ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.1656.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 1656/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese ve věci žalobce S. K. , zastoupeného JUDr. Radomilem Mackem, advokátem, se sídlem v Lanškrouně, nám. J. M. Marků 92, proti žalované V. N. , zastoupené JUDr. Jarmilou Dostálovou, advokátkou, se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 14/17, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 1, Templová 747, PSČ 110 01, identifikační číslo osoby 47116617, o zaplacení částky 1.130.026,- Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, pod sp. zn. 44 Cm 246/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. prosince 2009, č. j. 12 Cmo 151/2009-274, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její advokátky JUDr. Jarmily Dostálové se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 14/17.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 19. prosince 2008, č. j. 44 Cm 246/2006-215, ve výroku o zamítnutí žaloby, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 1.130.026,- Kč, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí zrušené odvolacím soudem, kterým by tento soud rozhodl ve věci samé jinak. Dovolání nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu v napadeném potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132), popřípadě jejichž řešení zpochybnil.
Dovolatelem předložená otázka, zda v případě odpovědnosti za škodu způsobenou daňovým poradcem v souvislosti s výkonem daňového poradenství podle ustanovení §6 odst. 7 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, ve znění účinném do 31. prosince 2010 (ve znění účinném od 1. ledna 2011 jde o odstavec 8), nese poškozený břemeno tvrzení a důkazní břemeno stran skutečností opodstatňujících závěr, že došlo k porušení povinnosti daňového poradce (takovému, jež bylo v příčinné souvislosti se vznikem škody), závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce založit nemůže, neboť tato otázka byla judikaturou vyřešena a odvolací soud ji posoudil v souladu s judikatorními závěry.
V rozsudku ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 25 Cdo 1020/2006, uveřejněném v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), svazek CD-9/2009, pod číslem C 6852, Nejvyšší soud vyložil, že odpovědnost za škodu způsobenou daňovým poradcem v souvislosti s výkonem jeho činnosti podle ustanovení §6 odst. 7 zákona č. 523/1992 Sb. je odpovědností bez zřetele na zavinění, tedy tzv. objektivní odpovědností (srov. shodně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2010, sp. zn. 23 Cdo 2371/2008, in www.nsoud.cz ), a je založena na současném splnění předpokladů, jimiž je výkon daňového poradenství, vznik škody a příčinná souvislost mezi výkonem daňového poradenství a vznikem škody, přičemž podmínku, že výkon daňového poradenství nebyl řádný, je třeba posuzovat z hlediska ustanovení §6 odst. 1 uvedeného zákona. S plnění všech těchto předpokladů odpovědnosti za škodu musí být v řízení jednoznačně zjištěno, přičemž důkazní povinnost má v tomto směru poškozený. Daňový poradce se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že škodě nemohl zabránit ani vynaložením veškerého úsilí, které na něm lze požadovat.
Na tento výklad, který odpovídá ustálené judikatuře v otázce odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie, jež je v ustanovení §24 odst. 1 věty první zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, upravena obdobně (srov. např. rozsudek ze dne 26. února 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, uveřejněný v Souboru, svazek 24/2003, pod číslem C 1743 či rozsudek ze dne 20. června 2007, sp. zn. 25 Cdo 1515/2007, uveřejněný v Souboru, svazek CD-6/2008, pod číslem C 5247), Nejvyšší soud navázal závěrem, že je povinností daňového poradce poskytnout klientovi takové rady, které jsou v souladu se zákonem a které vedou ke správnému daňovému přiznání; stane-li se proto daňové přiznání v důsledku rady daňového poradce vadným, jde o porušení povinnosti daňového poradce, s níž je spojena objektivní odpovědnost za škodu, a to zásadně bez ohledu na zavinění a na charakter či formu poskytnuté rady.
Nejvyšší soud tedy, stejně jako v případě odpovědnosti za škodu způsobenou advokátem v souvislosti s výkonem advokacie, posoudil pochybení při výkonu daňového poradenství (porušení povinnosti stanovené v §6 odst. 1 zákona o daňovém poradenství) za jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu způsobenou daňovým poradcem v souvislosti s výkonem daňového poradenství a vyložil, že důkazní povinnost též v této otázce má poškozený (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2008, sp. zn. 32 Odo 1590/2006, in www.nsoud.cz ). Zaujal však názor, že poznatek o porušení povinnosti daňového poradce lze dovodit již z té samotné skutečnosti, že se daňové přiznání v důsledku jeho rady stalo vadným. Ústavní soud nálezem ze dne 4. srpna 2010, sp. zn. II. ÚS 913/09, in www.usoud.cz , toto rozhodnutí zrušil, neboť tento závěr Nejvyššího soudu shledal ústavně nekonformním. Vytkl dovolacímu soudu, že se nevypořádal s otázkou, zda a jakou právní povinnost daňový poradce konkrétně porušil, a označil za jen stěží akceptovatelné, že by cokoliv z poskytnutých služeb daňového poradce, co vedlo k pozdějším sankcím ze strany správce daně, představovalo porušení určité zákonné povinnosti.
Odvolací soud tak dovodil ve shodě s judikaturou, že porušení právní povinnosti (jež je v příčinné souvislosti se vzniklou škodou) je předpokladem jak obecné odpovědnosti za škodu upravené ustanovením §373 a násl. obchodního zákoníku, tak speciální odpovědnosti za škodu způsobenou daňovým poradcem v souvislosti s výkonem daňového poradenství podle ustanovení §6 odst. 7 (nyní odst. 8) zákona č. 523/1992 Sb., a že břemeno tvrzení a důkazní břemeno stran skutečností opodstatňujících závěr o porušení povinnosti daňového poradce nese v poměrech obou odpovědnostních režimů poškozený. Pak je skutečně pro výsledek řízení bez právního významu (a bylo by tudíž procesně neekonomické zkoumat), zda odpovědnost žalované za škodu posoudit v tom či onom z uvedených režimů, jestliže poškozený neunesl důkazní břemeno stran porušení povinnosti; žalobě by v žádném případě nebylo možno vyhovět.
Prosazuje-li dovolatel názor, že – oproti režimu vyplývajícímu z ustanovení §373 a násl. obchodního zákoníku - je na daňovém poradci, aby prokázal, že své povinnosti nezanedbal, prostřednictvím argumentu, že odpovědnost daňového poradce za škodu podle ustanovení §6 odst. 7 zákona č. 523/1992 Sb. je konstruována jako odpovědnost za výsledek, pak pomíjí, že tzv. odpovědnost za výsledek není ničím jiným než odpovědností bez zřetele na zavinění, tedy tzv. objektivní odpovědností [srov. již závěry bývalého Nejvyššího soudu ČSSR uveřejněné pod číslem 63/1962 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a stanovisko téhož soudu uveřejněné pod číslem 64/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z pozdější doby pak rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2002, sp. zn. 25 Cdo 330/2001, uveřejněný v Souboru, svazek 22/2003, pod číslem C 1597 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2007, sp. zn. 32 Odo 1644/2005, uveřejněný v Souboru, svazek CD-6/2008, pod číslem C 5162]. Obě v úvahu přicházející odpovědnostní konstrukce jsou tedy založeny na tomtéž objektivním principu a skutečnost, že se liší svými liberačními důvody (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2010, sp. zn. 23 Cdo 2371/2008, in www.nsoud.cz ), je v posuzované věci nevýznamná, neboť zproštění se odpovědnosti přichází v úvahu pouze v tom případě, že tu odpovědnost za škodu je, tj. že jsou splněny všechny její předpoklady.
Vytýká-li dovolatel v této souvislosti odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí je pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelné, pak (nehledě na zcela zřejmou nedůvodnost této námitky) patrně přehlédl, že dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), pod který je možno jeho výhrady z hlediska jejich obsahu podřadit, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemůže (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). O situaci, kdy je námitka procesní vady odrazem střetu o výklad normy procesního práva a je jí tudíž uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., se tu nejedná.
Vzhledem k závěrům vyjádřeným v citovaném rozhodnutí Ústavního soudu nemůže přivodit zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce ani argumentace, jíž dovolatel porušení povinností žalovanou dovozuje z té samotné skutečnosti, že jeho účetnictví bylo shledáno neprůkazným a daňová přiznání chybnými.
Závěr o tom, kdo z účastníků řízení nese stran té či oné právně významné skutečnosti důkazní břemeno, je závěrem právním, avšak závěr, že účastník důkazní břemeno neunesl, je závěrem skutkovým (srov. shodně např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2010, sp. zn. 23 Cdo 2499/2009, a ze dne 29. června 2010, sp. zn. 23 Cdo 808/2009, oba ion www.-nsoud.cz ). Dovolací důvod stanovený v §241a odst. 3 o. s. ř. (jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), pod který je možno výhrady dovolatele proti zjištěnému skutkovému stavu věci z hlediska jejich obsahu podřadit, přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rovněž založit nemůže (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek neshledal ani jiné okolnosti, které by činily potvrzující výrok rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce a kdy dovolání ani v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Podle ustanovení §146 odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a §243b odst. 5, větou první, o. s. ř. má žalovaná vůči dovolateli, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů, které vynaložila v dovolacím řízení a které spočívají v odměně její advokátky za zastupování a v jejích hotových výdajích (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Advokátka žalované učinila v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby – vyjádřila se k dovolání. Vzhledem k ustanovení §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se její odměna určuje podle ustanovení §3 odst. 1 bod 5 ve spojení s §18 odst. 1 větou první této vyhlášky a činí 10.000,- Kč. Advokátce dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů . K odměně a hotovým výlohám v celkové výši 10.300,- Kč je třeba připočíst částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 20%, tj. částku 2.060,- Kč, kterou bude advokátka jako plátce této daně povinna z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 12.360,- Kč je dovolatel povinen žalované zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její advokátky (§243c odst. 1 ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 28. dubna 2011
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu