ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.1001.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 1001/2020-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Explicit s.r.o. , se sídlem v Ostřetíně 204, identifikační číslo osoby 28815513, proti žalované ALTAKO s.r.o. , se sídlem v Trutnově, Pražská 89, identifikační číslo osoby 25930583, zastoupené JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, o zaplacení 71 636,74 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 116 C 47/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 11. 2019, č. j. 47 Co 181/2019-115, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 5. 2019, č. j. 116 C 47/2018-85, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 71 636,74 Kč s příslušenstvím a nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 5 419 Kč.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Žalovaná uzavřela s právním předchůdcem žalobkyně smlouvu o dílo, na jejímž základě právní předchůdce žalobkyně vyúčtoval část provedených prací. Jelikož žalovaná část ceny díla včas neuhradila, domáhala se žalobkyně v řízení vedeném u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 130 C 95/2015, dále též „předchozí řízení“, zaplacení částky 244 501,40 Kč s příslušenstvím a též smluvní pokuty ve výši 306 692 Kč za období od 23. 2. 2013 do 24. 11. 2015. Smluvní pokuta byla sjednána na 0,2 % z dlužné částky za každý den prodlení. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 19. 4. 2017, č. j. 130 C 95/2015-178, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 10. 2017, č. j. 47 Co 142/2017-231, bylo žalobě vyhověno v rozsahu částky 152 583,60 Kč s příslušenstvím jako části ceny díla a v částce 306 692 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokutě. Dovolání žalované proti posledně uvedenému rozhodnutí bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 389/2018. Ústavní stížnost žalované proti všem uvedeným rozhodnutím byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. III. ÚS 713/19. Žalovaná dlužnou částku uhradila dne 9. 11. 2017. Žalobkyně se proto v tomto řízení domáhá smluvní pokuty za období od 25. 11. 2015 do 8. 11. 2017, přičemž předmětná částka za tuto dobu činí celkem 218 194,55 Kč. Po započtení vzájemných pohledávek provedeném žalobkyní činí výsledná částka smluvní pokuty za uvedené období 71 636,74 Kč.
Po právní stránce se odvolací soud konstatoval, že sjednaná smluvní pokuta není nepřiměřená, k čemuž odkázal na právní závěry obsažené již v pravomocném rozsudku téhož soudu ze dne 17. 10. 2017, č. j. 47 Co 142/2017-231. Podle odvolacího soudu nelze při hodnocení přiměřenosti smluvní pokuty ve smyslu §301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dále jen „obch. zák.“, přihlížet ke skutečnostem, které nastaly po sjednání smluvní pokuty. Nejde tak o nepřiměřenou smluvní pokutu, pokud je její výše stanovena přiměřenou procentní sazbou a její celková (absolutní) hodnota se stane vysokou jen v důsledku prodlévání s plněním závazku, přičemž procentní sazba ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý den prodlení nepřiměřená není. Zároveň dle odvolacího soudu nelze považovat za nemravné vymáhání smluvní pokuty, která se stala relativně vysokou důsledkem dlouhodobého prodlení dlužníka. Z výše uvedených důvodů odvolací soud shledal bez významu i námitky žalované, že část této pokuty již uhradila a že dosud uhrazená smluvní pokuta dvojnásobně převyšuje zajištěnou částku.
Rozsudek odvolacího soudu, který byl oběma účastníkům doručen dne 9. 12. 2019, napadla žalovaná v rozsahu výroku I včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. V dovolání žalovaná namítala, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku přiměřenosti sjednané smluvní pokuty a že si při aplikaci ust. §301 obch. zák. počínal příliš formalisticky.
K doplnění dovolání učiněnému žalovanou dne 28. 4. 2020 po uplynutí lhůty podle §240 odst. 1 o. s. ř. pak dovolací soud nemohl přihlížet (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5137/2017).
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání odkázala na to, že v předchozím řízení, jež se – mimo jiné – týkalo téže smluvní pokuty za jiné období, byla procesně úspěšná a připomněla princip předvídatelnosti soudního rozhodování. Rovněž uvedla, že na základě totožného ujednání o smluvní pokutě žalovaná již sama inkasovala částku ve výši 615 281,20 Kč s příslušenstvím. Žalobkyně se proto domnívá, že dovolání žalované není důvodné.
Otázka, zda nepřiměřenost smluvní pokuty sjednané procentní částkou ve smyslu ustanovení §301 obch. zák. plyne pouze z její sjednané výše nebo i z celkové výše uplatněné částky, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlížel ke skutečnosti, že výše uplatněné smluvní pokuty, jež byla stanovena procentní sazbou ve výši 0,2 % z dlužné částky za každý den prodlení, se odvíjela od délky prodlení žalované se zaplacením dlužné částky. Takové právní posouzení odpovídá rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2757/2019).
Dovolací soud v této souvislosti připomíná, že z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je namístě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pokud byla sjednána přiměřená „denní sazba“ (což v posuzovaném případě byla), pak platí, že nelze usuzovat na nepřiměřenost smluvní pokuty z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení dlužníka a s tím spojeným navyšováním. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 231/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1781/2011).
Nelze přisvědčit ani námitkám žalované, že se soudy nižších stupňů odmítly zabývat podmínkami aplikace ustanovení §301 obch. zák. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 31 Cdo 927/2016, uveřejněném pod číslem 55/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že při úvahách o aplikaci citovaného ustanovení soud nejprve řeší otázku, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta a až následně posuzuje, v jakém rozsahu nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Vztaženo na posuzovaný případ je zřejmé, že neshledaly-li soudy nižších stupňů nepřiměřenost sjednané smluvní pokuty, pak ani nemohly přikročit k její moderaci ve smyslu §301 obch. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4784/2008).
Konečně Nejvyšší soud uvádí, že ani odkaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1140/2013, dle něhož přiměřenost smluvní pokuty je třeba posoudit v každém případě individuálně s ohledem na všechny zvláštnosti daného případu, není případný. Odvolací soud posuzovaný případ dostatečně individualizoval již tím, že při rozhodování o přiměřenosti smluvní pokuty přihlédl též k předchozímu řízení, v němž nebyla shledána nepřiměřenost smluvní pokuty a žalobkyni tak byla přiznána v plné výši za období od 23. 2. 2015 do 24. 11. 2015. Dovolací soud zde připomíná, že není v souladu s principem právní jistoty a předvídatelnosti rozhodování, pokud by odvolací soud za nezměněného skutkového stavu mezi týmiž účastníky o nároku majícím totožný základ jako v předchozím řízení přijal v posuzovaném případě diametrálně odlišné řešení, než v případě předchozím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2807/2016, či nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2571/16).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 5. 2020
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu