ECLI:CZ:NS:2006:33.ODO.810.2006.1
sp. zn. 33 Odo 810/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce P. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému M. E., zastoupenému advokátem, o zaplacení 115.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 9 C 19//2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2005, č. j. 30 Co 397/2005-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. října 2005, č. j. 30 Co 397/2005-50, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 8. října 2004, č. j. 9 C 19/2004-26, v odvoláním napadeném výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci smluvní pokutu ve výši 0,5 % denně z částky 115.000,- Kč od 1. 11. 2003 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení odvolacího. Shodně se soudem prvního stupně vycházel ze zjištění (o němž nebylo mezi účastníky sporu), že žalovaný dne 8. 10. 2003 písemně uznal svůj dluh vůči žalobci ve výši 115.500,- Kč vyplývající z nezaplacených půjček (z půjčky ze dne 3. 7. 2003 ve výši 10.000,- Kč a z půjčky ze dne 3. 7. 2003 ve výši 100.000,- Kč) a ze sjednaného úroku z prodlení v celkové výši 5.500,- Kč, a zavázal se jej zaplatit do 31. 10. 2003 s tím, že v případě prodlení se zaplacením částky 115.500,- Kč byla sjednána sankce ve výši 0,5 % z dlužné částky denně. Žalovaný ve sjednané lhůtě dluh žalobci neuhradil ani zčásti. Ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud posoudil ujednání o sjednané sankci (smluvní pokutě) jako platné, když dospěl k závěru, že sjednaná výše smluvní pokuty (0,5 % denně) je akceptovatelná a není s přihlédnutím ke zjištěným okolnostem případu (konkrétní situaci, kdy žalobce pro chování žalovaného nemohl včas platit leasingové splátky a byl proto zatížen sankcí v téže výši) v rozporu s dobrými mravy.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí. Především namítá, že jak soudem prvního stupně, tak odvolacím soudem bylo vzato v úvahu žalobcovo tvrzení (že sankce byla sjednána tak, aby pokryla jeho případné sankcionování ze strany leasingové společnosti), které nebylo nikterak dále prokazováno. Nadále je přesvědčen o nesprávnosti hodnocení přiměřenosti sjednané sankce (smluvní pokuty) a napadá tudíž závěr odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě obsažené v písemnosti ze dne 8. 10. 2003 není neplatné pro rozpor s dobrými mravy. Má za to, že při hodnocení přiměřenosti sjednané sankce je třeba vždy porovnat tuto sankci i s výší zákonného úroku z prodlení, na nějž by měl žalobce nárok, byť jej neuplatnil. Tyto nároky totiž existují vedle sebe a vzájemně se nevylučují. Smlouva o uznání dluhu a o jeho zaplacení byla uzavřena v době, kdy diskontní sazba činila 1,5 % (tj. 3 % úrok z prodlení). Sjednaná denní sazba 0,5 % by odpovídala roční úrokové sazbě 182,5 %, tedy činila více než 60ti násobek zákonné úrokové míry, což je obecně neakceptovatelné. S přihlédnutím k roční procentní sazbě nákladů a ke svým finančním možnostem považuje žalovaný za přiměřenou sankci ve výši 35 – 40 % z dlužné částky ročně. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 3. 2005 – dále jen „o. s. ř.“) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) za splnění zvláštní podmínky dovolacího řízení spočívající v povinném zastoupení advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze podle ustanovení §236 o. s. ř. napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle písmena b/ tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalovaného založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně. Zbývá přípustnost dovolání podle písmena. c/ citovaného ustanovení, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., kterým je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít vůbec (srov. výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.). Proto jsou bezpředmětné námitky žalovaného zpochybňující skutkový závěr odvolacího soudu, že „výše smluvní pokuty byla sjednána vzhledem ke konkrétní situaci, kdy žalobce právě pro nesplnění závazku žalovaným nemohl včas uhradit leasingovou splátku a platil leasingové společnosti sankci v téže výši“, resp. jeho výtky k úplnosti dokazování.
Jedinou právní otázkou, jejíž řešení v napadeném rozsudku žalovaný zpochybnil, je posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě obsaženého ve smlouvě ze dne 8. 10. 2003 z hlediska souladu s dobrými mravy. Řešení této otázky především postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe. Již v usnesení ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 821/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C.H.Beck (dále jen „Soubor“), svazku I, pod č. C 23, vyslovil dovolací soud názor, že o rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam, nýbrž rozhodnutí musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Úvaha, zda konkrétní smluvní ujednání je či není v rozporu s dobrými mravy, se odvíjí od posouzení všech zvláštností každého případu individuálně a závěry v konkrétním případě tak lze jen velmi obtížně zobecnit. Navíc otázka přiměřenosti sankčního opatření (promítající se v posuzované věci do posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska souladu s dobrými mravy ve smyslu §39 občanského zákoníku) byla již mnohokrát předmětem rozhodování dovolacího soudu a nejde tak o otázku dosud nevyřešenou nebo rozhodovanou rozdílně, která by z těchto důvodů mohla založit zásadní význam rozsudku odvolacího soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, uveřejněné v časopise Soubor rozhodnutí NS sešitě 9/2001 pod C 675, popř. jeho rozhodnutí ze dne 23. 6. 2004 sp. zn. 33 Odo 588/2003, v nichž bylo dovozeno, že smluvní pokutu lze platně sjednat i tak, že její výše se bude odvíjet též od doby, po kterou bude trvat porušení smluvní povinnosti, a že na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty). Odvolací soud se v posuzovaném případě od této judikatury neodchýlil, dovodil-li, že sjednaná smluvní pokuta ve výši 0,5 % denně z uznaného dluhu (tj. z částky 115.500,- Kč) není s přihlédnutím k okolnostem daného případu nepřiměřená zajišťované povinnosti, a jeho rozhodnutí tak nemůže být v kolizi s hmotným právem. Odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Odo 1583/2000 je nepřiléhavý, neboť v tomto rozhodnutí byla řešena přiměřenost smluvní pokuty sjednané za neporovnatelných podmínek (v odlišné konkrétní situaci smluvních stran), přičemž „denní sazba“ smluvní pokuty ve zde řešeném sporu jednonásobně převyšovala „denní sazbu“ sjednanou účastníky předmětného řízení.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud České republiky je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, 151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobci, který by měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. července 2006
JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.
předsedkyně senátu