ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.1129.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 1129/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce D&I CONSULTING LIMITED, se sídlem v Londýně N2 OTJ, Juliana Close 29, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupeného Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem, se sídlem v Brně, Kotlářská 51a, proti žalovanému J. D. , zastoupenému JUDr. Zdeňkem Kadlečkem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, třída Karla IV. 502, o zaplacení částky 57 532 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové, pod sp. zn. 17 C 252/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. října 2007, č. j. 21 Co 294/2007-82, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.608,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Tomáše Rašovského, advokáta se sídlem v Brně, Kotlářská č. 51a, PSČ 602 00.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. března 2007, č. j. 17 C 252/2006-58, zamítl žalobu, kterou se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení částky 57 532 Kč s 0,1% úrokem z prodlení denně z částky 2 322 Kč od 22. září 2002 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že právní předchůdchůdkyně žalobce – společnost Leasing České spořitelny, a.s., uzavřela dne 14. 3. 2002 se žalovaným leasingovou smlouvu, jejímž předmětem byl univerzální čistící přístroj RAINBOW. Ve smlouvě byla sjednána celková leasingová cena na 95 504 Kč s tím, že žalovaný bude splácet po dobu 36 měsíců splátky ve výši 2 436 Kč měsíčně od 1. 4. 2002. Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné smluvní podmínky, podle kterých mohl pronajímatel smlouvu vypovědět v případě prodlení nájemce s placením splátky delším než 15 dnů, nájemce byl povinen do 10 dnů od doručení výpovědi zaplatit veškeré dlužné leasingové splátky a vrátit do tří dnů předmět leasingu. V těchto obchodních podmínkách byl dále sjednán úrok z prodlení ve výši 0,1 % z dlužné částky denně, smluvní pokuta ve výši 2 000 Kč za porušení jakéhokoliv ustanovení leasingové smlouvy se splatností do deseti dnů od doručení oznámení o uplatnění smluvní pokuty žalovanému. Ve všeobecných smluvních podmínkách bylo dále sjednáno, že vztahy účastníků leasingové smlouvy se budou řídit obchodním zákoníkem (dále jen „obch. zák.“). Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil čtyři sjednané splátky, odstoupil pronajímatel od předmětné leasingové smlouvy k datu 21. 9. 2002 a požadoval vrácení předmětu leasingu do 24. září 2002. Poté vyúčtoval žalovanému dlužnou částku ve výši 57 532 Kč, sestávající z dlužných leasingových splátek ve výši 12 185 Kč, zálohy na leasingové splátky ve výši 9 863 Kč, smluvní pokuty ve výši 2 000 Kč a smluvní pokuty ve výši účetní zůstatkové hodnoty předmětu leasingu ve výši 53 210 Kč. Pohledávka ve výši 57 532 Kč byla poté postoupena na další subjekt a poté na žalobce.
Soud prvního stupně předmětnou smlouvu posoudil jako smlouvu spotřebitelskou ve smyslu §52 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) , neboť dovodil, že žalovaný předmětnou leasingovou smlouvu uzavíral nikoliv jako podnikatel, nýbrž jako fyzická osoba. Dohodu smluvních stran o volbě obchodního zákoníku posoudil jako neplatnou, protože podle jeho názoru přinášela žalovanému znevýhodnění v postavení spotřebitele. Námitku promlčení vznesenou žalovaným posoudil soud prvního stupně podle §100 odst. 1 a §101 obč. zák. a shledal ji důvodnou. Jednotlivé pohledávky žalobce se staly splatnými v průběhu roku 2002, přičemž žalobkyně podala žalobu dne 1. 8. 2006, tj. po uplynutí tříleté promlčecí doby.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 31. října 2007, č. j. 21 Co 294/2007-82, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 57 532 Kč s 0,1% úrokem z prodlení denně z částky 2 322 Kč od 22. 9. 2002 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná, dospěl ale k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když na posuzovaný případ byl aplikován nesprávný právní předpis – občanský zákoník, ačkoliv na věc dopadá režim obchodního zákoníku. Odvolací soud dovodil, že smluvní strany si ve smyslu §262 odst. 1 obch. zák. dohodly, že jejich právní vztahy založené leasingovou smlouvou, se budou řídit obchodním zákoníkem. Ustanovení věty druhé §262 odst. 1 obch. zák. stanovující, že taková dohoda je neplatná, směřuje-li ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, se nepoužije, jelikož žalovaný byl v době uzavření leasingové smlouvy podnikatelem. Podle odvolacího soudu je přitom nerozhodné, zda se předmětná smlouva týkala podnikatelské činnosti žalovaného či nikoliv. Na daný případ nedopadá ani §262 odst. 4 obch. zák., neboť toto ustanovení je opět určeno pouze k ochraně té smluvní strany, která není podnikatelem. Z toho důvodu aplikoval odvolací soud na danou věc obchodní zákoník. Odvolací soud dále podotknul, že i kdyby nebyla provedena volba obchodního zákoníku podle §262 odst. 1 obch. zák., byla by leasingová smlouva podřízena obchodnímu zákoníku podle §261 odst. 1 obch. zák., protože žalovaný uvedl ve smlouvě své identifikační číslo a daňové identifikační číslo, čímž dal najevo, že se smlouva týkala jeho podnikatelské činnosti.
Žalovaný porušil leasingovou smlouvu tím, že neplatil řádně a včas leasingové splátky, a proto leasingovému pronajímateli vzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty (§544 odst. 1 obč. zák., §1 odst. 2 obch. zák.). Výpověď leasingové smlouvy učinil pronajímatel v souladu s ujednáním obsaženým v bodu 5 písm. c) všeobecných smluvních podmínek, které není podle názoru odvolacího soudu v rozporu se zákonem. Výpověď leasingové smlouvy byla žalovanému doručena dne 23. 9. 2002, jeho povinností pak bylo vrátit předmět leasingu do tří dnů od doručení této výpovědi. Žalovaný však tuto svoji povinnost nesplnil, leasingovému pronajímateli tak podle článku 5 bodu c) všeobecných smluvních podmínek vznikl nárok na smluvní pokutu za porušení smlouvy ve výši účetní zůstatkové hodnoty předmětu leasingu ke dni výpovědi, což činilo částku 53 210 Kč. Odvolací soud přitom nezjistil žádné důvody pro moderaci obou smluvních pokut ve smyslu §301 obch. zák. Podle závěru odvolacího soudu není žádný z uplatněných nároků promlčen. Promlčecí doba činí podle §397 obch. zák. čtyři roky a žalobce nemohl své právo uplatnit u soudu dříve než 2. 8. 2002. Žaloba doručená soudu faxem dne 1. 8. 2006 doplněná originálem žaloby následujícího dne byla tedy podaná včas.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož lze namítat, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítl, že odvolací soud nesprávně posoudil dohodu žalovaného s leasingovým pronajímatelem o volbě režimu obchodního zákoníku pro vztahy účastníků leasingové smlouvy. Za rozhodující okolnost považuje dovolatel to, že smlouvu neuzavíral v souvislosti se svou podnikatelskou činností, nevystupoval tedy jako fyzická osoba v pozici podnikatele, ale jako fyzická osoba – spotřebitel. Na tom nemůže nic změnit ani ta okolnost, že do smlouvy uvedl své identifikační číslo a své daňové identifikační číslo. Dovolatel poukázal na to, že hlavním předmětem jeho podnikání byla silniční motorová doprava nákladní vnitrostátní a že předmětnou leasingovou smlouvu uzavíral ve své domácnosti za přítomnosti své manželky, takže i z této okolnosti podle jeho názoru vyplývá, že smlouva byla uzavřena za účelem užití v domácnosti, nikoliv k podnikání. Proto na něj dopadá ochrana spotřebitele promítnutá do ustanovení §262 odst. 4 obch. zák. a směrnice Rady EU č. 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 pro případ uzavření smlouvy mimo obchodní prostory. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že volba obchodního zákoníku účastníky leasingové smlouvy je platná, poukázal dovolatel na §262 odst. 4 obch. zák., podle něhož platí, že ve vztazích podřízených obchodnímu zákoníku dohodou se použijí ustanovení občanského zákoníku, příp. zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. V případě pochybností, zda-li dané ustanovení je ve prospěch či ne, se vždy užije ustanovení k tíži dodavatele. Chování leasingového pronajímatele, způsob prodeje i obsah všeobecných obchodních podmínek jsou podle názoru dovolatele v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku i dobrými mravy, neboť dodavatel „odlišně informoval žalovaného, kam může předmět leasingového nájmu vrátit, způsob prodeje, obsah obchodních podmínek apod.“ Žalovaný navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání zpochybnil důvody uplatněné dovolatelem, neboť podle jeho názoru je pro posouzení ochrany žalovaného podle §262 odst. 4 obch. zák. rozhodující ta skutečnost, že žalovaný v době, kdy uzavřel dohodu o volbě obchodního zákoníku pro jeho vztah s leasingovým pronajímatelem, byl podnikatelem a zcela nerozhodná je ta skutečnost, zda byla předmětná smlouva uzavřena v souvislosti s jeho podnikatelskou činností či nikoliv. Volba režimu obchodního zákoníku pro úpravu vztahu dovolatele a jeho leasingového pronajímatele byla proto platná. Navíc pokud žalovaný ve smlouvě uvedl údaje identifikující jej jako podnikatele (identifikační číslo a daňové identifikační číslo) a poté souhlasil s použitím obchodního zákoníku pro právní vztahy založené touto smlouvou, lze se domnívat, že jakožto profesionál musel být seznámen s důsledky tohoto jednání a s nimi i souhlasil. Dovolatelem uváděný článek 2 směrnice Rady EU č. 85/577/EHS stanoví podle žalobce a contrario totéž co §261 odst. 1 obch. zák. Žalobce proto navrhl zamítnutí dovolání žalovaného.Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a z obsahu dovolání vyplývá, že se opírá o způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle §242 odst. 3 o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel ani takové vady v dovolání výslovně nenamítá.
Dovolací soud se dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud správně ze skutkových zjištění dovodil, že mezi účastníky byla podle obchodního zákoníku uzavřena nepojmenovaná leasingová smlouva, když na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že žalobce v posuzovaném případě nevystupoval jako fyzická osoba – spotřebitel a nelze tak na danou věc aplikovat ust. §262 odst. 4 obch. zák., neboť toto ustanovení je určeno pouze k ochraně té smluvní strany, která není podnikatelem. Odvolací soud mimo jiné dovodil, že i kdyby nebyla výslovně ve smlouvě provedena volba obchodního zákoníku, byla by leasingová smlouva podřízena obchodnímu zákoníku podle §261 odst. 1 obch. zák. (tzv. relativní obchod), protože žalovaný uvedl ve smlouvě své identifikační číslo osoby a daňové identifikační číslo, čímž dal najevo, že se smlouva týkala jeho podnikatelské činnosti.
Podle §261 odst. 1 obch. zák. tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti.
Ustanovení §13a odst. 1 obch. zák. stanoví, že každý podnikatel je povinen mimo jiné uvádět na všech smlouvách identifikační číslo.
Pro posouzení, zda daný závazkový vztah je obchodní závazkový vztah, tzv. relativní obchod ve smyslu ust. §261 odst. 1 obch. zák, je rozhodující, že vznikl mezi podnikateli, vztah se týká podnikatelské činnosti stran a tato skutečnost je zřejmá navenek s přihlédnutím ke všem okolnostem v době vzniku posouzeného vztahu. Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 27. září 2006, sp. zn. 32 Odo 843/2005 argumentoval nedůvodnost námitky, že leasingová smlouva se netýkala podnikatelské činnosti dovolatele právě poukazem na uvedení identifikačníhio čísla ve smlouvě, když dovodil, že v dané věci žalovaný neuzavřel smlouvu o pronájmu nového vozidla s žalobkyní jako soukromá osoba, ale jako podnikatel, neboť uvedl svoje identifikační číslo, které je shodné na jeho živnostenském listu, je tedy zřejmé, že smlouvu uzavřel jako podnikatel ve smyslu §2 a §261 odst. 1 obchodního zákoníku.
V posuzované věci bylo předmětem leasingové smlouvy univerzální čistící přístroj RAINBOW, který může sloužit jak pro osobní potřebu podnikatele, tak pro jeho podnikatelskou činnost. Účastníci pak výslovně podřadili tuto písemnou smlouvu pod režim obchodního zákoníku. Žalovaný, jako podnikatel – profesionál, ve smlouvě uvedl své identifikační číslo osoby a daňové identifikační číslo, které používá při podnikání, dal tak zřetelně najevo, že leasingová smlouva se týká jeho podnikatelské činnosti. Za situace, kdy právní předchůdkyně žalobce, která s žalovaným uzavřela smlouvu, byla podnikatelka – obchodní společnost Leasing České spořitelny, a. s. , ve smyslu ust. §2 odst. 2 písm. a) obch. zák., došlo ke splnění všech podmínek ustanovení §261 odst. 1 obch. zák, podle nichž je třeba přihlížet ke všem okolnostem při vzniku závazkového vztahu. V posuzované věci je z těchto okolností, tak jak byly popsány shora, zřejmé, že vztah mezi účastníky - podnikateli se týká jejich podnikatelské činnosti; jde tudíž o obchodní závazkový vztah, na který nelze aplikovat ust. §262 odst. 1 či 4 obch. zák. poskytující ochranu subjektům obchodněprávních vztahů, kteří v nich nevystupují v postavení podnikatele. Za skutečnosti, které by výše uvedené podmínky vyvracely, nelze, jak správně dovodil odvolací soud, považovat tvrzení žalovaného, že smlouva byla uzavřena v jeho bytě za přítomnosti jeho manželky, která chtěla užívat přístroj pro své potřeby, a k uvedení IČ a DIČ jeho osoby jej vyzval leasingový pronajímatel. Žalovaný je podnikatel, který vystupuje v právních vztazích jako zkušená osoba – profesionál, a, jak bylo výše uvedeno, obchodní zákoník na něho klade zvýšené nároky i z hlediska kontraktačního procesu. Uvedl-li podnikatel, jakožto účastník smlouvy, údaje identifikující jej jako podnikatele a souhlasil-li s výslovným ujednáním ve smlouvě, že vztahy účastníků smlouvy se budou řídit obchodním zákoníkem, lze se domnívat, že žalovaný, jako osoba zkušená – profesionál, musel být seznámen s důsledky svého jednání a výslovně s nimi souhlasil.
Námitky dovolatele k nesprávné aplikaci obchodního zákoníku (§262 odst. 4 obch. zák.) odvolacím soudem nebyly dovolacím soudem shledány oprávněnými a dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.), dovolání žalované podle §243b odst. 2 o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny advokáta za sepis vyjádření k dovolání, ve výši 8.540 Kč (§3 odst. 1, §10 odst. 1, §18 odst. 1 vyhláášky č. 848/2000 Sb., kterou se stanoví paušální odměny za zastoupení účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení, v platném znění) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč ( §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., v platném znění) a po přičtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 1.768,- Kč ( srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č.235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty), tedy celkem 10.608,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. září 2010
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu