ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.1554.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 1554/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobkyně KOLMETAL, s. r. o. , se sídlem v Kolíně IV, Orebitská 873, IČ: 251 13 208, zast. JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 12, proti žalovaným 1) T. K. , a 2) M. K., oběma zast. JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně III, Politických vězňů 98, o zaplacení 3.571.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 111/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2007, č. j. 7 Cmo 144/2006-173, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího právního zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále též jen „ soud prvního stupně “) rozsudkem ze dne 16. 1. 2006, č. j. 21 Cm 111/2000-144, rozhodl tak, že řízení co do částky 16.389,- Kč s 9,6 % úrokem z prodlení z 16.389,- Kč od 18. 4. 2000 se do zaplacení zastavuje (odst. I výroku), žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 3.554.611,- Kč s 9,6 % úrokem z prodlení z 3.554.611,- Kč od 18. 4. 2000, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (odst. II výroku), dále že žalovaní jsou povinni nahradit žalobkyni společně a nerozdílně náklady řízení v celkové výši 394.630,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího právní zástupce (odst. III výroku) a žalovaní jsou povinni nahradit státu společně a nerozdílně náklady svědečného 1.664,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet uvedeného soudu (odst. IV výroku).
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. 1. 2007, č. j. 7 Cmo 144/2006-173, potvrdil rozsudek soudu prvého stupně v napadené části (odst. II, III a IV výroku) s tím, že znění odst. II výroku zní „ Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně 3.554.611,- Kč s 9,6 % úroky z prodlení z 3.554.611,- Kč od 19. 4. 2000 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku .“; odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení tak, že žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího právního zástupce na jejich náhradu částku 101.381,- Kč.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobkyně žalobou domáhala zaplacení částky ve výši 3.571.000,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené jednatelem společnosti s ručením omezeným. Po vypracování znaleckého posudku znalcem ustanoveným soudem vzala žalobkyně žalobu do částky 16.389,- Kč zpět a předmětem řízení se stala částka 3.554.611,- Kč s příslušenstvím. Žalovaný 2) za společnost KOLMETAL, s. r. o. (žalobkyně) uzavřel s Kovoobrábění KBK, s. r. o., za níž jednal žalovaný 1), dne 7. 4. 1999 smlouvu o nájmu, dle níž byly od žalobkyně odvezena 40 % strojní kapacity do společnosti Kovoobrábění KBK, s. r. o., jejímiž jednateli žalovaní v této době byli. Odvolací soud dovodil, že za situace, kdy žalovaný 1) jako jeden ze šesti jednatelů žalobkyně, při uzavření shora uvedené smlouvy o nájmu jednal v rozporu se stanovami žalobkyně, nejednal v zájmu žalobkyně, nýbrž v zájmu vlastním a jím nově založené společnosti, zajistil tím majetkový prospěch společnosti Kovoobrábění KBK, s. r. o., v níž byl jednatelem, aby pro tuto společnost opatřil stroje, na nichž bude v nově vytvořené společnosti Kovoobrábění KBK, s. r. o. probíhat výroba, z nichž část byla žalobkyni přebrána (např. nejvýznamnější odběratel Termoking CZ s. r. o., jenž odebíral 91,9 % produkce žalobkyně). Závěr soudu prvého stupně o právu žalobkyně na náhradu škody ve výši určené znalcem (3.554.611,- Kč) s příslušenstvím je dle odvolacího soudu správný, přičemž s ohledem dobu podání žaloby (19. 4. 2000 a nikoli 18. 4. 2000, jak uvedl soud prvého stupně) opravil počátek doby, po níž byli žalovaní v prodlení, v odst. II výroku rozsudku soudu prvého stupně tak, jak uvedeno shora.
Dovoláním ze dne 4. 5. 2007 napadli žalovaní rozsudek odvolacího soudu s tím, že dovolání je přípustné dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodné dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (pro nesprávné právní posouzení věci).
V odůvodnění dovolání žalovaní odvolacímu soudu zejména vytkli, že se nedostatečně zabýval otázkou protiprávnosti jejich jednání a pro tento závěr nepostačuje, že uvedená nájemní smlouva byla pro žalobkyni nevýhodná. Dle odvolatelů byla nájemní smlouva prostředkem k rozdělení majetku společnosti mezi společníky za situace, kdy se žalovaní a M. B. dohodli na založení společnosti nové, neboť chtěli ze společnosti KOLMETAL, s. r. o. (žalobkyně) vystoupit. Mělo dojít k majetkovému vypořádání, ale vzhledem k problémům „ na obou stranách “ byl majetek rozdělen prostřednictvím uvedené smlouvy, přičemž tento postup společníci žalobkyně a ostatní jednatelé dodatečně akceptovali. Dovolatelé nesouhlasí s názorem dovolacího soudu, že předmětná nájemní smlouva byla ekonomicky nevýhodná, poněvadž nehodnotil hodnotu strojů v čase v závislosti na jejich stáří a opotřebení. Formulovali otázku „ zásadního právního významu “, zda „ se nevýhodnost nájemní smlouvy určuje dle výnosů pronajatých věcí či podle jejich časové ceny “. Dovolatelé namítli, že při uzavření smlouvy o nájmu ze dne 7. 4. 1999 za žalobkyni jednal jen žalovaný 2) a nikoli žalovaný 1), který smlouvu podepsal za společnost Kovoobrábění KBK, s. r. o. Dovozují, že žalovaný 1) nemohl svým jednáním za společnost Kovoobrábění KBK, s. r. o. způsobit žalobkyni škodu.
Žalovaní dále poukázali na to, že v souzené věci nejde o náhradu skutečné škody, nýbrž o žalobkyní požadovaný ušlý zisk, jehož výše však nebyla zjištěna správně. Dle jejich přesvědčení sice odebráním strojů došlo ke snížení výroby a tím i příjmů na straně žalobkyně, ale současně též k snížení jejích nákladů v důsledku odchodu poloviny (šesti) jejích zaměstnanců, nákladů za energii. Uvedli, že nebylo řádně prokázáno, zda škoda vznikla v důsledku uzavření smlouvy o nájmu nebo špatným hospodařením žalobkyně. Nesprávný postup vytkli též znalci, jenž výši škody vyčíslil paušálně tak, že vypočetl ziskovou míru žalobkyně za období před uzavřením nájemní smlouvy a od ní odečetl reálnou míru zisku za následné období, aniž by se zohlednil to, že hospodářská situace žalobkyně se po odchodu šesti jeho zaměstnanců změnila.
Z výše uvedených důvodů žalovaní závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
V podání ze dne 30. 3. 2009 se k dovolání vyjádřila žalobkyně a zejména uvedla, že se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, jenž dovodil, že žalovaní jednali ve vlastním zájmu a nikoli v zájmu žalobkyně, smlouvu o nájmu uzavřeli v rozporu se stanovami bez předchozího souhlasu nadpoloviční většiny hlasů všech společníků a postupem zakotveným v této smlouvě a svým dalším jednáním žalobkyni poškodili. Žalobkyně dále poukázala na nesprávnost tvrzení, že zbývající 3 společníci žalobkyně (J.H., J. P. a L. S.) postup žalovaných dodatečně schválili. Zdůraznila, že není rozhodné, zda byla smlouva o nájmu ekonomicky nevýhodná, nýbrž to, zda jí vznikla uzavřením smlouvy o nájmu škoda a zda vznik škody byl v příčinné souvislosti s porušením povinností žalovaných vykonávat působnost jednatele s náležitou péčí. Dále poukázala na to, že dovolateli nastolené otázky se netýkají právního posouzení věci a žalovaní jimi zpochybňují jen skutková zjištění soudu a že žalovaný 1) věděl, že uzavřením smlouvy jménem společnosti Kovoobrábění KBK, s. r. o. k poškození žalobkyně dojde a jako jednatel žalobkyně neučinil nic, aby vzniku škody zabránil.
Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, popř. zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) s ohledem na čl. II bod 12 zák. č. 7/2009 Sb. projednal a rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu účinného do 30. 6. 2009 (dále též jen „ o. s. ř. “) a poté shledal, že dovolání bylo podáno osobami oprávněými (žalovanými), včas, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
V případě potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu může být dovolání přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. b) nebo písm. c) o. s. ř.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. není v dané věci dovolání žalované přípustné, neboť odvolací soud svým rozsudkem potvrdil první rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí ve věci má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Podle §242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelé v dovolání označili (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Vzhledem k době, kdy došlo k posuzovanému jednání žalovaných, je pro další závěry Nejvyššího soudu rozhodný výklad obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. prosince 2000.
K námitce žalovaných, že z faktu, že samotné uzavření smlouvy o nájmu není protiprávním jednáním a že uzavřená smlouva byla pro společnost ekonomicky nevýhodná, nelze bez dalšího dovodit, že žalovaní jako jednatelé této společnosti porušili povinnost vykonávat svou působnost s náležitou péčí a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích a skutečnostech ve smyslu ust. §194 odst. 5 obchod. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2000, je třeba uvést, že na tomto závěru rozhodnutí odvolacího soudu nestojí. Soudy obou stupňů vysvětlily, že žalovaní porušili povinnost vykonávat svou působnost s náležitou péčí tím, že nejednali v zájmu žalobkyně, neboť jednali ve vlastním zájmu a v zájmu jimi založené společnosti, když pro žalobkyni, u níž byli v rozhodné době jednateli, nevýhodnou smlouvou zajistili výrobní prostředky (stroje) ve společnosti nově jimi založené s obdobným předmětem podnikání, toto učinili v rozporu s pro ně závaznými, ve stanovách zakotvenými, pravidly, bez nutného souhlasu dalších jednatelů, z čehož je zřejmé, že žalovaní jednali s úmyslem opatřit sobě výhodu nebo prospěch. Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že v řízení bylo prokázáno, že v důsledku tohoto jednání žalovaných vznikla žalobkyni škoda.
Rovněž další otázka, s níž dovolatelé spojují zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a to „ zda nevýhodnost nájemní smlouvy se určuje podle výnosů pronajatých věcí či podle jejich časové ceny “, je v souzené věci bez právního významu, neboť nevýhodnost uzavřené smlouvy o nájmu může spočívat v celé řadě skutečností, které jsou hodnoceny ve vzájemných souvislostech. Jednou z těchto skutečností je, že poškozená společnost byla v důsledku takové smlouvy zbavena práva dispozice s majetkem sloužícím k její podnikatelské činnosti a tím jí byla tato její podnikatelská činnost znemožněna či omezena. Dalším z celé řady skutečností, jež musí být hodnoceny, je též příkladmo nižší nájemné vzhledem k době, charakteru předmětu nájmu, než za jakou mohl být tento majetek poškozené společnosti pronajat jiným subjektům či v tom, jakým subjektům byl pronajat (např. zda šlo o nesolventního nájemce) atd. Námitka žalovaných, že odvolací soud vyšel při zjištění nevýhodnosti uzavřené nájemní smlouvy jen „ z výnosů pronajatých věcí “, je, jak shora uvedeno, mylná. Dovodil-li odvolací soud, že v důsledku jednání žalovaných spočívajícího mimo jiné v uzavření smlouvy o nájmu ze dne 7. 4. 1999 vznikla žalobkyni škoda, nelze tomuto závěru odvolacího soudu vytknout ničeho.
Odmítnout je třeba taktéž další námitku žalovaných o odpovědnosti za škodu toliko žalovaného 2), jelikož žalovaný 1) smlouvu o nájmu s žalobkyní, zastoupenou žalovaným 2), uzavíral za jinou společnost, v níž byl stejně jako u žalobkyně jednatelem, protože rozhodné při odpovědnosti za škodu a při vydání prospěchu z obchodu, při kterém taková osoba porušila zákaz konkurence, je, že žalovaný 1) nevykonával svou působnost svěřenou mu žalobkyní jako jednateli s náležitou péčí, jednal toliko ve svůj prospěch a prospěch nově vytvořené společnosti Kovoobrábění KBK, s. r. o., v níž byl taktéž jednatelem, a tímto postupem jako jednatel žalobkyně způsobil škodu, resp. došlo k porušení zákazu konkurence dle §196 odst. 1 písm. d) obchod. zák., neboť jako jednatel žalobkyně vykonával činnost jako jednatel jiné právnické osoby (Kovoobrábění KBK, s. r. o.) se stejným nebo s podobným předmětem podnikání.
Nejvyšší soud připomíná, že – jak v minulosti již judikoval (srov. např. rozhodnutí ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3864/2008) - za střet zájmů není možné považovat automaticky každou situaci, kdy statutární orgán (společník) uzavírá smlouvu se „ svou “ obchodní společností. Je tomu tak i proto, že obchodní zákoník výslovně připouští, aby smlouvu uzavíranou mezi společností, jejímž jménem jako jednatel jedná jediný společník, a tímto společníkem, podepsal tento jednatel jednak jako statutární orgán jedné smluvní strany, jednak jako druhá smluvní strana (§132 odst. 3 obchod. zák.), avšak o posuzovaný případ, jak shora vysvětleno, nejde. Všichni jednatelé společnosti Kovoobrábění KBK, s. r. o. (žalovaný 1/, žalovaný 2/ a M. B.) byli sice současně jednateli žalobkyně, ale tyto tři osoby tvořily toliko polovinu statutárního orgánu žalobkyně. Žalovaný 1) musel si být při uzavírání smlouvy o nájmu vědom, že k uzavření smlouvy dle čl. IV stanov žalobkyně byl nutný předchozí souhlas nadpoloviční většiny hlasů všech společníků, že o udělení souhlasu ostatní společníci ani on jako jednatel žalobkyně vůbec nejednali. Z toho je zřejmé, že ostatní společníci žalobkyně (J. H., J. P. a L. S.) o pronajmutí strojů nevěděli nebo s ním předem nesouhlasili, jak plyne z absence předchozího souhlasu nadpoloviční většiny jednatelů a ostatně to potvrzuje ve svých podáních též žalobkyně a žalovaným se nepodařilo prokázat opak. Uvedenou smlouvu o nájmu, vedeni úmyslem opatřit si stroje pro jimi vytvořenou společnost s obdobným předmětem podnikání, uzavírali za obě společnosti (žalobkyni i Kovoobrábění KBK, s. r. o.) žalovaní, přestože smlouvu za žalobkyni mohl uzavřít jeden ze jejích tří jednatelů, jež nebyli současně jednateli druhé smluvní strany, avšak ti, jak výše uvedeno, s tímto jednáním nevyjádřili předchozí souhlas.
Dovolatelé se mýlí, dovozují-li, že odvolací soud neuvedl, zda žalobkyni přiznaná výše jejího nároku představuje ušlý zisk žalobkyně či skutečnou škodu. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvého stupně a odkázal na jeho rozhodnutí, z něhož je zřejmé, že žalobkyni vznikla „ škoda ve formě ušlého zisku “ (č. l. 9 uvedeného rozhodnutí).
Ušlý zisk je újmou spočívající v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo při pravidelném běhu věcí očekávat. Ušlý zisk z podnikání znamená ztrátu očekávaného přínosu za situace, že poškozený měl zajištěny předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí, tedy byl nejen ochoten, ale i schopen v předmětných prostorách svou podnikatelskou činnost provozovat. Skutečnou škodou se rozumí snížení majetkového stavu poškozeného v důsledku škodní události.
Nárok na náhradu ušlého zisku i skutečné škody jsou samostatné nároky, na sobě nezávislé, oba mohou vzniknout z téže škodní události, existence skutečné škody není předpokladem vzniku ušlého zisku a to platí i naopak. Okolnost, že při určení výše ušlého zisku se vychází z částky, kterou by za obvyklých okolností – nebýt škodní události –poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k nákladům, které by musel na dosažení těchto výnosů vynaložit, nevylučuje možnost vzniku skutečné škody. Náklady, které na dosažení zisku podnikatel vynaložil, získává totiž při své podnikatelské činnosti zpět, neboť k tomu, aby byl dosažen zisk, musí být příjem z podnikatelské činnosti vyšší než vynaložené náklady.
Jak Nejvyšší soud již dříve uvedl (srov. např. rozhodnutí ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1233/2006), při stanovení výše ušlého zisku se vychází z celkových předpokládaných výnosů z podnikání snížených o předpokládané náklady. Ušlý zisk je tedy hypotetická kategorie a jeho výše je dána rozdílem mezi celkovým příjmem z podnikání a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu, bez ohledu na to, zda tyto náklady byly poškozeným skutečně vynaloženy či nikoliv.
Z rozhodnutí soudů obou stupňů se podává, že při stanovení výše ušlého zisku vyšly ze znaleckého posudku ze dne 15. 5. 2005, vypracovaného Vysokou školou ekonomickou v Praze, Institutem oceňování majetku. V tomto posudku znalec uvedl, že zisk žalobkyně ušel, když nemohla vyrábět na strojích, jež byly předmětem smlouvy o nájmu ze dne 7. 4. 1999, a když žalovaní žalobkyni přebrali smluvní partnery - odběratele, pro něž začali na uvedených strojích vyrábět a dodávat výrobky, přestože je v období před pronajmutím strojů odebírali od žalobkyně (nejvýznamnější odběratel, Termoking CZ s. r. o., odebíral 91,9 % produkce žalobkyně). Vypočtená výše ušlého zisku po zdanění a po odečtení ceny nájmu 500.000,- Kč je dle znalce 3.554.611,- Kč.
Pokud odvolací soud vyšel při posouzení výše ušlého zisku z uvedených pravidel, tzn. že nárok na náhradu ušlého zisku je rozdílem celkových výnosů z podnikání a nákladů potřebných k jejich dosažení, nelze po právní stránce tomuto závěru vytknout ničeho, a to za situace, kdy znalec poměřoval náklady nutné pro výrobu nasmlouvaných zakázek a celkové výnosy z těchto obchodů, jež by byly realizovány, nedošlo-li by k poškození žalobkyně ze strany žalovaných.
Konečně dovolatelé zpochybňují závěr odvolacího soudu o vztahu příčinné souvislosti mezi škodou a jejich jednáním. V řízení se proto nejprve zjišťuje, zda škodná událost (protiprávní úkon škůdce či právem kvalifikovaná skutečnost) a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný pod C 1025 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Právní posouzení příčinné souvislosti, které může spočívat ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, není dovoláním zpochybňováno.
Z vylíčení důvodů dovolání přitom vyplývá, že dovolatelé nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci, a tvrdí, že z provedených důkazů skutkový stav ohledně výše škody a příčinné souvislosti nebyl zjištěn správně ani úplně. Jestliže pak dovolatelé polemizují se závěrem soudů obou stupňů o existenci příčinné souvislosti a tvrdí, že příčinná souvislost mezi její činností a uplatněnou škodou nebyla v řízení prokázána, napadají i v tomto ohledu rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění a předkládají tak vlastní verzi skutkového stavu a jeho vlastní právní posouzení. Nejde tedy o posouzení otázky právní, nýbrž o otázku skutkového zjištění; námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř.), však přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, sešit č. 1-2, pod č. 8).
Lze uzavřít, že právní posouzení odvolacího soudu, že tím, že žalovaní v pozici jednatelů nejednali v souladu se zájmy žalobkyně, porušili povinnost vykonávat svou působnost s náležitou péčí, což zakládá nárok žalobkyně vůči žalovaným jako jednatelům na náhradu vzniklé škody ve smyslu ust. §194 odst. 5 obchod. zák. ve spojení s §135 odst. 2 obchod. zák., je správné a též v souladu s uvedenou judikaturou dovolacího soudu.
Ze všech těchto důvodů nelze dovozovat zásadní právní význam napadeného rozsudku, a dovolání žalovaných tak směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání bylo odmítnuto a žalovaní jsou proto povinni nahradit žalobkyni náklady právního zastoupení, spočívající v odměně advokáta podle §3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §16 odst. 2 vyhl. č. 484/2000 Sb., ve znění vyhl. č. 277/2006 Sb., v částce 10.000,- Kč, dále v jednom paušálu hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění vyhl.č. 276/2006 Sb. ve výši 300,- Kč, s připočtením 20% DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř. Celková náhrada nákladů dovolacího řízení tak činí 12.360,- Kč, kteroužto částku jsou žalovaní povinni zaplatit k rukám advokáta žalobkyně do tří dnů od právní moci usnesení.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2010
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu