ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.125.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 125/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně České kanceláře pojistitelů , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, PSČ 140 00, IČO 70099618, zastoupené Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem, se sídlem v Berouně, Husovo nám. 82/10, PSČ 266 01, proti žalovanému J. B., zastoupenému Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, PSČ 400 01, o zaplacení částky 828 160 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 C 447/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. října 2012, č. j. 11 Co 801/2011-322, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 14 423 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Jiřího Gregůrka, advokáta, se sídlem v Berouně, Husovo nám. 82/10, PSČ 266 01.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. července 2011, č. j. 15 C 447/2006-288, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 828 160 Kč s úroky z prodlení ve výši stanovené ve výroku rozsudku (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II) a odměně opatrovníka žalovaného (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně zjistil, že dne 19. listopadu 2003 došlo k dopravní nehodě pracovního stroje Forstrit E 307 (dále jen „pracovní stroj“), při níž byla na majetku Českých drah, a.s., způsobena škoda ve výši 778 160 Kč, když likvidaci škody, včetně její náhrady, provedla společnost Generali pojišťovna, a.s., které v souvislosti s likvidací škody vznikl vůči žalobkyni nárok na úhradu tzv. delegačního poplatku ve výši 50 000 Kč, přičemž obě uvedené částky v celkové výši 828 160 Kč pojišťovně uhradila žalobkyně na základě zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících předpisů (zákon o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla).
V době nehody byl vlastníkem pracovního stroje žalovaný, přičemž vlastnictví nabyl na základě kupní smlouvy ze dne 14. července 2003. Pracovní stroj měl být použit k práci na pozemku M. K. Řidičem stroje byl v době nehody L. P. Z provedených důkaz soud nezjistil, že by žalovaný zakázal řidiči stroje jízdu s pracovním strojem a že by poškození pracovního stroje a jeho následné uvíznutí na železničním přejezdu bylo způsobeno poškozením krajnice vozovky a železničního přejezdu.
Z rozhodnutí Magistrátu města Ústí nad Labem, odboru dopravy, ze dne 17. 9. 2004, sp. zn. DO-520/77/04-P/PŘ, soud prvního stupně zjistil, že tento správní orgán uznal žalovaného vinným z naplnění skutkové podstaty přestupku podle §23a odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., neboť žalovaný umožnil provozovat vozidlo Forstrit bez sjednaného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem tohoto vozidla a byla mu uložena pokuta ve výši 2 000 Kč. V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že žalovaný je vlastníkem vozidla a proto je odpovědný za jeho provozování.
Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně právně posoudil tak, že žalovaného považoval za vlastníka a současně provozovatele pracovního stroje, který odpovídá za škodu podle §427 a 428 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Podle §24 odst. 2 písm. b) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), v rozhodném znění (tj. ve znění účinném ke dni nehody - dále jen „zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla“), byla žalobkyně povinna poskytnout náhradu škody poškozenému, tj. společnosti České dráhy, a.s. Žalobkyně takové plnění poskytla a má tedy podle §24 odst. 7 téhož zákona právo, aby jí odpovědná osoba, tj. žalovaný, poskytla, co za ni plnila. Žalobkyně má tedy právo na náhradu toho, co za žalovaného v souvislosti s likvidací škody hradila, a to včetně náhrady nákladů, které vznikly v souvislosti s tím, že likvidací škody byla pověřena jiná osoba, tedy i na částku 50 000 Kč (§24 odst. 9 cit. zák.). Vzhledem k tomu, že žalovaný nezaplatil žalovanou částku ani přes výzvu žalobkyně, přiznal soud žalobkyni i úroky z prodlení od 23. srpna 2006 do zaplacení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 30. října 2012, č. j. 11 Co 801/2011-322, změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku pod bodem I tak, že zamítl žalobu o zaplacení úroků z prodlení za dobu od 23. srpna 2006 do 9. listopadu 2006, jinak jej potvrdil s tím, že povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni částku 828 160 Kč se zákonnými úroky z prodlení za dobu od 10. listopadu 2006 do zaplacení je společná a nerozdílná s povinností L. P., která mu byla uložena rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. srpna 2008, č. j. 15 C 447/2006-288 (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body II a III).
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem i s právním posouzením soudu prvního stupně.
Soud prvního stupně dospěl ke správnému závěru, že žalovaný byl dne 19. listopadu 2003 vlastníkem a provozovatelem pracovního stroje. Žalovaný je jako vlastník označen v protokole o dopravní nehodě, sám se tak označil v dopise ze dne 19. května 2004, který adresoval poškozené společnosti České dráhy, a.s. V souladu s těmito důkazy je i výpověď svědka T. K., který uvedl, že se žalovaný stal vlastníkem pracovního stroje dne 14. července 2003, kdy jej od svědka koupil. Tomu odpovídá i text písemné kupní smlouvy. Svědek dále potvrdil, že pracovní stroj byl převezen na dvůr žalovaného – tímto okamžikem se pracovní stroj dostal do fyzické i právní dispozice žalovaného. Odvolací soud poukázal i na rozhodnutí o přestupku, jež dne 17. 9. 2004 vydal pod sp. zn. DO-520/77/04-P/PŘ Magistrát města Ústní nad Labem. Toto rozhodnutí bylo žalovanému doručeno dne 29. září 2004, žalovaný proti němu v zákonné lhůtě nepodal opravný prostředek. Odvolací soud dále dovodil, že soud prvního stupně správně shledal nedůvodnou námitku žalovaného, že L. P. s pracovním strojem vyjel i přes jeho zákaz. Navíc zdůraznil, že i kdyby žalovaný L. P. zákaz dal, nemělo by to za důsledek, že by se žalovaný zprostil odpovědnosti za způsobenou škodu, protože žalovaný zjevně neučinil žádné další opatření směřující k tomu, aby k použití pracovního stroje skutečně nedošlo. Rovněž obranu žalovaného, že k uvíznutí pracovního stroje došlo v důsledku poškozené krajnice vozovky a železničního přejezdu, posoudil soud prvního stupně správně. Odvolací soud též učinil závěr, že soud prvního stupně správně uzavřel, že byla prokázána výše vzniklé škody.
Odvolací soud se nezabýval skutečností, jak navrhoval v odvolacím řízení žalovaný, zda žalovaný nebyl v době podpisu kupní smlouvy o prodeji předmětného zemědělského stroje v těžké duševní poruše, protože jde o tvrzení nové, uplatněné až v odvolacím řízení v rozporu s §205a odst. 1 o. s. ř.
Odvolací soud uzavřel, že žalovaný byl ke dni 19. listopadu 2003 vlastníkem a ve smyslu §427 obč. zák. též provozovatelem pracovního stroje, přičemž, ač to bylo podle §4 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla jeho zákonnou povinností, neuzavřel smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou tímto pracovním strojem, jímž uvedeného dne jeho řidič L. P. způsobil dopravní nehodu, při níž byla na majetku Českých drah, a.s., způsobena škoda ve výši 778 160 Kč, která byla, včetně poplatku za její likvidaci, žalobkyní uhrazena z garančního fondu [§24 odst. 2 písm. b) zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla], přičemž nárok žalobkyně není promlčen a jeho výše nemůže být moderována.
Úroky z prodlení žalobkyni přiznal až od 10. listopadu 2006, neboť splatnost dluhu nastala v souladu s §517 odst. 2 obč. zák. dne 9. listopadu 2006, poté, co žalobkyně žalovaného požádala o zaplacení, což se stalo doručením žaloby dne 8. listopadu 2006.
Povinnost zaplatit žalovanou částku uložil žalovanému společně a nerozdílně s L. P., neboť tomu již byla povinnost zaplatit tuto částku pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. srpna 2008, č. j. 15 C 447/2006-288, a takovéto vyjádření vztahu mezi dlužníky odpovídá §24 odst. 7 zákona o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, §430 odst. 1 obč. zák. i obsahu žaloby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání.
Přípustnost dovolání „opírá o §237 a §241a o. s. ř.“ (dovolatel zřejmě vychází z úpravy občanského soudního řádu účinné od 1. ledna 2013). Podle dovolatele není v judikatuře Nejvyššího soudu jednotný výklad ustanovení §430 obč. zák., zejména výrazu „místo provozovatele“, případně soud první stupně i odvolací soud nerespektovaly převažující výklad. Dovolatel odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4729/2008, 25 Cdo 1358/2011, 23 Cdo 4373/2010, 25 Cdo 861/2004.
Podle dovolatele dále není jednoznačné, kdo byl vlastníkem a kdo provozovatelem pracovního stroje, dále, zda byla porušena povinnost stroj, který samostatně po silnici nejezdil, pojistit, když podle dovolatele k jízdě po silnici došlo překročením zákazu jízdy po silnici řidičem pracovního stroje. Nejasná je v tomto případě i „osoba bez pojištění odpovědnosti“ a zda vůči žalovanému vzniklo postihové právo na plnění z garančního fondu (dovolatel učinil odkaz na rozhodnutí sp. zn. 32 Cdo 2837/2007 a sp. zn. 25 Cdo 1358/2011).
To vše s ohledem na snížené chápání žalovaného způsobené dlouhodobou psychickou poruchou, které bylo soudem konstatováno, ale nebylo v průběhu řízení a dokazování dostatečně respektováno. Výsledkem byl likvidační rozsudek, který žalovaný vnímá jako porušení zásady spravedlivého procesu.
Podle dovolatele soud prvního stupně ani odvolací soud nezaložily své rozhodnutí na závěru, že žalovaný svou nedbalostí užití pracovního stroje řidiči L. P. umožnil. Řidič P. použil dopravní prostředek proti vůli dovolatele a přes jeho zákaz, podle §430 odst. 1 obč. zák. tak byla vyloučena odpovědnost dovolatele.
Soud nesprávně označil za vlastníka a provozovatele pracovního stroje žalovaného. Vlastníkem pracovního stroje byl v době havárie pan T. K., který z dovolatele posléze vylákal podpis antidatované kupní smlouvy. Toto tvrzení je zachyceno již v protokole z jednání soudu prvního stupně, ve výpovědi žalovaného, ve svědectví bratra žalovaného a v čestném prohlášení pana Š. a družky žalovaného. Soud prvního stupně se spokojil s několika neuváženými podpisy žalovaného na protokolech policie, jeho nečinností, když se nebránil proti nesprávným údajům o vlastnictví stroje a nepravdivým tvrzením o žalobkyně o zápisu žalovaného jako vlastníka v neexistujícím registru zemědělských strojů a bez řádného dokazování a bez ohledu na výrazně sníženou schopnost chápání žalovaného jej označil za vlastníka pracovního stroje.
Provozovatelem pracovního stroje byl již dva měsíce před havárií pan K., který bez vědomí dovolatele odvezl stroj na svou farmu a disponoval s ním. Pan K. pracovní stroj po celou tuto předcházející dobu podnikatelsky využíval a také v den havárie stroj za doprovodu nákladního vozu převezl na místo, kde měl řidič P. sekat louku. K tomu došlo přes telefonický zákaz žalovaného, že se strojem nesmí na silnici vyjet, protože nemá povinné pojištění pro jízdu na silnici.
Odvolací soud se chybně nezabýval tím, že soud prvního stupně neodstranil vady řízení podle pokynů předcházejícího rozhodnutí odvolacího soudu. Soud prvního stupně neprovedl všechny důkazy uložené mu odvolacím soudem, přičemž neprovedené důkazy dovolatel příkladmo uvádí v dovolání. Tímto chybným postupem bylo podle dovolatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces a rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatel dále poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 2. listopadu 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09 a na princip rovnosti zbraní.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí „zrušil a žalobu zamítl, nebo věc vrátil k novému projednání“.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolatel dostatečně nespecifikoval důvod přípustnosti dovolání a lze se pouze domnívat, že přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatel sice vymezil právní otázku, které přisuzuje zásadní právní význam, avšak učinil tak pouze formálně, neboť z odůvodnění dovolání je patrné, že dovolatel brojí především proti skutkovým zjištěním obou stupňů. Žalobkyně navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další zákony (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou (§240 odst. 1 o. s. ř.) a dovolatel je řádně zastoupen advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Dovolatel podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Z obsahu dovolání se však podává, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, nikoliv v rozsahu, ve kterém byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žaloba byla zamítnuta.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Taková situace v daném případě nenastala.
Je proto nutno zkoumat podmínky přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání obsahuje v prvé řadě tvrzení, že výklad ustanovení §430 obč. zák., zejména výraz „místo provozovatele“, je v judikatuře Nejvyššího soudu nejednotný, případně soud prvního stupně i odvolací soud nerespektovaly převažující výklad. Dovolatel odkázal na několik shora uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Dovolatel však výslovně neuvedl, v čem spatřuje nejednotnost výkladu a jaký vliv má mít výklad ustanovení §430 obč. zák. na rozhodnutí odvolacího soudu . Při posouzení obsahu podání lze dojít k závěru, že argumentace judikaturou k §430 obč. zák. má vést ke zpochybnění pasivní legitimace dovolatele. Odvolací soud v této souvislosti však pouze konstatoval závěry judikatury ohledně provozovatele vozidla a k uvedenému ustanovení uvedl, že „místo provozovatele by odpovídal ten, kdo by vozidlo použil bez vědomí nebo proti vůli provozovatele (tedy sám řidič), ledaže provozovatel užití vozidla svou nedbalostí umožnil, neboť v takovém případě provozovatel za vzniklou škodu odpovídá společně s řidičem. V podstatě tak pouze parafrázoval zákonné ustanovení §430 odst. 1 obč. zák., aniž by ho v daném případě aplikoval. Při výkladu §430 odst. 1 obč. zák. se tak ani nemohl odchýlit od judikatury uvedené dovolatelem, přičemž k takovému závěru nedospěl ani Nejvyšší soud po zkoumání dovolatelem citovaných rozhodnutí. Z použitého kondicionálu („by“) je nadto patrné, že odvolací soud si byl správně vědom skutečnosti, že ze skutkových zjištění nijak nevyplývá, že by bylo možno uvažovat o naplnění hypotézy a dispozice normy zakotvené v §430 odst. 1 větě první obč. zák. (použití dopravního prostředku bez vědomí nebo proti vůli provozovatele), když nebylo prokázáno udělení zákazu vyjíždět s pracovním strojem. Dovolatelem navozená problematika tedy nemůže vyvolat přípustnost dovolání, neboť odvolací soud se ustanovení §430 odst. 1 obč. zák. věnoval pouze v hypotetické rovině a v souladu s hmotným právem.
Rovněž zpochybnění hodnocení otázky vlastníka a provozovatele vozidla nezakládá přípustnost dovolání.
Dovolatel tvrdí, že v době nehody nebyl vlastníkem vozidla – pracovního stroje, neboť písemná kupní smlouva ze dne 14. července 2003 byla podepsána až později, avšak datována do období předcházejícího nehodě. Vzhledem k tomu, že zpětné datování předmětné smlouvy nebylo v řízení zjištěno, nezbývá než konstatovat, že dovolatel konstruuje vlastní skutkový stav, odlišný od učiněných skutkových zjištění, kterými je dovolací soud vázán. Z uvedené námitky tak rovněž nikterak nevyplývá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a tato námitka tedy nemůže založit přípustnost dovolání.
Co se týče otázky, kdo je provozovatelem vozidla, již v minulosti odkázal Nejvyšší soud (rozsudek ze dne 8. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 1532/2006) na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. května 1999, sp. zn 25 Co 558/98, ve kterém byl vyjádřen právní názor, že za provozovatele vozidla je třeba považovat toho, kdo má právní a současně faktickou možnost jej užívat. V rozsudku ze dne 27. listopadu 2007, sp. zn. 25 Cdo 2563/2005, uveřejněném pod číslem 6/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud dovodil, že stále platí, že obecně je třeba za provozovatele motorového vozidla považovat vlastníka vozidla, neboť u něj lze předpokládat možnost trvalé právní i fyzické dispozice s daným vozidlem. Vlastník, který půjčí motorové vozidlo jinému, zůstává jeho provozovatelem. Nejvyšší soud v uvedeném rozhodnutí přitom zdůraznil, že vzhledem k tomu, že k nehodě došlo v roce 1994, nelze pojem provozovatele vykládat ani ve smyslu právních předpisů přijatých v pozdější době, zejména zákona č. 56/2001 Sb. V rozsudku ze dne 26. září 2013, sp. zn. 23 Cdo 1766/2012, uveřejněném pod číslem 31/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud, který věc posuzoval podle právního stavu po účinnosti zákona č. 56/2001 Sb., aplikoval ustanovení §2 odst. 16 uvedeného zákona, podle něhož se za provozovatele silničního vozidla registrovaného v registru silničních vozidel České republiky rozumí fyzická osoba s místem trvalého pobytu nebo s místem povoleného pobytu v České republice nebo právnická osoba se sídlem v České republice, která vlastním jménem provozuje silniční vozidlo a je současně vlastníkem silničního vozidla a nebo je vlastníkem silničního vozidla oprávněna k provozování silničního vozidla. Ze skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně, případně soud odvolací, a jimiž je dovolací soud vázán, nelze dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu bylo v rozporu se shora uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu. Ani tato námitka tedy nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka dovolatele, zda byla porušena povinnost pojistit stroj, který po silnici samostatně nejezdil.
Dovolatel nepřípustně konstruuje vlastní skutkový stav, že pracovní stroj po silnici samostatně nejezdil, jenž je v rozporu se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a soudu odvolacího, že dopravní nehoda byla způsobena řidičem L. P., který řídil uvedený pracovní stroj při jízdě po místní komunikaci.
Podle §4 věty první zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla stíhá povinnost uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti vlastníka nebo spoluvlastníka tuzemského či cizozemského vozidla, nestanoví-li tento zákon jinak.
Podle §2 písm. a) téhož zákona se rozumí vozidlem silniční vozidlo druhu motocykl, silniční vozidlo druhu tříkolka nebo čtyřkolka, osobní automobil, autobus, nákladní automobil, speciální automobil, tahač, přípojné vozidlo, traktor, pracovní stroj samojízdný, pracovní stroj přípojný a jednonápravový traktor s přívěsem; za vozidlo se nepovažuje invalidní vozík.
Podle §2 písm. b) uvedeného zákona se rozumí tuzemským vozidlem vozidlo, které podléhá registraci silničních vozidel vedené podle zvláštního právního předpisu (dále jen „evidence vozidel“), nebo vozidlo, které nepodléhá evidenci vozidel a je ve vlastnictví fyzické nebo právnické osoby s trvalým pobytem nebo sídlem na území České republiky.
Pracovní stroj samojízdný je podle §3 odst. 3 písm. b) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění účinném v době nehody, zvláštním vozidlem.
Podle oddílu B) odst. 8 přílohy téhož zákona je pracovní stroj samojízdný zvláštní vozidlo s vlastním zdrojem pohonu, konstrukčně a svým vybavením určené pouze pro vykonávání určitých pracovních činností. Pracovní stroj samojízdný není určený zpravidla pro přepravní činnost.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že předmětný pracovní stroj měl vlastní zdroj pohonu (na místo dopravní nehody přijel vlastní silou) a byl určen pro vykonávání určitých pracovních činností (zemědělské práce) – jedná se tedy o pracovní stroj samojízdný a jako takový jej bylo třeba pojistit. Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž není v rozporu s hmotným právem.
Soud byl navíc podle ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. vázán rozhodnutím Magistrátu města Ústí nad Labem, odboru dopravy, ze dne 17. 9. 2004, sp. zn. DO-520/77/04-P/PŘ, podle něhož se žalovaný dopustil přestupku podle §23a odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., neboť žalovaný umožnil provozovat vozidlo Forstrit bez sjednaného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem tohoto vozidla. Již z tohoto důvodu nemůže tato otázka založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Na místě není ani argumentace „nejasností“ osoby bez pojištění odpovědnosti a toho, zda vůči dovolateli vzniklo postihové právo podle §24 odst. 7 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla.
Podle věty první uvedeného ustanovení má Kancelář (pozn.: Česká kancelář pojistitelů) právo proti tomu, kdo odpovídá za škodu podle odstavce 2 písm. a) a b), na náhradu toho, co za něho plnila.
Podle odst. 2 písm. b) téhož paragrafu poskytuje Kancelář z garančního fondu poškozenému plnění za škodu způsobenou provozem vozidla, za kterou odpovídá osoba bez pojištění odpovědnosti.
Podle dlouholeté konstantní judikatury Nejvyššího soudu je vždy za osobu bez pojištění odpovědnosti, vůči které má Česká kancelář pojistitelů podle §24 odst. 7 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla právo na náhradu toho, co za ni plnila, třeba považovat provozovatele, jestliže odpovídá za škodu podle §427 obč. zák., jako v daném případě. Společně s ním odpovídá i řidič vozidla, je-li dána jeho odpovědnost podle §420 odst. 1 obč. zák. (nejde-li o případ uvedený v §420 odst. 2 obč. zák.). Ze shora uvedeného se podává, že odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný byl vlastníkem a provozovatelem předmětného pracovního stroje, přičemž tento závěr vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním odpovídá konstantní judikatuře Nejvyššího soudu. Ani tento argument neotvírá možnost přezkumu dovolání ve věci samé.
Tvrzení dovolatele, že vozidla bylo užito navzdory zákazu, nelze při posuzování přípustnosti dovolání zohlednit, neboť v řízení nebylo zjištěno, že by dovolatel takový zákaz učinil, přičemž zjištěným skutkovým stavem je dovolací soud vázán. Stejný závěr se vztahuje i na tvrzení dovolatele o tom, že kupní smlouvu podepsal až po dopravní nehodě, a o tom, že pracovní stroj již dva měsíce provozoval pan K., který jej bez vědomí dovolatele odvezl na svou farmu a disponoval s ním.
Namítá-li dovolatel pochybení soudu prvního stupně a soud odvolacího spočívající v neprovedení některých důkazů, předkládá tím námitku proti vadě řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., ke kterému při posuzován dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze přihlížet.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání), které se sestávají z mimosmluvní odměny advokáta ve výši 11 620 Kč §1 odst. 2, věty první, §6 odst. 1, §7, a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 uvedené vyhlášky.), a po přičtení 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2 503 Kč (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 14 423 Kč.
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle ustanovení §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) [část věty před středníkem] a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu (část věty za středníkem).
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 17. září 2014
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu