ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.1728.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 1728/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně UNISTAV a.s., se sídlem v Brně, Příkop 6, identifikační číslo osoby 00531766, zastoupené JUDr. Rudolfem Danielem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Kvítková 3687, proti žalované INITIA, s.r.o., se sídlem v Praze 2, Tyršova 6, identifikační číslo osoby 25601881, zastoupené JUDr. Pavlem Novickým, advokátem se sídlem v Praze 1, Malá Štupartská 6, o zaplacení 1 051 187 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 25 Cm 55/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2009, č.j. 11 Cmo 148/2009-70, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 12. listopadu 2009, č. j. 11 Cmo 148/2009-70, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2008, č. j. 25 Cm 55/2008-36, se zrušují v části, jimiž bylo rozhodnuto o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 525 593,50 Kč s úroky z prodlení specifikovanými ve výroku I. Městského soudu v Praze, a to včetně závislých výroků o náhradě nákladů řízení, a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po zániku smlouvy o budoucí kupní smlouvě odstoupením domáhá žalobou vrácení zálohy ve výši 1 051 187 Kč, zaplacené žalované na kupní cenu nemovitostí podle uvedené smlouvy. Žalovaná namítla, že pohledávka žalobkyně zanikla zápočtem vůči pohledávce žalované z titulu smluvní pokuty ve výši 1 051 187 Kč, kterou je žalobkyně povinna žalované zaplatit za porušení povinnosti uzavřít kupní smlouvu.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. listopadu 2009, č.j. 11 Cmo 148/2009-70, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2008, č.j. 25 Cm 55/2008-36, kterým bylo ve výroku I. žalované uloženo zaplatit žalobkyni 525 593,50 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným v tomto výroku, a ve výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba co do částky 525 593,50 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným v tomto výroku, a dále ve výroku III., kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok I.); zároveň rozhodl o rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně nároku žalobkyně na zaplacení částky ve výši 1 051 187 Kč pouze v rozsahu jedné poloviny, když soud prvního stupně správně uplatnil v posuzovaném případě moderační právo podle §301 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a snížil na polovinu smluvní pokutu ve výši 1 051 187 Kč, sjednanou ve výši přijaté zálohy, kterou žalovaná byla povinna uhradit žalobkyni podle smlouvy o budoucí kupní smlouvě o převodu vlastnického práva k nemovitostem ze dne 21.9.2006, uzavřené podle §289 a násl. obch. zák. Smluvní pokutu účastníci sjednali k zajištění povinnosti žalobkyně uzavřít kupní smlouvu, přičemž jejím zaplacením měla být vypořádána škoda paušálním způsobem. Odvolací soud neshledal pochybení v závěru soudu prvního stupně ohledně nerovného postavením účastníků v případě ujednání o smluvní pokutě pouze ve prospěch žalované. Zatímco v případě porušení povinnosti žalovanou by tato vracela pouze žalobkyní zaplacenou zálohu ve výši 1 051 187 Kč, nedošlo by tak k žádné újmě na jejím vlastním majetku, tak při porušení povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí žalobkyní (uzavřít kupní smlouvu nejpozději do 10 dnů ode dne, kdy už bude žalovanou doručeno oznámení, že územní rozhodnutí na výstavbu komplexních inženýrských sítí na pozemku v katastrálním území Štiřín, obec Kamenice, v okrese Praha-východ nabylo právní moci) by byla žalobkyně povinna zaplatit smluvní pokutu ve výši 10% kupní ceny ve výši 1 051 187 Kč. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně neměla důvod odstupovat od budoucí kupní smlouvy jen z toho důvodu, že v kompletní stavební dokumentaci není zahrnuto zřízení kanalizace, která v obci neexistuje, neboť tato skutečnost měla být žalobkyni známa ještě předtím než uzavřela smlouvu o smlouvě budoucí. Za nedůvodné považoval i námitky žalobkyně k uzavřenému dodatku k původní kupní smlouvě, kterou uzavřela žalovaná s bývalými spoluvlastníky nemovitostí, jimiž žalobkyně zpochybňovala vlastnictví žalované k předmětným pozemkům.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, neboť se domnívá, že dovolání je proti tomuto rozhodnutí přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a důvodné podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., je-li rozhodnutí odvolacího soudu založeno na nesprávném právním posouzení uplatnění moderačního práva podle §301 obch. zák.
Má za to, že k použití moderačního práva došlo v rozporu s dříve přijatými zásadami Nejvyššího soudu pro jeho uplatnění. Odkazuje na rozhodnutí, z něhož se podává, že ustanovení §301 obch. zák. neukládá soudu povinnost přihlédnout k hodnotě a významu zajišťované povinnosti při posuzování přiměřenosti, resp. nepřiměřenosti, smluvní pokuty při rozhodování, zda svého moderačního práva využije, nýbrž pouze při následném posouzení rozsahu snížení smluvní pokuty. Připomíná, že v nalézacím řízení bylo prokázáno její právo na smluvní pokutu ve výši 1 051 187 Kč sjednané účastníky ve smlouvě o smlouvě budoucí kupní ze dne 21.9.2006. Poukazuje i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, podle něhož, byla-li smluvní pokuta sjednána ve výši jedné desetiny hodnoty (ceny) předmětu plnění jednorázovou částkou, nelze takto sjednanou výši smluvní pokuty pokládat za nepřiměřeně vysokou. Odkazuje i na §300 obch. zák., podle něhož, okolnosti vylučující odpovědnost (§374 obch. zák.) nemají vliv na povinnost platit smluvní pokutu.
Žalovaná nesouhlasí ani s rozhodnutím o nepřiznání nákladů řízení s tím, že měla jen částečný úspěch ve věci, a to do jedné poloviny. Namítá, že její námitky vůči žalobě ohledně započtení své pohledávky vůči žalobkyni byly shledány oběma soudy za zcela věcně důvodné. Podle dovolatelky při odhlédnutí od skutečnosti, že moderační právo nemělo být soudem vůbec aplikováno, nelze považovat nepřiznání části nároku jen v důsledku použití moderačního práva za neúspěch ve věci.
Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně byl zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání navrhla jeho zamítnutí, neboť pokládá rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně za správné. Má za to, že byl důvod pro moderaci smluvní pokuty, jestliže nerovnoměrnost ujednání o smluvní pokutě a jednostranná výhodnost pro žalovanou obsahuje v sobě implicitně nepřiměřenou výši takto sjednané pokuty. Poukazuje i na zjištění, že žalovaná uhradila cenu předmětných pozemků původním vlastníkům až v průběhu roku 2008, a za těchto okolností by výkon práva na smluvní pokutu v plném rozsahu byl v rozporu se zásadou poctivého obchodního styku.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání žalované bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) a byla řádně zastoupena advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Žalovaná napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu mimo jiné i v té části výroku I., kterou odvolací soud potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně ohledně částky 525 593,50 Kč s příslušenstvím. Nejvyšší soud však již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Tím, že odvolací soud výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o zamítnutí žaloby co do částky 525 593,50 Kč s příslušenstvím, nenastala v poměrech žalované rozhodnutím odvolacího soudu v tomto rozsahu žádná újma, jestliže odvolací soud v uvedené části zamítl žalobní požadavek žalobkyně. Z tohoto důvodu je v tomto rozsahu dovolání žalované zjevně subjektivně nepřípustné, neboť bylo podáno tím, kdo k němu není oprávněn. Nejvyšší soud je proto jako takové v tomto rozsahu podle §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud se dále zabýval další částí dovolání, směřující proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok I. soudu prvního stupně, ukládající žalované zaplatit žalobkyni částku 525 593,50 Kč s úrokem z prodlení.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dovolání v přezkoumávaném rozsahu žalobkyni přiznané částky 525 593,50 Kč s úroky z prodlení není přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., je-li napadán potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu a není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl v dané věci jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je v části, týkající se žalobkyni přiznané částky 525 593,50 Kč s úroky z prodlení, přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť uplatnění moderačního práva bylo v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu učiněno v rozporu s hmotným právem a dosavadní judikaturou.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Uvedené vady řízení se z obsahu spisu nepodávají a dovolatelka ani takové vady v dovolání nenamítá.
Nejvyšší soud proto přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení věci, jimž je ve smyslu tohoto ustanovení pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ, kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis, ale soud jej nesprávně interpretoval (vyložil nesprávně podmínky obecně vyjádřené v hypotéze právní normy a v důsledku toho nesprávně aplikoval vlastní pravidlo, stanovené dispozicí právní normy).
V daném případě je posuzována otázka nesprávného právního posouzení věci podle §301obch. zák., v němž je stanoveno, že soud může nepřiměřeně vysokou smluvní pokutu snížit s přihlédnutím k hodnotě a významu zajišťované povinnosti, a to až do výše škody vzniklé do doby soudního rozhodnutí porušením smluvní povinnosti, na kterou se vztahuje smluvní pokuta.
Použití moderačního práva řešil Nejvyšší soud již např. v rozsudku ze dne 18.1.2005, sp. zn. 32 Odo 400/2004, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí NS/C.H.BECK, seš. 32/2005, pod označením RNS C 3213/2005, či v rozsudku ze dne 24.2.2009, sp. zn. 23 Cdo 4784/2008. Při posuzování dané věci je však namístě odkázat především na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14.12.1996, sp. zn. 29 Odo 1105/2003, v němž Nejvyšší soud řešil obdobnou otázku jako v dané věci, a to otázku vztahu zásady smluvní volnosti stran a zásady rovnosti smluvních stran, jejímž projevem by měla být i vyváženost smlouvy při sjednání smluvní pokuty. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí dovodil, že není správné, pokud zásada smluvní volnosti stran je podřízena zásadě rovnosti smluvních stran, jejímž projevem by měla být i vyváženost smlouvy, jde-li o práva a povinnosti stran. Při úvaze o rozsahu snížení nepřiměřeně vysoké smluvní pokuty je nutno vycházet pouze z kritérií určených ustanovením §301 obch. zák.; žádná další kriteria (tedy ani požadavek „vyváženosti smlouvy“) nemohou být zohledněna. Uvedl, že je věcí smluvních stran, zda považují za nutné zajistit splnění svých závazků smluvní pokutou, jakož i věcí vzájemné dohody, o které závazky půjde a jak vysoká bude smluvní pokuta. Nejvyšší soud vycházel z toho, že závazky pro některé smluvní strany nevýznamné mohou být jinými smluvními partnery považovány za natolik důležité, že se dohodnou na jejich zajištění smluvní pokutou. Stejným způsobem může být různými subjekty posuzována i různá výše smluvní pokuty. Hledisko „vyváženosti smlouvy“ však v popsaném ohledu nemá oporu v zákoně a nemůže být ani důvodem pro snížení nepřiměřené smluvní pokuty.
S ohledem na dosavadní judikaturu tedy není možno dovodit, že rozhodnutí odvolacího soudu o použití moderačního práva podle §301 obch. zák. je v daném případě správné a je v souladu s dosavadní judikaturou, odůvodnil-li odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, snížení smluvní pokuty na polovinu jen nerovným postavením účastníků ohledně smluvní pokuty, která byla podle soudů sjednána v obchodním styku mezi účastníky pouze ve prospěch žalované.
K námitce žalobkyně, že soud měl věc posoudit i z pohledu §265 obch. zák., zda výkon práva nebyl v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, jestliže žalovaná uhradila cenu předmětných pozemků původním vlastníkům až v průběhu roku 2008, je třeba uvést, že tyto skutečnosti uvedené žalobkyní nemohou být důvodem pro odepření výkonu práva na zaplacení smluvní pokuty.
Dovolatelka tedy s ohledem na výše uvedené uplatnila oprávněně dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž namítala nesprávné použití moderačního práva podle §301 obch. zák.
V důsledku nesprávného právního posouzení použití moderačního práva u smluvní pokuty, kterou by měla žalobkyně žalované uhradit, pak bylo oběma soudy nesprávně rozhodnuto i o uplatněném nároku žalobkyně na vrácení zálohy na kupní cenu.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 525 593,50 Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, a to včetně závislých výroků a náhradě nákladů řízení, a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.), v němž bude soud vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.), přičemž rozhodne také o dosavadních nákladech řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. srpna 2011
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu