ECLI:CZ:NS:2011:30.CDO.401.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 401/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., ve věci žalobce P. Š., zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 1, o 35.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 489/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009, č.j. 16 Co 188/2009-46, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2009, č.j. 16 Co 188/2009-46, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 2. 2009, č. j. 11 C 489/2008-35, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 2. 2009, č. j. 11 C 489/2008-35, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 35.000,- Kč jako náhrady nemajetkové újmy, způsobené žalobci nesprávným úředním postupem České správy sociálního zabezpečení (dále také „ČSSZ“) v řízení o přiznání jednorázové částky dle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobce podal dne 27. 12. 2002 u České správy sociálního zabezpečení žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky na základě zákona č. 261/2001 Sb., potřebné doklady žalobce předložil dne 6. 8. 2003. Žádost byla ČSSZ odmítnuta dne 10. 9. 2003 s odůvodněním, že žalobce nesplňuje podmínky zákona pro vyplacení jednorázové částky. Na základě žalobcem podané žaloby zrušil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 12. 2004 rozhodnutí ČSSZ a věc jí vrátil k novému rozhodnutí. Proti tomuto rozsudku podala ČSSZ kasační stížnost. Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud vydal nový rozsudek dne 30. 11. 2007, kterým znovu zrušil rozhodnutí ČSSZ ze dne 10. 9. 2003 a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Přihlédl při tom k nálezům Ústavního soudu, týkajícím se dané problematiky. Dne 29. 1. 2008 ČSSZ přiznala žalobci jednorázovou částku 60.000,- Kč. Dne 28. 1. 2008 žalobce podal žádost u žalované na poskytnutí zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení ve výši 35.000,- Kč, žalovaná však na jeho žádost nereagovala.
Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, když uvedl, že v posuzované věci postačí konstatování porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené době ze strany ČSSZ. Žalobce se v řízení domáhal přiměřeného zadostiučinění za průtahy v řízení vedeném ze strany ČSSZ při rozhodování o jeho žádosti dle zák. č. 261/2001 Sb., s tím, že ČSSZ měla respektovat rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2004, nepodávat proti němu kasační stížnost a přiznat žalobci jednorázovou částku 60.000,- Kč, což učinila až rozhodnutím ze dne 29. 1. 2008. Nesprávný úřední postup spatřoval též v nerovném zacházení s ním, v porovnání s jinými žadateli. Podle odvolacího soudu žalobce výslovně napadá nesprávný úřední postup ze strany ČSSZ, nikoli v řízení před soudy. V takové situaci je významnou okolností, že od 5. 8. 2003, kdy žalobce doplnil údaje potřebné k posouzení jeho žádosti, uplynula do rozhodnutí ČSSZ ze dne 10. 9. 2003 doba 35 dnů, kterou nelze považovat za nepřiměřený průtah v řízení. Podání kasační stížnosti ČSSZ proti rozsudku městského soudu bylo v mezích zákona a přípustné. Poté, co byl ČSSZ znám nález Ústavního soudu, přiznala žalobci jednorázovou peněžitou částku. Věc odvolací soud nepovažoval za jednoduchou s ohledem na změnu judikatury k poskytování jednorázové částky dle zák. č. 261/2001 Sb. Konstatoval, že žalobce neprokázal tvrzenou nemajetkovou újmu, když ji žalobce ani přes výzvu odvolacího soudu nijak nespecifikoval, pouze uvedl, že na poskytnutí jednorázové částky musel místo 30 dní čekat čtyři a půl roku a že byl ze strany ČSSZ vystaven šikaně, neboť jiným osobám byla jednorázová částka bez problému poskytnuta. Nelze klást k tíži ČSSZ celkovou délku řízení, která převážnou měrou závisela na změně právních názorů soudů. Uzavřel, že z důvodu neprokázání nemajetkové újmy nemohlo být žalobci poskytnuto přiměřené zadostiučinění v penězích.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c), ve spojení s §237 odst. 3 občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř. Formuluje v něm šest otázek, ke kterým by se dle jeho názoru měl Nejvyšší soud vyjádřit, což s ohledem na přípustnost dovolání zjevně znamená, že z jejich hodnocení odvolacím soudem, s nímž nesouhlasí, dovozuje zásadní právní význam napadeného rozsudku. Otázky předložené dovolatelem jsou tyto:
1) Odpovídá obecné konstatování o délce řízení něco o vzniku nemajetkové újmy? Dle dovolatele ano, neboť „občan má právo na to, aby o jeho žádosti bylo rozhodnuto řádně a včas. Pokud se tak nestane, vzniká mu nemajetková újma.“
2) Lze za šikanu pokládat pouze to, když ČSSZ všem oprávněným – mimo jednoho – vyhoví, anebo lze za šikanu pokládat i to, když ČSSZ bez jakéhokoli systému fakticky rozdělí oprávněné na dvě skupiny, z nichž jedné vyhoví a druhé ne?
3) Jak měl odvolací soud postupovat, když měl pochybnosti, zda případ žalobce je srovnatelný s jinými případy?
4) Došlo na straně ČSSZ k porušení práva pouze „výkladem ex post v souvislosti s rozhodnutím Ústavního soudu“? Dle žalobce bylo porušení práva ze strany ČSSZ závažnější, když poukazuje na to, že jiným žadatelům ve stejném právním postavení ČSSZ nárok žalobci přiznala, zatímco žalobci nikoli.
5) Jdou zjištěné průtahy především na vrub soudů nebo i ČSSZ? Podle žalobce měla ČSSZ jednat již na základě rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2004 a v jeho intencích vydat nové rozhodnutí. Pokud tak neučinila, přispěla významně k průtahům v řízení.
6) Lze uzavřít, že postačí konstatování porušení práva bez peněžitého zadostiučinění, když žádné takové konstatování žalovaná nikdy neučinila a neobjevuje se ani ve výroku soudu? Podle žalobce nikoli.
Z výše uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil, žalobě vyhověl a přiznal žalobci náhradu nákladů řízení.
Žalovaná má k podanému dovolání za to, že otázky nastíněné v dovolání nevychází z napadeného rozsudku. Podotkla, že samotná délka řízení je jen jedno z demonstrativně uvedených kritérií dle §31a odst. 3 OdpŠk. Rozhodnutí, na která žalobce poukazuje, se netýkají poskytování jednorázové částky dle zákona č. 261/2001 Sb., nemohou být tedy srovnávána s nyní projednávanou věcí. Za situace, kdy žalobce požadoval peněžité zadostiučinění, nemohly soudy uvést konstatování o porušení práva ve výroku rozsudku, ale pouze v odůvodnění. Žalobce v dovolání nesplnil zákonné předpoklady pro jeho přípustnost, když v něm neuvedl dovolací důvody, přičemž ty z něj podle žalované nevyplývají. Proto má za to, že dovolání by mělo být Nejvyšším soudem odmítnuto. Žalovaná dále zaslala Nejvyššímu soudu usnesení Ústavního soudu, kterým byla ve věci zamítnuta ústavní stížnost žalobce.
Na vyjádření žalované reagoval žalobce, jenž uvedl, která konkrétní rozhodnutí se týkají částky poskytované dle zák. č. 261/2001 Sb. Dále citoval rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 85/04, IV. ÚS 428/05), ve kterých bylo potvrzeno, že již samotným nesprávným úředním postupem vzniká nemajetková újma.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Délka posuzovaného řízení je, jak správně uvádí žalovaná, jen jedním z kritérií pro zjištění, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (srov. část IV. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, /dále jen „Stanovisko“/ nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 05. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, který je, stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Výlučně z ní nelze dovodit existenci nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“) a tedy ani vznik nemajetkové újmy, za kterou by stát odpovídal podle §1 odst. 3 OdpŠk. První dovolatelem formulovaná otázka proto zásadní právní význam napadeného rozsudku ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. nezakládá.
Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na tom, zda žalobce byl či nebyl ze strany ČSSZ v původním řízení „šikanován“ (pravděpodobně spíše diskriminován – pozn. Nejvyššího soudu) oproti jiným žadatelům o tutéž dávku. Druhá, a na ní navazující třetí otázka, stejně jako otázka čtvrtá, se proto rozhodnutí odvolacího soudu nedotýkají, jejich odlišné právní posouzení dovolacím soudem se nemůže v poměrech žalobce projevit a z toho důvodu nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro posouzení otázky formy zadostiučinění v případě porušení práva na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě v podobě konstatování porušení tohoto práva, neboť tu posoudil odvolací soud v rozporu s hmotným právem.
Dovolání je důvodné.
Dovolací soud především dospěl k závěru, že řízení je postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Ta spočívá v neurčitosti žalobních tvrzení. Z podání žalobce ze dne 26. 6. 2009 je patrno, že o jeho nároku, o němž měla ČSSZ rozhodnout ve lhůtě 30 dnů od podání žádosti, rozhodla až po čtyřech a půl letech, což žalobce vnímá jako újmu ve své nemajetkové sféře. Vedle toho však žalobce spatřuje vznik nemajetkové újmy u sebe také v tom, že měl být v průběhu původního řízení ze strany ČSSZ diskriminován oproti jiným žadatelům o tutéž dávku. Jde tedy o dva nároky se samostatným skutkovým základem (dvě různé újmy – k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009). Tomu však již neodpovídá žalobní požadavek na zaplacení jediné částky, aniž by bylo patrno, v jakém rozsahu se ke dvěma uvedeným újmám vztahuje.
Vedle toho, jak je patrno z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, nebylo zřejmé, zda žalobce skutečně omezil svůj nárok výlučně na řízení před ČSSZ a vyloučil tu část projednávání jeho nároku, jež se odehrávala v rámci správního soudnictví, jak to dovodil odvolací soud, nebo zda svou újmu vymezil ve vztahu k celkové době, po kterou bylo o jeho nároku rozhodováno, jak to plyne z jeho podání ze dne 26. 6. 2009. Jakkoli dovolací soud při vědomí, že podle §1 odst. 3 OdpŠk za vzniklou nemajetkovou újmu odpovídá stát, lhostejno kterým či kterými z orgánů veřejné moci byla újma způsobena, považuje vymezení žalovaného nároku, jak jej shledal odvolací soud, za nepravděpodobné, není na něm, ale na žalobci, aby precizoval svá skutková tvrzení a žalobní nárok jednoznačně vymezil. Daná nejasnost se ostatně projevuje v páté otázce dovolacímu soudu dovolatelem předložené, ze které je zřejmé, že žalobce chápal vymezení svého nároku jinak, než odvolací soud.
Bylo tedy na soudu prvního stupně, aby postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. vyzval žalobce k odstranění dané neurčitosti žaloby. Pokud tak soud prvního stupně neučinil a soud odvolací jeho pochybení nenapravil, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud již dříve uvedl, že stejně jako Evropský soud pro lidská práva vychází ze „silné, ale vyvratitelné domněnky“ ( strong but rebuttable presumption ), že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje. Újma vzniká již samotným porušením práva. Je pak věcí státu (žalované), zda se na základě okolností konkrétního případu pokusí danou domněnku vyvrátit.
Zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva je vhodné za zcela výjimečných okolností (srov. Stanovisko část V.). Pokud však soud dospěje k závěru, že je přiměřeným odškodněním, pak by takto poskytnuté zadostiučinění mělo být vyjádřeno ve výroku rozsudku soudu ve věci samé, neboť i konstatace porušení práva je zákonem předvídanou plnohodnotnou formou zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009).
Podle §31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
V případě cit. §31a odst. 2 OdpŠk se jedná o ustanovení, u kterého je na místě aplikace §153 odst. 2 o. s. ř. ve vztahu k formě poskytovaného odškodnění. V daném případě totiž způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá přímo z právního předpisu a v tomto ohledu omezuje účastníky v možnosti se svými nároky volně nakládat, neboť soud rozhodne o konkrétní formě zadostiučinění podle pořadí určeného v ustanovení §31a odst. 2 OdpŠk za současného posouzení přiměřenosti zvolené formy zadostiučinění utrpěné nemajetkové újmě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010). Shledá-li soud, že není na místě nahrazení zjištěné nemajetkové újmy přiznáním zadostiučinění v penězích, a nemajetkovou újmu nebylo možno odškodnit jinak, konstatuje porušení práva poškozeného ve výroku rozhodnutí, i když to žalobce nepožaduje.
Pokud odvolací soud shledal porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a tedy újmu způsobenou žalobci nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá Odpšk, a považoval-li její odškodnění ve formě konstatování porušení práva žalobce za odpovídající náhradu ve smyslu §31a odst. 2 OdpŠk, měl tento svůj závěr promítnout uvedeným konstatováním do výroku rozsudku, byť to žalobce výslovně nenavrhl. Jestliže tak neučinil, je jeho posouzení žalovaného nároku nesprávné.
Protože je právní posouzení uplatněného nároku žalobce odvolacím soudem v rozporu s hmotným právem a řízení je stiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, zrušil Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném rozsahu a v závislých výrocích o nákladech řízení (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.). Důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu se týkal též rozsudku soudu prvního stupně, a proto zrušil dovolací soud podle §243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. ve stejném rozsahu také rozsudek soudu prvního stupně a podle téhož ustanovení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soud je ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř., při novém rozhodování vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. října 2011
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu