvala na vypracování revizního znaleckého posudku.
Žalovaná v průběhu odvolacího řízení změnila své stanovisko a požadovala nadále, aby – pro případ, že nebudou akceptovány její výhrady vůči znalcem určené ceně spoluvlastnického podílu v SJM, byla každému z účastníků přikázána ¼ předmětných nemovitostí. Tento způsob vypořádání považoval odvolací soud ve shodě s judikaturou dovolacího soudu za možný, nicméně výjimečný, daný okolnostmi případu. Proto byla celá ideální ½ předmětných nemovitostí přikázána žalované, neboť způsob vypořádání navrhovaný žalovanou by vedl k tomu, že by žalobce získal postavení menšinového spoluvlastníka a dostal by se do nevýhodného postavení.
Protože byla znaleckým posudkem změněna cena ½ předmětných nemovitostí, změnil odvolací soud částku, která byla soudem prvního stupně žalobci přiznána na vypořádacím podílu.
S přihlédnutím k výši vypořádacího podílu, který byl uložen žalované k zaplacení, prodloužil odvolací soud lhůtu k plnění rozsudku na 6 měsíců, neboť dospěl k závěru, že třídenní lhůta stanovená rozsudkem soudu prvního stupně je příliš krátká v situaci, kdy si žalovaná hodlá vzít na zaplacení vypořádacího podílu úvěr u peněžního ústavu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Brojila proti hodnotě ½ předmětných nemovitostí stanovené znaleckým posudkem. Znalecký posudek trpí podle jejího názoru očividnými vadami. Vytkla nalézacím soudům, že nenechaly vypracovat revizní znalecký posudek. Uvedla, že od roku 2008 do roku 2010 došlo k rapidnímu poklesu ceny nemovitostí, což znalec ve svém znaleckém posudku nijak nereflektoval. Ideální ¼ předmětných nemovitostí připadající na žalobce je podle žalobkyně velmi obtížně prodejná, což podle jejího názoru uznal i sám znalec ve svém znaleckém posudku. Vytkla znalci, že při vypracování znaleckého posudku nestanovil tržní cenu nemovitostí srovnávací metodou a že nezohlednil skutečnost, že mezi dosavadními spoluvlastníky (bývalí manželé M. a Ing. L.) probíhá soudní spor. Upozornila na rozpory ve znalcově výpovědi před soudem a v dodatku č. 2 ke znaleckému posudku a uvedla, že znalecký posudek není v souladu s judikaturou Ústavního soudu. Žalovaná brojila i proti způsobu vypořádání společného jmění manželů, když uvedla, že odvolací soud měl každému z účastníků přikázat ¼ předmětných nemovitostí, neboť žalobce i po rozvodu manželství vede trvalou domácnost s žalovanou a předmětné nemovitosti obývá.
Žalobce se ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhl odmítnutí dovolání. Podle jeho názoru odvolací soud věc posoudil v souladu s ustálenými judikaturními zásadami ovládajícími vypořádání věci v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, přičemž tyto se zásady se uplatní i v řízení o vypořádání společného jmění manželů.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1, 4 o. s. ř.), zkoumal přípustnost dovolání.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden (§242 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 1, odst. 2 písm. a), 3 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolání podle odstavce 1 není přípustné a) ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
V řízení o vypořádání společného jmění manželů dovolací soud zkoumá přípustnost dovolání ohledně každé vypořádávané položky zvlášť. Skutečnost, že odvolací soud např. změní rozsudek soudu prvního stupně ohledně jedné či několika položek neznamená, že dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. i proti těm částem rozsudku odvolacího soudu, které se týkají jiných položek, a že dovolací soud je již v důsledku částečné změny rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem oprávněn přezkoumat celé rozhodnutí (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. listopadu 2009, sp. zn. 22 Cdo 425/2008, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz nebo usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 3674/2011, uveřejněné tamtéž).
Přípustnost dovolání proti měnícímu rozsudku odvolacího soudu je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozsudku odvolacího soudu s rozsudkem soudu prvního stupně. O nesouhlasné rozsudky jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozsudků odlišná. Odlišností se myslí závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozsudek odvolacího soudu, není samo o sobě významné, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku, rozhodující je obsahový vztah rozsudků soudů obou stupňů v tom, zda a jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. března 2011, sp. zn. 22 Cdo 2468/2009, uveřejněný na internetových stránkách Nejvyššího soudu České republiky – www.nsoud.cz ).
Dovolatelka v dovolání napadá rozhodnutí odvolacího soudu v části, ve které odvolací soud vyšel z vyšší ceny vypořádávaných nemovitostí, důsledkem čehož byla i vyšší částka, která byla žalobkyni uložena k zaplacení žalovanému na celkové vypořádání nároků ze zaniklého společného jmění manželů. Soudy obou stupňů v tomto směru konstituovaly práva a povinnosti účastníků odlišně, rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím měnícím, a přípustnost dovolání je tak dána podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolání je důvodné.
Při stanovení ceny věci pro účely vypořádání zákonného majetkového společenství se vychází z ceny věci v době vypořádání, avšak z jejího stavu v době zániku tohoto spoluvlastnictví (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 1999, sp. zn. 2 Cdon 2060/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, 2001, pod pořadovým č. 11), nejde-li o případy, kdy je namístě toto výchozí pravidlo opustit (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3285/2007, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5778; aplikace výjimky z uvedeného pravidla se však žádný z účastníků nedovolával a potřeba prolomení tohoto pravidla nevyšla podle dosavadního stavu řízení najevo). Při stanovení ceny nemovitosti v rámci vypořádání zákonného majetkového společenství se vychází z obecné ceny, tj. ceny nemovitosti v daném místě a rozhodování, která vyjadřuje aktuální tržní hodnotu nemovitosti (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2433/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 45).
Pro rozhodnutí věci bylo rozhodné posouzení otázky, zda je základem pro stanovení přiměřené náhrady při vypořádání podílu na nemovitostech, který je součástí společného jmění manželů, rozhodující cena celku nemovitostí obvyklá v daném místě v době rozhodování soudu nebo cena, za kterou lze prodat pouze vypořádávaný podíl.
Odvolací soud vyšel při řešení této otázky ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v jeho rozsudku ze dne 30. ledna 1998, sp. zn. 2 Cdon 425/96, uveřejněném v časopise Právní rozhledy, 1998, č. 5, str. 252, v němž Nejvyšší soud v poměrech řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví vyložil, že základem pro stanovení přiměřené náhrady při vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti je její obecná cena obvyklá v daném místě v době rozhodování. Náhrada představuje příslušný podíl ceny, za niž by bylo reálně možno prodat celou věc, nikoliv cenu, za níž by bylo možno prodat příslušný spoluvlastnický podíl.
Tyto závěry považoval odvolací soud za použitelné i v řízení o vypořádání společného jmění manželů, kde předmětem společného jmění byl spoluvlastnický podíl v rozsahu ½, zatímco druhý spoluvlastnický podíl v rozsahu ½ byl ve vlastnictví osoby od účastníků odlišné.
S tímto postupem se dovolací soud neztotožnil.
Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 2 Cdon 425/96 nutnost vycházet z obecné ceny celé věci odůvodnil poukazem na skutečnost, že při vypořádání podílového spoluvlastnictví soud může přikázat věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům, přičemž jde stále o vypořádání spoluvlastnictví k celé věci, a proto je při vypořádání nutno vycházet z hodnoty celé věci a z velikosti podílů jednotlivých spoluvlastníků.
Na uvedené východisko v poměrech společného jmění manželů navázal dovolací soud v rozsudku ze dne 7. ledna 2008, sp. zn. 22 Cdo 1629/2006, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5760, ve kterém vyložil, že v řízení o vypořádání SJM, v němž se oceňuje spoluvlastnický podíl účastníků na nemovitosti, v případě, kdy spoluvlastníkem zbývající ideální části je jeden z účastníků, kterému je tento spoluvlastnický podíl přikazován do výlučného vlastnictví, vychází soud z ocenění celé nemovitosti (nikoli podílu). Dovolací soud v této souvislosti opětovně – obdobně jako v poměrech řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví – zdůraznil, že jeden z manželů – účastníků řízení již ve svém výlučném vlastnictví ideální polovinu nemovitostí má, a tím, že zaniklé společné jmění k druhé ideální polovině těchto nemovitostí se vypořádává tak, že je mu přikázána do výlučného vlastnictví i tato druhá ideální polovina nemovitostí, stává se vlastníkem nemovitostí celých, neboli dosud trvající podílové spoluvlastnictví k nemovitostem zaniká. Proto je namístě vycházet z ceny celé věci.
Odvolací soud však nedocenil, že v poměrech řízení o vypořádání společného jmění manželů v souzené věci nejde o situaci stejnou, která by takový postup odůvodňovala.
Zatímco v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k věci je předmětem řízení věc jako celek a v případě jejího přikázání některému z dosavadních podílových spoluvlastníků do jeho výlučného vlastnictví nastává stav, kdy vlastnické právo již do budoucna není omezeno žádným právním vztahem vyplývajícím ze spoluvlastnictví (obdobně v poměrech společného jmění manželů ve výši uvedeném případě), v souzené věci je situace odlišná. Předmětem řízení o vypořádání společného jmění manželů není celá věc, ale pouze spoluvlastnický podíl, který je ve společném jmění manželů, přičemž zbylý spoluvlastnický podíl nenáleží žádnému z účastníků, ale třetí osobě od účastníků odlišné. V případě, že spoluvlastnický podíl bude v rámci vypořádání přikázán jednomu z bývalých manželů do výlučného vlastnictví, není výsledkem takového postupu soudu stav, kdy takový manžel bude nadále vlastníkem celé věci, ale vstupuje jako podílový spoluvlastník výlučně vlastnící spoluvlastnický podíl do existujícího vztahu s dalším dosavadním spoluvlastníkem v poměrech trvajícího podílového spoluvlastnictví.
Podle názoru dovolacího soudu v těchto případech musí být základem pro stanovení přiměřené náhrady v řízení o vypořádání společného jmění manželů „celá věc“, která je předmětem vypořádání společného jmění manželů, tj. v daném případě cena spoluvlastnického podílu v rozsahu ½, který je doposud ve společném jmění manželů. Dovolací soud nemá pochybnost o tom, že je třeba odlišovat z hlediska ocenění věci situace, kdy je předmětem vypořádání věc celá, od situace, kdy se vypořádává pouze spoluvlastnický podíl, neboť na určení obvyklé ceny nepochybně může mít vliv, se nabyvatel stává vlastníkem celé věci a není dotčen ve výkonu vlastnických práv jinou osobou oproti případům, kdy nabývá pouze spoluvlastnický podíl a vstupuje do spoluvlastnického vztahu. Jinými slovy řečeno, podle názoru dovolacího soudu nejde o stejnou situaci, prodávají-li dva spoluvlastníci nezávisle na sobě podíly (byť v součtu 100 %), a prodává-li se věc celá; cena celé věci bude - obecně nahlíženo vyšší - než součet cen těchto podílů.
Cenu spoluvlastnického podílu zjevně může ovlivnit i okolnost, zda se po nabytí takového podílu se stává nabyvatel většinovým podílovým spoluvlastníkem, jenž má možnost rozhodovat o hospodaření se společnou věcí na základě principu tzv. majority vyplývající z ustanovení §139 odst. 2 obč. zák. anebo rovnodílným (jako v daném případě) spoluvlastníkem, který toto oprávnění nemá, případně spoluvlastníkem menšinovým. Bez vlivu na určení ceny pak nemusí být ani úroveň vzájemných vztahů podílových spoluvlastníků, přičemž v daném případě z dosavadních skutkových zjištění vyplývá, že vztahy mezi účastníky a Ing. L. jsou charakterizovány mimo jiné vedením soudního řízení o určení vlastnictví k nemovitosti, která je předmětem řízení o vypořádání společného jmění manželů.
Vycházel-li odvolací soud z jiného právního názoru, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení věci a dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Dovolací soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2, 3 o. s. ř. zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 věta první o. s. ř.
Propojení zkoumané části výroku rozhodnutí odvolacího soudu s částí výroku, která přezkou1mání nepodléhá, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li dovolací soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, který přezkoumávat nelze (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2008, sp. zn. 22 Cdo 3307/2006, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod pořadovým č. C 5768).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 23. října 2012
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu