ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.3404.2008.1
sp. zn. 23 Cdo 3404/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph. D. ve věci žalobkyně SPS engineering, s.r.o., se sídlem v Praze 2, Jana Masaryka 22, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 45798851, zastoupené JUDr. Janem Dvořáčkem, advokátem, se sídlem v Benešově, Tyršova 177, proti žalované PRO-XET s.r.o., se sídlem v Praze 4, Návršní 1547/6, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25706471, zastoupené Mgr. Pavlem Markem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 19, o zaplacení částky 5 303 118,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 Cm 201/2002, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2007, č. j. 1 Cmo 111/2007-253, takto:
I. Dovolání žalované se v rozsahu, ve kterém směřovalo proti výroku rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2007, č. j. 1 Cmo 111/2007-253, pod bodem I v části , v níž odvolací soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2006, č. j. 3 Cm 201/2002-205, ve výroku pod bodem II, v němž byla žaloba co do nároku na zaplacení částky 1 910 525,70 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 376 954,80 Kč od 23. 1. 2001 do zaplacení a s 8% úrokem z prodlení z částky 1 533 570,90 Kč od 24. 7. 2001 do zaplacení zamítnuta, odmítá.
II. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 13. prosince 2007, č. j. 1 Cmo 111/2007-253, se v části výroku pod bodem I, kterou byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2006, č. j. 3 Cm 201/2002-205, ve výroku pod bodem I, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 3 392 593,20 Kč s 10% úrokem z prodlení od 23. 1. 2001 do zaplacení, a ve výroku pod bodem III, a ve výroku pod bodem II, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2006, č. j. 3 Cm 201/2002-205, ve výroku pod bodem I, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 3 392 593,20 Kč s 10% úrokem z prodlení od 23. 1. 2001 do zaplacení, a ve výroku pod bodem III, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. října 2006, č. j. 3 Cm 201/2002-205, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 3 392 593,20 Kč s 10% úrokem z prodlení od 23. 1. 2001 do zaplacení (výrok pod bodem I), žalobu co do částky 1 910 525,70 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 376 954,80 Kč od 23. 1. 2001 do zaplacení a s 8% úrokem z prodlení z částky 1 533 570,90 Kč od 24. 7. 2001 do zaplacení zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako zhotovitelka uzavřela 29. 2. 2000 s žalovanou jako objednatelkou smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo provedení stavby „Adaptace domu N. 225/44, P. 1“ s dohodnutým termínem plnění do 15. 8. 2000. Dne 31. 7. 2000 účastníci uzavřeli dodatek č. 1 ke smlouvě, kterým byl rozšířen předmět plnění o změny požadované objednatelkou a byla navýšena cena díla na částku 29 881 522 Kč bez DPH, nebylo však dohodnuto prodloužení termínu dokončení díla. V článku VI bodu 2, 3, 4 a 6 smlouvy o dílo byly platební podmínky sjednány tak, že úhrady plateb za provedené dílo budou realizovány formou tzv. zálohových listů vystavovaných měsíčně na základě předloženého soupisu provedených prací a dodávek odsouhlasených technickým dozorem objednatele, a to až do výše 90 % smluvní ceny díla s tím, že zbývajících 10 % ceny díla zaplatí objednatel zhotoviteli na základě konečné faktury vystavené zhotovitelem do 14 dnů po odstranění všech vad a nedodělků uvedených v protokolu o předání a převzetí díla. Účastníci učinili nesporným provedení prací vyúčtovaných žalobkyní pěti zálohovými fakturami a také převzetí díla žalovanou dne 30. 11. 2000 s vadami a nedodělky, které byly promítnuty do přílohy č. 2 předávacího protokolu. Neuhrazena zůstala konečná faktura vystavená žalobkyní na částku 5 303 118,90 Kč, jejíhož zaplacení se žalobkyně domáhá v tomto řízení.
Soud prvního stupně neshledal námitku žalované týkající se neprovedení některých prací vyúčtovaných předmětnými pěti zálohovými fakturami důvodnou. Vyšel ze zjištění, že některé práce uvedené v příloze předávacího protokolu sice nebyly žalobkyní provedeny ke dni vystavení zálohových faktur, byly však dokončeny v následném období v prosinci 2000 a že žalobkyně cenu prací, které neprovedla, odečetla z celkové fakturované částky.
Soud prvního stupně posoudil jako nedůvodnou obranu žalované, podle níž se žalobkyně ocitla v prodlení s dokončením a předáním díla žalované. Podle závěru soudu prvního stupně žalobkyně sjednaný termín plnění 15. 8. 2000 sice nedodržela, stalo se tak však v důsledku prodlení žalované, která jí neposkytla nutné spolupůsobení ke splnění jejího závazku. Z důkazů totiž vyplynulo, že žalovaná požadovala řadu změn oproti původnímu projektu, a to jak před 15. 8. 2000, tak zejména po tomto datu. Z toho důvodu nevzniklo žalované podle závěru soudu prvního stupně právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 3 585 720 Kč za prodlení žalobkyně s odevzdáním a dokončením díla (článek XV. bod 2 smlouvy o dílo), ani nárok na náhradu škody ve výši 3 611 952 Kč, která jí měla ze stejného důvodu vzniknout. Žalovaná tudíž nebyla oprávněna k zápočtům uvedených částek oproti nároku žalobkyně na úhradu ceny díla.
Žalovaná v rámci své procesní obrany dále uplatňovala vůči žalované částce námitku započtení ve výši 2 880 000 Kč představující smluvní pokutu za prodlení s odstraněním vad nebo nedodělků díla po lhůtě. Podle článku XV bodu 3 smlouvy o dílo za prodlení s odstraněním vad nebo nedodělků uhradí zhotovitel objednateli smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč za každý i započatý den prodlení, a to za každou vadu nebo nedodělek zvlášť. Soud prvního stupně posoudil uvedenou dohodu o smluvní pokutě jako neurčitou a tudíž ve smyslu §37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) neplatnou, neboť z tohoto ani jiného článku smlouvy nevyplývá žádná konkrétní lhůta pro odstranění vad a nedodělků. Naproti tomu shledal soud prvního stupně důvodnou námitku žalované, že žalobkyně neprovedla dílo řádně, neboť je odevzdala s vadami a nedodělky, které neodstranila. Za této situace nebyla žalobkyně oprávněna vystavit žalované konečnou fakturu a požadovat zaplacení celkové ceny díla včetně DPH. Tento závěr vyplývá jednak ze smluvních ujednání v článku VI odstavec 4 a článku XIII odstavec 1 smlouvy o dílo, ale také z ustanovení §548 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyni vznikl nárok na zaplacení pouze 90 % z žalované částky, což činí 3 392 593,20 Kč, nikoliv na zbývajících 10 % ceny díla a DPH v celkové výši 1 910 525,70 Kč.
K odvolání obou účastníků řízení Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. prosince 2007, č. j. 1 Cmo 111/2007-253, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud neshledal odvolání žádného z účastníků důvodným. Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že se žalobkyně neocitla v prodlení s dokončením díla, přestože je neodevzdala v dohodnutém termínu do 15. 8. 2000, neboť svůj závazek nemohla splnit ve smyslu ustanovení §365 a §370 obch. zák. v důsledku prodlení žalované, která jí neposkytla nutné spolupůsobení. Na základě požadavku žalované na řadu změn díla oproti původnímu projektu došlo k nutnosti posunout termín dokončení díla. Vzhledem k tomu tak žalované nevzniklo právo na zaplacení smluvní pokuty ve výši 3 585 720 Kč, ani na náhradu škody ve výši 3 611 952 Kč.
Ohledně uplatněného nároku na úhradu ceny díla vyšel odvolací soud stejně jako soud prvního stupně z článku VI bodu 4 smlouvy o dílo, podle něhož měly být provedené práce hrazeny formou zálohových listů do výše 90 % smluvní ceny díla. Zbývajících 10 % ceny díla měl objednatel zaplatit zhotoviteli na základě konečné faktury vystavené zhotovitelem do 14 dnů po odstranění všech vad a nedodělků uvedených v protokolu o předání a převzetí díla. Jelikož bylo v řízení nesporné, že žalobkyně neodstranila všechny vady a nedodělky uvedené v zápisu o odevzdání a převzetí díla z 30. 11. 2000, nevzniklo žalobkyni právo ve smyslu uvedeného článku vystavit konečnou fakturu. Soud prvního stupně proto nepochybil, když žalobnímu návrhu nevyhověl co do 10 % ceny a dále co do vyúčtované 5% DPH, kterou byla žalobkyně oprávněna účtovat až v konečné faktuře.
Odvolací soud se rovněž ztotožnil s právním hodnocením soudu prvního stupně ohledně dohody účastníků o smluvní pokutě za prodlení s odstraněním vad a nedodělků díla v článku XV bodu 3, podle něhož měl zhotovitel hradit smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč za každý i započatý den prodlení s odstraněním vad a nedodělků po lhůtě, a to za každou vadu a nedodělek zvlášť. V souladu se závěrem soudu prvního stupně posoudil tuto dohodu jako neurčitou, neboť z ní nevyplývá, jakou konkrétní lhůtu si účastníci pro odstranění vad díla dohodli. Podle §37 odst. 1 obč. zák. stanovící jako jednu z náležitostí právního úkonu jeho určitost, ji toto ujednání nesplňuje, je proto neplatné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)], řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], a že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování [dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.].
Dovolatelka označuje za otázky zásadního právního významu posouzení „zda je platná dohoda o smluvní pokutě, jejíž výše je stanovena jako konkrétní částka za každý den prodlení se splněním povinnosti, zda byla žalobkyně jako zhotovitel v prodlení s předáním díla, když bylo zjištěno, že dílo při předání vykazovalo vady, které nebyly odstraněny, zda prodlení věřitele má za následek prodloužení sjednané doby plnění o dobu, po kterou byl věřitel v prodlení, a to s ohledem na ustanovení §§365, 371 a 372 obch. zák., neboť v řízení měl soud zjistit, jak dlouho trvalo prodlení toho kterého účastníka a zda je objednatel oprávněn využít oprávnění dané §439 odst. 4 (§564) obch. zák. neplatit do doby odstranění vad část ceny odpovídající nároku na slevu, jestliže by vady nebyly odstraněny“.
Dovolatelka dále namítá odvolacím soudem nesprávné posouzení dohody o smluvní pokutě směřující k sankcionování prodlení s odstranění vad jako neplatné, když stranám bylo jasné, kdy k prodlení dojde, event. mohla být použita subsidiárně úprava podle ustanovení §340 odst. 1 a 2, §436 odst. 2 a §437 odst. 2 obch. zák., a odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03. Dovolatelka také nesouhlasí se závěry obou soudů o tom, že žalobkyně jako zhotovitel nebyla v prodlení s plněním díla, když oba soudy zjistily, že předala dílo s vadami a nedodělky, které neodstranila. To je v rozporu s §365 obch. zák., podle něhož je dlužník v prodlení, pokud nesplní svůj závazek řádně a včas. Oba soudy podle názoru dovolatelky, aniž zkoumaly, jak dlouho mělo prodlení žalované trvat, uzavřely, že žalobkyně plnila předáním díla dne 30. 11. 2000 včas. Doba prodlení věřitele se však musí přičíst ke sjednané době plnění, což vyplývá z poslední věty ustanovení §365 obch. zák., podle něhož není dlužník v prodlení, pokud nemůže plnit svůj závazek v důsledku prodlení věřitele. Žalovaná má dále za to, že oprávněně neuhradila část ceny díla, a to s ohledem na §439 odst. 4 ve spojení s §564 obch. zák. podle něhož není kupující do doby odstranění vad povinen platit část kupní ceny, jež by odpovídala jeho nároku na slevu, jestliže by vady nebyly odstraněny. Nesprávné právní hodnocení shledává dovolatelka také ve výkladu projevu vůle mezi účastníky a v hodnocení článku IV odst. 3 smlouvy upřesňující dobu plnění tak, že „dílo bude provedeno v době uvedené v článku IV bod 1 i v tom případě, že vícepráce zhotovitele nepřesáhnou 5 % sjednaného rozsahu plnění. Přesáhnou-li toto procento, dohodnou smluvní strany dodatkem k této smlouvě přiměřené prodloužení doby plnění“. Dovolatelka dále poukázala na ustanovení §551 a 552 obch. zák. ukládající zhotoviteli povinnost upozornit na nevhodné pokyny objednatele a §340 odst. 2 obch. zák., podle něhož není-li doba plnění ve smlouvě určena, je věřitel oprávněn požadovat plnění závazku ihned po uzavření smlouvy a dlužník je povinen závazek splnit bez zbytečného odkladu po té, kdy byl věřitelem o plnění požádán. Dovolatelka je toho názoru, že ujednání v předávacím protokolu o tom, že vady a nedodělky budou odstraněny do 10. 12. 2000, resp. do 15. 12. 2000, je třeba vykládat jako požádání věřitele o plnění.
Dovolatelka dále namítá, že odvolací soud své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, neboť se nezabýval při posuzování platnosti smluvní sankce za neodstranění vad okolnostmi projevu vůle, dopustil se logického rozporu v závěru, že na straně žalobkyně nedošlo k prodlení a zároveň, že došlo k odevzdání díla s vadami, které nebyly odstraněny, nevysvětlil, proč považoval právě den 30. 11. 2000 za datum řádného plnění ze strany žalobkyně a neuvedl, proč žalovaná nemohla jako objednatel využít svého práva nezaplatit část ceny díla, jež by odpovídala jejímu nároku na slevu z ceny díla do doby odstranění vad (§564 ve spojení s §439 odst. 4 obch. zák.).
Dovolatelka konečně poukazuje na to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Za rozhodné skutkové okolnosti, které nebyly podloženy dokazováním, považuje dovolatelka závěr odvolacího soudu týkající se zjištění o prodlení v plnění závazků u obou účastníků řízení. Toto skutkové zjištění je totiž rozhodující pro možnost žalované namítat započtení jejích pohledávek za žalobkyní vůči žalované částce, a proto se jím měl soud zabývat. Napadený rozsudek také postrádá odůvodnění závěru, že žalobkyně měla plnit svůj závazek ze smlouvy o dílo do 15. 8. 2000, když smlouva jasně hovoří o splnění k datu 21. 8. 2000 a o vyklizení k 5. 9. 2000.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila tak, že jednotlivé body dovolání byly již před soudy obou stupňů uplatněny a byly oběma soudy posouzeny. Dovolání žalované není podle jejího názoru přípustné, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá zásadní právní význam. Nejde totiž ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ani o řešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, napadené rozhodnutí ani neřeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. Nejsou tak naplněny podmínky přípustnosti dovolání dané §237 odst. 1 písm. c). o. s. ř.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř“) provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou a obsahuje stanovené náležitosti, nejprve zkoumal, zda je v posuzovaném případě dovolání žalované přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Podle §240 odst. l o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejích právech (tzv. subjektivní přípustnost dovolání -srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. října 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28).
V projednávané věci napadá žalovaná rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o plnění ve výši 3 392 593,20 Kč s příslušenstvím a o plnění ve výši 1 910 525,70 Kč s příslušenstvím. Tím, že soud prvního stupně rozhodl o žalované částce dvěma samostatnými výroky, došlo k rozdělení původně žalovaného nároku na dva samostatné nároky. Přípustnost dovolání je třeba zkoumat u každého nároku samostatně. Dovolání žalované je v rozsahu, v němž napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně týkající se částky 1 910 525,70 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 376 954,80 Kč od 23. 1. 2001 do zaplacení a s 8 % úrokem z prodlení z částky 1 533 570,90 Kč od 24. 7. 2001 do zaplacení, subjektivně nepřípustné (tedy podané někým, kdo k takovému podání není oprávněn), neboť tímto rozhodnutím nebyla způsobena újma na jejích právech.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované v rozsahu, ve kterém směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho zamítavém výroku, podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Nejvyšší soud dále posuzoval přípustnost zbývající části dovolání směřující proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byly potvrzeny výroky rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I a pod bodem III.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolatelka se však mýlí, pokud přípustnost dovolání dovozuje z tohoto ustanovení, neboť přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. chybí v dané věci jeho základní znak – soud prvního stupně totiž nerozhodl poté, co byl jeho první rozsudek ve věci odvolacím soudem zrušen v části, jíž žalobě vyhověl, jinak.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, přípustné za podmínky, že dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání v rozsahu, ve kterém směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 3 392 593,20 Kč s 10% úrokem z prodlení od 23. 1. 2001 do zaplacení (výrok soudu prvního stupně pod bodem I), přípustné, neboť odvolací soud v rozporu s hmotným právem posoudil právní otázky prodlení žalobkyně s provedením díla a otázku určitosti ujednání účastníků o smluvní pokutě za prodlení žalobkyně s odstraněním vad a nedodělků díla v článku XV bodu 3, podle něhož měla žalobkyně uhradit žalované smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč za každý i započatý den prodlení s odstraněním vad a nedodělků po lhůtě, a to za každou vadu a nedodělek zvlášť.
K první otázce posouzení prodlení žalobkyně s provedením díla se odvolací soud ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, podle kterého se žalobkyně nedostala do prodlení s provedením díla, ač nedodržela dohodnutý termín provedení díla 15. 8. 2000, neboť podle ustanovení §365 obch. zák. ve spojení s ustanovení §370 obch. zák. nemohla svůj závazek splnit v důsledku prodlení žalované, která neposkytla nutné spolupůsobení, neboť „v průběhu provádění díla požadovala řadu změn oproti původnímu projektu a na základě řady změnových listů došlo k nutnosti posunutí termínu dokončení“.
Podle ustanovení §365 obch. zák. dlužník je v prodlení, jestliže nesplní řádně a včas svůj závazek, a to až do doby poskytnutí řádného plnění nebo do doby, kdy závazek zanikne jiným způsobem. Dlužník však není v prodlení, pokud nemůže plnit svůj závazek v důsledku prodlení věřitele. Prodlení dlužníka nastává objektivně, jestliže nesplní svůj závazek včas a řádně. Prodlení trvá, jestliže závazek nezanikl odstoupením od smlouvy, do doby kdy je splněn, resp. pokud bylo plněno vadně a závazek nezanikl odstoupením od smlouvy, do uspokojení práv z odpovědnosti za vady. Prodlení dlužníka nenastává jen v případě, že dlužník nemohl splnit svůj závazek v důsledku prodlení věřitele podle ustanovení §370 obch. zák.
Podle ustanovení §370 obch. zák. věřitel je v prodlení, jestliže v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími ze závazkového vztahu nepřevezme řádně nabídnuté plnění nebo neposkytne spolupůsobení nutné k tomu, aby dlužník mohl splnit svůj závazek. Prodlení má, i pokud jde o prodlení věřitele, objektivní charakter. Nastává, jestliže věřitel poruší své povinnosti ze závazku bez ohledu na okolnosti a příčiny, které k tomu vedly. Pokud však nebylo nabídnuto řádné plnění, neporušil věřitel své povinnosti tím, že je nepřevzal, neboť jeho povinností je převzít jen řádně nabídnuté plnění. Proto v tomto případě jeho prodlení nenastane. Spolupůsobení nutné ke splnění závazku představuje obvykle konkrétní závazek, popřípadě závazky podle smlouvy. Nebude-li takový závazek řádně a včas splněn, je věřitel v prodlení. Může jít také o spolupůsobení nutné, které nebude v daném závazkovém vztahu (ať ze vztahu ze smlouvy nebo vzniklém z jiné právní skutečnosti) výslovně a přesně určeno s určením doby pro jeho plnění. V takovém případě je vždy nutno posoudit, zda jde o spolupůsobení věcně nutné a ve které době bylo nutné je poskytnout, aby dlužník mohl splnit svůj závazek, neboť jen poskytnutí nutného spolupůsobení je povinností věřitele (srov. shodně Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 1026).
Právní posouzení odvolacího soudu o tom, že žalobkyně nebyla v prodlení s plněním svého závazku ze smlouvy o dílo, v důsledku prodlení žalované, která neposkytla spolupůsobení nutné ke splnění závazku žalobkyně, je nesprávné.
Ze skutkových zjištění soudů nevyplynulo žádné porušení či nesplnění závazku žalované ze smlouvy o dílo významné pro případné prodlení žalobkyně jako zhotovitelky s plněním díla. Žalovanou (příp. projektantem, statikem či technickým dozorem) vznášené požadavky na další práce nepředstavují neposkytnutí jejího tzv. nutného spolupůsobení významného pro případné prodlení žalobkyně s plněním. Účastníci ve smlouvě o dílo předpokládali, že možné změny smlouvy o dílo mohou být provedeny dodatkem ke smlouvě. To se i stalo uzavřením dodatku č. 1 dne 31. 7. 2000, který však na předpokládaném termínu dokončení ničeho nezměnil. Z dodatku je zřejmé, že došlo k rozšíření předmětu plnění mj. o změny požadované žalovanou prostřednictvím tzv. změnových listů. Pokud po uzavření dodatku č. 1 žalovaná předkládala žalobkyni další změnové listy a mezi účastníky nedošlo k uzavření dalšího dodatku o změně rozsahu předmětu díla s případnou změnou termínu provedení díla, není argumentace odvolacího soudu o neposkytnutí spolupůsobení žalovanou ke splnění závazku žalobkyní v důsledku předkládání právě těchto dalších změnových listů, případná. Účastníci si ve smlouvě o dílo v článku XIII bodu 1 (v souladu s ustanovením §554 odst. 1 obch. zák.) dohodli, že zhotovitel splní svou povinnost provést dílo jeho řádným ukončením a předáním objednateli včetně odstranění vad a nedodělků. Namítá-li proto dovolatelka nesprávné právní posouzení nároku žalované na smluvní pokutu podle článku XV bodu 2 vázané na prodlení žalobkyně s provedením díla, je v tomto rozsahu její dovolání důvodné.
Dovolání žalované je důvodné i ve vztahu k právnímu posouzení ujednání o smluvní pokutě podle článku XV bodu 3 smlouvy odvolacím soudem jako ujednání neurčité a proto neplatné. Právní posouzení neurčitosti takového ujednání je neúplné, tudíž nesprávné. V článku XV bodu 3 si účastníci dohodli povinnost žalobkyně uhradit žalované smluvní pokutu ve výši 1 000 Kč za každý i započatý den prodlení s odstraněním vad a nedodělků po lhůtě, a to za každou vadu a nedodělek zvlášť.
Ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou k přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Výkladem tak lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat. Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících), tak přichází na řadu hlediska objektivní. Vždy (jak hlediska subjektivní, tak objektivní) se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007).
Soudy vyšly toliko z jazykového vyjádření ujednání o možném „prodlení žalobkyně s odstraněním vad a nedodělků po lhůtě“, aniž by pochybnosti o výkladu jazykového vyjádření „lhůty“ pro odstranění vad podrobily výše popsaným výkladovým pravidlům, zejména ujednání o „lhůtě“ konfrontovaly s následným chováním účastníků, kteří se v zápise o odevzdání a převzetí díla ze dne 30. 11. 2000 dohodli na lhůtě do 10. 12. 2000, v níž jednotlivé vady a nedodělky mají být odstraněny.
Nedůvodná je naopak dovolací námitka žalované poukazující na ustanovení §439 odst. 4 obch. zák. Účastníci si ve smlouvě dohodli podmínky, za nichž žalobkyně může požadovat zaplacení ceny díla pamatujíce i na situaci, že dílo bude trpět vadami či nedodělky. Ustanovení §439 odst. 4 obch. zák. se vzhledem k dohodě účastníků proto neuplatní. V článku VI bodu 2, 3, 4 a 6 smlouvy o dílo byly platební podmínky sjednány tak, že úhrady plateb za provedené dílo budou realizovány formou tzv. zálohových listů vystavovaných měsíčně na základě předloženého soupisu provedených prací a dodávek odsouhlasených technickým dozorem objednatele, a to až do výše 90 % smluvní ceny díla s tím, že zbývajících 10 % ceny díla zaplatí objednatel zhotoviteli na základě konečné faktury vystavené zhotovitelem do 14 dnů po odstranění všech vad a nedodělků uvedených v protokolu o předání a převzetí díla. Vzhledem k tomuto ujednání je však soudům nutno vytknout, že přiznaly-li žalobkyni částku 3 392 593,20 Kč s příslušenstvím a nepřiznaly částku 1 910 525,70 Kč s příslušenstvím, neodpovídají tyto částky ujednání článku VI bodu 4 smlouvy, podle kterého v rozsahu 10 % ceny díla a DPH byla žalovaná povinna žalobkyni plnit na základě konečné faktury vystavené zhotovitelem do 14 dnů po odstranění všech vad a nedodělků uvedených v protokolu o předání a převzetí díla. To vše za situace, kdy cena díla byla smluvena ve výši 29 881 552,- Kč bez DPH.
Z výše uvedených důvodů se Nejvyšší soud již nezabýval dalšími dovolacími námitkami žalované směřujícími do tvrzených vad řízení.
Ze shora uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu není v rozsahu, ve kterém je dovolání přípustné, správný. Nejvyšší soud jej proto podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. v tomto rozsahu zrušil. Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i rozhodnutí soudu prvního stupně v jeho výroku pod bodem I a ve výroku pod bodem III a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V dalším řízení se soud bude rovněž zabývat důsledky prodlení žalované s provedením díla na žalovanou uplatněné nároky na náhradu škody a smluvní pokutu podle článku XV bodu 2 smlouvy. Současně posoudí otázku vzájemného vztahu a přiměřenosti ujednání podle článku XV bodu 2 o smluvní pokutě vázané na prodlení s provedením díla (podle článku XIII bodu 1 smlouvy jeho řádným ukončením a předáním včetně odstranění vad a nedodělků) a ujednání o smluvní pokutě vázané na prodlení s odstraněním vad a nedodělků podle článku XV bodu 3 smlouvy.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. srpna 2011
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu