ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.2.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 2/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve věci žalobkyně H - Komplet s.r.o., se sídlem v Sokolově, Karla Hynka Máchy 2132, identifikační číslo osoby 25211536, zastoupené JUDr. Petrem Orctem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Závodní 391/96C, proti žalované ČEZ, a. s., se sídlem v Praze 4, Duhová 2/1444, identifikační číslo osoby 45274649, zastoupené JUDr. Robertem Mrázikem, advokátem se sídlem v Třebíči, Karlovo nám. 32/26, o zaplacení částky 7.480.433 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 22 Cm 167/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2015, č. j. 1 Cmo 89/2015-895, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. září 2015, č. j. 1 Cmo 89/2015-895, se ve výroku IV., kterým soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v pořadí druhým rozsudkem ze dne 25. listopadu 2014, č. j. 22 Cm 167/2004-758, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 2.844.602,30 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku) a co do částky 4.635.830,70 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (bod II. výroku). Dále soud rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit na účet Městského soudu v Praze náklady za svědečné ve výši 307,80 Kč (bod III. výroku) a o povinnosti žalobkyně zaplatit náhradu nákladů řízení žalované ve výši 219.334,69 Kč (bod IV. výroku).
K odvolání žalobkyně i žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným ve znění opravného usnesení rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a v části výroku II., kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1.468.408,90 Kč s příslušenstvím, potvrdil (první výrok) a ve zbývající části výroku II. změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 3.167.421,80 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (druhý výrok). Dále soud změnil výrok III. tak, že žalovaná je povinna zaplatit státu náhradu nákladů za svědečné (třetí výrok) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (čtvrtý výrok).
Výrok, kterým odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů – který je jediný určující pro dovolací řízení – odvolací soud odůvodnil s tím, že o nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto při velmi důrazném využití moderačního oprávnění dle §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Zejména zřetelně výrazné oboustranné zanedbání prevenční povinnosti oběma účastníky (§43 obč. zák.) při narovnání vzájemných sporných práv a povinností v druhé polovině roku 2002 vedlo odvolací soud k závěru nepřiznat jinak převážně úspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Uvedený výrok odvolacího soudu – tedy čtvrtý výrok o náhradě nákladů řízení – napadla žalobkyně (dále též jen „dovolatelka“) dovoláním s tím, že jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř. a uplatňuje dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatelka v chybné aplikaci §150 o. s. ř. v projednávané věci. Rozsáhle odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu k tomuto ustanovení s tím, že aplikace §150 o. s. ř. nebyla výsledkem řádného posouzení všech relevantních okolností a nebyla řádně odůvodněna. Současně nebylo účastníkům řízení umožněno předložit tvrzení a důkazní návrhy a námitky svědčící pro vyloučení aplikace tohoto ustanovení, která je proto překvapivá a nepředvídatelná a zasahující do legitimního očekávání žalobkyně.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že pokud jde o náklady řízení, rozhodl odvolací soud správně. Žalovaná v rozsáhlém vyjádření odkazuje na další rozhodnutí s tím, že přiznání nákladů řízení žalované by bylo v rozporu s dobrými mravy vzhledem k počínání žalobkyně při plnění dodávky a i později v průběhu sporu. Žalovaná ve vyjádření rozporuje i závěry soudu ve věci samé, přičemž uvádí další okolnosti, které dle jejího názoru svědčí pro aplikaci §150 o. s. ř. Navrhuje proto, aby bylo dovolání zamítnuto a žalované přiznány náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je včasně podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání nesměřuje proti žádnému usnesení vyjmenovaných v ustanovení §238a o. s. ř, zbývá tedy určit, zda je dovolání přípustné dle §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky podmínek aplikace §150 o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání žalobkyně je proto i důvodné, neboť dovolací soud neshledává důvody, pro které by měl svou dosavadní rozhodovací praxi v této otázce měnit.
Dle §150 o. s. ř. ve znění účinném od 1. září 2012, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
Nejvyšší soud předně uvádí, že ve shodě s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, dostupný – stejně jako další uvedená rozhodnutí Ústavního soudu – na stránkách nalus.usoud.cz) platí, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci (§142 odst. 1 o. s. ř.). V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat i k interpretaci a aplikaci §150 o. s. ř., jež tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit. Ustanovení §150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. K tomu lze připomenout, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimkou z obecného pravidla vykládat restriktivně. (Obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. listopadu 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2014, sp. zn. 28 Cdo 1878/2013).
Citovaná rozhodnutí dále shodně uvádějí, že závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace ustanovení §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další.
Zvláštní pozornost přitom musí být věnována náležitému odůvodnění úvah, které vedly soud k závěru ohledně aplikace §150 o. s. ř. Tento závěr přijímá v řadě svých rozhodnutí též Ústavní soud, když opakovaně zdůrazňuje, že „i přes široký prostor k úvaze, který občanský soudní řád v otázce nákladů řízení soudům poskytuje (včetně případného uplatnění moderačního práva soudu ve smyslu aplikace §150 o. s. ř.), zůstává i zde zachován požadavek řádného odůvodnění rozhodnutí, které odpovídá zákonnosti, jakož i učiněným skutkovým zjištěním (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 323/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 42, č. 131). Zásady, upínající se k čl. 36 odst. 1 Listiny vyžadují, aby byl výrok o nákladech celkově souladný s průběhem řízení, a úvaha vedoucí k jejich uložení musí být, byť stručně, dostatečně odůvodněna (srov. nález sp. zn. II. ÚS 153/06, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 41, nález č. 127).“ (Viz nález Ústavního soudu ze dne 14. března 2007, sp. zn. II ÚS 145/06.). Úvaha soudu, zda jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele, nutné pro aplikaci §150 o. s. ř., musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Soud je povinen zabývat se veškerými okolnostmi případu, posuzovat výši nákladů řízení a zjišťovat, jaké jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků, jakož i možný dopad přiznání nebo naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení na každého účastníka. Soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 5. listopadu 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07).
Stejně tak nelze pominout úvahy o procesním rozměru aplikace §150 o. s. ř., dle kterých z práva na spravedlivý proces vyplývá povinnost soudu vytvořit pro účastníky řízení procesní prostor k tomu, aby se vyjádřili i k eventuálnímu uplatnění moderačního práva podle §150 o. s. ř., pokud soud takový postup případně zvažuje, a vznášeli případná tvrzení či důkazní návrhy, které by mohly aplikaci tohoto ustanovení ovlivnit. Tato povinnost je naléhavější v rámci odvolacího řízení, kdy po přijetí rozhodnutí již účastník řízení nemá procesní nástroj, jak své námitky uplatnit, na rozdíl od rozhodnutí nalézacího soudu, kdy lze námitky vznést alespoň ex post v odvolání.“ (Viz blíže nález Ústavního soudu ze dne 6. února 2007, sp. zn. II ÚS 828/06, nebo shodně též nález Ústavního soudu ze dne 31. října 2007, sp. zn. III. ÚS 1378/07, popřípadě nález Ústavního soudu ze dne 5. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 2259/13.) Tento závěr je vlastní též rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva, který v rozsudku ze dne 5. září 2013, ve věci Č. proti České republice, stížnost č. 9815/10, vyslovil, že soud, který chce postupovat dle §150 o. s. ř. je povinen vytvořit procesní prostor umožňující vyjádřit stranám své stanovisko k případné aplikaci tohoto ustanovení. Tento prostor zahrnuje i legitimní očekávání strany, že bude soudem explicitně vyzvána, aby se ve věci vyjádřila, zamýšlí-li soud aplikaci §150 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. července 2014, sp. zn. 28 Cdo 1669/2014)
Těmito závěry, ke kterým se dovolací soud opakovaně hlásí a které byly akcentovány v řadě jeho rozhodnutí, se odvolací soud neřídil důsledně.
Odvolací soud odůvodnil aplikaci §150 o. s. ř. toliko s tím, že k závěru nepřiznat jinak převážně úspěšné žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů vedlo odvolací soud zejména „zřetelně výrazné oboustranné zanedbání prevenční povinnosti oběma účastníky (§43 obč. zák.) při narovnání vzájemných sporných práv a povinností v druhé polovině roku 2002“.
Tyto okolnosti – tedy nenaplnění povinnost předcházet sporům ze smluv dle §43 obč. zák. – však samy o sobě nijak významně nevybočují ze standardních poměrů sporného civilního procesu. Důvodná je i námitka dovolatelky, která uvádí, že údajné porušení této prevenční povinnosti je odvolacím soudem vztaženo k oběma účastníkům řízení, a tedy nemůže být důvodem, pro který nepřiznat náhradu nákladů řízení žalobkyni, která byla v řízení převážně úspěšná. Okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí toliko takové okolnosti, pro které by se nejen jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, nýbrž zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2014, sp. zn. 23 Cdo 2944/2013).
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu výroku o náhradě nákladů řízení není správný; Nejvyšší soud jej proto v tomto rozsahu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že tento závěr a priori neznamená, že v projednávané věci je aplikace §150 o. s. ř. zcela vyloučena. Zásah soudu podle §150 o. s. ř. však přichází v úvahu, pouze pokud soud naplní již výše zmiňované požadavky tím, že důkladně zváží všechny okolnosti případu, výši nákladů řízení, jaké jsou majetkové, sociální, osobní a další poměry účastníků, jakož i možný dopad přiznání nebo naopak nepřiznání náhrady nákladů řízení na každého účastníka a v odůvodnění náležitě vyloží, proč se mu jeví jako spravedlivé nerozhodnout o náhradě nákladů řízení podle zásady úspěchu ve věci. Pakliže budou tyto úvahy vycházet z konkrétních skutečností, vystihujících zvláštnosti dané věci, může být správné i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dle §150 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Odvolací soud rozhodne o dosavadních nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
V Brně dne 30. března 2016
JUDr. Pavel H o r á k , Ph.D.
předseda senátu