ECLI:CZ:NS:2013:30.CDO.193.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 193/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce Mgr. M. Š. , zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Spálená 76/14, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 42, 2) JUDr. K. H. , o náhradu nemajetkové újmy konstatováním porušení práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 10 C 323/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2011, č. j. 19 Co 435/2011 - 135, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 21. 12. 2009 se žalobce domáhal určení, že během jednání u Obvodního soudu pro Prahu 5, konaného dne 22. 6. 2009, k věci vedené pod sp. zn. 5 C 703/2007, nebyl povinen na výzvu soudkyně sdělit osobní údaje osob přítomných v jednací síni a zda se jedná o osoby, které navrhuje jako svědky, nebyl povinen soudkyni sdělit, proč pořizuje zvukový záznam o jednání, a že není zapotřebí souhlasu soudkyně k použití tohoto záznamu (včetně zveřejnění). U každého z těchto návrhů se zároveň domáhal konstatování porušení svého základního práva, zaručeného čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle kterého každý může činit, co zákon neukládá, jakož i čl. 2 odst. 3 Ústavy, podle kterého státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Dále se domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 12.000,- Kč; žaloba o tomto nároku byla usnesením soudu prvního stupně ze dne 22. 2. 2010, č. j. 10 C 323/2009 - 20, vyloučena k samostatnému projednání.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) v rozsudku ze dne 23. 5. 2011, č. j. 10 C 323/2009 - 101, žalobu posoudil jako určovací žalobu podle §80 písm. c) o. s. ř. a zamítl ji pro nedostatek naléhavého právního zájmu. Podle jeho názoru se nejednalo o nárok podle zákona č. 82/1998 Sb., ale o prosté určení skutečností. K vznesené námitce podjatosti soudce při jednání dne 23. 5. 2011 soud uvedl, že není důvodná a že byla uplatněna v průběhu jednání, při němž byla věc rozhodnuta, proto věc nepředložil k rozhodnutí o námitce nadřízenému soudu. Pro úplnost soud dodal, že pokud by věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb. je podmínkou pro uplatnění všech nároků vůči státu podle tohoto zákona jejich předběžné projednání u příslušného ústředního orgánu.
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Na rozdíl od soudu prvního stupně sice dovodil, že je třeba žalobu posoudit podle zákona č. 82/1998 Sb., nicméně odvolání shledal nedůvodným, neboť nesprávným úředním postupem „nedošlo k takovému zásahu do osobnostní sféry žalobce, který by mohl mít za následek vznik nemajetkové újmy“. Vyloučení žaloby na náhradu nemajetkové újmy ve výši 12.000,- Kč k samostatnému projednání považoval za nesprávné, ale za situace, „kdy odvolací soud přezkoumával zamítnutí nároku na konstatování porušení práva dle ust. 31a odst. 2 zákona, bylo možno rozhodnout o této části původního žalobního návrhu, neboť odvolací soud dospěl k závěru, že podmínky pro jakoukoliv náhradu nemajetkové újmy dány nejsou“. K námitce, že ve věci rozhodoval vyloučený soudce, odvolací soud uvedl, že vyřizování stížnosti je činnost správy soudu a nemůže být sama o sobě skutečností, která by zakládala podjatost ve smyslu vztahu soudce k věci.
Žalobce dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, kterým bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku prvního stupně ve vztahu k žalované 1). Podle žalobce odvolací soud pochybil, když rozsudek soudu prvního stupně potvrdil na základě právního posouzení, kterým se zcela odchýlil od právních závěrů soudu prvního stupně. Tím došlo k porušení zásady dvouinstančnosti soudního řízení, v jehož důsledku žalobce nemohl tyto právní závěry napadnout řádnými opravnými prostředky. Zároveň tím byl porušen i zákaz tzv. překvapivých rozhodnutí.
V odpovědi na závěr odvolacího soudu, že žalobci nevznikla nemajetková újma, žalobce uvádí, že zásah ze strany soudkyně vnímal jako ponižující, stresující, jako obtěžování a šikanu. Za těchto okolností může o vzniku nemajetkové újmy referovat pouze poškozený sám. Ke vzniku nemajetkové újmy podle žalobce došlo již tím, že bylo zasaženo do jeho základních práv a svobod. Navíc podle Evropského soudu pro lidská práva se nemajetková újma neprokazuje.
Konečně nesprávné právní posouzení shledal žalobce i v otázce, zda byl samosoudce soudu prvního stupně vyloučen z projednávání a rozhodování této věci. Soudce totiž nelze považovat za nestranného, když vyřizoval stížnost proti soudkyni, jejíž jednání je předmětem sporu. Vedle toho žalobce tvrdí, že soudce, jehož podjatost byla namítána, nejméně od poloviny devadesátých let působí na stejném pracovišti jako tato soudkyně, má k ní kolegiální a přátelský poměr a tyká si s ní. Přitom podle judikatury Nejvyššího soudu je dlouhodobý kolegiální vztah soudce k účastníku řízení skutečností způsobilou vyvolat pochybnost o jeho nestrannosti.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
V posouzení, zda dochází ke vzniku nemajetkové újmy samotným zasažením do práv žalobce a zda se nemajetková újma prokazuje, nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., když odpovídá judikatuře dovolacího soudu, vyjádřené v rozsudku ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2989/2012, v němž Nejvyšší soud dovodil, že vyvratitelná domněnka vzniku nemajetkové újmy se uplatňuje pouze ve vztahu k nepřiměřeně dlouhým řízením, nikoli ve vztahu k jinému nesprávnému úřednímu postupu. Samotná otázka, zda v posuzovaném případě nemajetková újma vznikla či nikoliv, je otázkou skutkovou, nikoli právní, která přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá – srov. §237 odst. 3 o. s. ř.
Nejvyšší soud nad rámec přezkumu uvádí, že nemajetkovou újmu v případě jiného nesprávného úředního postupu než nepřiměřeně dlouhého řízení by nebylo nutné dokazovat pouze v případě, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). O takovou situaci v dané věci nešlo, neboť dotaz soudu na totožnost osob v soudní místnosti či důvod nahrávání jednání by jistě ne každý člověk nutně vnímal jako „ponižující a stresující šikanu“, vedoucí k nemajetkové újmě.
V dovolání namítaných vadách řízení (o věci měl rozhodovat podjatý a vyloučený soudce, porušení zásady dvouinstančnosti a zákazu tzv. překvapivých rozhodnutí) neshledává Nejvyšší soud otázky zásadního právního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.), jedná se proto o dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., ke kterým se v případě posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (§237 odst. 3 in fine ), a samy o sobě tedy nemohou založit přípustnost dovolání.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2013
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu