ECLI:CZ:NS:2009:23.CDO.4784.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 4784/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně T. T. spol. s r.o., zastoupené JUDr. P. B., advokátem, proti žalovanému J. Š., zastoupenému Mgr. M. D., advokátem, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 36 Cm 103/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. června 2008, č.j. 12 Cmo 461/2004-75, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.257,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. P. B., advokáta.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. června 2008, č.j. 12 Cmo 461/2004-75, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. července 2007, č.j. 36 Cm 103/2006-44, ve výroku I. v rozsahu, podle kterého je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 365 000 Kč a ve výroku II. o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel z nesporných tvrzení účastníků a z důkazů provedených před soudem prvního stupně, kterými bylo prokázáno, že žalobkyně dodávala žalovanému motorovou naftu na základě ústně uzavřených kupních smluv. Zápisem ze dne 10.2.2005 o uznání závazku a způsobu placení dluhu žalovaný uznal závazek k zaplacení dodaného zboží ve výši 379 376,50 Kč s tím, že jej žalobkyni uhradí v patnácti pravidelných měsíčních splátkách po 25 000 Kč. Zároveň si účastníci dohodli smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč za každý den prodlení se zaplacením dluhu. Shodným tvrzením účastníků bylo zjištěno, že dluh žalovaného z neuhrazených faktur ke dni podání žaloby činil 207 665 Kč.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v posouzení oprávněnosti nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 365 000 Kč. Smluvní pokutu sjednanou podle §544 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) nepovažoval za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §39 obč. zák., jak namítal žalovaný. Vyšel přitom ze skutkových zjištění, z nichž vyplynulo, že smluvní pokuta byla sjednána zcela dobrovolně a až poté, co žalovaný neuhradil své splatné závazky vůči žalobkyni, která mu umožnila splatné závazky uhradit ve splátkách, jejichž splatnost však žalovaný opětovně nedodržel, a to ani v dodatečně poskytnuté další lhůtě splatnosti.
Odvolací soud posoudil sjednanou smluvní pokutu ve výši 1000 Kč za každý den prodlení se zaplacením dluhu ve výši 379 376,50 Kč, což představovalo 100% ročně, za přiměřenou, a to jednak okolnostem případu, kdy žalovaný byl při sjednávání dohody o smluvní pokutě již delší dobu v prodlení s plněním svých peněžitých závazků vůči žalobkyni z pěti nezaplacených faktur, a jednak s ohledem na výši zajišťovaného dluhu v době sjednání smluvní pokuty.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že výše sjednané smluvní pokuty je přiměřená. Je přesvědčen, že smluvní pokuta ve výši 1000 Kč denně z dlužné částky cca 379 000 Kč, představující tak smluvní pokutu 100% ročně, je nepřiměřeně vysoká. Poukazuje na funkce smluvní pokuty, preventivní, uhrazovací a sankční funkci a domnívá se, že tyto funkce byly v daném případě potlačeny. Smluvní pokuta v uvedené výši byla podle dovolatele spíše prostředkem k zajištění budoucího finančního zisku žalobkyně bez ohledu na zřejmou nemožnost žalovaného takto nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu zaplatit. Namítá, že odvolací soud ani neposuzoval přiměřenost smluvní pokuty ve vztahu k v úvahu přicházející výši skutečné škody, která navíc nebyla žalobkyní tvrzena a ani prokázána. Připomíná, že sjednání smluvní pokuty ve výši 1 000 Kč původně z dlužné částky cca 379 000 Kč ve skutečnosti představuje požadavek na zaplacení cca 176% dlužné částky, když ke dni podání žaloby žalovaný žalobkyni dlužil cca 207 000 Kč. Dovolatel má za to, že přiměřenost smluvní pokuty nelze posuzovat jen s přihlédnutím k tomu, že žalovaný opětovně neplatil žalobkyni částky, k jejich zaplacení se zavázal. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k podanému dovolání navrhla jeho odmítnutí, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné, neshledal-li odvolací soud sjednanou smluvní pokutu za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy a její výši za přiměřenou. K dovolatelem zdůrazňované nepřiměřené celkové výši smluvní pokuty žalobkyně připomíná judikaturu Nejvyššího soudu České republiky, podle níž nelze na nepřiměřenost smluvní pokuty usuzovat z její celkové výše, která je důsledkem dlouhodobého prodlení s plněním povinného.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (žalovaným) řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Pro úsudek dovolacího soudu, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud řeší jako otázku předběžnou (nevydává ohledně ní žádné rozhodnutí) a jeho kladně vyjádřeným závěrem se podané dovolání stává přípustným.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 3 o. s. ř., jestliže odvolací soud neřešil otázku, která by byla v rozporu s hmotným právem (§544, §39 obč. zák.) a dovolací soud ani z jiných okolností nedospěl k závěru o tom, že napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam má.
Dovolání žalovaného tedy není přípustné.
Podle §544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.
Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům (§39 obč. zák.).
Podle §301 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu může soud snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta.
Z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je na místě hodnotit jinak smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu by bylo možno (při současném zohlednění všech okolností případu) považovat za nepřiměřenou s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze použít, dosáhne-li smluvní pokuta zajištěné pohledávky určité výše v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka; zde výše smluvní pokuty plně odvisí od doby, po kterou dlužník své smluvní pokutou zajištěné povinnosti neplní – čím delší je doba prodlení, tím vyšší je smluvní pokuta. Jinak řečeno, na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuta plnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS/C.H.BECK, seš. 3/2004, pod označením RNS C 2801/2004).
Při posouzení dané věci je případné poukázat i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS/C.H.BECK, seš. 32/2005, pod označením RNS C 3213/2005, řešící použití moderačního práva ve smyslu §301 obch. zák. V tomto rozsudku je konstatováno, že snížení nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty je výsledkem určitého procesu rozhodování, který zahrnuje tři postupné fáze. V první fázi soud řeší otázku, zda byla sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta. Pro toto posouzení zákon žádná kritéria nestanoví; závěr o tom, zda je sjednána nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta, je tedy věcí volného uvážení soudu. Posouzení otázky (ne)přiměřenosti smluvní pokuty závisí na okolnostech konkrétního případu, zejména na důvodech, které ke sjednání posuzované výše smluvní pokuty vedly a na okolnostech, které je provázely. Není rovněž vyloučeno, aby soud již při posuzování této otázky přihlédl k významu a hodnotě zajišťované povinnosti, zákon mu to však neukládá. Teprve v případě, kdy soud dojde k závěru o nepřiměřenosti smluvní pokuty, nastupuje druhá fáze jeho rozhodování, kdy posoudí, zda-li použije svého moderačního práva či nikoli, tj. zda-li nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Bude-li výsledkem druhé fáze rozhodování soudu jeho závěr, že svého moderačního práva využije, nastupuje poslední třetí etapa jeho rozhodování, kdy posuzuje, až kam (v jakém rozsahu) nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Teprve v této poslední fázi rozhodování je soud ze zákona povinen přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, přičemž možnost soudu snížit smluvní pokutu není neomezená – věřitel má vždy právo na pokutu alespoň ve výši vzniklé škody.
Z výše uvedeného vyplývá závěr, že ustanovení §301 obch. zák. neukládá soudu povinnost přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti při posouzení přiměřenosti (nepřiměřenosti) smluvní pokuty, ani při rozhodování, zda svého moderačního práva využije, nýbrž pouze při následném posouzení rozsahu snížení smluvní pokuty.
Přiměřenost výše smluvní pokuty je třeba posoudit v každém případě individuálně s ohledem na všechny zvláštnosti daného případu; závěry o přiměřenosti či nepřiměřenosti výše smluvní pokuty lze jen velmi obtížně zobecnit, ale přesto je namístě poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu, která mohou být určitým vodítkem při rozhodování soudu o přiměřenosti smluvní pokuty.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již vícekrát dovodil, že i smluvní pokutu sjednanou ve formě úroku převyšujícího i několikanásobně 100 % zajištěné pohledávky ročně lze – právě s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu – považovat za přiměřenou a tudíž v souladu s dobrými mravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26.7.2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, a ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001).
Dovodil-li odvolací soud, že smluvní pokuta představovala z dlužné částky 100%, pak převedeno na procenta, činila smluvní pokuta cca 0,27% za každý den prodlení z dlužné částky. Nejvyšší soud již několikrát v rozhodnutích učinil závěr, že smluvní pokuta ve výši 0,5% z dlužné částky denně je z pohledu dobrých mravů akceptovatelná a přiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.7.2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, a rozsudek ze dne 23.102006, sp. zn. 33 Odo 1385/200).
Dovolací soud tedy dospěl k závěru, že odvolací soud nepochybil, jestliže s přihlédnutím k okolnostem případu v dané věci (to je ke skutečnostem, že žalovaný byl při sjednávání dohody o smluvní pokutě již delší dobu v prodlení s plněním svých peněžitých závazků vůči žalobkyni z pěti nezaplacených faktur, a ani v další poskytnuté lhůtě splatnosti opětovně závazky neplnil) považoval dohodnutou smluvní pokutu ve výši 1000 Kč za každý den prodlení se zaplaceném dluhu ve výši 379 376,50 Kč, představující 100% ročně, za přiměřenou.
Nepovažoval-li tedy odvolací soud smluvní pokutu v dané věci za nepřiměřenou, nemohla nastoupit druhá fáze jeho rozhodování, kdy se posuzuje, zda-li soud použije svého moderačního práva či nikoli, tj. zda-li nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Jedině v případě, že by výsledkem druhé fáze rozhodování soudu byl jeho závěr, že svého moderačního práva využije, nastupuje poslední třetí etapa jeho rozhodování, jak výše uvedeno, kdy posuzuje, až kam (v jakém rozsahu) nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu sníží. Teprve v této poslední fázi rozhodování je soud ze zákona povinen přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, přičemž možnost soudu snížit smluvní pokutu není neomezená – věřitel má vždy právo na pokutu alespoň ve výši vzniklé škody. K takové situaci však v daném případě již nedošlo, když odvolací soud dospěl k závěru, že smluvní pokuta je v daném případě přiměřená, a jeho závěr není v rozporu s hmotným právem.
Nemá-li tedy napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odstavec 3 o. s. ř. a dovolání není přípustné, Nejvyšší soud - aniž by mohl věc dále posuzovat – jej podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které sestávají z odměny advokáta ve výši 10 000 Kč §3 odst. 1, §10 odst. 3, §15 v návaznosti na §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhl.č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 276/2006 Sb.), a po přičtení 19% daně z přidané hodnoty ve výši 1 957 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb.), tedy celkem ve výši 12.257 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. února 2009
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu