ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.3484.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 3484/2018-189
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobkyně Progres Partners Advertising, s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, Nové Město, PSČ 110 00, IČO 45798621, zastoupené Mgr. Janem Balarinem, advokátem se sídlem v Praze 6, Eliášova 922/21, PSČ 160 00, proti žalovanému J. D. , nar. XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Arturem Ostrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, PSČ 150 00, o zaplacení 3 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Cm 6/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2018, č. j. 3 Cmo 121/2017-164, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 24 926 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 27. 2. 2018, č. j. 3 Cmo 121/2017-164, potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 3. 1. 2017, č. j. 10 Cm 6/2015-123, kterým byla žaloba zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že jej považuje za přípustné podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má za to, že odvolací soud neřešil správně otázku: „zda smluvní svoboda partnera poškozeného subjektu vylučuje příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vznikem škody za situace, kdy škůdce partnera pohne nebo přiměje k tomu, aby ukončil uzavřený smluvní vztah (spolupráci) s poškozeným“, kdy tuto otázku považuje dovolatelka za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu za dosud nevyřešenou. Dovolatelka připouští, že podle rozhodovací praxe dovolacího soudu je příčinná souvislost primárně otázkou skutkovou, která nepodléhá dovolacímu přezkumu, ale zároveň má za to, že určité aspekty této otázky jsou předmětem právního posouzení, jako např. mezi jakými skutkovými okolnostmi má být zjišťována existence příčinné souvislosti, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit - viz např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4274/2014. Namítá, že odvolací soud se téměř nezabýval charakterem jednání žalovaného a jeho příčinností ve vztahu ke způsobené škodě, když pouze konstatoval, že příčinou ukončení smluvních vztahů je rozhodnutí smluvního partnera žalobkyně. Podle dovolatelky bylo třeba se zabývat otázkou, kdo dal smluvnímu partnerovi žalobkyně svým protiprávním jednáním důvod, aby smlouvy (spolupráci) ukončil. Tato osoba pak podle žalobkyně odpovídá za škodu tím způsobenou žalobkyni. V dané souvislosti poukázala dovolatelka na rozsudky Nejvyššího soudu s důrazem na gradaci příčinné souvislosti a relevantní příčiny vzniku škody tkvící v okolnostech, které se mohou jevit na první pohled jako pouhé „impulsy“ k bezprostřednímu důvodu vzniku škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 25 Cdo 3285/2015, a ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Za bezpředmětné pro posouzení existence nároku na náhradu škody považuje dovolatelka zjištění odvolacího soudu, že smluvní partner žalobkyně dal žalobkyni najevo vůli ukončit vztahy se žalobkyní i cestou výpovědi smlouvy, či konstatování odvolacího soudu, že platnost smluv již vypršela. Má za to, že odvolací soud měl zjišťovat, zda poškozená žalobkyně měla zajištěny předpoklady pro tzv. „pravidelný běh věcí“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3320/2011), a to za situace, že žalobkyně měla navázanou dlouholetou spolupráci s rakouským partnerem, který vyjadřoval se spolupráci se žalobkyní spokojenost, a nebýt porušení povinností žalovaného, jednatele a společníka žalobkyně, který byl žalobkyni povinen loajalitou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2007, sp. zn. 29 Odo 387/2006), nebyl by žádný důvod, aby smluvní partner ukončoval spolupráci s žalobkyní. Pokud měl nalézací soud za to, že žalobkyně nedostatečně vylíčila potřebné skutečnosti nebo nepředložila nezbytné důkazy k posouzení odpovědnosti žalovaného, měl žalobkyni adresovat poučení podle §118a o. s. ř., což odvolací soud neučinil, když se nesprávně soustředil na otázku příčinné souvislosti mezi jednáním smluvního partnera žalobkyně a způsobenou škodou, a to bez ohledu na příčinou souvislost mezi pletichami žalovaného a způsobenou škodou žalobkyni ukončením smluvních vztahů s jejím klíčovým smluvním partnerem.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně podal žalovaný vyjádření, v němž navrhl odmítnutí dovolání pro jeho nepřípustnost. Zdůraznil, že dovolatelka svými námitkami ve skutečnosti pouze polemizuje se skutkovými zjištěními učiněnými odvolacím soudem a kritizuje hodnocení provedených důkazů odvolacím soudem. Připomíná, že v řízení nebylo žalobkyní prokázáno, že by se žalovaný dopustil vůči žalobkyni nějakého protiprávního jednání, v řízení nebyla prokázána ani škoda, která měla žalobkyni podle jejího tvrzení vzniknout. Mezi jednáním žalovaného (odstoupení z funkce jednatele žalobkyně, převod obchodního podílu), které nebylo protiprávní, a tvrzenou škodou nebyla prokázána ani příčinná souvislost. Z toho je zřejmé, že odvolací soud správně potvrdil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, jestliže nebyly naplněny předpoklady nároku na náhradu škody.
Nevyšší soud, jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která je řádně zastoupena (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval přípustností podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatelkou předestřená otázka „zda smluvní svoboda partnera poškozeného subjektu vylučuje příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vznikem škody za situace, kdy škůdce partnera pohne nebo přiměje k tomu, aby ukončil uzavřený smluvní vztah (spolupráci) s poškozeným“, kterou dovolatelka považuje za otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu za otázku dosud nevyřešenou, není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť tato otázka je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatelky, že škůdce (žalovaný) přiměl smluvního partnera poškozené (žalobkyně) k ukončení uzavřeného smluvního vztahu. Odvolací soud však ze skutkových zjištění takový skutkový závěr neučinil, když při právním posouzení věci po zhodnocení všech skutkových zjištění vycházel ze skutkového závěru, že ukončení smluvního vztahu se žalobkyní bylo rozhodnutím jejího smluvního partnera. Ze skutkových zjištění soudů nevyplývá, že by smluvní partner žalobkyně byl přiměn k ukončení spolupráce s žalobkyní z důvodu chování žalovaného. Dovolací soud je vázán skutkovými závěry odvolacího soudu a přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. tedy nemůže založit právní otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatelky či na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů. K nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání, se Nejvyšší soud již vícekrát vyjádřil ve své rozhodovací praxi, kdy judikoval, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013, ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4171/2017, nebo ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 23 Cdo 395/2019, - veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ).
K námitce nesprávného výkladu §118a o. s. ř., tj. k nesprávnému právnímu posouzení, uvádí dovolací soud, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 29. září 2015, sp. zn. II. ÚS 2924/2015, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v §237 o. s. ř. a pouhá polemika s právním posouzením věci, skutkovými závěry, event. nesouhlas s procesním postupem odvolacího soudu, nepředstavují způsobilé vymezení přípustnosti dovolání.
Není-li tedy dovolání žalobkyně podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud její dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaný domáhat splnění povinnosti žalobkyně výkonem rozhodnutí.
V Brně dne 11. 3. 2020
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu