ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.1914.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 1914/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce L. F. , zastoupeného Mgr. Martinem Laipoldem, advokátem, se sídlem v Praze 10, U Plynárny 1290/99, PSČ 101 00, proti žalované Express Parcel System, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 7, Přístavní 5/1341, PSČ 170 00, IČO 61248380, zastoupené JUDr. Věrou Chandryckou, advokátkou, se sídlem v Praze 2, Slezská 11, PSČ 120 00, o zaplacení částky 153 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Cm 354/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2012, č. j. 12 Cmo 307/2009-263, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 8 518 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Věry Chandrycké, advokátky, se sídlem v Praze 2, Slezská 11, PSČ 120 00.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. prosince 2012, č. j. 12 Cmo 307/2009-263, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. července 2009, č. j. 26 Cm 354/2007-156, v rozsahu, ve kterém byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 140 854,66 Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před dovolacím a odvolacím soudem (výrok pod bodem II).
Rozhodl tak poté, co Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozsudkem ze dne 27. června 2012, č. j. 23 Cdo 3377/2010-231, zrušil předchozí rozsudek odvolacího soudu ze dne 17. února 2010, č. j. 12 Cmo 307/2009-184, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu, ve kterém byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 140 854,66 Kč s příslušenstvím a ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Dle závazného právního názoru Nejvyššího soudu měl odvolací soud znovu posoudit povahu smluvního vztahu mezi účastníky, s tím, že bude zřejmě třeba, aby provedl výklad právního úkonu stran postupem podle ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, a §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“). V rámci tohoto posouzení se měl odvolací soud vypořádat i s námitkami dovolatele, že žalovaná opakovaně v řízení tvrdila, že ve vztahu k žalobci vystupovala v postavení zasílatele. Pokud by na základě tohoto nového posouzení dovodil, že mezi stranami došlo k uzavření zasílatelské smlouvy, posoudí odpovědnost žalované podle ustanovení §601 a násl. obch. zák.
Pokud by odvolací soud v dalším řízení ve věci dovodil, že mezi účastníky řízení došlo k uzavření zasílatelské smlouvy, pak je nutné zjistit, zda žalovaná v postavení zasílatele informovala žalobce o osobě dopravce, se kterým uzavřela přepravní smlouvu. Pokud zasílatel o osobě dopravce příkazce neinformuje, má příkazce právo vymáhat splnění závazku z přepravní smlouvy přímo na zasílateli, potažmo má právo se na něm domáhat náhrady škody, která mu vznikla porušením jeho povinností jak v postavení zasílatele, tak v postavení smluvního dopravce.
Odvolací soud doplnil dokazování a zjistil, že mezi smluvními stranami byla uzavřena smlouva na základě objednávky obstarání přepravy, zasílatelského příkazu, který žalovaná přijala a na jeho základě uzavřela přepravní smlouvu s dopravcem. Dále odvolací soud zjistil, že žalovaná oznámila žalobci osobu dopravce, se kterým uzavřela přepravní smlouvu – „ARAMEX“. Odesílaným zbožím byla videokamera. Ve zbytku vycházel ze skutkových zjištění uskutečněných v řízení již dříve (stranami smlouvy byli žalobce a žalovaná, místo odeslání Brno, Česká republika, místo určení Auckland, Nový Zéland, závazek žalobce za služby žalované zaplatit). Zasílatel sám zásilku převzal a uskutečnil část přepravy od odesílatele k dopravci, za což (a za další služby) přijal úplatu.
Odvolací soud skutkový stav právně zhodnotil tak, že mezi účastníky byla uzavřena zasílatelská smlouva, přičemž dle §603 odst. 2 obch. zák. žalovaná jako zasílatel neodpovídá za škodu vzniklou ztrátou předmětné zásilky. Zasílatel splnil svoje smluvní povinnosti obstaráním přepravy uzavřením přepravní smlouvy s renomovaným leteckým dopravcem. Odvolací soud dále dodal, že i kdyby došel k závěru, že žalovaná byla zároveň v pozici smluvního dopravce a smlouvu zasílatelskou by bylo lze považovat za smlouvu přepravní, nezměnilo by to nic na závěru, že náhradu škody by bylo možné přiznat jen do výše limitu dle čl. 22 bodu 3 Úmluvy o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké přepravě, uveřejněné jako Sdělení Ministerstva zahraničí č. 123/2003 Sb.m.s. (dále jen „Montrealská úmluva“).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které považuje za přípustné s odkazem na poučení v rozsudku odvolacího soudu.
Důvodnost dovolání dovozuje z §241a odst. 2 písm. a), §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „o. s. ř.“), tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel má za to, že se odvolací soud postupoval jinak, než mu bylo uloženo rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, č. j. 23 Cdo 3377/2010-231.
Pod bodem 1 dovolání dovolatel namítá, že odvolací soud pochybil, když v rozporu se závaznými pokyny Nejvyššího soudu nezkoumal odpovědnost žalované dle §603 obch. zák., když žalobce namítal nedodržení odborné péče s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 336/2004). Odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou zúžil povinnost žalované na pouhé uzavření přepravní smlouvy, aniž by zkoumal náležitosti této přepravní smlouvy. Odvolací soud nevysvětlil, jak došel k závěru, že po 6 letech předložený nečitelný průpis leteckého nákladního listu může být dokladem o uzavření přepravní smlouvy jménem žalované na účet žalobce. Žalobce neví, z čeho soud usuzoval na zajištění přepravy žalovanou, resp. zahájení přepravy. Žalobce poukazuje na to, že kromě telefonické neověřené informace získané žalobcem nebyl získán žádný důkaz o místu pobytu zásilky.
Pod bodem 2 dovolání dovolatel namítá, že se odvolací soud chybně odchýlil od povinnosti uložené Nejvyšším soudem, když dovozoval, že pouhé uvedení pojmu ARAMEX na pro forma faktuře ze dne 11. července 2006 a sporném nečitelném leteckém nákladním listu je splněním informační povinnosti v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 26. listopadu 2007, sp. zn. 32 Cdo 348/2007). Označení ARAMEX není jednoznačným určením osoby dopravce, neboť není jasné, kterou z osob, jejichž firma tento pojem obsahuje, označuje. Žaloba podaná na takto neurčitě označený subjekt by byla odmítnuta. Odvolací soud nezkoumal, zda byla opravdu uzavřena přepravní smlouva se společností ARAMEX, jaká byla časová posloupnost, kdy byla zahájena přeprava a kdy žalobce obdržel zmíněnou pro forma fakturu. Uvedený postup odvolacího soudu tak žalobce považuje za chybné právní posouzení.
Pod bodem 3 dovolání dovolatel shrnuje, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, neboť v rozporu s povinností uloženou Nejvyšším soudem neposoudil odpovědnost žalované dle §603 obch. zák. v souladu s ustálenou judikaturou (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 336/2004) a aniž by zkoumal, jak a za jakých podmínek žalovaná sjednala smlouvu o přepravě, zda žalovaná jednala s odbornou péčí, zda upozornila žalobce na zjevnou nesprávnost či neúplnost dokladů a pokynů k přepravě a zda zajistila, aby se zásilka dostala k příjemci za nejvhodnějších podmínek pro příkazce (sjednání plné odpovědnosti dopravce za cennou zásilku).
Pod bodem 4 dovolání žalobce poukazuje na chybný postup odvolacího soudu, který po několika letech vedení sporu umožnil žalované předkládat nové důkazy (sporný nečitelný letecký nákladní list). Odvolací soud bez ohledu na to, že žalobce označil předmětný dokument za falsifikát, a že upozorňoval, že je zřejmé, že podpis na něm je rozdílný od podpisu pana Č. (osoby jednající žalobcovým jménem), vyvozoval skutečnosti, které z něj nevyplývají, např. uzavření přepravní smlouvy. Právní závěry, které soud dovodil, dle názoru žalobce z těchto skutečností nevyplývají. Odvolací soud nehodnotil důkazy ve vzájemné souvislosti, žalobce ani pan Č. nikdy letecký nákladní list neviděli. Toto považuje žalobce za vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Pod bodem 5 dovolání formuluje dovolatel tři otázky, jimž přikládá zásadní právní význam:
a) lze posoudit povinnost zasílatele ve smyslu §603 odst. 1 obch. zák., tj. povinnost sjednat s odbornou péčí způsob a provedení přepravy odpovídající co nejlépe zájmům příkazce, z pouhé skutečnosti, že odvolací soud dovodil existenci přepravní smlouvy mezi žalovanou a tvrzeným dopravcem ARAMEX, nebo je nutné, jak předpokládá žalobce, zkoumat ve smyslu uvedeného judikátu jak samotnou přepravní smlouvu, kterou měl zasílatel měla sjednat, tak i konkrétní jednání zasílatele, které bylo činěno v časové tísni?
b) lze ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2007, sp. zn. 32 Cdo 348/2007, za splnění informační povinnosti zasílatele vůči příkazci považovat i neúplné označení obchodního jména dopravce, bez jakýchkoliv podrobností o podmínkách uzavřené přepravní smlouvy, a to bez ohledu na čas započetí samotné přepravy a podání informace?
c) lze připustit ve třetím odvolacím řízení ve smyslu §211a o. s. ř. nový důkaz žalované, která není odvolatelkou a která byla řádně poučena v předchozích řízeních, přičemž jedná se o důkaz, který měla mít k dispozici žalovaná, když již jednání konané dne 22. května 2008 bylo odročeno za účelem doplnění dokazování přepravní smlouvou uzavřenou žalovanou?
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7 článku II části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.), nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Dovolatel dovozuje přípustnost dovolání na základě poučení odvolacího soudu. Jiný důvod přípustnosti netvrdí. Samotné poučení o možnosti podat dovolání však nezakládá jeho přípustnost, nicméně dovolatel v závěru svého podání formuloval tři otázky, kterým přikládá zásadní právní význam.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. proti rozsudku, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O žádný z uvedených případů se v posuzované věci nejedná (předmětem rozhodování odvolacího soudu byla pouze zamítavá část rozsudku soudu prvního stupně), přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. má zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží, s výjimkou případů, kdy otázka, zda řízení je či není vadou postiženo, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu.
Podle §601 odst. 1 obch. zák. se smlouvou zasílatelskou zavazuje zasílatel příkazci, že mu vlastním jménem na jeho účet obstará přepravu věcí z určitého místa do určitého jiného místa, a příkazce se zavazuje zaplatit zasílateli úplatu.
Podle §602 odst. 1 obch. zák. je v rámci smlouvy zasílatel povinen plnit pokyny příkazce. Zasílatel je povinen upozornit příkazce na zjevnou nesprávnost jeho pokynů. Neobdrží-li zasílatel od příkazce potřebné pokyny, je povinen požádat příkazce o jejich doplnění. Při nebezpečí z prodlení je však povinen postupovat i bez těchto pokynů tak, aby byly co nejvíce chráněny zájmy příkazce, které jsou zasílateli známé.
Podle §603 odst. 1 obch. zák. je při plnění závazku zasílatel povinen s vynaložením odborné péče sjednat způsob a podmínky přepravy odpovídající co nejlépe zájmům příkazce, jež vyplývají ze smlouvy a jeho příkazů nebo jež jsou zasílateli jinak známé. Dle odst. 2 téhož ustanovení zasílatel odpovídá za škodu na převzaté zásilce vzniklou při obstarávání přepravy, ledaže ji nemohl odvrátit při vynaložení odborné péče. Dle §603 odst. 3 obch. zák. je zasílatel povinen zásilku pojistit, jen když to stanoví smlouva.
Podle §609 obch. zák. se na zasílatelskou smlouvu použijí podpůrně ustanovení o smlouvě komisionářské.
Podle §584 odst. 1 obch. zák je po zařízení záležitosti komisionář povinen o výsledku podat komitentovi zprávu a provést vyúčtování. Dle odst. 2 téhož ustanovení komisionář ve zprávě označí osobu, se kterou smlouvu uzavřel. Jestliže tak neučiní, je komitent oprávněn vymáhat vůči komisionáři nárok na plnění závazku z této smlouvy.
Podle čl. 1 bodu 1 Montrealské úmluvy se tato úmluva vztahuje na veškerou mezinárodní přepravu osob, zavazadel a nákladu, prováděnou letadlem za úplatu. Ve stejném rozsahu se vztahuje na bezplatnou leteckou přepravu, kterou provádějí podniky a organizace zabývající se leteckou dopravou.
Podle čl. 22 bodu 3 Montrealské úmluvy je při přepravě nákladu odpovědnost dopravce v případě zničení, ztráty, poškození nebo zpoždění omezena na částku 19 jednotek zvláštních práv čerpání (SDR) za kilogram, pokud odesílatel neučiní v době, kdy předává náklad dopravci, zvláštní prohlášení o zájmu na dodání do místa určení a nezaplatí příslušný příplatek, je-li za těchto okolností požadován. V takovém případě bude dopravce povinen zaplatit náhradu až do výše udané částky, pokud neprokáže, že je tato částka vyšší než skutečný zájem odesílatele na dodání do místa určení.
Ad otázka a) – „uvedeným judikátem“ má dovolatel nejspíše na mysli pod bodem 3 dovolání uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 336/2004, ve kterém Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je porušením povinnosti ze závazkového vztahu ve smyslu uvedených ustanovení obchodního zákoníku, když zasílatel při zajištění přepravy nepostupoval s odbornou péčí, a to nejen při uzavírání smlouvy s dopravcem, ale i při zajišťování ostatních podmínek přepravy, jejichž součástí bylo upozornit žalobkyni na zjevnou nesprávnost resp. neúplnost jejích pokynů k přepravě. V citovaném rozsudku Nejvyšší soud poukázal i na Sbírku rozhodnutí Nejvyššího soudu (z r. 1918 až 1938) v tzv. sbírce „Vážný“ č. 4464 (z roku 1924): „Je na zasílateli, aby opatřil veškeré doklady o dopravních výdajích, aby volil takového mezizasílatele, který může provést dopravu co nejdříve a aby zpravil svého příkazce o každé důležité překážce dopravy.“ Odkázal i na odborný výklad pojmu zasílatelské smlouvy Prof. JUDr. K. M., CSc., tehdy docenta Právnické fakulty Masarykovy university v Brně, uveřejněný v Právních rozhledech sešit č. 11/1999, podle něhož „V dnešním moderním pojetí profesní zasílatel neplní jen funkci obstaravatele přepravy, ale je schopen poskytnout širší odbornou pomoc. Takové postavení zasílatele se dostává do popředí především u mezinárodních přeprav zboží, které jsou organizačně i odborně velmi náročné a kde dopravce již nemůže vzhledem ke svému zaměření poskytnout přepravci odpovídající servis. Úkolem dopravce je zboží dopravit, úkolem zasílatele může pak být zajistit v přepravním řetězci pro svého příkazce vše potřebné k tomu, aby se zásilka dostala od odesílatele k příjemci bez jeho starostí.“
Nelze však souhlasit s žalobcem, že odvolací soud postupoval v rozporu s uvedeným právním názorem. Povinností zasílatele je uzavřít smlouvu o přepravě (či uskutečnit přepravu sám). Pro postup zasílatele při sjednávání přepravy jsou určující požadavky odborné péče a zájmy příkazce známé zasílateli. Obecně lze konstatovat, že je třeba zkoumat zachování odborné péče. V posuzovaném případě je však z rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího patrné, že škoda nevznikla v souvislosti s obstaráváním smlouvy o přepravě, ale v souvislosti s přepravou, když pro případ ztráty zásilky nebylo sjednáno pojištění. Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího se nepodává, že by příkazem žalobce bylo zajistit pojištění zásilky. Podle ustanovení §603 odst. 3 obch. zák. je je zasílatel povinen zásilku pojistit, jen když to stanoví smlouva. Povinnost žalované tedy byla splněna řádným uzavřením smlouvy, když podle skutkového závěru soudu prvního stupně se žalobci nepodařilo prokázat, že by mu žalovaná poskytla nesprávné nebo neúplné informace stran pojištění.
V případě v úvahu přicházející přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je přitom dovolací soud vázán skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, resp. soudu dovolacího, toto skutkové zjištění nemůže přezkoumávat. Otázka pod písmenem a) dovolání tedy jeho přípustnost založit nemůže; odvolací soud posuzoval okolnosti konkrétního případu a vzhledem k učiněným skutkovým zjištěním nelze dovodit, že by jeho rozhodnutí bylo v rozporu s hmotným právem.
Ani otázka formulovaná pod písmenem b) nezakládá přípustnost dovolání, neboť na ní posuzovaná věc nestojí. Přestože z neúplného označení dopravce nevyplývá, zda jde o osobu českou nebo zahraniční, zda jde o osobu právnickou nebo fyzickou, a dokonce ani to, zda jde vůbec o označení jednoho právního subjektu nebo např. jen o ochrannou známku či jiný obdobný předmět průmyslového vlastnictví využívaný k označování více osob – členů koncernu (takové označení nelze považovat za dostačují ke splnění informační povinnosti dle §584 obch. zák., neboť je natolik neurčité, že ani s použitím výkladových pravidel §266 obch. zák. nemohl žalobce určit, o jakou osobu přesně jde), je nutno poznamenat, že důsledek porušení této povinnosti žalovanou znamená, že žalobce se po ní může domáhat náhrady škody za ztrátu věci při přepravě. Žalovaná by tedy na základě §609 a §584 odst. 2 obch. zák. kromě odpovědnosti zasílatele odpovídala i jako dopravce. Jelikož šlo o mezinárodní leteckou přepravu (čl. 1 Montrealské úmluvy), uplatnily by se limity podle čl. 22 bodu 3 Montrealské úmluvy. Tato limitovaná náhrada škody však žalobci již byla v řízení přiznána rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2009, č. j. 26 Cm 354/2007-156.
Otázka formulovaná pod písmenem c) je otázkou, která směřuje k vadám řízení ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a jelikož nevychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad procesněprávního předpisu, nelze k ní a k důvodům dovolání uplatněným podle zmíněného ustanovení přihlížet.
Dovolání tedy není přípustné.
Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ustanovení §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1, 2 a §146 odst. 3 o. s. ř. Náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 5 740 Kč [§7 bod 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300 Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z částky 1 478 Kč představující náhradu za 21% daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud nepřehlédl, že podle §151 odst. 2 věty první o. s. ř. by při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl určit výši odměny za zastupování účastníka advokátem podle sazeb stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni zvláštním právním předpisem (jímž je vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů) a že podle ustanovení zvláštního právního předpisu o mimosmluvní odměně (podle ustanovení advokátního tarifu) by se mělo postupovat, jen jde-li o přiznání náhrady nákladů řízení podle §147 a §149 odst. 2 o. s. ř. nebo odůvodňují-li to okolnosti případu.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nálezem pléna ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušil (s účinností od 7. května 2013, kdy byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů) vyhlášku č. 484/2000 Sb. jako neústavní a s přihlédnutím ke sdělení Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2013, č. Org. 23/13, k onomu nálezu, uveřejněnému pod číslem 117/2013 Sb., nicméně Nejvyšší soud uzavírá, že při absenci zvláštního právního předpisu o sazbách odměny za zastupování stanovených paušálně pro řízení v jednom stupni je namístě postup dle §151 odst. 2 věty první části věty za středníkem o. s. ř.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. června 2014
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu