ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.1805.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 1805/2018-149
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně R.I.D. HOTEL d.o.o. , registrační číslo MBS 060214993, OIB 47852792654, se sídlem ve Splitu (Grad Split), Kranjčevičova 22, Chorvatsko, zastoupené JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Masarykovo náměstí 1/II, proti žalovaným 1. M. K. , rozhodkyni a advokátce se sídlem v XY, IČO XY, 2. R. N., nar. XY, bytem XY, 3. R. Č. , nar. XY, bytem XY, 4. I. D. , bytem XY, žalovaní 3 a 4 zastoupeni JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Masařská 323/6, PSČ 746 01, o vyloučení rozhodce, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 10 C 60/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2017, č. j. 56 Co 216/2017-87, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 7. 2017, č. j. 56 Co 216/2017-87, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ruší se usnesení Okresního soudu v Bruntále ze dne 6. 12. 2017, č. j. 10 C 60/2016-117.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále usnesením ze dne 26. 4. 2017, č. j. 10 C 60/2016-57, v řízení, které vedla společnost R.I.D. HOTEL d.o.o. proti M. K., rozhodkyni, dále R. N., R. Č. a I. D., rozhodl, že advokátka M. K. je vyloučena z funkce rozhodce v rozhodčím řízení, které vede pod sp. zn. R 24/2015. Vyšel ze zjištění, že M. K. byla dříve rozhodkyní v rozhodčím řízení sp. zn. R 224/2013, jehož účastníky byly tytéž osoby, které jsou účastníky i v rozhodčím řízení, z jehož rozhodování měla být rozhodnutím soudu v této věci vyloučena. Rozhodčí nález, který K. v rozhodčím řízení sp. zn. R 224/2013 vydala, byl soudem zrušen s tím, že v rozhodčím řízení nebyla stranám dána možnost věc před rozhodcem projednat. Dále vyšel ze zjištění, že žalobkyně se v jiném soudním řízení domáhala po K. náhrady škody, která je tvořena náklady, jež žalobkyně musela vynaložit za právní zastoupení v Chorvatsku, aby zvrátila důsledky K. vydaného rozhodčího nálezu sp. zn. R 224/2013, na němž rozhodkyně vyznačila doložku právní moci, aniž se žalobkyně o tomto nálezu dozvěděla. Spor o náhradu škody skončil uzavřením soudního smíru. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zjištěné skutečnosti, že rozhodkyně doručovala návrh na vydání rozhodčího nálezu, výzvu k vyjádření k rozhodčí žalobě i samotný rozhodčí nález v rozporu s právními předpisy, což ve svém důsledku vedlo ke zrušení rozhodčího nálezu a ke vzniku škody na straně žalobkyně, jsou způsobilé v dalším řízení, které K. jako rozhodce vede, vzbudit oprávněné pochybnosti o její nepodjatosti a tedy i o jejím nezávislém a nestranném rozhodování.
Odvolací soud ve výroku specifikovaným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ve svém rozhodnutí zrekapituloval obsah podaného odvolání, vyjádření k němu a posléze obsah podané žaloby a citoval některá ustanovení zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“). Uvedl dále, že podle §12 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení jsou účastníky řízení o vyloučení rozhodce všichni účastníci rozhodčího řízení, není jím však rozhodce, o jehož vyloučení se jedná, a označil-li proto žalobce za jednoho ze žalovaných též rozhodkyni, měl „okresní soud vyvodit důsledek ze skutečnosti, že žalobkyně není nositelkou pasivní věcné legitimace v tomto řízení“. Dále odvolací soud pojednal obecně o smyslu a charakteru řízení o vyloučení rozhodce, zrekapituloval zjištění, která soud prvního stupně učinil o soudních řízeních, která se týkala předchozího rozhodčího nálezu vydaného stejnou rozhodkyní. K řízení o náhradě škody, které skončilo soudním smírem, konstatoval, že „co je obsahem smíru, z odůvodnění usnesení zjistit nelze“. Poté se odvolací soud zabýval otázkou rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle §151 odst. 1 o. s. ř. mezi účastníky, mezi nimiž toto řízení (s ohledem na nedostatek pasivní legitimace rozhodkyně) skončí, a uzavřel, že odůvodnění napadeného usnesení je nepřehledné, „argumentuje-li okresní soud obsahem spisu sp. zn. 10 C 55/2016, v němž řízení vedené žalobcem proti rozhodkyni skončilo soudním smírem, aniž uvedl, co bylo předmětem řízení, a smír jakého obsahu byl v řízení soudem schválen“. Z uvedených skutečností dovodil předpoklady pro to, aby usnesení soudu prvního stupně bylo podle §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř . zrušeno.
Proti usnesení dovolacího soudu podala žalobkyně dovolání, majíc je za přípustné podle §237 o. s. ř., namítajíc nesprávné právní posouzení věci. Předkládá k řešení otázku procesního práva, která podle jejího názoru v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla vyřešena (a pokud snad vyřešena byla, je s ní rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu), totiž výklad ustanovení §219a odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. a v něm uvedených důvodů pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně. Je přesvědčena, že rozhodnutí soudu prvního stupně není nepřezkoumatelné a netrpí žádnými vadami, které by nebylo možné v průběhu odvolacího řízení odstranit. Dovolatelka odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07, a ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. III. ÚS 765/02, a připomíná, že Ústavní soud zdůraznil, že pro rozhodnutí odvolacího soudu je podstatné (v souladu s §219 o. s. ř.), zda je rozhodnutí soudu prvního stupně správné ve výroku, argumenty – byť nesprávné, které vedly ke správnému výroku – nemohou být důvodem, pro který by podle §219 o. s. ř. nemohlo být rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno. Nedostatek pasivní legitimace jednoho ze čtyř žalovaných (a s ním související výhrada odvolacího soudu, že nebylo rozhodnuto o nákladech řízení tohoto účastníka) není podle žalobkyně důvodem, pro který by mělo být rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno pro nepřezkoumatelnost, takovým důvodem není ani fakt, že podle odvolacího soudu neplyne z rozhodnutí soudu prvního stupně obsah uzavřeného smíru. Tato skutečnost není ani jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ohledně níž nemohla být za odvolacího řízení zjednána náprava podle §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolatelka odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 1836/13, v němž Ústavní soud vymezil předpoklady, za nichž lze jako nepřezkoumatelné (a tedy v rozporu s právem na spravedlivý proces) hodnotit rozhodnutí, u něhož je zřetelný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovým závěrem. Jediný, podle odvolacího soudu nedostatečně popsaný, důkaz (z více důkazů provedených před soudem prvního stupně) nepředstavuje podle dovolatelky nepřezkoumatelnost rozhodnutí, která by zakládala důvod pro zrušení rozhodnutí. Podle dovolatelky byly splněny podmínky pro to, aby odvolací soud ve věci rozhodl (ať již potvrzujícím, nebo měnícím výrokem), tomu se odvolací soud vyhnul, čímž se zbytečně prodloužila délka řízení, což má za následek faktické odepření spravedlnosti žalobkyni, porušení jejího práva na spravedlivý proces a soudní ochranu, práva na rozhodnutí bez zbytečných průtahů, tj. základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod. Navrhuje proto, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že pro dovolatelkou předloženou otázku procesního práva, na níž napadené rozhodnutí spočívá, totiž otázku výkladu ustanovení §219a odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. a v něm uvedených důvodů, pro které může odvolací soud zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné, i když nikoli proto, že by tuto otázku, jak se dovolatelka domnívá, dovolací soud dosud neřešil, ale z toho důvodu, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, vysvětlil, že pro apelační princip, na němž je založeno odvolací řízení, je příznačné, že dává přednost takovému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje nebo mění. Ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně smí totiž odvolací soud přistoupit, jen jestliže je nepochybné, že rozhodnutí soudu prvního stupně není správné (a nemůže být proto podle ustanovení §219 o. s. ř. potvrzeno), nebo jestliže rozhodnutí soudu prvního stupně nebo řízení mu předcházející jsou natolik vadné, že rozhodnutí soudu prvního stupně nemůže být podle ustanovení §220 o. s. ř. změněno. Důvody, pro které odvolací soud zruší rozhodnutí soudu prvního stupně (a které tedy neumožňují ani potvrzení, ani změnu rozhodnutí soudu prvního stupně), jsou taxativně vyjmenovány v ustanovení §219a o. s. ř. Odvolací soud zruší (mimo jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně, jsou-li tu jiné vady (tj. jiná vada, než která spočívá ve zmatečnosti nebo v tom, že řízení nemělo proběhnout pro nedostatek podmínek řízení, že rozhodoval věcně nepříslušný soud, že rozhodoval vyloučený soudce, popřípadě že soud nebyl správně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát), které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava (srov. §219a odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo není-li rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů (§219a odst.1 písm. b/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud dále doplnil, že smí-li odvolací soud zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu "jiné vady" jen tehdy, nemohla-li být za odvolacího řízení zjednána náprava, je povinen pokusit se nejprve zjištěnou "jinou vadu", k níž došlo za řízení před soudem prvního stupně, napravit tím, že vlastním procesním úkonem odstraní pochybení soudu prvního stupně, které vedlo k vadě řízení, nebo že sám provede soudem prvního stupně chybně učiněný úkon. Připomněl dále, že dalším důvodem pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně je jeho nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů. S odkazem na jinou judikaturu Nejvyššího soudu dodal, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, který byl uveřejněn pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Připomněl, že nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí soudu prvního stupně, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto.
K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil též ve svých usneseních ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo ze dne 20. 11. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1636/2016. I v nich akcentoval, že požadavek na přezkoumatelnost rozhodnutí je významný především z pohledu účastníka řízení a jeho zájmu na tom, aby mohl náležitě formulovat své výhrady vůči rozhodnutí soudu, s nímž nesouhlasí, tedy též vůči důvodům, které k takovému rozhodnutí vedly.
Odvolací soud se uvedenými závěry Nejvyššího soudu neřídil. Odvolacím soudem zmiňovaná „nepřehlednost“ rozhodnutí zákonným důvodem pro zrušení rozhodnutí není, tím spíše, má-li být podle odvolacího soudu způsobena jen tím, že soud prvního stupně neuvedl, co bylo obsahem soudního smíru mezi účastníky v řízení vedeném tamním soudem pod sp. zn. 10 C 55/2016. Soud prvního stupně vyložil, z jakých důkazů vycházel, jaké skutečnosti měl za prokázané a jaké skutkové i právní závěry učinil. Odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně bylo dostatečným podkladem pro odvolání, které vůči němu bylo podáno; odvolatel se vůči argumentům soudu prvního stupně mohl potřebným způsobem vymezit a uplatnit odvolací důvody podle §205 odst. 2 o. s. ř. Domníval-li se odvolací soud, že chybějící skutkový závěr o obsahu smíru, který účastníci uzavřeli, je na překážku jeho rozhodnutí, nic mu nebránilo v tom, aby důkaz listinou podle §213 odst. 3 o. s. ř. zopakoval.
Důvodem pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost není ani jiný názor odvolacího soudu na otázku pasivní legitimace jednoho ze čtyř žalovaných (a s ním související skutečnost, že soud prvního stupně nerozhodl o nákladech řízení tohoto účastníka). Má-li odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu zato, že soud prvního stupně rozhodl ve vztahu k jednomu ze žalovaných nesprávně, může jeho rozhodnutí v příslušném rozsahu změnit (srov. §220 odst. 1 o. s. ř.) a tomu odpovídajícím způsobem rozhodnout o nákladech řízení před soudem prvního stupně (§224 odst. 2 o. s. ř.).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a podle §243e odst. 2 věta první o. s. ř. mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že podané dovolání bylo shledáno přípustným, zabýval se Nejvyšší soud také vadami předchozího řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že soud prvního stupně rozhodl nesprávně ve věci usnesením. Soud rozhoduje o věci samé rozsudkem, ledaže zákon stanoví, že rozhoduje usnesením (§152 odst. 1 o. s. ř.). Výjimka z citovaného pravidla pro řízení o vyloučení rozhodce zákonem stanovena není, proto je třeba o věci samé rozhodnout rozsudkem.
Nejvyšší soud dále zohlednil, že po vydání rozhodnutí odvolacího soudu rozhodl soud prvního stupně usnesením ze dne 6. 12. 2017, č. j. 10 C 60/2016-117, kterým řízení vůči první žalované zastavil. Vzhledem k tomu, že toto usnesení soudu prvního stupně je závislé na předchozím zrušovacím rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byla věc soudu prvního stupně vrácena, nemůže po zrušení rozhodnutí odvolacího soudu, kdy se věc vrací do stadia odvolacího řízení, obstát. Nejvyšší soud proto podle §243e odst. 2 věta třetí zrušil i toto usnesení soudu prvního stupně.
V souvislosti s dovoláním a poplatkovou povinností s ním spojenou navrhl dovolatel, aby Nejvyšší soud podle §12 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“) zrušil své usnesení, jímž dovolatele vyzval k zaplacení doplatku soudního poplatku z dovolání až do výše 10 000 Kč. Dovolatel je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo zrušeno rozhodnutí soudu prvního stupně, není rozhodnutím ve věci samé, ale rozhodnutím procesním, za něž má být soudní poplatek zaplacen podle položky 23 odst. 2 Sazebníku soudních poplatků, tj. přílohy zákona o soudních poplatcích, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen „Sazebník“) ve výši 2 000 Kč. Dovolatel se však mýlí. Věcí samou se v soudním řízení rozumí to, o čem se vede spor. Předmětem tohoto soudního řízení je vyloučení konkrétního rozhodce z rozhodování v rozhodčím řízení. O této otázce rozhodl soud prvního stupně, o této otázce rozhodoval v odvolacím řízení též odvolací soud. Předmětem odvolacího řízení byla tedy věc sama. Z pohledu poplatkové povinnosti není podstatné, zda odvolací soud v odvolacím řízení, které je zahájeno odvoláním směřujícím do rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdí, změní nebo zruší. V každém z uvedených případů směřuje podané dovolání do rozhodnutí ve věci samé, soudní poplatek za dovolání se proto platí podle položky 23 odst. 1 Sazebníku.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 11. 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu