ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.1320.2019.1
sp. zn. 23 Cdo 1320/2019-147
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně TorMonT eximpo, s. r. o. , se sídlem v Plzni, sady 5. května 300/28, identifikační číslo osoby 26316510, zastoupené JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem v Plzni, Kardinála Berana 967/8, proti žalované GREEN PROJECT s. r. o. , se sídlem v Průhonicích, Dobřejovická 194, identifikační číslo osoby 27195783, zastoupené Mgr. Zbyňkem Stavinohou, advokátem se sídlem v Brně, Joštova 138/4, o zaplacení 850.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 139/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2018, č. j. 17 Co 2/2018-123, 17 Co 250/2018, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14.520 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 30. 3. 2017, č. j. 6 C 139/2016-63, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 15. 5. 2018, č. j. 6 C 139/2016-103, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 850.000 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že jej navrhuje odmítnout.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Z obsahu dovolání se podává námitka dovolatelky, že odvolací soud se při posouzení otázky „významu předání díla do užívání třetí osobě na posouzení splnění povinnosti dílo provést“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolací soudu (od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2446/2015). Dovolatelka namítá nesprávné právní posouzení v otázce splatnosti ceny díla, kdy v dovolání argumentuje ve prospěch závěru, že splatnost části ceny díla nemohla nastat. V rámci posouzení otázky splatnosti části ceny díla rozporuje závěr soudu prvního stupně a namítá, že tento jeho právní názor je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 5187/2007. Dodává, že věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně v otázce splatnosti ceny díla, a to i přes rozpor jejího právního posouzení s judikaturou Nejvyššího soudu - „že pro splatnost ceny díla je rozhodující smluvní ujednání mezi účastníky, které nemůže být opomenuto ani v případě předání díla třetí osobě“ - odvolací soud potvrdil v napadeném rozhodnutí, a to aniž by se k této otázce v odůvodnění napadeného rozhodnutí jakkoli vyjádřil.
Výše uvedené námitky však přípustnost dovolání nezakládají, neboť na řešení dovolatelkou vymezených otázek napadené rozhodnutí nezávisí.
Nejvyšší soud zdůraznil již např. v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Odvolací soud uvedl, že z ustanovení zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a z judikatury Nejvyššího soudu obecně vyplývá, že právo na zaplacení ceny díla vzniká až po jeho předání v souladu se smlouvou. Současně však uvedl, že z ustanovení §6 a §8 o. z. lze dospět k závěru, že použití korektivu poctivosti a případného odepření soudní ochrany musí být aplikováno, nikoliv za obecně stanovených podmínek, ale při posouzení konkrétních podmínek daného případu. Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že je namístě aplikace §6 a §8 o. z. Vycházel přitom ze zjištění, že o tom, že je dílo připraveno k předání, byla (v souladu se smlouvou záznamem ve stavebním deníku) žalovaná informována prostřednictvím svého stavbyvedoucího. Uvedl, že žalovaná do dnešního dne nesvolala přejímací řízení, ačkoliv jí to ukládá smlouva a ačkoliv již před řadou měsíců obdržela plnou úhradu od investora. Dále uvedl, že z obsahu spisu nevyplývá, že by žalovaná vytýkala žalobkyni vady poté, kdy podle zápisu ve stavebním deníku byla vada - chybějící vrata - odstraněna. Žalovaná též nekonkretizovala, které povinnosti týkající se dokumentace žalobkyně nesplnila. Žalobkyně se přitom, jak vyplývá z korespondence účastníků založené ve spise, opakovaně snažila záležitost vyřešit smírně, žádala žalovanou opakovaně o svolání přejímacího řízení. Odvolací soud hodnotil nejen skutečnost, že žalovanou bylo dílo předáno investorovi, ale i ostatní zjištěné skutečnosti vztahující se ke splnění povinností vyplývajících ze smlouvy pro účastníky, tedy výzvu učiněnou žalobkyní jak k převzetí díla, tak k vyvolání přejímacího řízení, dále to, že podle potvrzení investora bylo dílo předáno bez vad s veškerou dokumentací a že dílo bylo investorem žalované bez výhrad a zcela zaplaceno.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu ani s dovolatelkou odkazovanou judikaturou Nejvyššího soudu, neboť tato rozhodnutí na danou věc skutkově nedopadají.
V usnesení Nejvyšší soudu ze dne 5. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2446/2015, se jednalo o situaci, kdy ve smlouvě o dílo účastníci vázali vznik práva na zaplacení ceny díla na předání předmětu díla objednateli. Nejvyšší soud v tam posuzované věci dovodil, že skutečnost, že objednatel, aniž převzal dílo od svého zhotovitele, „předal dílo do užívání“ třetí osobě, je pro posouzení otázky, zdali zhotovitel splnil povinnost dílo provést (včetně předání díla objednateli) dle §554 odst. 1 obch. zák., nerozhodná. Splnění povinnosti předat dílo podle citovaného ustanovení obchodního zákoníku totiž nelze dovozovat ze skutečnosti, že k převzetí díla došlo mezi dalšími účastníky dodavatelského řetězce, resp. že dílo užívá třetí osoba.
Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší v rozsudku ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 32 Cdo 5187/2007, dle něhož ke splnění povinnosti zhotovitele provést dílo (§554 odst. 1 obch. zák.) nemůže dojít konkludentně tím, že toto dílo převezme další objednatel, pokud nebylo provedeno způsobem a postupem sjednaným účastníky ve smlouvě.
V projednávané věci však odvolací soud dospěl k závěru, že je namístě aplikace §6 a §8 o. z., a nevycházel jen ze skutečnosti, že žalovanou bylo dílo předáno investorovi.
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka dovolatelky, že se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od jeho usnesení ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4527/2015, ve kterém dovolací soud uvedl, že požadavek poctivosti vyjádřený v §6 o. z. ve spojení s §3030 o. z., se ostatně – podobně jako zásada pacta sunt servanda – uplatňoval i za právní úpravy obsažené v obč. zák.), pokud jednání žalované posuzoval odlišně od dosavadní judikatury. Dovolací soud však již výše uvedl, že dovolatelkou odkazovaná rozhodnutí (sp. zn. 32 Cdo 2446/2015 a sp. zn. 32 Cdo 5187/2007) nejsou pro danou věc skutkově přiléhavá a závěr odvolacího soudu o aplikaci §6 a §8 o. z. není v rozporu s těmito rozhodnutími.
Jelikož značná část argumentace dovolatelky v otázce splatnosti ceny díla vychází z jiných skutkových zjištění, než ze kterých při svém právním posouzení vycházel odvolací soud, Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu dle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
V další části dovolání pak dovolatelka ve vztahu k §6 a §8 o. z. namítá, že se odvolací soud dostatečně neseznámil s obsahem spisu nebo alespoň s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně (jinak by věděl, že přejímací řízení podle smlouvy o dílo za účasti obou účastníků probíhalo), že postavil svůj závěr o nepoctivosti jednání žalované a o nutnosti odepřít jí soudní ochranu na svých domněnkách, které nemají oporu v provedeném dokazování a jsou v příkrém rozporu s provedenými důkazy, že bylo povinností odvolacího soudu postavit najisto skutkový stav ohledně možného nepoctivého jednání účastníků po skončení prací žalobkyně na díle a že k tomu nebyl proveden prakticky žádný důkaz. Uplatněné námitky však postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému skutkovému stavu a možným vadám řízení, čímž však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nelze. V dovolání přitom nelze úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013).
Konečně přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že „odvolací soud zanedbal svoji povinnost poučit účastníky o tom, že hodlá věc posoudit podle naprosto jiného právního názoru, než byly právní názory uváděné každým z účastníků, a který byl rovněž rozdílný s právním názorem, na němž postavil své rozhodnutí soud prvního stupně“, neboť touto námitkou žalovaná odvolacímu soudu vytýká možnou vadu řízení; k té by dovolací soud mohl za určitých podmínek přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotné tvrzení této vady však přípustnost dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. nezakládá (srov. též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2814/2014).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 6. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu