ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.3103.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 3103/2020-539
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce M. H. , narozeného XY, bytem XY, PSČ XY, zastoupeného JUDr. Bc. Milanem Čmelíkem, advokátem, se sídlem v Jablonci nad Nisou, Lidická 405/3, PSČ 466 01, proti žalované Realitní kanceláři STING, s.r.o. , se sídlem v Třinci - Staré Město, 1. máje 540, PSČ 739 61, IČO 25842625, zastoupené Mgr. Michalem Novákem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Fibichova 1141/2, PSČ 779 00, o zaplacení částky 520 000 Kč s příslušenstvím, o příslušenství pohledávky, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 4 Cm 4/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 4. 2020, č. j. 5 Cmo 137/2018-502, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (původně SHELDON a.s.) se v řízení domáhal po žalované zaplacení částky 520 000 Kč s příslušenstvím.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 2. 2018, č. j. 4 Cm 4/2010-372 (v pořadí třetím), uložil žalované, aby zaplatila původnímu žalobci SHELDON a.s. úroky z prodlení z částky 330 000 Kč a z částky 90 000 Kč specifikované ve výroku rozsudku (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II až IV).
K odvolání obou účastníků řízení Vrchní soud v Olomouci rozsudkem (v pořadí třetím) ze dne 14. 4. 2020, č. j. 5 Cmo 137/2018-502, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I, II a IV, změnil jej ve výroku pod bodem II a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání. Jeho přípustnost spatřuje ve splnění podmínek §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), protože je přesvědčen, že napadené rozhodnutí je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž rozhodnutí musí být řádně a přezkoumatelně zdůvodněno (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 210/2003) a jednotlivé procesní úkony soud posuzuje podle jejich obsahu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 369/2015).
Dovolatel uvedl, že svým podáním ze dne 24. 1. 2017 reagoval na (v pořadí druhý) rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2016, č. j. 4 Cm 4/2010-302, tak, že v něm navrhl opravu chyby v psaní a počtech, protože krajský soud mimo jiné bezdůvodně rozhodl, že žalobce má nárok na úrok z prodlení pouze z částky 330 000 Kč, namísto částky 520 000 Kč. Krajský soud však svůj rozsudek opravil jen z části, nikoli ohledně rozdílu uvedeného shora. Vrchní soud v Olomouci pak rozsudkem ze dne 12. 10. 2017, č. j. 5 Cmo 109/2017-344, rozsudek krajského soudu ohledně jistiny 280 000 Kč potvrdil a ve zbývající části zrušil. Nerozhodl však o podání žalobce ze dne 24. 1. 2017, které podle názoru dovolatele měl podle jeho obsahu posoudit jako odvolání.
Dovolatel rovněž uvedl, že napadá i závislý výrok o nákladech řízení, „kdy se soudy neposuzovaly procesní úspěch jen vzhledem k výši žalované jistiny, ale přihlížely k obecně formulovanému příslušenství pohledávky“.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, jakož i jeho rozsudek ze dne 12. 10. 2017, č. j. 5 Cmo 109/2017-344, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a rozhodnutí.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání žalobce projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání není přípustné.
V prvé řadě dovolací soud nepřehlédl, že dovolací argumentace se podle obsahu nevztahuje k rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 4. 2020, č. j. 5 Cmo 137/2018
-502, ale k rozsudku Vrchního soudu ze dne 12. 10. 2017, č. j. 5 Cmo 109/2017-344, jehož přezkum v tomto dovolacím řízení není možný. Odvolací soud také v napadeném rozsudku připomenul, že u nařízeného jednání o odvolání žalované konaného dne 5. 10. 2017, se soud žalobce (tehdy ještě M. H. jako obecného zmocněnce) výslovně tázal, zda podáním ze dne 24. 1. 2017 mínil podávat odvolání do výroku II rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 12. 2016, tento však výslovně uvedl, že do tohoto výroku odvolání podávat nemínil.
K přípustnosti dovolání nemůže vést ani námitka, jejímž prostřednictvím dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že se v řízení nezabýval jeho podáním ze dne 24. 1. 2017, neboť soud tento procesní úkon nesprávně neposoudil jako odvolání, ačkoliv uvedený procesní úkon jako odvolání vzhledem k jeho obsahu posoudit měl. Dovolatel uvedenou námitkou brojí proti tomu, že odvolací soud v rozporu s ustanovením §152 odst. 2 větou první o. s. ř. nerozhodl o celém předmětu řízení. I kdyby se tato námitka týkala nyní posuzovaného rozhodnutí odvolacího soudu, jejím prostřednictvím dovolání úspěšně uplatnit nelze.
Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře (v rozsudku ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010, v usneseních ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 104/2014, ze dne 31. 8. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2208/2017, a ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1119/2018) vysvětlil, že postup soudu a účastníků řízení pro případ, že soud ve výroku rozsudku, kterým se řízení končí, v rozporu s ustanovením §152 odst. 2 větou první o. s. ř. nerozhodl o celém předmětu řízení, je upraven v ustanovení §166 o. s. ř., podle něhož nerozhodl-li soud o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek, který nenabyl právní moci, doplnit i bez návrhu (odstavec 1). Doplnění o část předmětu řízení učiní soud rozsudkem, pro nějž platí obdobně ustanovení o rozsudku; jinak soud rozhodne usnesením. Nevyhoví-li soud návrhu účastníka na doplnění rozsudku, usnesením návrh zamítne (odstavec 2).
Tato právní úprava vylučuje možnost napadnout odvoláním to, že soud nerozhodl o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, tedy „nevydání“ příslušného rozhodnutí ve výroku rozsudku (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1126). Již pojmově nelze podat odvolání proti výroku, který nebyl vydán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 44/99, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 2, pod č. C 123). Nelze-li procesní vadu spočívající v nevyčerpání celého předmětu řízení uplatnit cestou odvolání proti rozhodnutí ve věci samé, postrádajícímu příslušný výrok, pak ji nelze uplatnit ani dovoláním; dovoláním lze napadnout toliko rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.), neexistující výrok rozhodnutí odvolacího soudu předmětem dovolacího přezkumu být nemůže (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1244/97) a dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné není (§236 odst. 2 o. s. ř.). Dovoláním lze napadnout toliko rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř), neexistující výrok rozhodnutí odvolacího soudu předmětem dovolacího přezkumu být nemůže.
V části, ve které dovolání směřuje proti výrokům odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není pak dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 1. 2021
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu