ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.2677.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 2677/2023-415
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně PAMUKALE s.r.o. , se sídlem v Ostravě, Poruba, Jana Šoupala 1597/3, identifikační číslo osoby 28563191, zastoupené JUDr. Richardem Mencnerem, advokátem se sídlem v Ostravě, Milíčova 1670/12, proti žalované 1) Gepard rekonstrukce s.r.o. , se sídlem v Kunčičkách u Bašky č. p. 486, identifikační číslo osoby 05987521, žalovanému 2) M. O. , žalované 3) P. S. , žalovanému 4) Š. D. , žalované 5) R. M. , žalovanému 6) A. J. , a žalované 7) E. J. , společně zastoupeným Mgr. Radimem Ševčíkem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Zámecké náměstí 24, za účasti Stavíme investiční s.r.o. , se sídlem v Ostravě, Poruba, Marie Majerové 1649/25, identifikační číslo osoby 01973100, jako vedlejší účastnice na straně žalobkyně, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 8 C 90/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2023, č. j. 57 Co 138/2021-373, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 24. 2. 2023, č. j. 57 Co 138/2021-380, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení proti žalovaným (resp. jejich právním předchůdcům) domáhala určení vlastnického práva k pozemku parc. č. XY, o výměře 1570 m 2 , k. ú. XY, obec XY, vymezenému dle geometrického plánu pro vyznačení obvodu budovy č. 3844-18/2020 ze dne 10. 2. 2020. Žalobkyně tvrdila, že při převodu bytových jednotek vymezených v budově č. p. XY, stojící na pozemku parc. č. st. XY, o výměře 1790 m 2 (dále jen „dotčený pozemek“), a s nimi spojených spoluvlastnických podílů na společných částech budovy a dotčeného pozemku na žalované jako kupující, nebylo její vůlí převést spoluvlastnické podíly k celému dotčenému pozemku, nýbrž pouze k jeho části nacházející se pod budovou, jejíž výměra činí 218 m 2 . Ve vztahu k části dotčeného pozemku o výměře 1570 m 2 (tj. pozemku parc. č. XY, k. ú. XY) se proto žalobkyně domáhala určení vlastnického práva.
Okresní soud ve Frýdku-Místku jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 3. 2021, č. j. 8 C 90/2020-143, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je výlučným vlastníkem pozemku parc. č. XY, o výměře 1570 m 2 , k. ú. XY 1, obec XY, vymezeného dle geometrického plánu pro vyznačení obvodu budovy č. 3844-18/2020 ze dne 10. 2. 2020 (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací napadeným rozsudkem, ve znění doplňujícího usnesení, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil (výrok I napadeného rozsudku), změnil rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku II (výrok II napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok III napadeného rozsudku) a mezi vedlejším účastníkem a žalovanými (výrok IV napadeného rozsudku).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tato otázka je rozhodována rozdílně a má být posouzena jinak.
Žalobkyně v dovolání namítla, že odvolací soud nevyhodnotil a nezohlednil výši kupní ceny za převáděné bytové jednotky, přičemž mj. s ohledem na výši kupní ceny musela být žalovaným známa skutečnost, že předmětem převodu byla pouze část dotčeného pozemku o výměře 218 m 2 . Vůle žalobkyně nesměřovala k převodu celého dotčeného pozemku, s čímž byli žalovaní srozuměni, nejednali v dobré víře a bez přiměřeného protiplnění nabyli více, než bylo sjednáno.
Dále žalobkyně namítla, že odvolací soud vyvíjel na svědky nepřípustný procesní nátlak, neboť je donucoval k dostavení se na jednání ukládáním pořádkových pokut. Postup odvolacího soudu při dokazování dle žalobkyně „vzbuzuje pochybnosti o nepodjatosti“, přičemž odvolací soud se měl k žalobkyni stavět předpojatě a přikládat jí nepoctivý úmysl, což má zakládat pochybnosti o „věrohodnosti celé této kauzy“. Žalobkyně dále uvedla, že procesní postup odvolacího soudu při nepřipuštění změny žaloby (na určení neplatnosti kupních smluv) byl nesprávný, neboť uvedeným návrhem nebyl uplatněn nový nárok, nýbrž jen upřesněna již podaná žaloba. Odvolací soud dle žalobkyně postupoval formalisticky a neodůvodnil závěr, podle něhož se navržená změna žaloby zakládá na jiných skutkových tvrzeních, přičemž žalobkyně tato skutková tvrzení považovala za totožná.
Konečně žalobkyně brojila proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, jejichž výši měl odvolací soud nesprávně odvodit od hodnoty sporného pozemku. Závěrem žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ani vedlejší účastnice se k dovolání žalobkyně nevyjádřili.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Dovolací soud proto zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Ve vztahu k námitkám týkajícím se výše kupní ceny, skutečné vůle žalobkyně a absence dobré víry žalovaných dovolatelka neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit pro každý z uplatněných dovolacích důvodů, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. K projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části), aniž by z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně které (své dříve přijaté) řešení má dovolací soud nyní posoudit jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3198/2022). V uvedené části proto dovolání trpí vadou spočívající v absenci obligatorní náležitosti dovolání, kterou již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence této náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.
Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání co do zbylých námitek dovolatelky.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Namítá-li žalobkyně, že odvolací soud vyvíjel na svědky procesní nátlak a k žalobkyni přistupoval předpojatě, stejně tak zpochybňuje-li žalobkyně postup odvolacího soudu při dokazování či při rozhodování o návrhu na změnu žaloby, nepředkládá tím žádnou právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí, nýbrž tvrdí tím jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k níž může dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Podle §237 o. s. ř. přípustnost dovolání může založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní, kterými nejsou námitky dovolatelky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu. Vada řízení sama o sobě přípustnost dovolání nezakládá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3500/2019, uveřejněný pod číslem 46/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3159/2022, ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 23 Cdo 53/2022, ze dne 4. 9. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1453/2014, a ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4905/2014).
Žalobkyně konečně dovoláním výslovně napadá rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Takové dovolání ovšem není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu