ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.391.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 391/2021-265
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Qnet CZ s.r.o. , Špitálka 461/21a, Trnitá, 602 00 Brno, IČO 25518097, proti žalovanému LOUDA Alform, výrobní družstvo , se sídlem Třídvorská 697, 280 02 Kolín V, IČO 42756111, zastoupenému JUDr. Andreou Jamborovou, advokátkou se sídlem Politických vězňů 44, 280 02 Kolín, o zaplacení 181 177,73 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu na zaplacení 1 407 578 Kč vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 15 C 211/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2020, č. j. 21 Co 130/2019-233, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 6. 2018, č. j. 15 C 211/2015-166, výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 91 734,73 Kč se zákonným úrokem z prodlení specifikovaném v tomto výroku, výrokem II. zamítl žalobu co do částky ve výši 90 043 Kč s příslušenstvím, výrokem III. uložil žalobkyni zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Kolíně doplatek na soudním poplatku ve výši 540 Kč, výrokem IV. žalobkyni uložil povinnost zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Kolíně na nákladech státu částku ve výši 10 175 Kč, výrokem V. uložil žalovanému povinnost zaplatit ČR – Okresnímu soudu v Kolíně na nákladech státu částku ve výši
10 175 Kč, výrokem VI. zamítl vzájemný návrh, kterým se žalovaný domáhal po žalobkyni zaplacení částky ve výši 1 407 578 Kč a výrokem VII. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 121 292,60 Kč.
Okresní soud v Kolíně v doplňujícím usnesení ze dne 11. 4. 2019, č. j. 15 C 211/2015-203, odmítl vzájemný návrh žalovaného ze dne 26. 5. 2016 v části požadovaného obvyklého úroku z prodlení od 30. 5. 2016 do zaplacení.
O odvolání žalovaného podaného do výroku I., V., VI. a VII. rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 5. 2020, č. j. 21 Co 130/2019-233, tak, že výrokem I. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., V., VI. a VII. a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, v němž navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu a i soudu prvního stupně v rozsahu, v němž byl napaden odvoláním žalovaného, zrušil a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel se domnívá, že soud nesprávně posoudil příčinnou souvislost mezi jednáním žalobkyně a pozdním udělením licencí k výrobě elektřiny, což mělo dopad do majetkové sféry žalovaného, včetně nezískání tzv. zeleného bonusu způsobeného pozdním udělením licence. Případné smluvní závazky žalobkyně plynoucí ze smluv o dílo uzavřených mezi účastníky dne 30. 4. 2013 nejsou podle dovolatele relevantní, protože žalobkyně v daném případě neodpovídá za škodu z titulu porušení smluvních závazků, ale z titulu své povinnosti nezasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných osob a nevykonávat svá práva v rozporu s dobrými mravy. Soudy podle dovolatele nesprávně posoudily otázku odpovědnosti žalobkyně za škodu. Rovněž namítá nedostatečnost odůvodnění výroku o vzájemném návrhu žalovaného a nesprávnost procesního postupu vydáním dodatečného usnesení soudem prvního stupně o vzájemném návrhu žalovaného po vynesení rozsudku soudem prvního stupně, kdy ani odvolací soud tuto nesprávnost procesního postupu neodstranil.
Nejvyšší soud, jako soud dovolací podle §10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“), po zjištění, že dovolání žalovaného bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem - účastníkem řízení, který je řádně zastoupen advokátkou (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval přípustnost podaného dovolání.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalovaného trpí vadami, které nebyly ani ve lhůtě podle §241b odst. 3 o. s. ř. odstraněny, a proto nelze v dovolacím řízení pokračovat. Žalovaný nijak konkrétně nevymezil, v jakém předpokladu přípustnosti dovolání, uvedeném v §237 o. s. ř., spatřuje přípustnost dovolání. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 4/2014, dospěl k závěru, že pokud může být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje ani pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části) – shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 29 NSCR 114/2013, či usnesení ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 29 NSCR 104/2015 (dostupných na www.nsoud.cz ). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Žalovaný v dovolání pouze projevil nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem a předestírá své vlastní právní posouzení, které považuje za správné. Je však nutno konstatovat, že skutečnost, že dovolatel má jiný názor na právní závěr odvolacího soudu, nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4700/2017 nebo 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1913/2018 - dostupných na www.nsoud.cz ). Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, musí být z obsahu dovolání patrno, jakého předpokladu přípustnosti dovolání se dovolatel dovolává, v čem spatřuje dovolatel přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., tedy jestli napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) která má být dovolacím soudem (jako dříve vyřešená právní otázka) posouzena jinak. Žádnou z uvedených přípustností dovolání však dovolatel nevymezil, tudíž nedostál požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Žalovaný nevymezil ani žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by měla být předmětem řešení věci dovolacím soudem. Nejvyšší soud se přitom opakovaně vyjádřil k nutnosti vymezení relevantní právní otázky, jakožto obsahové náležitosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1853/2013 nebo ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1683/2018 – veřejnosti dostupné na www.nsoud.cz ), když judikoval, že pokud dovolatel v dovolání neuvede otázku, která je podstatná pro rozhodnutí soudu v posuzované věci, je dovolání nepřípustné.
Námitky dovolatele k procesním nedostatkům řízení u obou soudů a nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí odvolacím soudem jsou námitkami směřujícími do konkrétních vad řízení (nezahrnující otázku procesního práva, kterou by řešil odvolací soud) a takové námitky neodpovídají kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem). Přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014 nebo ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017 - veřejnosti dostupných na www.nsoud.cz ).
Nelze-li tedy pro nedostatek vymezení předpokladu přípustnosti dovolání v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud dovolání žalovaného odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 2. 2021
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu