ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.2510.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 2510/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně Městské části Praha-Lipence, Praha 5 , K Obci 47, PSČ 15531, zastoupené JUDr. Alešem Zemanem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Svobodova 7, proti žalované EKOSPOL a.s. , se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 747/19, PSČ 170 00, IČ 63999854, o zaplacení 924 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 288/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2009, č.j. 11 Co 342/2007-139, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2009, č.j. 11 Co 342/2007-139, se zrušuje , a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Poté, co Ústavní soud nálezem ze dne 12. května 2009, sp. zn. I. ÚS 343/09, zrušil rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27.10.2008, č.j. 32 Cdo 2679/2008-125 a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2007, č.j. 11 Co 342/2007-113, potvrdil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. listopadu 2009, č.j. 11 Co 342/2007-139, výrokem I. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. května 2007, č.j. 10 C 288/2003-95, ve výroku o věci samé, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 924 000 Kč s 2% úrokem z prodlení z této částky od 15.10.2003 do zaplacení; výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně má právo na náhradu škody ve smyslu §380 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) ve výši požadované žalobou, spočívající v nákladech jí vynaložených na dokončení díla jiným subjektem, když žalovaná dne 16.12.1996 předala žalobkyni jen část díla o kapacitě 1 250 EO, byť podle vzájemně uzavřené smlouvy o dílo ze dne 23.11.1993 se zavázala ke zhotovení biologické čistírny odpadních vod s kapacitou 2 500 EO a přijala cenu za zhotovení celého díla. Soud konstatoval, že podle §272 odst. 2 obch. zák. nedošlo ke změně smlouvy, tudíž žalovaná porušila závazkový vztah a je podle §373 obch. zák. povinna nahradit škodu vzniklou žalobkyni. Vyšel přitom ze zjištění, že žalobkyně dopisem ze dne 24.5.2001 žádala žalovanou o odstranění nedodělků spočívající v předání díla o poloviční kapacitě, žalovaná však dopisem ze dne 21.9.2000 žalobkyni sdělila, že je ochotna zajistit vybavení druhé nádrže technologií, nýbrž jen na základě dodatku ke smlouvě a za úhradu. Žalobkyně dopisem ze dne 29.6.2001 oznámila žalované, že si nedodanou technologii zajistí sama a výdaje s dovybavením díla uplatní vůči žalované. Soud dovodil, že náklady na dovybavení díla činily 924 000 Kč, odpovídající ceně, kterou žalobkyně na základě smlouvy o dílo zaplatila jiné společnosti, a že tato částka představuje výši škody, kterou je žalovaná povinna žalobkyni nahradit.
Odvolací soud po zopakování důkazů smlouvou o dílo uzavřenou mezi účastníky dne 23.11.1993, přehledem zaplacených faktur podle přílohy č. 1, a to faktur zaplacených ke dni 23.11.2000 a dopisů ze dne 24.5.2001 a z 29.6.2001, vyšel při právním posouzení nároku žalobkyně z odůvodnění výše citovaného nálezu Ústavního soudu.
Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 12. května 2009, sp. zn. I. ÚS 343/09, nekompletní plnění, stejně jako částečné plnění, není plněním vadným, pokud jsou tyto nedostatky zaznamenány v průvodních dokladech. Odvolací soud na základě tohoto právního názoru dovodil, že pokud v daném případě bylo v předávacím protokolu ze dne 16.12.1996 uvedeno, že žalobkyni byla předána a žalobkyně převzala čistírnu odpadních vod, jejíž součástí byla pouze jedna linka o kapacitě 1 250 EO, tedy v rozsahu poloviční kapacity sjednané ve smlouvě o dílo, nejedná se ve smyslu §422 odst. 2 obch. zák. o vadné plnění, ale o plnění částečné, takže aplikace §440 odst. 2 obch. zák. není za této situace možná.
Odvolací soud dále vyšel ze skutkového zjištění, že žalobkyně doplatila celou cenu díla až dne 23.11.2000 a teprve poté vznikla žalované povinnost dílo dokončit. K tomu jej žalobkyně vyzvala dopisem ze dne 24.5.2001. Odvolací soud konstatoval, že mezi účastníky je nesporné, že žalovaná odmítla dílo dokončit, pokud ji nebude za dokončení díla znovu zaplaceno a nebude uzavřena nová smlouva. Na to reagovala žalobkyně dopisem ze dne 29.6.2001, který odvolací soud vyložil jako odstoupení od části závazku ve smyslu §347 odst. 1 obch. zák., přičemž tento projev vůle hodnotil ve smyslu §266 odst. 1 obch. zák. podle úmyslu jednající osoby. Odstoupení od smlouvy považoval odvolací soud za platný právní úkon učiněný v souladu s §346 odst. 2 obch. zák., podle něhož, prohlásí-li strana, jež je v prodlení, že svůj závazek nesplní, může druhá strana od smlouvy odstoupit bez poskytnutí dodatečné přiměřené lhůty k plnění nebo před jejím uplynutím.
Odvolací soud s odkazem na §351 odst. 1 a 2 obch. zák. uvedl, že odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy a že strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle §502 obch. zák. Pokud žalobkyně zaplatila žalované cenu za celé dílo, které žalovaná nedokončila, obohatila se žalovaná podle závěru odvolacího soudu o částku, která odpovídá hodnotě plnění, které žalovaná neposkytla, přestože za něj dostala zaplaceno. Odvolací soud konstatoval, že výši tohoto plnění má za prokázanou tím, že žalobkyně uzavřela smlouvu s jiným subjektem na dokončení díla – technologické dovybavení čističky a za toto dílo zaplatila 924 000 Kč. Tuto částku považoval odvolací soud ve smyslu §136 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) za cenu v místě a čase obvyklou a přiměřenou ceně za technologické vybavení čističky odpadních vod o jednu linku, a zároveň s přihlédnutím k částkám, jaké byly žalovanou žalobkyni fakturovány za technologické vybavení čistírny odpadních vod v průběhu její výstavby.
Odvolací soud neuznal za oprávněnou námitku promlčení, vznesenou žalovanou, neboť právo promlčeno nebylo, jelikož čtyřletá promlčecí doba ve smyslu §397 obch. zák. začala běžet podle §394 odst. 1 obch. zák. ode dne, kdy oprávněný od smlouvy odstoupil, to je v daném případě ode dne, kdy odstoupení od smlouvy ze dne 29.6.2001 došlo žalované, a pokud byla žaloba podána dne 15.10.2003, stalo se tak před uplynutím čtyřleté promlčecí doby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání dovozuje z §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil, a zároveň dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že rozhodnutí ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení. Uplatnila i dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. s tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelka namítá, že provedení důkazu dopisem žalobkyně ze dne 29.6.2001 bylo učiněno odvolacím soudem v rozporu se zákonem, když odvolací soud z vlastní iniciativy ve prospěch žalobkyně provedl důkaz ke skutečnosti – odstoupení od smlouvy, kterou žalobkyně nikdy netvrdila, ba dokonce ohledně které výslovně v doplnění žaloby prohlásila, že i když jednání žalované odůvodňovalo odstoupení od smlouvy, neučinila tak. Za otázku zásadního významu považuje, zda je odvolací soud v rámci neúplné apelace oprávněn provést důkaz k prokázání skutečnosti, kterou účastníci před soudem nikdy netvrdili a ohledně níž bylo žalobcem výslovně prohlášeno, že k takové skutečnosti nedošlo.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud nejenže porušil z důvodů výše uvedených zásadu rovnosti účastníků, ale porušil i zásadu dvouinstančnosti řízení, kdy učinil vlastní skutková zjištění, odlišná od zjištění soudu prvního stupně na základě vlastního doplnění dokazování přesto, že k prokázání skutečnosti odstoupení od smlouvy nikdo z účastníků řízení žádný důkaz nenavrhoval. Napadený rozsudek navíc dovolatelka považuje za rozhodnutí překvapivé, neboť na jiný právní názor na věc nebyla žalovaná upozorněna a v této souvislosti nebyla ani ve smyslu §118a o. s. ř. řádně poučena.
Dovolatelka má za to, že uvedený nesprávný postup soudu měl za následek nesprávné právní posouzení v tom, že odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně od smlouvy odstoupila a že jí vzniklo právo na bezdůvodné obohacení. Dovolatelka je přesvědčena, že odvolací soud pochybil, když dopis žalobkyně ze dne 29.6.2001 vyložil za použití §266 odst. 1 obch. zák. jako projev vůle žalobkyně s úmyslem odstoupit od smlouvy uzavřené s žalovanou dne 23.11.1993, a to za situace, když žalobkyně v průběhu řízení výslovně prohlásila, že se o odstoupení od smlouvy nejedná.
Dovolatelka se navíc domnívá, že právo žalobkyně na odstoupení od smlouvy v době, kdy podle odvolacího soudu mělo k odstoupení dojít, již bylo promlčeno, neboť promlčecí doba běží ode dne, kdy právní úkon mohl být učiněn, a to bylo poté, co došlo dne 16.12.1996 k předání díla předávacím protokolem.
Pokud by odvolací soud podle dovolatelky postupoval v souladu se zákonem, nemohl by uzavřít, že žalobkyně od smlouvy odstoupila a že jí vzniklo právo na bezdůvodné obohacení.
Za druhou otázku zásadního právního významu dovolatelka považuje, zda je ve sporném řízení možno aplikovat §136 o. s. ř., aniž by soud přitom řádně odůvodnil, proč lze výši nároku zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo proč ji nelze zjistit vůbec a dále, aniž by účastníky řízení na možnost postupu podle §136 o. s. ř. předem upozornil a dříve, než k aplikaci ustanovení §136 o. s. ř. přistoupí, je vyzval, aby výši eventuálního nároku doložili.
Dovolatelka namítá, že odvolací soud svůj postup podle §136 o. s. ř. nijak neodůvodnil a jeho rozhodnutí je v tomto směru nepřezkoumatelné. Navíc považuje rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru za překvapivé, když odvolací soud obtížnosti či nemožnosti zjištění výše nároku účastníky před rozhodnutím vůbec neinformoval a nezvolil postup, aby účastníkům byla dána možnost, aby k výši eventuálního nároku předložili důkazy.
Za podstatnou považuje dovolatelka rovněž skutečnost, že žalobkyně nikdy nepožadovala vrátit částku, kterou zaplatila žalované za část díla, kterou žalovaná podle žalobkyně neprovedla, ale od počátku uplatňuje nárok na zaplacení částky, kterou musela zaplatit třetímu subjektu za dovybavení čističky odpadních vod. Dovolatelka má tedy za to, že odvolací soud rozhodl o něčem, co vůbec nebylo předmětem žaloby.
Dovolatelka nesouhlasí nejen s napadeným rozsudkem odvolacího soudu, ale ani s rozsudkem soudu prvního stupně, který posoudil nárok žalobkyně z titulu náhrady škody. Podle dovolatelky žalovaná neprokázala vznik škody, navíc se nejedná o škodu, která by vzešla z vadného plnění a případný nárok na náhradu škody tak, jak byl žalobkyní uplatněn, je podle dovolatelky podle §398 obch. zák. promlčen, neboť promlčecí doba na uplatnění nároku na náhradu škody počala běžet podle dovolatelky již v prosinci 1996, kdy žalobkyně věděla s ohledem na známý rozpočet stavby, jaká je výše ceny chybějící části díla.
Podle dovolatelky byl správný názor odvolacího soudu, na němž založil své předešlé rozhodnutí, jímž žalobu zamítl, když dospěl k závěru, že se nelze domáhat uspokojení nároku z jiného právního důvodu, jestliže lze uspokojení dosáhnout uplatněním některého nároku z vad díla. Podle dovolatelky tento názor není v rozporu ani se závěrem Ústavního soudu, který v posuzované věci odvolacímu soudu vytýkal nedostatečné odůvodnění rozsudku, ale nezabýval se meritem věci.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolaní žalované navrhla jeho zamítnutí. Nesouhlasí s dovolatelkou, že by odvolací soud porušil zásadu neúplné apelace a zásadu dvouinstančnosti tím, že by provedl nový důkaz dopisem žalobkyně ze dne 29.6.2001 až v odvolacím řízení. Poukazuje na to, že důkaz uvedeným dopisem byl proveden již u soudu prvního stupně ihned v počátku řízení. Odvolací soud v souladu se zákonem v odvolacím řízení pouze uvedený důkaz zopakoval a na základě stejných skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně, dospěl při hodnocení uvedeného důkazu pouze k jinému skutkovému závěru než soud prvního stupně.
Žalobkyně se ztotožňuje s žalovanou, že nikdy neučinila vůči žalované takový úkon, který by byl přímo nazván „odstoupení od smlouvy“ nebo který by výslovně obsahoval spojení „odstupuji od smlouvy“, ale poukazuje na výslovný projev vůle žalobkyně adresovaný žalované, že dílo dokončí s jinou firmou, čímž vyjádřila úmysl nepokračovat ve smluvním vztahu s žalovanou. Tento zřejmý úmysl bylo možno podle žalobkyně už od počátku řízení vyhodnotit jako odstoupení od smlouvy.
Žalobkyně nesouhlasí s dovolatelkou, že by úvaha odvolacího soudu o bezdůvodném obohacení byla překvapivá, neboť již v minulém rozsudku z 28.11.2007 odvolací soud, kdy posoudil nárok žalobkyně jako nárok z vadného plnění, konstatoval, že pokud by se nejednalo o nárok z vadného plnění, pak žalované tím, že předala dílo oproti smlouvě v menším rozsahu, než za jaké bylo zaplaceno, by vzniklo bezdůvodné obohacení v rozsahu zaplacené a nedodané části díla. Poté, co Ústavní soud dal žalobkyni za pravdu v tom, že výslovné převzetí částečného plnění není plněním vadným, pak bylo možno předvídat, že úvahy odvolacího soudu se budou ubírat směrem bezdůvodného obohacení.
Žalobkyně rovněž nespatřuje nic protizákonného v aplikaci ustanovení §136 o. s. ř. Poukazuje na to, že výše požadované částky, představující podle závěru odvolacího soudu výši bezdůvodného obohacení žalované, nebyla nikdy žalovanou zpochybňována. Žalovaná od počátku pouze tvrdila, že nárok žalobkyně neexistuje a pokud by existoval, je promlčen. Poukazuje na to, že z žalobních tvrzení a k tomu předložených důkazů je jasné, jak se k výši částky bezdůvodného obohacení dospělo, přičemž přiměřenost výše bezdůvodného obohacení byla v rozhodnutí odvolacího soudu odůvodněna.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací (§10a zákona o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (žalovanou) řádně zastoupenou (§241 odst. 1 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v dané věci přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v posuzovaném případě dána není, neboť odvolacím soudem nebylo v dovoláním napadeném rozsahu změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci Obvodní soud pro Prahu 7, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 3. května 2007, č.j. 10 C 288/2003-95, rozhodl ve věci samé, ohledně částky 924 000 Kč s 2% úrokem z prodlení z této částky od 15.10.2003 do zaplacení jinak, než ve svém dřívějším zamítavém výroku rozsudku proto, že byl vázán právním názorem ohledně promlčení nároku uplatněného z titulu náhrady škody, vyjádřeném v usnesení Městského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, ze dne 25.10.2006, č.j. 11 Co 313/2006-74, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil.
Dovolací soud se nejprve zabýval uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., kterým je namítáno, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka vadu řízení spatřuje v porušení zásady neúplné apelace a zásady dvouinstančnosti. Napadený rozsudek dovolatelka považuje navíc za rozhodnutí překvapivé, neboť na jiný právní názor odvolacího soudu na věc, oproti soudu prvního stupně, nebyla žalovaná upozorněna a v této souvislosti nebyla ani ve smyslu §118a o. s. ř. řádně poučena.
Dovolací soud dospěl k závěru, že námitka dovolatelky o porušení zásady neúplné apelace odvolacím soudem, spočívající v provedení nového důkazu dopisem žalobkyně ze dne 29.6.2001 až v odvolacím řízení, není opodstatněná. Důkaz uvedeným dopisem byl proveden již před soudem prvního stupně, odvolací soud v souladu se zákonem v odvolacím řízení pouze uvedený důkaz zopakoval a na základě stejných skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně, dospěl při hodnocení uvedeného důkazu pouze k jinému skutkovému závěru a jinému právnímu názoru než soud prvního stupně. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že uvedeným dopisem žalobkyně odstoupila od smlouvy a vznikl ji nárok na bezdůvodné obohacení, čímž přijal odlišný právní názor při posouzení uplatněného nároku oproti právnímu názoru, k němuž dospěl soud prvního stupně, který dovodil, že žalobkyně má nárok na zaplacení uplatněné částky z titulu náhrady škody.
Dovolatelce je však třeba přisvědčit, že je oprávněná její námitka týkající se nedostatku poskytnutí potřebného poučení ve smyslu §118a o. s. ř.
Občanský soudní řád stojí na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí, která ukládá soudu zpřístupnit účastníkům řízení právní kvalifikaci skutku konkrétním poučením o důkazní povinnosti, jestliže průběh řízení nasvědčuje tomu, že účastníkův právní názor je jiný než názor soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15.9.2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, uveřejněný v Soudních rozhledech č. 1/2006, str. 12).
Ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. stanoví, že pokud má předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1, podle něhož ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy.
Podle §213b odst. 1 o. s. ř. se i v odvolacím řízení postupuje podle §118a; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením §205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná.
Podle §213 odst. 4 o. s. ř. odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování.
Odvolací soud rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, zruší tehdy, jestliže ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další účastníky navržené důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení (§213 odst. 3 a 4); ustanovení §213 odst. 5 tím nesmí být dotčeno (§219a odst. 2 o. s. ř.).
Právní závěr odvolacího soudu je tedy překvapivý, jestliže odvolací soud účastníkům nezpřístupnil před rozhodnutím možnost jiného právního názoru a neposkytl jim poučení podle §118a ve spojení s §213b odst. 1 o. s. ř.
Za této situace je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dovolatelka tedy uplatnila dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. důvodně.
Dovolatelce naopak není možno dát za pravdu, že by odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti. K porušení této zásady by došlo za situace, kdyby odvolací soud o věci rozhodl, ač nastaly důvody podle §219a odst. 2 o. s. ř., tj. za situace, kdyby bylo třeba při zaujatém právním názoru odvolacím soudem provést rozsáhlé dokazování.
Dovolací soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí v rámci uplatněných dovolacích důvodů dále dospěl k závěru, že odvolací soud nesprávně aplikoval §136 o. s. ř. při stanovení výše obohacení žalované po zániku smlouvy odstoupením od smlouvy. Podle §136 o. s. ř. může soud určit výši nároků podle své úvahy jen tehdy, jestliže výši nároků lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo vůbec. Nepoměrné obtíže při zjišťování výše nároků mohou být dány nepřiměřenými náklady na zjišťování okolností rozhodných pro výpočet výše nároku, které hrubě neodpovídají výši vymáhaného nároku. Důvod nepoměrných obtíží ve smyslu §136 o. s. ř. a nepřiměřenost takových nákladů však soud nijak v dané věci neodůvodnil a nesprávně rovnou dovodil, že výše bezdůvodného obohacení odpovídá hodnotě plnění, které odpovídá částce, kterou žalobkyně zaplatila třetímu subjektu za dokončení části díla, kterou žalovaná nedokončila.
Z výše uvedených důvodů není tedy možno považovat rozhodnutí odvolacího soudu za správné, bylo-li učiněno v rozporu s procesním a hmotným právem a ustálenou judikaturou, a proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil, aniž by se zabýval dalšími uplatněnými dovolacími důvody, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1, věta první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 20. září 2010
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu