ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.2613.2010.1
sp. zn. 23 Cdo 2613/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně České republiky – Vězeňské služby ČR , IČ 002 12 423, se sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1A, adresa pro doručování Věznice Valdice, náměstí Míru 55, Valdice, proti žalované IM Projekt, spol. s r. o. , se sídlem v Mladé Boleslavi, náměstí Míru 13, IČ 427 15 466, zast. JUDr. Ladislavem Břeským, advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, o zaplacení částky 369.795,- Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě žalované, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 18 C 194/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2010, č. j. 21 Co 518/2009-250, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále též „ soud prvního stupně “) rozsudkem ze dne 29. 5. 2009, č. j. 18 C 194/2008-219, uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované 238.950,- Kč s úrokem z prodlení z této částky od 26. 8. 2008 do zaplacení s tím, že výše úroku z prodlení je od 26. 8. 2008 do 31. 12. 2008 10,75% ročně, od 1. 1. 2009 do 30. 6. 2009, nejpozději však do zaplacení, 9,25% ročně, a od 1. 7. 2009 do zaplacení je ve výši limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace vyhlášené ve Věstníku České národní banky platné vždy k prvnímu dni kalendářního pololetí prodlení zvýšeno o 7% bodů, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu na zaplacení částky 369.795,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 4. 3. 2008 do zaplacení (výrok II.), zamítl vzájemný návrh žalované v části o zaplacení 73.059,60 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 26. 8. 2008 do zaplacení (výrok III.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení o žalobě ve výši 55.699,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího advokáta (výrok IV.), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení o vzájemném návrhu ve výše 44.070,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího advokáta (výrok V.), uložil žalované povinnost zaplatit České republice na účet nebo hotově do pokladny soudu prvého stupně náhradu nákladů řízení ve výši 5.336,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok VI.) a konečně rozhodl tak, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení proti žalobkyni (výrok VII.).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. 1. 2010, č. j. 21 Co 518/2009-250, změnil rozsudek soudu prvého stupně ve výroku I. tak, že vzájemná žaloba, kterou se žalovaná domáhala uložení povinnosti žalobkyni zaplatit žalované částku 238.950,- Kč s příslušenstvím, se zamítá, potvrdil rozsudek soudu prvého stupně v jeho výroku II., ve výroku III. zůstal rozsudek soudu prvého stupně nedotčen, rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě i žalobě vzájemné před soudy obou stupňů, uložil žalobkyni povinnost nahradit České republice - Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi na náhradu nákladů státu částku 11.600,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, a žalované uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi na náhradě nákladů státu částku 11.600,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, že se žalobkyně domáhala žalobou vydání rozsudku, kterým by byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 369.795,- Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty za prodlení s provedením díla, které mělo spočívat ve vyhotovení projektové dokumentace pro zhotovení stavby V. – dostavba a úprava stravovacích provozů. Žalovaná s odkazem na změnu smlouvy o dílo, jejíž předmětem bylo rozšíření předmětu díla o dostavbu kuchyně, namítala, že s ohledem na navýšení rozsahu prací nebyla v prodlení a vzájemným návrhem se domáhala zaplacení původně částky 681.804,60 Kč, představující rozdíl písemně sjednaných a žalovanou provedených prací.
Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvého stupně, že si účastníci nedohodli možnost změny smlouvy toliko písemnou formou. Strany se ve smlouvě dohodly, že smlouvu lze měnit nebo doplňovat dodatky, které může navrhnout kterákoli z obou smluvních stran. Pro změnu smlouvy tak účastníci předpokládali návrh tzv. dodatku jedné ze stran a přijetí této změny dohodou o tzv. dodatku. Dle odvolacího soudu nedošlo dohodou účastníků k uzavření dodatku ke smlouvě, který by představoval zřejmý projev vůle jedné ze stran změnit smlouvu v určitém rozsahu a akceptaci druhé strany v rozsahu návrhu. Touto dohodou není, jak je tomu v dané věci, návrh žalobkyně na provedení víceprací a akceptace žalovanou skutečnou realizací návrhu žalobkyně, jak vyplynulo ze zápisu ze třetí koordinační porady. Odvolací soud zdůraznil, že v řízení nebylo prokázáno, jak se strany dohodly o ostatních ujednáních smlouvy o dílo, tzn. zda došlo k dohodě o změně či nikoli termínu plnění smlouvy, ceně díla apod. Vzhledem k tomu, že ke vzniku nároku zhotovitele na zvýšenou cenu díla v případě jeho rozšíření nebo změny nedošlo, odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvého stupně tak, že vzájemnou žalobu na zaplacení částky 238.950,- Kč s úrokem z prodlení jako nedůvodnou zamítl, a zabýval se důvodností nároku žalobkyně na zaplacení částky 369.795,- Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty za prodlení se zhotovením díla.
Protože se strany dohodly, že v případě požadovaných koncepčních změn objednatelem je objednatel povinen přistoupit na změnu termínu plnění a objednatel skutečně požadoval změnu koncepce díla, došlo ze strany žalobkyně (objednatele) k porušení smluvní povinnosti, když k návrhu žalované odmítla uzavřít dohodu o prodloužení termínu plnění. Byla-li žalobkyně v prodlení se splněním povinnosti přijmout návrh žalované na změnu termínu plnění díla, nemůže dle názoru odvolacího soudu důvodně uplatňovat námitku prodlení žalované a takový nárok je i v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle §265 obchod. zák. Je tomu tak proto, že žalobkyně byla povinna, byl–li vznesen požadavek na koncepční změnu díla, přistoupit na prodloužení termínu plnění. Následně tento požadavek žalované vznesla, ale žalobkyně neakceptovala žádost žalované o prodloužení termínu plnění Proto nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty za prodlení žalované s plněním, shledal odvolací soud v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku.
Dovoláním ze dne 10. 5. 2010 napadla žalovaná rozhodnutí odvolacího soudu, ve výroku I., jímž byl změněn odpovídající výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že vzájemná žaloba, jíž se žalovaný domáhal zaplacení 238.950,- Kč s přísl. se zamítá, neboť je přesvědčena, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
V odůvodnění dovolání žalovaná zejména uvedla, že rozhodující byl požadavek žalobkyně na koncepční změnu díla a jeho akceptace žalovanou. Žalovaná dílo následně provedla, žalobkyně jej převzala a schválila. Proto závěr odvolacího soudu, že k dohodě o změně předmětu díla nedošlo, není správný. Dle názoru dovolatelky jí naopak přísluší dle §549 obchod. zák. nárok na zaplacení žalované částky odpovídající zvýšení ceny díla s přihlédnutím k provedenému rozdílu v rozsahu díla. Upozornila na ust. čl. III odst. 3 smlouvy o dílo, dle něhož je žalobkyně povinna přistoupit na změnu ceny díla a termínu jeho provedení. Odvolacímu soudu dovolatelka vytkla nesprávný výklad uvedeného smluvního ujednání. Cílem snahy žalované uzavřít dodatek ke smlouvě v písemné formě bylo předejít případným sporům, jež by mohly z platné dohody o změně smlouvy o dílo vzejít, což se nakonec vyplnilo. Rozhodně nelze tuto snahu žalované vykládat tak, že smlouva o dílo musela být změněna toliko písemně a pokud nedošlo k akceptaci písemného návrhu na její změnu, nedošlo ke změně smlouvy o dílo. Toho si byly obě strany vědomy, neboť žalovaná provedla dílo v celém rozsahu, tj. včetně žalobkyní požadovaných změn, a žalobkyně toto dílo jako správné přijala a převzala.
Žalovaná dále uvedla, že z čl. III odst. 3 smlouvy o dílo vyplývá povinnost žalované přistoupit na návrh žalobkyně na provedení koncepční změny, a proto nebylo nutné se předem písemně dohodnout, nýbrž žalované jako zhotoviteli bude v případě koncepční změny zajištěno, že za vykonanou práci v rozsahu žalobkyní požadovaných změn dostane zaplaceno podle zákona nebo dohody a bude mít čas na její provedení. Tomuto výkladu ostatně nasvědčuje též to, že se strany nedohodly na nutnosti provádět změny smlouvy o dílo formou písemných dodatků. Ujednání je výsledkem zcela samozřejmé a logické úvahy, že za svým rozsahem a kvalitou větší dílo bude zhotoviteli náležet jiná cena díla a bude mu též odpovídat jiný termín plnění, zvláště, když jde o změny koncepční, jak si strany sjednaly. Nedošlo-li předem k dohodě o ceně díla a termínu k jeho provedení, mělo být postupováno dle ust. §546 odst. 1 a §536 odst. 3 a §537 odst. 1 obchod. zák., takže žalobkyně měla za žalovanou zhotovené a převzaté dílo zaplatit cenu, která se obvykle platí za srovnatelné dílo v době uzavření smlouvy za obdobných podmínek a dílo mělo být provedeno v době přiměřené s přihlédnutím k jeho povaze.
Odvolací soud nesprávně nepřihlédl při výkladu uvedeného smluvního ujednání k faktu, že smlouva o dílo byla vypracována výhradně žalobkyní a žalovaná jako vítěz zadávacího řízení veřejné zakázky mohla tuto smlouvu, jež byla součástí dokumentace veřejné zakázky, toliko akceptovat. I s ohledem na to by mělo být sporné ujednání vykládáno dle ust. §266 odst. 4 obchod. zák. k tíží žalobkyně tak, jak jeho význam chápala žalovaná.
Dovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení věci v nesprávné aplikaci ust. §451 a §454 občan. zák., neboť odvolací soud jednak připouští, že žalovaná plnila nad rámec uzavřené smlouvy o dílo, přičemž k plnění (a přijetí tohoto plnění ze strany žalobkyně) došlo, aniž by o něm byla uzavřena platná dohoda o změně smlouvy o dílo, avšak na druhé straně uzavírá, že o plnění bez právního důvodu nejde. Tyto závěry se dle přesvědčení dovolatelky vylučují. Správný není ani názor odvolacího soudu, že plnění jiného, než ve smlouvě sjednaného předmětu plnění, je plněním na základě smlouvy.
Žalovaná závěrem sumarizovala, že provedla pro žalobkyni dle jejího požadavku víc, než za co jí zaplatila, a proto je poctivé, aby za provedenou práci byla zaplacena odpovídající odměna.
S ohledem na výše uvedené navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v jeho výroku I.
V podání ze dne 8. 6. 2010 se k dovolání vyjádřila žalobkyně a konstatovala, že napadený rozsudek je věcně správný, netrpí vadami v právním posouzení věci, jež jsou mu dovolatelkou vytýkány, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve shledal, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou (žalovanou), včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelka je zastoupena advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř. a jím bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovolání žalovaného směřující proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu je přípustné dle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., poněvadž napadeným rozhodnutím odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (ohledně povinnosti žalobkyně zaplatit žalované částku 238.950,- Kč s přísl.).
Se zřetelem k rozsahu, v němž žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu, půjde o posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, pro něž jí nepřiznal právo na zaplacení částky 238.950,- Kč s příslušenstvím za provedení víceprací v rozsahu stanoveném a požadovaném žalobkyní.
Rozhodnutí odvolacího soudu v této otázce spočívá v zásadě na závěru, že v řízení nebylo prokázáno, že dohodou stran došlo k uzavření dodatku ke smlouvě o dílo, jenž nemusel mít písemnou formu, když žalovaná jako zhotovitel provedla žalobkyní (objednatel) požadované práce. Protože písemný návrh na změnu smlouvy o dílo předložený žalovanou nebyl žalobkyní akceptován, nedošlo k platné změně smlouvy o dílo, co se jeho předmětu týče. Odvolací soud shledal, že žalovaná provedla práce nad sjednaný rozsah díla, avšak nebyly-li splněny podmínky dle ust. §549 obchod. zák. pro vznik povinnosti objednatele zaplatit zhotoviteli cenu přiměřeně zvýšenou (absence dohody o rozšíření díla), nemá žalovaná právo hodnotu těchto víceprací požadovat z titulu bezdůvodného obohacení.
Odvolací soud správně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že při řešení právní otázky opodstatněnosti nároku na zaplacení víceprací je v prvé řadě nezbytné vzít v úvahu skutečnost, že v daném případě ke změně smlouvy o dílo rozšířením rozsahu díla nedošlo, a proto nelze aplikovat ustanovení §549 odst. 1 obchod. zák. o zaplacení přiměřeně zvýšené ceny za rozšíření díla (tj. za tvrzené a prokazované vícepráce oproti smluvenému předmětu díla. Předpokladem aplikace §549 obchod. zák. je dohoda o změně smlouvy (viz též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2865/2009). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již několikrát vyložil, že ke vzniku nároku zhotovitele na zvýšenou cenu díla v případě jeho rozšíření nebo změny (zvýšení jeho kvality) je nezbytná předchozí dohoda objednatele a zhotovitele na vlastním rozšíření díla nebo jeho kvalitativní změně, čili dohoda o změně smlouvy o dílo (srov. např. rozsudky ze dne 20. května 2003, sp. zn. 29 Odo 214/2003, ze dne 26. září 2006, sp. zn. 32 Odo 735/2004, ze dne 22. května 2007, sp. zn. 32 Odo 849/2005, ze dne 27. června 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2005 a ze dne 29. července 2009, sp. zn. 23 Cdo 1146/2007).
Z výše uvedeného vyplývá, že objednatel není povinen zaplatit zhotoviteli jinou než ve smlouvě dohodnutou cenu díla (případně cenu určenou způsobem stanoveným ve smlouvě), nejde-li o snížení či zvýšení ceny díla za podmínek vymezených v ustanovení §549 obchod. zák. Provede-li proto zhotovitel práce nad sjednaný rozsah díla a nejsou-li dány podmínky dle §549 obchod. zák. pro vznik povinnosti objednatele zaplatit zhotoviteli cenu přiměřeně zvýšenou, nemůže zhotovitel hodnotu takových víceprací požadovat z titulu bezdůvodného obohacení, neboť v takovém případě se nenaplní žádná ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení upravených v §451 a §454 občan. zák. V takovém případě totiž nejde o plnění bez právního důvodu, ale o plnění na základě smlouvy o dílo, u něhož nebyly splněny podmínky pro úhradu těchto prací (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2005 nebo rozsudek ze dne 22. září 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008).
V posuzovaném případě žalovaná dovozovala, že k dohodě stran o změně v obsahu (rozsahu díla) smlouvy o dílo došlo vlastním prováděním požadavků specifikovaných žalobkyní jako objednatelkou. Provádění díla mělo představovat akceptaci žalobkyní navržených změn.
Podle §549 odst. 2 obch. zák. dohodnou-li se strany po uzavření smlouvy na změně díla a nesjednají-li její důsledky na výši ceny, je objednatel povinen zaplatit cenu zvýšenou nebo sníženou s přihlédnutím k rozdílu v rozsahu nutné činnosti a v účelných nákladech spojených se změněným provedením díla.
V řízení vyšlo najevo (a odvolací soud taktéž ve svém rozhodnutí konstatoval, že jde o nesporná tvrzení účastníků), že žalobkyně vznesla požadavek na zpracování projektové dokumentace, který měl charakter rozšíření projektové dokumentace.
Dovolatelce lze přisvědčit v názoru, že přijetí návrhu smlouvy (dohody o změně obsahu závazku) díla nemusí být výslovné. Přijetí lze učinit i faktickým započetím plnění smlouvy (návrhu smlouvy), pokud z takového jednání vyplývá, že ten, kdo takto fakticky jedná, s obsahem návrhu bez výhrad souhlasí. Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 18. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 771/2006, konstatoval, že pro změnu obchodního závazku, pokud si strany ve smlouvě nesjednaly výjimku ve smyslu §272 odst. 2 obchod. zák. (tj. že obsahuje-li písemně uzavřená smlouva ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné formě, může být smlouva měněna nebo zrušena pouze písemně), tak není předepsaná zvláštní forma; smlouva může být měněna i konkludentně.
V usnesení ze dne 14. 3. 2001 sp. zn. 29 Cdo 1943/2000, Nejvyšší soud konstatoval, že konkludentní uzavření obchodní smlouvy upravuje obchodní zákoník v ustanovení §275 odst. 4 obchod. zák., podle něhož osoba, které je návrh smlouvy určen, může s přihlédnutím k obsahu návrhu smlouvy nebo k praxi, kterou mezi sebou strany zavedly, nebo s přihlédnutím k obchodním zvyklostem, vyjádřit svůj souhlas s návrhem provedením určitého úkonu bez vyrozumění navrhovatele. V tomto případě je přijetí návrhu účinné v okamžiku, kdy byl tento úkon učiněn, jestliže k němu došlo před uplynutím lhůty rozhodné pro přijetí návrhu.
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 27. 8. 2007, sp. zn. 32 Odo 1412/2005, dovodil, že vzniku smlouvy konkludentním způsobem musí předcházet dostatečně konkrétní návrh (oferta), protože jen takový návrh může být akceptován konkludentně.
Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že ze zápisu z 3. koordinační porady ze dne 30. 5. 2006 nevyplývá, že by došlo k dohodě o změně smlouvy o dílo. Vyplývají z ní však požadavky (potřeby) objednatele na změnu díla z důvodu změny zdroje části energie pro technologii kuchyně a výdejen, která nyní oproti původnímu zadání (pára/elektřina) měla být jen energií elektrickou.
Odvolací soud dospěl k závěru, že k dohodě o změně smlouvy nedošlo ústní formou a konstatoval, že k této změně nemohlo dojít ani konkludentně, neboť samotný požadavek a návrh žalobkyně na provedení dalších víceprací a faktická akceptace tohoto požadavku žalovanou tuto dohodu nepředstavuje. Ke změně rozsahu díla tak nedošlo způsobem dle ust. §275 odst. 4 obch. zák., tedy ke konkludentnímu uzavření smlouvy (její změny) týkajícímu se tohoto rozsahu objednatelem požadovaných prací a tento závěr je správný.
Dovolací soud se s tímto závěrem odvolacího soudu ztotožňuje, neboť zápis z 3. koordinační porady ze dne 30. 5. 2006 nelze považovat za návrh změny ve smyslu §275 odst. 4 obch. zák., který by mohl být poté konkludentně přijat.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a proto podle ust. §234b odst. 2 o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 o. s. ř. v návaznosti na ust. §224 odst. 1 a §146 odst. 1 o. s. ř. a s ohledem na to, že žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. února 2012
JUDr. Ing. Jan H u š e k
předseda senátu