ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.4861.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 4861/2017-94
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Moniky Vackové ve věci žalobkyně PROJEKT ID s. r. o. , se sídlem v Kroměříži, Havlíčkova 1257/14, identifikační číslo osoby 25592181, zastoupené JUDr. Jarmilou Marákovou, advokátkou se sídlem v Kroměříži, Velké náměstí 112/61, proti žalované BSAuto Brno, a. s. , se sídlem v Brně, Veslařská 3098/2, identifikační číslo osoby 25323792, zastoupené Mgr. Tomášem Váchou, advokátem se sídlem v Brně, Dřevařská 855/12, o zaplacení částky 179.980 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 10/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 6. 2017, č. j. 27 Co 378/2016-71, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 10.406 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 8. 2016, č. j. 49 C 10/2016-42, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 179.980 Kč s příslušenstvím zde blíže uvedeným (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (bod II. výroku).
K odvolání žalované Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 6. 2017, č. j. 27 Co 378/2016-71, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první bod výroku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý bod výroku).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř. Konkrétně dovolatelka rozhodnutí odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně) vytýká, že:
a) Soudy nižších stupňů se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe v otázce toho, jakým způsobem se má zjišťovat a vykládat, zejména s přihlédnutím k §555 odst. 1 a §556 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) úmysl obou stran při jejich jednáních, která vůči sobě vzájemně činily při tvrzeném uzavírání ústní „dohody o zajištění financování“ a při uzavírání písemné kupní smlouvy.
b) Soudy nižších stupňů pochybily, když se omezily na pouhé konstatování toho, že se dovolatelka „zavázala zajistit financování“ a o tomto byla mezi stranami uzavřena ústní dohoda.
c) Dle dovolatelky měly soudy hodnotit „dohodu o financování“ jako zdánlivé právní jednání, neboť projevy vůle stran nebyly dostatečně určité ani srozumitelné.
Dále dovolatelka (v části dovolání označené „důvodnost dovolání“) namítá, že soudy zatížily řízení vadami, v důsledku kterých bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, neboť svévolně hodnotily provedené důkazy a vyvodily z nich skutková zjištění, která z provedených důkazů nevyplývají, nedostatečně zjistily skutkový stav, protože opomenuly důkazy důležité pro zjištění rozhodných skutečností, a ze zjištěného skutkového stavu vyvodily právní závěry, které jsou s tímto v nesouladu.
Dovolatelka se domáhá odkladu vykonatelnosti napadeného rozsudku. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že v dané věci nejsou naplněny předpoklady přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. a navrhuje proto, aby bylo dovolání odmítnuto.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Dovolatelka předně vytýká odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce toho, jakým způsobem se má zjišťovat a vykládat s ohledem na §555 a §556 o. z. úmysl obou stran při jejich jednáních. Odkazuje na rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle které výklad projevu vůle ve smlouvě se musí řídit logikou věci, neboť by bylo absurdní naopak vycházet při posuzování platnosti projevené vůle stran smlouvy z toho, že smluvní strany se při uzavření smlouvy logicky nechovaly. V rozporu s uvedenou judikaturou má být závěr soudů, že dovolatelka uzavřela ústní dohodu o zajištění financování s žalobkyní. Tato dovolací námitka však přípustnost dovolání nezakládá.
S ohledem na to, že sporný obsah závazku byl založen kupní smlouvou ze dne 14. 10. 2014, tedy po účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, je třeba při jeho výkladu postupovat podle označených právních předpisů (srov. §3028 o. z.).
Výklad právních jednání upravují (zejména) ustanovení §555 až §558 o. z.
Podle §556 o. z., co je vyjádřeno slovy nebo jinak, vyloží se podle úmyslu jednajícího, byl-li takový úmysl druhé straně znám, anebo musela-li o něm vědět. Nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (odstavec první). Při výkladu projevu vůle se přihlédne k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají (odstavec druhý).
Podle §557 o. z. platí, že připouští-li použitý výraz různý výklad, vyloží se v pochybnostech k tíži toho, kdo výrazu použil jako první.
V rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017) je citované pravidlo vykládáno v tom smyslu, že základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení §556 odst. 1 věty první o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) [srov. Melzer, F. in Melzer, F., Tégl, P. a kol., Občanský zákoník - velký komentář, Svazek III, §419-654, Praha: Leges, 2014, s. 594 a 595, nebo Handlar, J. in Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1989]. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a §556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v §556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení §556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží. Řečené platí jak pro vícestranná, tak i pro jednostranná adresovaná právní jednání.
Promítnuto do poměrů projednané věci uvedené znamená, že odvolací soud (resp. soud prvního stupně, s jehož skutkovými zjištěními i právním posouzením se odvolací soud ztotožnil) nepochybil, jestliže při výkladu kupní smlouvy ze dne 14. 10. 2014 a navazujícího právního jednání dospěl k závěru, že žalovaná se zavázala zajistit žalobkyni financování zvoleného vozu a tento závazek byl přímo provázaný s kupní smlouvou. Odvolací soud (resp. soud prvního stupně) správně při výkladu právního jednání posuzoval vzájemné srozumění stran s obsahem závazku, když vyšel ze zjištění, že žalovaná vystupovala takovým způsobem, že žalobkyně neměla pochybnosti o tom, že poté, co zaplatí sjednanou zálohu ve výši 20 % sjednané kupní ceny, zbývající část kupní ceny bude doplacena z prostředků získaných úvěrem či leasingem, přičemž toto zprostředkovávala žalovaná. Odvolací soud (soud prvního stupně) obsáhle zkoumal následné jednání stran, tedy to, jak strany po uzavření smlouvy daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Jestliže na základě skutkových zjištění soud prvního stupně (jehož závěr přejal odvolací soud) dovodil, že mezi účastníky došlo ke změně původně uzavřené smlouvy v ujednání o předmětu koupě a o kupní ceně a že žalovaná se zavázala pro žalobkyni zajistit financování koupě vozu, nelze tomuto závěru ničeho vytknout. S námitkou žalované o tom, že zajištění financování koupě vozu prodejcem se nejeví jako logické, se přitom dostatečně vypořádal již odvolací soud, který poukázal na to, že žalovaná vůči žalobkyni jednala tak, jako by zajištění financování bylo jisté. Nelze tedy než uzavřít, že v právní otázce výkladu právního jednání se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pro jejíž změnu dovolací soud neshledává relevantní důvod, neodchýlil.
Na tomto základě přípustnost dovolání nemůže založit ani další dovolatelkou vymezená otázka (shora uvedená pod písm. c/), že soudy nižších stupňů měly hodnotit „dohodu o financování“ jako zdánlivé právní jednání, neboť projevy vůle stran nebyly dostatečně určité ani srozumitelné. Je tomu tak proto, že soudy za použití interpretačních pravidel právního jednání dostatečně ozřejmily, co bylo úmyslem stran, jak výše uvedeno. Dle ustanovení §553 odst. 1 o. z. je však právní jednání zdánlivé pro neurčitost či nesrozumitelnost jen tehdy, nelze-li jeho obsah zjistit ani výkladem (k tomu srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5302/2016).
Přípustnost dovolání nezakládá ani druhá dovolatelkou předkládaná právní otázka (shora uvedená pod písm. b/), zda jsou obecné soudy povinny zjišťovat obsah právního jednání podstatného pro rozhodnutí ve věci a práv a povinností z něj vyplývajících, a pokud ano, tak do jaké míry, nebo postačuje-li, že soud konstatuje pouhou existenci právního jednání. Dovolatelka přehlíží, že odvolací soud i k obsahu povinnosti žalované zprostředkovat úvěr či leasing učinil skutková zjištění, když uvedl, že ze zopakovaných důkazů je zjevné, že žalovaná od samého počátku věděla, že úmyslem žalobkyně je koupě vybraného automobilu na úvěr či leasing s dobou splácení 60 měsíců, při zaplacení akontace ve výši 20 % ceny vozu. Dovolací soud také k podmínkám, za kterých má být financování zajištěno, uvedl, že tyto následně vyplynuly z provedeného dokazování. Na předkládané právní otázce proto rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013, které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu – dostupné na webových stránkách www.nsoud.cz ).
Závěr o nepřípustnosti dovolání nemůže změnit ani tvrzení dovolatelky, že soudy nižších stupňů zatížily řízení vadami, v důsledku kterých bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. K námitkám dovolatelky, které směřují k nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu a svévolnému hodnocení důkazů, nelze než odkázat na dovolacím soudem opakovaně uváděný závěr, dle kterého správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Stejně tak uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Namítá-li dovolatelka v této souvislosti porušení svých ústavně zaručených práv, může být toto předmětem dovolacího přezkumu, jen pokud dovolatel i při namítání porušení svých ústavně zaručených práv řádně vymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích §237 až 238a o. s. ř. (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, či odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16). Dovolatelka v této souvislosti odkazuje pouze na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, dle kterého „jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.“. Odkaz dovolatelky na uvedené usnesení však nelze považovat za řádné vylíčení toho, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.), neboť ve vztahu k jeho naplnění nemá žádnou vypovídací hodnotu. Ve skutečnosti se vztahuje pouze k úvaze o tom, jaké dovolací námitky jsou podřaditelné pod způsobilý dovolací důvod podle 241a odst. 1 o. s. ř.
Pokud dále dovolatelka odvolacímu soudu (soudu prvního stupně) vytýká to, že soudy zatížily řízení vadou spočívající v tom, že nedostatečně zjistily skutkový stav, protože opomenuly důležité důkazy pro zjištění rozhodných skutečností, ani zde se nejedná o důvodnou námitku způsobilou založit přípustnost dovolání. Ve své konstantní judikatuře Ústavní soud k posuzování tzv. opomenutých důkazů, tj. důkazů, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, uvádí, že typicky zakládají nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost. Procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17). Těmto požadavkům dostál již soud prvního stupně, když náležitě vyložil a odůvodnil, že důkaz knihou odeslané pošty žalované neprovedl, neboť jej neshledal za relevantní pro posouzení věci, a důkaz výslechem svědků I. D. a M. S. neprovedl, neboť i bez těchto důkazů měl skutkový stav za zcela dostatečně zjištěný. V projednávané věci tedy soud prvního stupně řízení vadou nezatížil, neboť nejde o opomenuté důkazy. Tento postup odpovídá požadavkům vyjádřeným Ústavním soudem, které lze vyjádřit tak, že neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 666/10).
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Vzhledem ke zjištění, že v projednávané věci byly dány důvody pro odmítnutí dovolání, dovolací soud se věcně nezabýval důvody, pro které dovolatelka navrhla odklad vykonatelnosti (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dostupného na webových stránkách Ústavního soudu).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 4. 2018
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu