ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2555.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 2555/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobkyně V. F. , zastoupené Mgr. Bohumilem Petrů, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3, proti žalované České republice -Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15/525, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42/390,o zaplacení částky 1.040.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 189/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2009, č.j. 54 Co 214/2009-66, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2009, č.j. 54 Co 214/2009-66, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 13. 1. 2009, č.j. 15 C 189/2008-35, se v rozsahu zamítnutí žaloby do částky 188.170,- Kč a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení; ve zbytku se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 13. 1. 2009, č.j. 15 C 189/2008-35, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 393.800,- Kč, ohledně částky 646.200,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 10,5% ročně z částky 1.040.000,- Kč od 19. 6. 2008 do 30. 6. 2008, úrokem z prodlení ve výši 10,75% ročně z částky 1.040.000,- Kč od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, úrokem z prodlení ve výši 9,25% ročně z částky 1.040.000,- Kč do zaplacení žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala náhrady nemajetkové újmy z důvodu nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu správních orgánů.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 20. 2. 1998 byla u žalobkyně jako podnikající fyzické osoby zahájena daňová kontrola (daně příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků) prováděná Finančním úřadem pro Prahu 6. Žalobkyni byla doměřena částka 90.612,- Kč na dani ze závislé činnosti, sražena neodvedená daň ze závislé činnosti ve výši 160,- Kč a doměřena částka 22.212,- Kč na dani vybírané zvláštní sazbou. Žalobkyně byla se závěrečnou zprávou o daňové kontrole seznámena dne 20. 8. 1998, kdy vyslovila svůj nesouhlas. Dne 26. 10. 1998 vydal finanční úřad platební výměry na dlužné částky na dani za období roků 1994 až 1998 ve výši 90.722,- Kč a 22.212,- Kč, které byly žalobkyni doručeny dne 17. 11. 1998. Proti platebním výměrům podala žalobkyně dne 14. 1. 1999 odvolání, ve kterém rozvedla, „jakým způsobem byly stanoveny náhrady za používání psů pro služební účely, a předložila seznam důkazních prostředků“, když právě otázka daňové uznatelnosti nákladů na krmení psů zaměstnanců žalobkyně, které tito používali k plnění pracovních úkolů pro žalobkyni, byla sporná. Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu odvolání žalobkyně dne 9. 6. 1999 zamítlo. Žalovaná dne 21. 5. 2001 (po 665 dnech od podání žádosti) nevyhověla žádosti žalobkyně o přezkoumání rozhodnutí - dvou proti ní vydaných platebních výměrů ze dne 26. 10. 1998. Dne 6. 6. 2001 podala žalobkyně Finančnímu úřadu pro Prahu 6 žádost o obnovu řízení, a to ve věci obou platebních výměrů, která byla finančním úřadem dne 3. 1. 2002 zamítnuta. Proti rozhodnutí o zamítnutí obnovy řízení podala žalobkyně odvolání. Uvedla, že již byla nucena zaplatit částky vyměřené jí platebními výměry, aby zabránila exekuci na svůj majetek, bylo jí ovšem vyměřeno také penále, které není doposud schopna splatit. Podnikání v oboru ostrahy objektů byla nucena ukončit, neboť je od roku 1998 vedena jako daňový dlužník, což jí přináší velké komplikace (nemohla si vzít úvěr na nákup technického vybavení, nemohla rozšířit své podnikání bez potvrzení o bezdlužnosti). Odvolání žalobkyně bylo vyhověno a obnova řízení byla povolena rozhodnutím žalované ze dne 30. 6. 2003. V průběhu řízení podala žalobkyně podnět k veřejnému ochránci práv, který v postupu správních orgánů spatřil pochybení v délce řízení. Dne 13. 1. 2004 bylo zahájeno opět řízení před Finančním úřadem pro Prahu 6, který dne 9. 2. 2005 vydal dva platební příkazy na zaplacení částek 20.168,- Kč a 82.672,- Kč, týkající se období let 1994 až 1997 a předepisující žalobkyni k úhradě daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků. Platební výměry byly k odvolání žalobkyně potvrzeny finančním ředitelstvím dne 5. 6. 2006. Proti těmto rozhodnutím podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 2. 3. 2007 rozhodnutí finančního ředitelství pro nezákonnost zrušil. V odůvodnění městský soud konstatoval, že žalobkyně byla v dané věci „vyzvána k prokázání něčeho, co pro stanovení daně nebylo podstatné (prokázání existence psů po deseti letech s ohledem na průměrnou délku života psa)“ a z tohoto důvodu jí byla vyměřena vyšší daň, než jakou bylo možné stanovit. Následně dne 28. 6. 2007 finanční ředitelství zrušilo oba platební výměry ze dne 9. 2. 2005. Žalobkyni byly vráceny přeplatky na dani, které již zaplatila na základě vydaných platebních výměrů včetně úroků. Na základě žádosti žalobkyně žalovaná uznala žalovaný nárok do základu, za nepřiměřenou délku se žalobkyni omluvila a vyplatila jí náhradu nákladů, které vynaložila na správní poplatky ve výši 9.400,- Kč.
Soud prvního stupně shrnul, že podle názoru finančních orgánů žalobkyně neprokázala při daňové kontrole skutečně vynaložené náklady, které použila jako podklad pro výpočet paušálních náhrad vyplacených svým zaměstnancům za použití jejich psů pro potřeby zaměstnavatele. Žalobkyně naopak tvrdila, že všechny potřebné doklady předložila, což bylo potvrzeno rozhodnutím soudu ve správním soudnictví. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“). Vzhledem k okolnostem dovodil, že došlo k porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí v přiměřené době (řízení trvalo devět let a cca pět měsíců) a v řízení bylo vydáno rozhodnutí soudu o nezákonnosti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu. Soud prvního stupně provedl propočet, kdy za základní částku odškodnění za jeden rok řízení považoval 26.000,- Kč. Částka byla o 10% snížena s ohledem na to, že v řízení byla podávána řada opravných prostředků, naopak byla o 15% zvýšena z důvodu, že sama žalobkyně délku řízení nijak negativně neovlivňovala, dále ji zvýšil o 15% s ohledem na povahu řízení, které nebylo nijak složité, zato bylo pro žalobkyni významné, neboť negativně zasáhlo do její soukromé i podnikatelské sféry. Proto za přiměřené odškodnění považoval částku 31.200,- Kč za rok řízení a na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení přiznal žalobkyni částku 293.800,- Kč. K odškodnění za nezákonná rozhodnutí dovodil, že v důsledku nezákonných rozhodnutí žalobkyně byla v podstatě nucena zastavit svou podnikatelskou činnost. Na základě toho žalobkyni přiznal odškodnění v částce 50.000,- Kč za každé nezákonné rozhodnutí – platební výměr, tedy celkem 100.000,- Kč. Úroky z prodlení žalobkyni nepřiznal, neboť „nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniká až pravomocným rozhodnutím soudu a teprve po uplynutí lhůty k plnění stanovené v rozsudku nastává ohledně částky přiznané za imateriální újmu prodlení žalovaného“.
K odvolání žalované Městský soud v Praze napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 393.800,- Kč tak, že ohledně částky 188.170,- Kč představující odškodnění za nepřiměřenou délku řízení a ohledně částky 2 x 50.000,- Kč představující odškodnění nemajetkové újmy způsobené nezákonnými platebními výměry žalobu zamítl, jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, s výjimkou jeho závěru o tom, že žalobkyně byla v důsledku daňového řízení nucena v podstatě zastavit svou podnikatelskou činnost, neboť se jedná pouze o tvrzení žalobkyně a nebylo ani zjištěno, že by podnikatelskou činnost ukončila. Odvolací soud považoval za nedůvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou v průběhu odvolacího řízení. Dospěl však k odlišnému právnímu posouzení nároku žalobkyně. Soud prvního stupně pochybil, pokud žalobkyni přiznal náhradu nemajetkové újmy za nezákonná rozhodnutí, kterou žalobkyně nepožadovala, když nárokovala jen zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení. Ztotožnil se s právním závěrem soudu prvního stupně, že celková délka řízení nebyla přiměřená. Konstatoval, že daňové řízení podnikatele má nejblíže k věcem majetkovým spojených s podnikáním. Přiznané odškodnění by podle odvolacího soudu mělo odpovídat délce řízení navíc, nikoli celkové délce řízení. Proto vycházel z délky řízení v trvání osmi let. Odvolací soud provedl vlastní výpočet přiměřeného zadostiučinění, kdy za základní částku považoval 750 EUR za každý rok nepřiměřené délky řízení (s přihlédnutím k tomu, že daňový nedoplatek nepříznivě dopadal na podnikání žalobkyně), přičemž tuto částku přiměřeně snížil s ohledem na snadnější dostupnost přiznaného odškodnění na vnitrostátní úrovni na celkem 105.630,- Kč.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v rozsahu změny rozsudku soudu prvního stupně a ve výroku o nákladech řízení dovoláním, jehož přípustnost odvozuje od ust. §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Opírá je o dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. pro nesprávné právní posouzení věci. Brojí proti závěru odvolacího soudu, že nežádala náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím, když opak (tedy že požaduje odškodnění za nesprávný úřední postup a za nezákonná rozhodnutí) zřetelně vyplývá z žaloby. Dovolatelka upozornila, že šikanózní daňové řízení, které bylo proti ní vedeno, mělo pro ni velmi nepříznivý dopad a zasáhlo nejen do jejích majetkových poměrů, ale způsobilo jí také morální újmu v porušení jejího práva „na získávání finančních prostředků prací, práva na zdraví, v širších souvislostech dopadající i na rodinný život apod.“. Tyto souvislosti odvolací soud nezohlednil. Namítá nesprávné posouzení celkové délky řízení, když nesouhlasí s tím, že odvolací soud vycházel pouze z doby řízení „navíc“. Nesouhlasí se snížením odškodnění provedeným odvolacím soudem z důvodu rychlejší dostupnosti poskytnutého zadostiučinění na vnitrostátní úrovni. Má za to, že nemůže být zkrácena na svých právech s ohledem na to, že vnitrostátní rozhodnutí jsou vydávány rychleji než u Evropského soudu pro lidská práva, jinak by podle žalobkyně vnitrostátní úprava ztrácela smysl. Domnívá se, že naopak soud prvního stupně věc správně zhodnotil a správně popsal jednotlivé konkrétní okolnosti případu. Závěrem proto navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná k podanému dovolání uvedla, že rozsudek odvolacího soudu považuje za správný. Má za to, že žalobkyně uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy pouze z důvodu nepřiměřeně dlouhého daňového řízení. Dodala, že i kdyby žalobkyně požadovala odškodnění jak za nepřiměřenou délku řízení, tak za nesprávná rozhodnutí, nemohla by jí být přiznána, neboť daňové řízení, ve kterém byla vydána nezákonná rozhodnutí, tvoří jednotný celek. Nemajetkovou újmu způsobenou daňovým řízením, nelze od sebe oddělit a požadovat ji z obou titulů. Nezákonná rozhodnutí byla součástí daňového řízení, ve kterém došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Podotkla, že to byla sama žalobkyně, která svými podáními akcentovala svoji podnikatelskou činnost, a nepřiměřené řízení mělo tedy především vliv na její podnikatelský život. Proto odvolací soud správně podle žalované vycházel ze skutečnosti, že se v posuzované věci jedná o majetkový nárok spojený s podnikatelskou činností. Podané dovolání nepovažuje za důvodné.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V části napadené dovoláním bylo rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o třech nárocích se samostatným skutkovým základem, a to dvou nárocích na náhradu nemajetkové újmy způsobené žalobkyni nezákonnými rozhodnutími a jednom nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené žalobkyni nepřiměřeně dlouhým řízením před finančním úřadem. Byť z důvodů níže uvedených nelze dospět k závěru, že by zamítnutím žaloby ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené žalobkyni nezákonnými rozhodnutími došlo ve vztahu k těmto nárokům k vyčerpání předmětu řízení, když žaloba byla ohledně výše těchto nároků neurčitá, musel dovolací soud přihlédnout k tomu, že v daném rozsahu bylo odvolacím soudem rozhodnuto dvakrát o plnění ve výši 50.000,- Kč.
Podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
V předmětné věci dovolání není v části, kterou odvolací soud rozhodl o nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy ve výši dvakrát 50.000,- Kč přípustné, jelikož v daném rozsahu dovoláním dotčeným výrokem nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50.000,- Kč (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Dovolací soud proto dovolání v uvedeném rozsahu, tj. ohledně částky 2 x 50.000,- Kč, podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání ve zbylém rozsahu, tj. ohledně částky 188.170,- Kč, je přípustné na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je rovněž důvodné.
Žalobou v této věci se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 1.040.000,- Kč s příslušenstvím, kterou vypočetla na základě délky řízení před finančním úřadem v trvání 104 měsíců, vynásobené částkou 10.000,- Kč za každý měsíc, jež dle jejího názoru odpovídá jí utrpěné újmě. Této konstrukci by skutečně odpovídal jediný nárok, a to na náhradu nemajetkové újmy vzniklé žalobkyni nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, kdyby však žalobkyně ve své žalobě výslovně neuváděla, že došlo v posuzovaném řízení ke zrušení rozhodnutí finančního ředitelství (byť v replice ze dne 27. 10. 2008 hovoří o nezákonnosti platebních výměrů) pro nezákonnost rozsudky Městského soudu v Praze a žalobkyně z toho důvodu požaduje „náhradu škody, která jí vznikla, plně v souladu s §7 zák. č. 82/1998 Sb.“ Za této situace je třeba žalobu považovat za neurčitou, neboť z ní není zřejmé skutkové vymezení žalovaného nároku, popř. žalovaných nároků, a to z hlediska vylíčení škodné události a jejího následku.
Nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení spočívá v nejistotě, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010, který je, stejně jako další zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, dostupný na jeho webových stránkách www.nsoud.cz).
Žalobkyní tvrzená újma však vedle uvedeného měla spočívat i v omezení jejího práva na obstarání si živobytí vlastní prací, když jí v důsledku „etikety ‚daňový dlužník‘ nikdo nechtěl poskytnout úvěr či vydat jiné živnostenské oprávnění, nemohla investovat do vybavení nutného k výkonu její podnikatelské činnosti a tak na trhu bezpečnostních agentur zcela zaostala za ostatními podnikateli“. Ze stejného důvodu byla v důsledku etikety ‚daňový dlužník‘ výrazným způsobem utlumena její činnost daňové poradkyně, „jelikož ekonomický poradce, kterému finanční úřad doměří daně, nemá mnoho šancí získat klienty, jelikož jeho dobré jméno se stává nedůvěryhodným, přičemž nikdo nevěří, že svoji práci umí vykonávat správně, když sám ‚nemá daně v pořádku‘.“ Žalobkyně tedy vylíčila následek své nemajetkové újmy jinak, než by odpovídalo následku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení. Ve spojení s žalobkyní tvrzenou příčinou dané újmy, tj. nezákonnými rozhodnutími finančního úřadu, popř. finančního ředitelství, je zřejmé, že skutkově vymezila dvě různé újmy způsobené třemi různými příčinami (dvěma nezákonnými rozhodnutími a nepřiměřenou délkou řízení). Pokud tedy odvolací soud z takto vymezeného předmětu řízení dovodil, že žalobkyně neuplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonnými rozhodnutími, nerozhodl o části předmětu řízení.
Z žalobkyní vylíčených skutkových tvrzení je zřejmé, že uplatnila tři nároky se samostatným skutkovým základem, tj. nároky, u kterých je kauzální nexus tvořen třemi různými příčinami a dvěma následky (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010). Této žalobní konstrukci však neodpovídá (jediný) požadavek na zaplacení částky 1.040.000,- Kč (v rámci dovolacího přezkumu částky 188.170,- Kč), neboť není zjevné, v jakém rozsahu se požadovaná částka k jednotlivým nárokům vztahuje. To činí žalobu neurčitou, spolu s tím, že není zřejmé, od kterých konkrétních rozhodnutí žalobkyně odvozuje svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy spočívající v poškození jejího dobrého jména a možnosti obstarávat si obživu vlastní prací, a bylo proto na soudu prvního stupně, aby postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobkyni k upřesnění žaloby ve směru doplnění tvrzení, od kterých rozhodnutí odvozuje svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy jimi způsobené a rozlišení, jaké odškodnění ve vztahu k jednotlivým žalobním nárokům požaduje. Pokud tak soud prvního stupně neučinil a soud odvolací jeho pochybení nenapravil, když navíc pominul nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonnými rozhodnutími, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Skutkové vymezení újmy způsobené nezákonnými rozhodnutími je významné i z hlediska dokazování, neboť zatímco v případě nepřiměřené délky řízení se újma na straně poškozeného presumuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 958/2009), musí být újma založená jinou skutečností prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba.
K uvedenému je třeba doplnit, že upřesnění skutkových tvrzení bude nutné i s ohledem na časovou působnost zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb. Z důvodů podrobně vyložených Nejvyšším soudem v jeho rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, se lze domáhat náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím jen takové, která nastala počínaje 27. 4. 2006, a to i v případě újmy způsobené nezákonným rozhodnutím vydaným před tímto datem. Pokud by žalobkyně odvozovala svoji újmu od nezákonných rozhodnutí vydaných přede dnem, kdy nabyl účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., bylo by možno přiznat jí odškodnění újmy podle §31a zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., jen té, k níž došlo počínaje dnem 27. 4. 2006. Pro odškodnění nemajetkové újmy v době předcházející 27. 4. 2006 neexistoval, s výjimkou nemajetkové újmy způsobené nezákonným omezením svobody a nezákonným trestním stíháním, v českém právu právní podklad.
Ve vztahu k náhradě nemajetkové újmy způsobené žalobkyni nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení posoudil odvolací soud nesprávně kritérium celkové délky řízení (§31a odst. 3 písm. a/ OdpŠk), když stanovil hypotetickou přiměřenou délku řízení a odškodnění přiznal žalobkyni za délku řízení „navíc“, nikoli za celkovou délku řízení (srov. část V. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, k výkladu ustanovení §13 odst. 1 věty druhé a třetí a §31a OdpŠk v případě nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nepřesvědčivá je rovněž úvaha odvolacího soudu o možnosti přiznat nižší odškodnění za porušení práva zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb., než jaké by přiznal Evropský soud pro lidská práva. Tato úvaha je totiž podmíněna tím, že kompenzační právní prostředek nápravy porušení práva na přiměřenou délku řízení je sám o sobě účinným, vhodným a přístupným právním prostředkem nápravy umožňujícím nepřiměřenou délku řízení kompenzovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009). V posuzovaném případě je zřejmé, že po většinu doby trvání řízení před finančním úřadem neměla žalobkyně k dispozici kompenzační prostředek nápravy porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, který byl do českého právního řádu vnesen až s účinností zák. č. 160/2006 Sb., tj. od 27. 4. 2006. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není přitom patrno, že by žalobkyně měla k dispozici v rozhodné době jiný prostředek nápravy porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, kterého nevyužila a z toho důvodu lze uvažovat o nižším odškodnění, než jakého by jí bylo přiznáno Evropským soudem pro lidská práva. V daném ohledu je proto právní posouzení nároku žalobkyně odvolacím soudem neúplné a tudíž nesprávné.
Z uvedeného vyplývá, že řízení je stiženo vadami, které mohly vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci a že odvolací soud posoudil nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy způsobené jí nepřiměřenou délkou řízení před finančním úřadem nesprávně. Dovolací soud proto podle §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu v daném rozsahu zrušil. Protože se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně a podle téhož ustanovení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy jsou pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. března 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu