ECLI:CZ:NS:2001:33.ODO.204.2001.1
sp. zn. 33 Odo 204/2001
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ivany Zlatohlávkové v právní věci žalobce Ing. P.S., zastoupeného advokátem, proti žalované N., spol. s r. o., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 125.088,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 4 C 885/96, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2000 č.j. 12 Co 337/99 - 82, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2000 č.j. 12 Co 337/99 - 82 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Třebíči rozsudkem ze dne 10. února 1997 č. j. 4 C 885/96 - 40 zamítl žalobu na zaplacení částky 125.088,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 19 % od 29. 3. 1996 do zaplacení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud dospěl k závěru, že smlouva o postoupení pohledávky ze dne 25. 10. 1993, z níž měl vzniknout právní předchůdkyni žalobce nárok na smluvní pokutu, je neplatná pro neurčitost v označení žalované jako postupníka.
K odvolání žalobce byl uvedený rozsudek usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 16. prosince 1998 č. j. 12 Co 268/97 – 60 zrušen, a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení s právním názorem, že smlouva o postoupení pohledávky uzavřená mezi právní předchůdkyní žalobce a žalovanou je platná a předchůdkyni žalobce vznikla pohledávka za žalovanou ve výši 79.170,- Kč. Předmětem doplnění skutkových zjištění měla být otázka, zda žalobce po své předchůdkyni tuto pohledávku zdědil a zda mu vznikl nárok na smluvní pokutu v důsledku opožděného uhrazení pohledávky žalovanou.
Okresní soud v Třebíči poté rozsudkem ze dne 19. února 1999 č. j. 4 C 885/96 - 71 zamítl žalobu na zaplacení částky 125.088,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 19 % od 29. 3. 1996 do zaplacení a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru, že ujednání účastníků o smluvní pokutě ve smlouvě o postoupení pohledávky ze dne 25. 10. 1993 ve znění jejího dodatku ze dne 20. 6. 1995 je pro neurčitost stanovení výše smluvní pokuty podle §37 obč. zák. neplatné, proto nelze z takto neplatného ujednání dovozovat žádné nároky.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. května 2000 č.j. 12 Co 337/99 – 82 v části výroku o věci samé ohledně úroku z prodlení ve výši 19 % z částky 125.088,- Kč za den 29. 3. 1996 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a ve zbývající části výroku o věci samé jej změnil tak, že uložil žalované zaplatit žalobci 125.088,- Kč s 19 % úrokem z prodlení od 30. 3. 1996 do zaplacení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že výše smluvní pokuty byla sjednána neurčitým způsobem, když její výše byla stanovena 2 % z pohledávky denně za každý den prodlení, a dospěl k závěru, že ujednání o smluvní pokutě je určité a tudíž i platné. Požadavek na zaplacení smluvní pokuty, která podle délky prodlení činila ve svém výsledku 1, 6 násobek zajištěné pohledávky, nepovažoval odvolací soud za rozporný s dobrými mravy ve smyslu ust. §3 odst. 1 obč. zák., a to s ohledem na okolnosti konkrétního případu, kdy žalobce poté, co žalovaná byla více jak jeden rok v prodlení se splněním svého dluhu, přistoupil na prodloužení splatnosti pohledávky, jak požadovala žalovaná, která sama nabídla sjednání smluvní pokuty v uvedené výši. Protože žalobce vyzval žalovanou k zaplacení dluhu ve lhůtě do 29. 3. 1996, byla žalovaná povinna svůj dluh splnit podle §563 obč. zák. první den po uplynutí lhůty poskytnuté jí k dobrovolnému splnění, tj. dne 30. 3. 1996, a od tohoto dne je žalovaná v prodlení se zaplacením dluhu. Odvolací soud proto potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně pouze v nepatrné části ohledně 19 % úroku z částky 125.088,- Kč za období jednoho dne 29. 3. 1996.
Žalovaná proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., poněvadž rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Nesouhlasí s právním závěrem odvolacího soudu, že ujednání o smluvní pokutě v předmětné smlouvě je platné a výše smluvní pokuty, která mnohonásobně převyšuje vlastní dlužnou částku, není podle §3 odst. 1 obč. zák. v rozporu s dobrými mravy. Vytýká odvolacímu soudu, že nesprávně posoudil otázku označení žalované strany jako účastníka řízení, když použil obchodní jméno N., s. r. o., přičemž správně má být N., spol. s r. o., přičemž zdůraznila, že označení žalované strany bylo důvodem pro zamítnutí žaloby soudem prvního stupně při jeho prvním rozhodování ve věci. Legalizace záměny označení právnické osoby použitá odvolacím soudem je v příkrém rozporu s obchodním zákoníkem. Dovolatelka má za to, že tato vada měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalované podal žalobce vyjádření, v němž navrhl zamítnutí dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné. Zdůraznil, že ač žalovaná vytýká odvolacímu soudu, že posoudil sjednanou smluvní pokutu jako pokutu sjednanou určitě a tudíž platně, a neshledal v její výši rozpor s dobrými mravy, sama žalovaná ujednání u smluvní pokutě a její výši žalobci navrhla.
Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 – dále jen „o. s. ř.\").
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání je v dané věci přípustné (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu do výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé /§238 odst. 1 písm. a) o. s. ř./. Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), splňuje formální i obsahové znaky předepsané ustanovením §241 odst. 2 o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle ust. §241 odst. 3 písm. b), d) o. s. ř.
110
Podle ust. §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud povinen i bez návrhu přihlédnout k vadám uvedeným v §237 o. s. ř. a i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vady řízení uvedené v §237 o. s. ř. dovolatelka nenamítá a z obsahu spisu se ani nepodávají. Žalovaná ve svém dovolání odkazuje na dovolací důvod podle ust. §241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. /řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci/ v souvislosti s označením účastníka řízení – žalované. Zjistí-li dovolací soud, že předcházející řízení bylo takovou vadou postiženo, zruší rozhodnutí odvolacího soudu, popřípadě i rozhodnutí soudu prvního stupně, je-li rovněž zjištěnou vadou postiženo.
Rozsudkem rozhoduje soud o věci samé. Musí dbát o to, aby výrok rozsudku odpovídal žalobnímu návrhu jak ve vztahu k předmětu řízení, tak také ve vztahu k jeho účastníkům, neboť o jejich právních poměrech uplatněných žalobou rozhoduje. Okolnost, mezi kterými účastníky bylo v řízení rozhodnuto, vyplývá z údajů v záhlaví rozsudku a proto z tohoto pohledu je záhlaví rozsudku součástí jeho výrokové části, v níž se účastníci řízení způsobem uvedeným v záhlaví již zpravidla neoznačují. Účastníka řízení je v záhlaví rozsudku třeba označit přesně (srovnej ustanovení §157 odst. 1 o. s. ř., které ve spojení s ustanovením §211 o. s. ř. platí i pro řízení odvolací). Je-li účastník řízení v záhlaví rozsudku označen nepřesně, trpí touto vadou s přihlédnutím k již výše uvedenému i výrok rozsudku.
Kdo je v tzv. sporném řízení (jakým je právě dané řízení) žalovaným, je dáno údaji žalobce v žalobě a tudíž tím, koho žalobce za žalovaného v žalobě označí.
Úvaha o vadě podání /žaloby/ se odvíjí od posouzení, zda tento procesní úkon splňuje náležitosti předepsané v ustanovení §42 odst. 4 (§79 odst. l) o. s. ř. Povinností toho, kdo jej činí, je mimo jiné řádně uvést účastníky jménem, povoláním a bydlištěm, resp. obchodním jménem nebo názvem a sídlem, má-li být účastníkem právnická osoba. Nesprávnost nebo neúplnost žaloby, včetně nesprávnosti nebo neúplnosti označení účastníků, je důvodem postupu, který předepisuje ustanovení §43 o. s. ř.; soud vyzve k opravě či doplnění žaloby s poučením, jak je provést, a v případě, že se tak nestane a pro tento nedostatek nelze v řízení pokračovat, řízení zastaví, byl-li účastník o těchto následcích poučen. Označení účastníka v žalobě je nesprávné typicky tehdy, jestliže některý z uvedených jej identifikujících znaků je použit vadně /zkomoleně, s písařskou chybou, vynecháním slova ve víceslovném názvu a pod./, a je neúplné, jestliže některý z těchto znaků v žalobě chybí.
V daném případě žalobce v žalobě podané dne 28. 5. 1996 označil žalovanou N. s. r. o. V obchodního rejstříku je pod uvedeným sídlem od 18. 7. 1994 zapsána /den zápisu obchodní společnosti 11. 5. 1993/ obchodní firma N., spol. s r. o. Po podání žaloby, ještě před prvním jednáním soudu prvního stupně doplnil žalobce dne 22. 8. 1996 žalobní návrh /č. l. 15/, kde označil žalovanou správně v souladu se zápisem v obchodním rejstříku. Za této situace již bylo nadbytečné vyzvat žalobce podle §43 o. s. ř. k opravě či doplnění žaloby, neboť soud byl dále povinen pokračovat v řízení se správně označenou žalovanou N., spol. s r. o. Krajský soud v Brně pak na rozdíl od soudu prvního stupně označil v záhlaví svého rozsudku ze dne 31. května 2000 č.j. 12 Co 337/99 – 82 žalovanou nesprávně názvem N., s. r. o., když pominul, že žalobce ve svém doplnění žalobního návrhu označil žalovanou správně N., spol. s r. o.
Lze uzavřít, že žalovaná je v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. května 2000 č.j. 12 Co 337/99 – 82 nesprávně označena a pro tuto vadu je rozhodnutí odvolacího soudu nesprávné.
Předmětem dovolacího přezkumu byla dále otázka, zda z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. odvolací soud vyložil správně otázku platnosti ujednání účastníků o smluvní pokutě ve smlouvě o postoupení pohledávky ve znění jejího dodatku ze dne 20. 6. 1995, včetně posouzení způsobu jejího sjednání a posouzení, zda její výše se nepříčí dobrým mravům.
O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. se jedná v případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně nesprávně aplikoval.
Vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu se dovolací soud zabýval otázkou, zda odvolací soud správně posoudil určitost ujednání o smluvní pokutě podle ust. §37 odst. 1 obč. zák. a §544 odst. 2 obč. zák.
Podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně.
Uvedená definice náležitostí projevu vůle vyžaduje, aby uskutečněný právní úkon byl formulován způsobem umožňujícím druhému účastníku seznámit se s ním a vnímat jeho sdělení v pro něj pochopitelné formě (požadavek srozumitelnosti), a aby alespoň výkladem podle §35 obč. zák. bylo zjistitelné, jaký obsah jím měl být vyjádřen a co je konkrétně předmětem ujednání (požadavek určitosti).
Podle ustanovení §544 odst. 2 obč. zák. smluvní pokutu lze sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.
111
Smluvní pokuta je jedním z prostředků k zajištění závazku, který má zároveň sankční charakter, neboť účastníka, který poruší smluvní povinnost, stíhá nepříznivým následkem v podobě vzniku další povinnosti zaplatit peněžitou částku ve sjednané výši. Odtud plyne požadavek na precizní vyjádření rozsahu smluvní pokuty, který stojí vedle obecných požadavků na určitost právního úkonu podle §37 odst. 1 obč. zák. Zákon ukládá, aby v písemném ujednání byla zachycena výše smluvní pokuty, přičemž umožňuje, aby se tak stalo dvěma způsoby. Buď je přímo stanovena výše smluvní pokuty uvedením konkrétní peněžní částky, anebo musí být sjednán způsob, jakým bude výše smluvní pokuty v okamžiku porušení smluvní povinnosti určena. Zatímco první způsob vyjádření rozsahu smluvní pokuty je založen na předem dohodnuté a v průběhu doby neměnné výši pokuty, druhý způsob umožňuje účastníkům, aby výši pokuty vázali na okolnosti, které považují za významné, jejichž hodnoty však nejsou v době uzavření smlouvy známy. Tak se nejčastěji výše pokuty odvozuje určitým (např. procentním) podílem z hodnoty plnění apod. Ustanovení §544 odst. 2 obč. zák. tedy z pohledu určitosti ujednání o smluvní pokutě neklade podmínku, aby její výše byla předem (v okamžiku uzavření smlouvy) pevně stanovena, nýbrž vyžaduje pouze, aby k tomuto momentu bylo nepochybné, jakým způsobem, to znamená z hodnoty jakých veličin a jakým výpočtem, bude výše smluvní pokuty v případě porušení smluvní povinnosti zjištěna. Tato úprava pak ani nepřináší žádné limity ohledně absolutní výše smluvní pokuty, stejně jako nestanoví ani omezení ohledně doby, po kterou může být smluvní pokuta při trvajícím neplnění zajištěného závazku placena. Sjednání výše smluvní pokuty, či způsob jejího určení je tedy věcí dohody účastníků. Jestliže pak účastníci považují opožděné splnění nepeněžité smluvní povinnosti za natolik závažné a naopak možnost alespoň dodatečného vynucení sjednaného plnění za natolik žádoucí i za cenu zpřísněné míry zajištění závazku, nebrání jim dikce ustanovení §544 odst. 2 občanského zákoníku v tom, aby smluvní pokutu svým písemným ujednáním konstruovali tak, že její výše se bude odvíjet též od doby, po kterou bude trvat porušení smluvní povinnosti. V daném případě byla smluvní pokuta sjednána ve výši 2 % z pohledávky denně za každý den zpoždění dohodnuté splátky pohledávky. Jestliže tuto konstrukci smluvní pokuty posoudil odvolací soud za platnou pro její určitost, posoudil věc v souladu s dosavadní judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 1999 sp. zn. 29 Cdo 2495/98, který byl publikován ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, číslo sešitu 1/2000, pod č. 6/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 3. 1999 sp. zn. 25 Cdo 119/99, který byl publikován v Soudní judikatuře, číslo sešitu 11/99, pod č. 109/99 a v Právních rozhledech č. 6/1999).
Z hlediska dovolacího důvodu, jak jej dovolatel uplatnil, bylo rozhodující dále posouzení, zda výše smluvní pokuty se nepříčí dobrým mravům ve smyslu §39 obč. zák.
Podle §39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle tohoto ustanovení je neplatnost právního úkonu zakládána jeho nedovoleností, která může vyplývat z rozporu právního úkonu, buď se zákonem (nejenom s občanským zákoníkem), který je součástí platného právního řádu v okamžiku projevu vůle, anebo s dobrými mravy. Aby se právní úkon příčil dobrým mravům, musí nerespektovat některou ze souhrnu společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních.
V posuzovaném případě vyšel odvolací soud ze skutkového zjištění, jehož správnost vzhledem k vymezení dovolacího důvodu není předmětem pochybností, totiž že smlouva o postoupení pohledávky ve znění dodatku ze dne 20. 6. 1995 stanoví smluvní pokutu ve výši 2 % z pohledávky denně za každý den zpoždění dohodnuté splátky pohledávky. Takové ujednání není v rozporu se zákonným předpisem ani jej neobchází, jak bylo již výše zdůvodněno a nepříčí se ani dobrým mravům, není tedy neplatné podle §39 obč. zák., jak správně dovodil odvolací soud. Výši smluvní pokuty z hlediska její přiměřenosti posoudil odvolací soud s ohledem na okolnosti konkrétního případu, kdy žalobce poté, co žalovaná byla více jak jeden rok v prodlení se splněním svého dluhu, přistoupil na prodloužení splatnosti pohledávky, jak požadovala žalovaná, která sama nabídla sjednání smluvní pokuty v uvedené výši.
Otázku smluvní pokuty, způsobu jejího určování a její přiměřeností se soudy, včetně Nejvyššího soudu České republiky, již zabývaly. Lze mít za to, že výklad tohoto právního institutu se v judikatuře českých soudů ustálil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26.1.1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, příp. rozsudek ze dne 26.5.1999 sp. zn. 29 Cdo 969/99 a rozsudek ze dne 26. 7. 2000 sp. zn. 30 Cdo 2247/99). Odvolací soud se v posuzované věci od takto již ustáleného výkladu neodchýlil.
Z uvedeného vyplývá, že právní otázky ohledně platnosti ujednání smluvní pokuty, které dovolatel svým dovoláním podrobil dovolacímu přezkumu, odvolací soud posoudil správně a dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm.d) o. s. ř. není naplněn.
Nejvyšší soud České republiky s ohledem na zjištěnou a výše popsanou vadu řízení rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 1, část věty za středníkem, o. s. ř.) a vrátil věc Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta první, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 9. srpna 2001
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á, v. r.
předsedkyně senátu