ECLI:CZ:NS:2010:23.CDO.3653.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 3653/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně ČSOB Leasing, a.s. , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140 00, IČO 63998980, zastoupené JUDr. Robertem Mrázikem, advokátem se sídlem v Třebíči, Karlovo nám. 32/26, proti žalovanému J. J. , zastoupenému Mgr. Martinem Laipoldem, advokátem, se sídlem v Praze 10, U Plynárny 1290/99, o zaplacení 343 629 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 113/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. února 2009, č.j. 2 Cmo 178/2008-301, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. února 2009, č.j. 2 Cmo 178/2008-301, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2008, č.j. 49 Cm 133/2005-254, pokud jimi bylo rozhodnuto o částce ve výši 319 743,10 Kč s 0,15% úroky z prodlení denně od 15.11.2002 do zaplacení a pokud jimi bylo v závislých výrocích rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 20. března 2008, č.j. 49 Cm 133/2005-254, výrokem I. uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 343 629 Kč s 0,15% úroky z prodlení denně od 15.11.2002 do zaplacení a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně, jako poskytovatelka finančního pronájmu - leasingu, má na základě leasingové smlouvy ze dne 20.1.2000, jako smlouvy nepojmenované ve smyslu §269 odst. 2 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), právo na zaplacení částky 343 629 Kč, představující částku vzešlou z konečného vyrovnání závazků ze dne 31.10.2002 po ukončení leasingové smlouvy výpovědí ze dne 16.8.2001, dané žalovanému, jako leasingovému nájemci, ke dni 23.8.2001, a to pro prodlení s úhradou leasingových splátek. Soud konstatoval, že požadovaná částka je podložena smluvními ujednáními leasingové smlouvy pro případ jejího předčasného ukončení, a že výše jednotlivých dílčích částek byla prokázána listinnými důkazy, přičemž smluvní ujednání nejsou v rozporu s dobrými mravy. Dále konstatoval, že byla dodržena minimální prodejní cena předmětu leasingu po ukončení smlouvy ve smyslu Všeobecných smluvních podmínek (dále jen „VSP“). Započtení vzájemných pohledávek shledal soud prvního stupně v souladu s VSP a stejně tak úroky z prodlení. Odmítl žalovaným vznesenou námitku promlčení nároku, když termín k úhradě pohledávky byl stanoven na 14.11.2002 a žaloba byla podána soudu dne 22.6.2005. Uzavřel, že nárok žalobkyně z konečného vyrovnání není nárokem ve smyslu §373 a násl. obch. zák., tedy nárokem na náhradu škody, ale oprávněným nárokem, vycházejícím ze smluvních ujednání leasingové smlouvy.
Vrchní soudu v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 5. února 2009, č.j. 2 Cmo 178/2008-301, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že zamítl žalobu v částce 23 885,92 Kč s 0,15% úrokem z prodlení denně od 15.11.2002 do zaplacení a změnil výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení; ve zbývající částce 319 743,10 Kč s 0,15% úrokem z prodlení denně od 15.11.2002 do zaplacení výrok soudu prvního stupně potvrdil; výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že jednotlivé nároky obsažené v konečném vyrovnání byly žalobkyní prokázány, kromě nároku na doplatek pojistného ve výši 23 885 Kč. Po doplnění dokazování doloženým potvrzením ČSOB pojišťovny zjistil, že žalovaný zaplatil na obou pojistných více, nežli bylo žalobkyní před soudem prvního stupně deklarováno, a proto ohledně této částky změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že v této části žalobu zamítl.
Za neoprávněnou považoval námitku žalovaného, týkající se nároku, označeného jako škoda z prodeje předmětu leasingu ve výši 172 809,40 Kč, neboť byl uplatněn v souladu s bodem 4.4.4. písm. f) VSP.
K námitce, že výše sjednaných úroků z prodlení se zaplacením dlužných částek sazbou 0,15% za každý den prodlení je nepřiměřená, odvolací soud uvedl, že tato výše úroků je v obchodních vztazích zcela obvyklá a přiměřená k okolnostech konkrétního případu a k významu a hodnotě zajišťované povinnosti. Pokud žalovaný spatřoval nepřiměřenost výše úroků v tom, že jejich celková nepřiměřená výše byla způsobena tím, že žalobkyně otálela s uplatněním žaloby a zapříčinila průtahy řízení, odvolací soud konstatoval, že v jednání žalobce neshledal žádné pochybení, a že navýšení úroků z prodlení si žalovaný způsobil sám tím, že neplnil své smluvní povinnosti dobrovolně včas a nenavrhl koncentraci řízení.
Námitku žalovaného, že žalobkyně uplatňuje úroky z úroků, neshledal odvolací soud opodstatněnou. Uvedl, že konečné vyrovnání představuje vzájemný zápočet nároků účastníků a po provedeném zápočtu konečný nárok úroky z prodlení neobsahuje, proto žalobkyně oprávněně požaduje k uplatněnému žalobnímu nároku smluvní úrok z prodlení podle bodu 2.5.3.VSP.
Stejně jako soud prvního stupně neuznal ani odvolací soud za oprávněnou vznesenou námitku promlčení uplatněného nároku žalobkyně. S odkazem na ustálenou judikaturu uvedl, že běh promlčecí doby počíná splatností nároku vyplývajícího z konečného vyrovnání z leasingového vztahu po jeho ukončení. S ohledem na zjištění, že splatnost dlužné částky z konečného vyrovnání nastala dne 14.11.2002 a žaloba byla podána dne 22.6.2005, potvrdil závěr soudu prvního stupně, že nedošlo k promlčení žalobou uplatněného nároku.
Odvolací soud dále konstatoval, že soud prvního stupně nepochybil ani při posouzení námitky o nedostatku oprávnění k jednání na straně žalobkyně při uzavírání smlouvy.
K namítané absenci doručení konečného vyrovnání ze dne 31.10.2002 žalovanému odvolací soud uvedl, že vycházel z dokazování o doručení tohoto vyrovnání, a to především z doručenky, která obsahuje údaj o datu dodání zásilky žalobkyní na poštu dne 8.11.2002 a o jejím doručení žalovanému dne 11.11.2002. Protože v označené době nebyla žalovanému doručována žalobkyní jiná zásilka, resp. účastníci takovou skutečnost netvrdili, odvolací soud dovodil, že nelze zpochybnit nedostatek obsahu zásilky pouhým tvrzením žalovaného.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání do výroku I., kterým odvolací soud změnil výrok I. a II. soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatnil námitku nesprávného právního posouzení ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř., neboť má za to, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Uplatnil rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci.
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že běh promlčecí doby počíná splatností nároku vyplývajícího z konečného vyrovnání z leasingového vztahu po jeho ukončení. Tuto otázku řešenou odvolacím soudem považuje za otázku zásadního právního významu. Podle dovolatele by měl být počátek běhu promlčecí doby stanoven od okamžiku splatnosti jednotlivé leasingové splátky.
Dovolatel nepovažuje za správný ani právní závěr odvolacího soudu, že úrok z prodlení ve výši 0,15% denně je možno považovat za přiměřený a že žalovaný sám způsobil navýšení úroků z prodlení, když neplnil žalobkyni dobrovolně. Nesouhlasí ani s tím, jak se odvolací soud vypořádal s jeho námitkou ohledně přiznání úroků z úroků z prodlení.
Dovolatel námitku, že řízení před odvolacím soudem vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, směřuje do zjištění, že měl obdržet od žalobkyně konečné vyúčtování ze dne 31.10.2002. Žalovaný popírá, že by mu dopis ze dne 31.10.2002 byl doručen, proto tato listina nemůže být podle jeho názoru považována za zápočet pohledávek. Poukazuje na to, že uvedený dopis obsahuje pouze výčet jednotlivých vzájemných nároků, ale neobsahuje žádný úkon směřující k započtení.
Dovolatel namítá i vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci.
Nesouhlasí s tím, že by jeho námitka, že žalobkyně po žalovaném požaduje náhradu škody včetně DPH, kterou představují faktury od dodavatelů služeb, jenž žalobkyně využila, ačkoliv žalobkyně je plátce DPH a tedy účtované DPH od těchto dodavatelů si uplatnila u příslušného finančního úřadu, byla novou námitkou. Poukazuje na to, že tuto námitku již vznesl před soudem prvního stupně a to ve svém podání ze dne 6.9.2007 a opakovaně v podání ze dne 4.2.2008.
Dovolatel se ohrazuje i proti závěru odvolacího soudu, že žalovaný nemůže poukazovat na nepřiměřenou výši úroků z prodlení způsobenou průtahy v řízení žalobkyní, jestliže nenavrhl koncentraci řízení. Odkazuje na podání ze dne 6.9.2007, v němž koncentraci řízení navrhl. Soud prvního stupně ale bez odůvodnění návrhu nevyhověl.
Žalovaný považuje též za vadu řízení, že se odvolací soud nezabýval námitkou nesprávného označení žalované v žalobě za situace, kdy žalovaný byl v žalobě označen adresou, kde však také bydlel syn žalovaného se stejným jménem a příjmením a v žalobě uvedené rodné číslo nepatřilo žalovanému a IČO zaniklo výmazem z obchodního rejstříku ke dne 13.10.2001.
Dovolatel napadá i závěr odvolacího soudu týkající se postupu při určení hodnoty vozidla.
Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Podle článku II. bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1.7.2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo vydáno rozhodnutí odvolacího soudu (5.2.2009), bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.) a řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Žalovaný napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu mimo jiné i v části výroku I., jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba co do částky 23 885,92 Kč s 0,15% úrokem z prodlení denně od 15.11.2002 do zaplacení. Nejvyšší soud však již v usnesení ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Tím, že odvolací soud částí výroku I. změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že co do částky 23 885,92 Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl, nenastala v poměrech žalovaného rozhodnutím odvolacího soudu v tomto rozsahu žádná újma. Z tohoto důvodu je v tomto rozsahu dovolání žalovaného zjevně subjektivně nepřípustné, neboť bylo podáno tím, kdo k němu není oprávněn. Nejvyšší soud je jako takové v tomto rozsahu podle §243b odst. 5 a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud se dále zabýval další částí dovolání, směřující proti potvrzující části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o částce 319 743,10 Kč s 0,15% úroky z prodlení denně od 15.11.2002 do zaplacení.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v posuzovaném případě dána není, neboť odvolacím soudem nebylo v dovoláním napadeném rozsahu ohledně částky 319 743,10 Kč s příslušenstvím změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť v dané věci soud prvního stupně rozhodl jediným rozsudkem.
Zbývá tedy posoudit, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního právního významu jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.), přípustnost dovolání neumožňují.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť právní otázka nároků stran při předčasném zániku závazků z leasingových smluv v případě finančního leasingu a počátku běhu jejich promlčecí doby byla v dané věci řešena v rozporu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu k některým otázkám předčasného zániku závazků z leasingových smluv v případě finančního leasingu ze dne 8. září 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, jenž je k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , v němž jsou komplexně řešeny otázky nároků při předčasném ukončení leasingu a běhu jejich promlčecích dob.
Toto stanovisko je však třeba doplnit o posouzení otázky běhu promlčecí doby v případě, že strany v leasingové smlouvě, resp. v obchodních podmínkách tvořících součást této smlouvy, ve smyslu ustanovení §351 odst. 1 obch. zák. projevily vůli, aby ustanovení leasingové smlouvy o povinnosti leasingového nájemce k úhradě splátek splatných do odstoupení od smlouvy má trvat i po ukončení smlouvy.
Odvolací v dané věci dospěl k závěru, že nároky leasingové společnosti po ukončení leasingové smlouvy výpovědí se řídí především ujednáními obsaženými ve smlouvě a nepředstavují nárok na náhradu škody ve smyslu §373 a násl. obch. zák.
Ve shodě s citovaným stanoviskem dovolací soud zdůrazňuje, že ačkoli byla uzavřená leasingová smlouva „vypovězena“ v souladu s článkem 4.4.1. písm. a) VSP, nelze tento jednostranný právní úkon žalobkyně posuzovat jako výpověď leasingové smlouvy, ale jako odstoupení od leasingové smlouvy. O výpověď nejde z důvodu, že tomu odporuje povaha závazku. Obsahem leasingové smlouvy není závazek k nepřetržité nebo opakované činnosti či závazek zdržet se určité činnosti nebo strpět určitou činnost, přičemž vzhledem k charakteru předmětných závazků nelze dovodit, že v případě výpovědi by se tato nedotýkala vzájemných práv a povinností před účinností výpovědi. Nelze totiž oddělit práva a povinnosti vzniklé před účinností této „výpovědi“ a práva a povinnosti po účinnosti tohoto právního úkonu. V těchto případech je nutno provést vzájemné vypořádání účastníků daného závazkového vztahu. Výpověď danou v souladu se všeobecnými podmínkami je tedy třeba považovat za odstoupení od smlouvy, jímž smluvní strana vyjadřuje vůli ukončit smlouvu doručením tohoto právního úkonu druhé straně.
Dovolací soud se dále zabýval právní otázkou počátku běhu promlčecí doby u nároků stran při předčasném zániku závazků z leasingových smluv v případě finančního leasingu.
Nejvyšší soud v citovaném stanovisku dovodil, že jestliže byl leasingovou smlouvou založen obchodní závazkový vztah (jako je tomu i v tomto posuzovaném případě), aplikuje se ustanovení §351 obch. zák. Podle tohoto ustanovení odstoupením od smlouvy zanikají všechna práva a povinnosti stran ze smlouvy. Odstoupení od smlouvy se však nedotýká nároku na náhradu škody vzniklé porušením smlouvy, ani smluvních ustanovení týkajících se volby práva nebo volby tohoto zákona podle §262 obch. zák., řešení sporů mezi smluvními stranami a jiných ustanovení, která podle projevené vůle stran nebo vzhledem ke své povaze mají trvat i po ukončení smlouvy (§351 odst. 1 obch. zák.). Strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle §502 obch. zák. Vrací-li plnění strana, která odstoupila od smlouvy, má nárok na úhradu nákladů s tím spojených (§351 odst. 2 obch. zák.).
Ustanovení §351 obch. zák. má povahu dispozitivní normy. Leasingové smlouvy, resp. obchodní podmínky, na něž leasingové smlouvy odkazují, obvykle obsahují úpravu nároků stran při odstoupení od smlouvy. Tuto úpravu je třeba považovat za smluvní konkretizaci nároků podle §351 odst. 2 obch. zák. Tak je tomu i daném případě.
Žalobkyně se žalobou domáhá zaplacení částky 343 629 Kč, jež sestává z neuhrazených leasingových splátek, dlužného penále, vícenákladů spojených s prodejem automobilu, z dlužného pojistného, ztráty z prodeje předmětu leasingu, přičemž od těchto vyčíslených nároků odečetla žalobkyně nároky žalovaného spočívající v nezaúčtovaných zálohách na nájemném a jednorázové splátky a zůstatku časového rozlišení leasingových splátek.
Je však třeba konstatovat, že s výjimkou práva na zaplacení neuhrazených leasingových splátek, splatných do dne odstoupení od smlouvy, jde o smluvně konkretizované nároky podle ustanovení §351 odst. 2 obch. zák. Jde tedy o právo, jež vzniká odstoupením od smlouvy. Běh promlčecí doby se proto řídí ustanovením §394 odst. 1 obch. zák., tedy ode dne, kdy žalobkyně od leasingové smlouvy odstoupila.
Pokud se týká práva na zaplacení leasingových splátek splatných do dne odstoupení od smlouvy, z ustanovení článku 4.4. VSP vyplývá, že strany projevily ve smyslu ustanovení §351 odst. 1 obch. zák. vůli, aby v tomto rozsahu ustanovení leasingové smlouvy, resp. VSP, trvalo i po ukončení smlouvy. Běh promlčecí doby práva na zaplacení těchto leasingových splátek se řídí ustanovením §392 odst. 1 a 2 obch. zák. Promlčecí doba tedy počíná běžet od splatnosti jednotlivých splátek. Jelikož jde o splátky splatné do dne ukončení smlouvy, počala promlčecí doba běžet nejpozději ode dne, kdy žalobkyně od leasingové smlouvy odstoupila.
Z hlediska běhu promlčecí doby tzv. konečné (finanční) vyrovnání význam nemá.
Ze shora uvedeného vyplývá, že závěr odvolacího soudu, stejně jako soudu prvního stupně, že promlčecí doba práva na zaplacení žalobou uplatněné částky počala běžet ode splatnosti dlužné částky podle konečného vyrovnání z leasingové smlouvy, není v souladu s hmotným právem.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud nesprávně posoudil přiměřenost úroků z prodlení ve výši 0,15% za každý den prodlení z dlužné částky, dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud nerozhodl v rozporu s hmotným právem a ani v rozporu s ustálenou judikaturou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.2.2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.2.2009, sp. zn. 23 Cdo 4784/2008 a v něm poukazovanou ustálenou judikaturu, oba publikované na www.nsoud.cz ). Odvolací soud se správně zabýval přiměřeností sjednané výše pokuty s přihlédnutím k okolnostech konkrétního případu, k významu a hodnotě zajišťované povinnosti.
Pokud odvolací soud uvedl, že navýšení úroků z prodlení na uváděnou výši si způsobil žalovaný sám tím, že neplnil své povinnosti dobrovolně včas, a není možno dovodit, že by závěr odvolacího soudu byl v rozporu s ustálenou judikaturou, podle níž nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou „denní sazbu“ smluvní pokuty (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.6.2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS/C.H.BECK, seš. 3/2004, pod označením RNS C 2801/2004). Na uvedený právní závěr nemá vliv námitka dovolatele, že navrhl koncentraci řízení.
Namítá-li dovolatel, že soudy přiznaly žalobkyni i úroky z prodlení z částky 79 876 Kč, které žalobkyně v žalobě označila za dlužné penále, resp. jako součet jednotlivých úroků z prodlení ve smyslu 2.5.3. VSP, je třeba přisvědčit dovolateli, že smluvní ujednání o placení úroků z prodlení ze smluvených úroků je nutno považovat ze neplatné podle ustanovení §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) pro rozpor se zákonem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.8.2006, sp. zn. 29 Odo 689/2006). Pokud tedy byly v daném případě přiznány úroky z úroků z prodlení, je třeba takový právní závěr považovat za nesprávný, který není v souladu s hmotným právem a ani ustálenou judikaturou. Námitka dovolatele, týkající se dvojího úročení příslušenství pohledávek je oprávněná.
Dovolací soud se dále zabýval námitkou dovolatele, že dopis ze dne 31.10.2002 obsahuje pouze výčet jednotlivých vzájemných nároků, ale neobsahuje žádný úkon směřující k zápočtu, jak v něm uvedené úkony hodnotil odvolací soud. K uvedené námitce je třeba uvést, že konečné vyrovnání není započtením pohledávek ve smyslu §580 obč. zák. a §358 a násl. obch. zák., neboť k uvedenému úkonu – konečnému vyúčtování po odstoupení od leasingové smlouvy se nevyžaduje podle smluvních ujednání žádný úkon směřující k započtení. Konečné vyrovnání je pouze sjednaný způsob výpočtu pohledávky - dlužné částky, a to podle pravidel stanovených ve VSP pro případ předčasného ukončení leasingu. Námitka dovolatele ohledně započtení je tedy v tomto směru irelevantní.
Žalovaný zároveň poukazuje na to, že skutkové zjištění o doručení konečného vyrovnání ze dne 31.10.2002 žalovanému, vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Poukazuje na to, že popřel, že by mu uvedený dopis byl doručen, ale odvolací soud bez dalšího poučení konstatoval, že uvedené vyrovnání bylo žalovanému doručeno, což dovodil tím, že zásilka byla podle doručenky podána žalobkyní na poště dne 8.11.2002 a byla žalovanému doručena dne 11.11.2002.
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, se ale nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení významné jsou jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř.
Dovolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nenastala situace, jež by naplňovala předpoklady tohoto dovolacího důvodu. Rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které má v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Je třeba v tomto směru odkázat na stranu 7. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, z něhož vyplývá, že konečné vyrovnání ze dne 31.10.2002 bylo podle údajů na doručence podáno žalobkyní na poště dne 8.11.2002 a zásilka byla doručena žalovanému dne 11.11.2002, když navíc v uvedené době nebyla doručována žalovanému žalobkyní jiná zásilka, resp. účastníci takovou skutečnost netvrdili.
Dovolací soud tedy v uvedeném skutkovém zjištění o doručení konečného vyrovnání ze dne 31.10.2002 žalovanému dne 11.11.2002 nespatřil žádný logický rozpor při hodnocení důkazů odvolacím soudem a výsledek hodnocení důkazů odpovídá tomu, co bylo zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolací důvod uplatněný ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. není v posuzované věci opodstatněný.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady řízení uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. se z obsahu spisu nepodávají a dovolatel ani tyto vady nenamítá.
Uvádí-li dovolatel, že řízení je postiženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že nebyl řádně poučen, aby k tvrzení, že mu zásilka ze dne 31.10.2002 nebyla doručena, navrhl důkaz, je tato jeho námitka nedůvodná. Zástupce žalovaného na jednání dne 22.6.2007, při němž byl proveden mimo jiné i důkaz konečným vyrovnáním ze dne 31.10.2002, byl vyzván, aby se seznámil s důkazy, které byly založeny do spisu, a vyjádřil se, zda je činí nespornými či je zpochybňuje. Této výzvy žalovaný ke zpochybnění doručení listiny ze dne 31.10.2002 ale nevyužil.
Dovolací soud nepovažuje za oprávněnou ani námitku dovolatele, že nebyl v žalobě řádně označen.
Podle §79 odst. 1 o. s. ř. návrh musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným (§90 o. s. ř.), se nazývá žalobou.
Skutečnost, že žalovaný byl označen identifikačním číslem, které se vztahovalo k jeho dřívějšímu ukončenému podnikání, ještě neznamená, že by žalovaný, jako účastník řízení, nebyl označen nezaměnitelně ve smyslu §79 odst. 1 o. s. ř., jestliže z označení žalovaného jednoznačně vyplývá, že se jedná konkrétně o osobu žalovaného.
Pokud žalovaný v rámci uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. uplatňuje námitky ohledně výše výpočtu konečného vyrovnání, dovolací soud se touto námitkou s ohledem na nesprávné právní posouzení nároku uplatněného žalobkyní dále nezabýval.
Nebylo-li možno dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v části, týkající se přisouzení částky 319 743,10 Kč s příslušenstvím, správné, Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo o této částce rozhodnuto, včetně závislých výroků a náhradě nákladů řízení, bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) zrušil; jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v uvedeném rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1, věta první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. října 2010
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu