ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.268.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 268/2020-408
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně A.-I. se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Jiřím Hölblingem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, Zámecké náměstí 24, PSČ 738 01, proti žalovaným 1) H. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, 2) J. H. , nar. XY, bytem XY, oběma zastoupeným Mgr. Stanislavem Bednářem, advokátem se sídlem v Přezleticích, Hrušková 343, PSČ 250 73, o zaplacení částky 2 344 581,68 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 20/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 6. 2019, č. j. 3 Cmo 41/2019-379, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2018, č. j. 15 Cm 20/2015-353, kterým soud prvního stupně ve věci samé zamítl žalobu o zaplacení částky 2 344 581,68 Kč, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozhodl tak o žalobě, jíž se žalobkyně domáhala po žalovaných společně a nerozdílně zaplacení přiměřeného zadostiučinění k odčinění nemajetkové újmy způsobené nekalosoutěžním jednáním žalovaných, kteří dle žalobkyně od roku 2010 vyvolávali mylný dojem, že žalovaná 1) je nástupnickou společností žalobkyně, tím, že na webových stránkách žalované 1) odkazovali na žalobkyni a na reference zakázek realizovaných žalobkyní, čímž žalovaní vyvolali nebezpečí záměny mezi žalobkyní a žalovanou 1) a parazitovali na dobré pověsti žalobkyně. V příčinné souvislosti s tímto jednáním došlo následně k převodu celého kmene zákazníků žalobkyně na žalovanou 1) a k ukončení činnosti žalobkyně v roce 2011.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež v odvolacím řízení nedoznala změn, podle kterých je žalobkyně zapsána v obchodním rejstříku od 27. 5. 1997 a předmětem jejího podnikání je koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, vyjma zboží uvedeného v příloze zákona č. 455/1991 Sb. a zboží tímto zákonem vyloučeného. Rozhodnutím valné hromady ze dne 15. 3. 2013 byla žalobkyně zrušena s likvidací a likvidátorem byl jmenován žalovaný 2), který je rovněž jednatelem žalobkyně a ode dne 25. 2. 2013 je zapsán v obchodním rejstříku jako její jediný společník. Žalobkyně působila na trhu se světelnými zabezpečovacími a radionavigačními systémy pro letiště, zejména v zemích bývalého Sovětského svazu. Poslední smlouvu na dodávku těchto systémů uzavřela žalobkyně dne 20. 9. 2010. V exekučním řízení pro vymožení pohledávky společnosti ELVAC Solutions s. r. o. za žalobkyní ve výši 1 185 656,50 Kč s příslušenstvím rozhodl soudní exekutor exekučním příkazem ze dne 1. 7. 2013 o provedení exekuce postižením podniku žalobkyně a ustanovil správkyni tohoto podniku.
Žalovaná 1) byla dle skutkových zjištění soudů soudu zapsána do obchodního rejstříku dne 2. 11. 2005 a jejím jediným společníkem a zároveň jednatelem je žalovaný 2). Žalovaná 1) v roce 2011 obchodovala s jinými společnostmi než žalobkyně v roce 2010. Žalobkyně tak dle odvolacího soudu neprokázala, že by se žalovanou 1) působily na totožném trhu a soutěžily mezi sebou o zákazníky, stejně jako neprokázala, že by si žalovaná 1) zaregistrovala doménové jméno webových stránek, na nichž se měly nacházet žalobkyní tvrzené závadné informace, ani že by žalovaní měli cokoli společného s obsahem těchto stránek.
Po právní stránce dospěl odvolací soud k závěru, že jednáním žalovaných nebyly kumulativně naplněny všechny podmínky generální klauzule nekalé soutěže podle §44 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, resp. podle §2976 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku. Dle odvolacího soudu nelze proti sobě do protikladu klást pojem „hospodářský styk“ a „soutěžní vztah“. Není-li mezi účastníky soutěžní vztah, a tak tomu v daném případě není, neboť žalovaná 1) se na relevantním trhu vyskytovala v době, kdy žalobkyně tento trh opustila, tedy se žalovaná 1) a žalobkyně na trhu nestřetávaly, pak samotná existence hospodářského styku (což je pojem širší, než je soutěžní vztah) nemůže bez dalšího založit nekalou soutěž. Jednání žalovaných tak nebylo vedeno soutěžním záměrem, tedy že by zde byl zjevný či skrytý cíl jednání žalovaných zvýhodnit žalované v soutěži mezi nimi a žalobkyní nebo dosáhnout výhody pro třetí osobu či naopak poškodit žalobkyni na jí tvrzeném relevantním trhu.
Odvolací soud dále uvedl, že žalobkyně i přes poučení soudu neprokázala, že by jí v důsledku tvrzeného nekalosoutěžního jednání žalovaných vznikla nemajetková újma, a to v takovém rozsahu, že nepostačuje její vyrovnání přiměřeným zadostiučiněním v nepeněžité podobě, např. ve formě omluvy. I z vlastního tvrzení žalobkyně je dle odvolacího soudu patrno, že snahou žalobkyně bylo získat peněžní prostředky na uspokojení věřitele ELVAC Solutions s. r. o. v exekučním řízení, a spíše než přiměřené zadostiučinění se tak požadavek žalobkyně jeví jako náhrada ušlého zisku.
Rozsudek odvolacího soudu napadla „v celém rozsahu“ žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), pro řešení otázky, zda je naplněn první znak generální klauzule proti nekalé soutěži, a to jednání v hospodářském styku, za situace, kdy jedna a táž fyzická osoba vykonávající funkci statutárního orgánu ve dvou právnických osobách ukončí působení jedné z nich na soutěžním trhu a následně na tento trh vstoupí prostřednictvím druhé z nich a začne na pověsti první z nich parazitovat, která dosud nebyla dle žalobkyně v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, popř. se při řešení této otázky odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené na základě právní úpravy účinné do 30. 6. 2010 v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1345/2009.
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje žalobkyně v tom, že odvolací soud proti sobě nesprávně postavil pojmy soutěžní vztah a hospodářský styk. Žalobkyně má za to, že působnost nekalé soutěže byla s účinností od 1. 7. 2010 rozšířena a oba pojmy proti sobě nestojí, ba naopak pojem hospodářský styk doplňuje pojem soutěžní vztah a dále jej rozšiřuje. Jako nekalou soutěž je tak možné kvalifikovat i jednání, kdy mezi škůdcem a poškozeným (ohroženým) není dán soutěžní vztah, neboť se mezi sebou na trhu přímo nesetkávají. Danou právní úpravou tak mělo dojít k rozšíření působnosti generální klauzule na veškerá jednání soutěžitele uskutečňující se v rámci jeho tržního jednání, pokud budou v rozporu s dobrými mravy soutěže a budou ohrožovat či poškozovat jiné subjekty.
Hospodářský styk je dle žalobkyně definován soutěžním účelem a účinkem činnosti jednajícího. Soutěžní vztah proto nelze vykládat pouze ve vztahu ke konkrétnímu dotčenému subjektu, ale je nutné jej interpretovat ve vztahu k jednání samotnému. Nabídka na dodání zboží a služeb činěná v rámci podnikatelské činnosti je takovým jednáním majícím soutěžní účel a účinek vždy bez ohledu na skutečnost, zda tuto nabídku v daném místě a čase činí také subjekt žalující. Soutěžní účel a účinek je dán již tím, že se jednání uskutečňuje v rámci hospodářského styku, neboť soutěž je obecnou vlastností trhu. Dle názoru žalobkyně tak lze za nekalosoutěžní označit každé jednání v hospodářském styku, kdy škůdce parazituje na pověsti jiného soutěžitele nebo vyvolává nebezpečí záměny, i když už jiný soutěžitel na trhu nepůsobí nebo dokonce ani neexistuje.
Právní posouzení této otázky je dle žalobkyně též v rozporu se závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu na základě právní úpravy účinné do 30. 6. 2010 vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1345/2009, podle níž pojem jednání v nekalé soutěži není vymezen pomocí vztahu ke konkrétní osobě. Je proto rozhodující povaha chování a jeho souvislosti, nikoliv otázka, zda jde o jednání v konkrétním vztahu k danému soutěžiteli. Soutěžení se v praxi odehrává tak, že soutěžitel uskutečňuje svoji činnost v nejrůznějších právních i neprávních vztazích, ale jeho chování nepřímo ovlivňuje úspěšnost či neúspěšnost ostatních soutěžitelů, a to buď způsobem, který není protiprávní, anebo který je v rozporu s právem. Dle žalobkyně odvolací soud mohl a měl z těchto závěrů dovolacího soudu vycházet. Pokud tak neučinil, odchýlil se od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání žalobkyně nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání nelze shledat přípustným podle §237 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3).
Pro posouzení přípustnosti dovolání žalobkyně je nutno vzít na prvním místě v úvahu, že pro rozhodnutí odvolacího soudu byl určující rovněž závěr, že žalobkyně neprokázala, že by jí v důsledku tvrzeného nekalosoutěžního jednání žalovaných vznikla nemajetková újma, natož nemajetková újma takového rozsahu, že nepostačuje její vyrovnání přiměřeným zadostiučiněním v nepeněžité podobě, např. ve formě omluvy.
Dovolatelka však ve vztahu k tomuto závěru odvolacího soudu nepřekládá dovolacímu soudu k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na níž by rozhodnutí odvolacího soudu záviselo.
Proto nemůže být dovolání žalobkyně z tohoto důvodu přípustné jako celek, když žalobkyní vymezená otázka přípustnost jejího dovolání sama o sobě založit nemůže, neboť na této otázce rozhodnutí odvolacího soudu výlučně nestojí. Pokud odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou či více na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvody ostatní. To platí i tehdy, nemohl-li být některý z těchto důvodů podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen, nebo proto, že otázka týkající se tohoto důvodu nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, a ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4722/2017).
Jestliže tedy obstojí jeden z důvodů, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil a pro nějž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit, což činí její dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož v projednávané věci nebyl zpochybněn závěr odvolacího soudu, že dovolatelka neprokázala vznik a rozsah své nemajetkové újmy, pro který shledal odvolací soud žalobu rovněž nedůvodnou, nemůže dovolatelkou formulovaná otázka, týkající se jiného důvodu, přípustnost dovolání založit.
Pouze pro úplnost lze k otázce vzniku a rozsahu nemajetkové újmy na straně žalobkyně uvést, že samotná otázka, zda v posuzované věci nemajetková újma žalobkyni vznikla či nikoliv, je otázkou skutkovou, nikoli právní, která přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 193/2013). Samotnou správnost skutkových zjištění soudů (srov. §241a odst. 1 a §242 odst. 3 věty první o. s. ř.), stejně jako hodnocení důkazů odvolacím soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., nelze podle současné právní úpravy dovolání úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož ze shora uvedených důvodů je dovolání žalobkyně nepřípustné jako celek, dovolací soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost pak lze uvést, že dovolací soud rozsah dovolání vymezený žalobkyní tak, že se rozsudek odvolacího soudu napadá v celém rozsahu, posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Kromě toho by proti tomuto výroku nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 8. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu