ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.2126.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 2126/2018-155
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně JOANNE AND NICK COLLINS PARTNERSHIP , se sídlem ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, 15 Livingstone Way, Stotfold, Hitchin, Herts, SG5 4GN, reg. číslo 176126896, zastoupené Mgr. Michalem Beranem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, PSČ 120 00, proti žalované A. , se sídlem XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Luďkem Šrubařem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Hanusova 1537/1, PSČ 140 00, o zaplacení částky 6 435,85 GBP s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 10 C 171/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2017, č. j. 30 Co 389/2017-134, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2017, č. j. 30 Co 389/2017-134, ve výroku pod bodem I v části, ve které byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 15. 5. 2017, č. j. 10 C 171/2016-104, v části výroku pod bodem I, a ve výroku pod bodem II a rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 15. 5. 2017, č. j. 10 C 171/2016-104, s výjimkou části výroku pod bodem I týkající se 8,05% úroku z prodlení ročně z částky 6 435,85 GBP od 8. 11. 2015 do 30. 11. 2015 a z částky 3 473,12 GBP od 1. 12. 2015 do 19. 1. 2016, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 15. 5. 2017, č. j. 10 C 171/2016-104, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 6 435,85 GBP s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 6 435,85 GBP od 8. 11. 2015 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II).
Mezi účastníky byla dne 12. 1. 2016 uzavřena smlouva o poskytování služeb (dále jen „smlouva o poskytování služeb“), na základě níž se žalobkyně zavázala žalované poskytnout služby týkající se auditu, rozvoje podnikání a získávání a zpracování klientských dat a žalovaná se zavázala uhradit žalobkyni za poskytnuté služby odměnu. Odměna byla ujednána ve výši 17,3 % z čisté odměny (v originále „net fee“) hrazené všemi klienty. Služby poskytnuté žalobkyní žalované v období od října a listopadu 2015 sestávají přinejmenším z návrhu, který se týkal výkladu logistických slev, a z práce týkající se auditu, kde spolupracoval s ostatními smluvními partnery žalobkyně (byť zřejmě v menší intenzitě). I odměna ostatních smluvních partnerů (tedy osob v obdobném postavení jako žalobkyně) byla stanovena jako podíl z částky, kterou žalovaný vyfakturoval svým klientům, s tím, že v některých případech byla tato částka snížena o náklady na smluvené brigádníky. V říjnu 2015 žalovaná fakturovala následovně: společnosti METRO Cash & Carry SR s.r.o. částku 84 755,82 EUR bez DPH, společnosti AHOLD Czech Republic, a.s. částku 1 325 286,19 Kč bez DPH a MAKRO Cash & Carry ČR s.r.o. částku 771 041,25 Kč bez DPH.
Podle soudu prvního stupně žalobkyně návrhem a hledáním logistických slev poskytla žalované smlouvou specifikované plnění. Jako základ smluvené odměny označil soud prvního stupně čistou odměnu hrazenou všemi klienty žalované, nikoli zisk žalované, neboť pro takový případ by bylo nezbytné specifikovat, které náklady mají být odečteny, v jakém období mají být náklady vynaloženy a jak se vyrovnat s odpisy, přičemž taková ujednání smlouva neobsahovala. Svědci, kteří s žalovanou spolupracovali v zásadně obdobném postavení jako žalobkyně, uvedli, že základem jejich odměny je podíl z provize žalované, tj. podíl z částky, kterou žalovaná fakturovala svým klientům. Rovněž z originálního anglického znění smlouvy plyne, že základem smluvené odměny jsou čisté poplatky od klientů, tj. čistý výnos žalobkyně. Čistým výnosem je pak třeba rozumět výnos nezahrnující daň z přidané hodnoty. Pokud výnos žalované od klientů činil v říjnu 2015 více než 4 392 362,60 Kč bez DPH, mohla žalobkyně požadovat odměnu ve výši 759 878,73 Kč; žádá-li o přiznání nižší částky, je to její právo. Podle soudu prvního stupně je smluvní retroaktivita přípustná.
Soud prvního stupně se nezabýval otázkou platnosti smlouvy o poskytování služeb s ohledem na kolizi zájmů mezi žalovanou a jejím tehdejším zástupcem D. D., neboť žalovaná k výzvě soudu podle §118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neoznačila důkazy k prokázání tvrzení o rozhodných skutečnostech.
K odvolání žalované Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 12. 2017, č. j. 30 Co 389/2017-134, změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku pod bodem I týkající se 8,05% úroku z prodlení ročně z 6 435,85 GBP od 8. 11. 2015 do 30. 11. 2015 a z 3 473,12 GBP od 1. 12. 2015 do 19. ledna 2016 tak, že se v této části žaloba zamítá, ve zbylé části výroku pod bodem I se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II a III).
Odvolací soud odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně, současně však zopakoval důkaz smlouvou o poskytování služeb, z níž zjistil, že byla uzavřena
dne 12. 1. 2016 s účinností od 1. 4. 2015, žalobkyně se v ní zavázala poskytovat žalované služby, a to bez požadavku na rozsah, četnost nebo hmotné zachycení těchto služeb, přičemž bylo prokázáno, že žalobkyně sjednané služby poskytovala. Dále zopakoval důkaz fakturami vystavenými žalovanou dne 30. 10. 2015 společnostem METRO Cash & Carry SR s.r.o., AHOLD Czech Republic, a.s., a MAKRO Cash & Carry ČR s.r.o. znějící na částky uvedené výše a výpisem z účtu žalované, z nějž zjistil, že vyfakturované částky byly žalované uvedenými společnostmi zaplaceny. Rozsah služeb nebo zpracování a předání výstupů nebylo mezi účastníky sjednáno jako podmínka pro vyplacení odměny, navíc odměna byla sjednána ve smlouvě uzavřené v lednu 2016 i za období předcházející (se zpětnou účinností), lze proto předpokládat, že smluvní strany neměly pochybnosti o tom, že služby, ke kterým se žalobkyně zavázala, poskytla.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně správně dovodil způsob určení úplaty žalobkyni, když tento závěr vyplynul jednak z jazykového vyjádření ve smlouvě (včetně anglické verze), jednak ze shodné výpovědi svědků o způsobu stanovení výše odměny ze strany žalované za služby recovery auditu. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu nepochybil, když se dále nezabýval obranou žalované spočívající v tvrzeném střetu zájmů jednatele žalované se zájmy žalované (pozn. správně žalobkyně) a porušením povinností řádného hospodáře; žalovaná přes včasnou a řádnou výzvu a poučení soudu prvního stupně netvrdila a zejména neprokázala, že mezi jednatelem žalované a představiteli žalobkyně byl blízký vztah, ze kterého dovozovala střet zájmů, že smlouva byla v rozporu se zájmy žalované a že žalobkyně o tomto rozporu věděla.
Odvolací soud dospěl k odlišnému názoru na počátek prodlení žalované, a sice v rozsahu změny vyjádřené ve výroku pod bodem I.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, ve kterém uvedla, že ho napadá v celém rozsahu (přičemž rozhodnutí o nákladech řízení napadá pouze akcesoricky). Podle žalované soudy nesprávně vyložily pojem „čistá odměna“ obsažený ve smlouvě o poskytnutí služeb, přičemž má za to, že se jedná o otázku v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud neřešenou. Odvolací soud měl rovněž nesprávně posoudit možnou retroaktivitu smlouvy, když nepříznačně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3033/2005, který se podle žalované vyznačuje zásadními odlišnostmi skutkového stavu oproti skutkovému stavu zjištěnému v této věci. Podle žalované otázka zpětné účinnosti smlouvy dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu spolehlivě vyřešena. Dále žalovaná odvolacímu soudu vytkla, že v řízení nebylo prokázáno, že byly žalované žalobkyní poskytnuty ve smlouvě sjednané služby, tudíž nemohlo žalobkyni vzniknout právo na zaplacení odměny. Současně podle dovolatelky soud nepřihlédl k nepoměru sjednané (přiznané) odměny ve vztahu k žalobkyní poskytnutým službám.
Žalovaná proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu jakož i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10 a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Nejvyšší soud úvodem podotýká, že ač žalovaná uvádí, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu (ovšem s výjimkou výroků o nákladech řízení – ty požaduje zrušit pouze jakožto výroky závislé), z obsahu dovolání se podává, že žalovaná nenapadá část výroku odvolacího soudu pod bodem I v rozsahu, ve kterém odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku pod bodem I. Tímto měnícím výrokem (a výroky o náhradě nákladů řízení) se proto dovolací soud nezabýval.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání žalované není přípustné pro řešení otázky přípustnosti retroaktivního působení smlouvy, neboť tato otázka byla Nejvyšším soudem již opakovaně řešena a odvolací soud rozhodoval v souladu s touto rozhodovací praxí.
Ze závěrů Nejvyššího soudu obsažených v jeho rozsudku ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3033/2005, později potvrzených např. též v usnesení ze dne 25. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 5457/2014, vyplývá, že ústavněprávní princip zákazu zpětné účinnosti zavazuje zákonodárce v legislativním procesu; smluvní retroaktivita je však v oblasti občanského práva nejen známá, ale i přípustná. Jde o důsledek plynoucí ze zásadní smluvní autonomie. Je totiž na účastnících smlouvy, aby posoudili a rozhodli, od kterého okamžiku založí účinnost smlouvy. Tak je tomu typicky v případech, kdy smlouva podle výslovného a nepochybného projevu vůle účastníků má vstoupit do účinnosti po datu uzavření smlouvy. Nelze však vyloučit, aby účastníci založili účinnost smlouvy přede dnem jejího uzavření. Uvedený postup je přípustný tehdy, nestanoví-li zákon jako podmínku vzniku a účinnosti další okolnost (tak typicky souhlas určitého orgánu, který nutně musí přistupovat k smluvnímu projevu účastníků). Ačkoliv se odvolací soud otázkou zpětné účinnosti výslovně nezabýval, z napadeného rozhodnutí se podává, že implicitně potvrdil závěry soudu prvního stupně o přípustnosti ujednání zpětné účinnosti smlouvy. Výše uvedené závěry Nejvyššího soudu jsou pak plně přiléhavé na nyní posuzovaný případ bez ohledu na případné skutkové odlišnosti v Nejvyšším soudem dříve posuzovaných případech. V citovaných rozhodnutích se totiž Nejvyšší soud vyslovil ke smluvní retroaktivitě v tom smyslu, že je přípustná tehdy, nestanoví-li zákon jako podmínku vzniku a účinnosti další okolnost (typicky souhlas určitého orgánu, který nutně musí přistupovat k smluvnímu projevu účastníků).
Žalovaná odvolacímu soudu dále vytýkala, že v řízení nebylo prokázáno, že jí byly ze strany žalobkyně poskytnuty ve smlouvě sjednané služby, z čehož usuzovala, že žalobkyni nemohlo vzniknout právo na zaplacení odměny. Zde je třeba zdůraznit, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem, který zjistil soud prvního stupně, případně soud odvolací. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015). Pokud tedy soudy v řízení zjistily, že závazek žalobkyně poskytnout ve smlouvě (velmi obecně) vymezené služby byl naplněn tím, že žalobkyně návrhem a hledáním logistických slev smlouvou specifikované plnění žalované poskytla, je tímto zjištění Nejvyšší soud vázán. Dovolatelčiny námitky, které vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vycházel odvolací soud, pak nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3166/2017, dále usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 8. 10. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4877/2017, a další).
Vytýkala-li žalovaná odvolacímu soudu, že nezohlednil nepřiměřenost sjednané smluvní odměny ve vztahu k poskytnutým službám, nelze ani tyto námitky označit za způsobilé vyvolat přípustnost dovolání, neboť jsou rovněž založeny na skutečnostech, které soud prvního stupně ani odvolací soud v řízení nezjistil, především však nesměřují do právního posouzení otázky, kterou by odvolací soud v napadeném rozhodnutí řešil. Odvolací soud ani soud prvního stupně se nezabýval otázkou přiměřenosti účastníky sjednané odměny.
Nejvyšší soud však shledal dovolání žalované přípustným pro řešení druhé dovolatelkou formulované právní otázky ohledně výkladu právního jednání, v daném případě smluvního ujednání týkajícího se základu pro výpočet odměny žalobkyně, tj. k výkladu pojmu čistá odměna, konkrétně toho, zda ji lze ztotožňovat s čistým obratem či nikoli.
Podle §555 odst. 1 o. z. se právní jednání posuzuje podle svého obsahu.
Podle §556 odst. 1 o. z. co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen. Podle odstavce 2 při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají.
Nejvyšší soud např. v rozhodnutí ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, vyložil, že „základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení §556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) [srov. Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol., op. cit. výše, s. 594 a 595, nebo Handlar, J. in Lavický, P. a kol.:Občanský zákoník I. Obecná část (§1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1989]. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a §556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), jíž je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v §556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení
§556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží.“ Nejvyšší soud k uvedenému rovněž doplnil, že „výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu (v právní teorii srov. např. Tichý, L. in Švetska, J., Dvořák, J., Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I. (§1 až 654). Wolters Kluwer, Praha, 2014, s. 1368, anebo Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol., Občanský zákoník - velký komentář, Svazek III, §419-654, Praha: Leges, 2014, s. 574 a 575, a literaturu tam citovanou).“ K výkladu právního jednání srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, či ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 505/2018.
Promítnuto do poměrů projednávané věci to znamená, že při výkladu sporného ujednání týkajícího se základu pro výpočet odměny žalobkyně je třeba nejprve zkoumat skutečnou vůli jednajících (tj. žalobkyně i žalované), což však odvolací soud (ani soud prvního stupně) neučinil. Z napadeného rozsudku se nepodává, že by se odvolací soud (a před ním ani soud prvního stupně) pokoušel zjistit, jaká byla vůle smluvních stran při sjednávání sporného ujednání, a to v okamžiku, kdy činily předmětný projev vůle. Odvolací soud odkázal pouze na jazykové vyjádření obsažené ve smlouvě. Odvolací soud ujednání smlouvy vyložil pouze za použití jazykového výkladu, aniž by zkoumal skutečnou vůli stran v okamžiku uzavírání smlouvy a při jejím zkoumání nepřihlížel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem stran, zejména se nezabýval tím, zda obsah předmětného ujednání na základě zjištěné skutečné vůle jednajícího byl nebo musel být znám adresátovi předmětného jednání. Odvolací soud svůj závěr o obsahu pojmu „čistá odměna hrazená všemi klienty žalované“ odůvodňoval dále už jen skutkovým zjištěním týkajícím se způsobu stanovení výše odměny ze strany žalované za služby „recovery auditu“ u jiných smluvních partnerů žalované, aniž by ovšem vyložil, co je obsahem služeb „recovery auditu“ a zda je možné tyto služby zaměňovat se službami (případně podřadit pod služby), které měla žalované poskytnout žalobkyně. Zjištění týkající se způsobu výpočtu úplaty jiných smluvních partnerů žalované, kteří pro ni vykonávali služby, jejichž obsah nebyl zjišťován (a není známo, do jaké míry je blízký obsahu závazku žalobkyně a žalované), neodpovídají výše uvedeným kritériím pro zjišťování skutečné vůle smluvních stran.
V této souvislosti odvolací soud uvedl, že považuje příslušnou část odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně za jasnou a přesvědčivou, dovolací soud proto přihlédl též k odůvodnění učiněnému soudem prvního stupně. Podle něj „nelze základ smluvené odměny ztotožňovat se ziskem žalované, neboť pokud by měl být základem smluvené odměny zisk, bylo by nezbytné specifikovat, které náklady mají být odečteny, v jakém období mají být náklady vynaloženy a jak se vyrovnat s odpisy“. Tyto úvahy soudu založené na obecných vědomostech, případně odborných (ekonomických) znalostech nemohou předcházet zjišťování úmyslu smluvních stran. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně navíc není zřejmé, na základě jakých skutkových zjištění k výše uvedené úvaze soud prvního stupně dospěl. Pokud je pro rozhodnutí ve věci určující otázka, čím je tvořen základ pro výpočet odměny žalobkyně podle uzavřené smlouvy o poskytnutí služeb, je nezbytné v první řadě zjišťovat, jak si smluvní strany zamýšlely tento základ pro výpočet odměny vymezit, jakým úmyslem byly v době, kdy předmětnou smlouvu uzavíraly, vedeny, nikoli v první řadě ve smlouvě obsažený pojem izolovaně (tj. bez kontextu k okolnostem daným při uzavírání smlouvy mezi smluvními stranami) poměřovat obecnými, případně odbornými např. ekonomickými hledisky, jak učinil soud prvního stupně.
Odvolací soud se ani nepokusil zjistit úmysl smluvních stran při činění předmětného právního jednání, nýbrž vycházel při interpretaci sporného ujednání z jeho jazykového vyjádření a z obsahu ujednání učiněného žalovanou ve vztahu k jiným osobám, odchýlil se proto od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a otázku výkladu (v řízení sporného) právního jednání posoudil nesprávně.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zčásti zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v odpovídajícím rozsahu i tento rozsudek a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 5. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu