ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.3964.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 3964/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Jana Huška v právní věci žalobkyně DROGERIE MARTINA, s. r. o., se sídlem Revoluční 462/6, 290 01 Poděbrady, IČO 26707870, zastoupené Mgr. Bc. Tomášem Kasalem, advokátem se sídlem Legerova 148, 280 02 Kolín III, proti žalovaným 1) p. k. Solvent, s. r. o., se sídlem K Žižkovu 9/640, 190 00 Praha 9, IČO 25069497, zastoupené Mgr. et Mgr. Janem Rabasem, advokátem se sídlem Vinohradská 343/6, 120 00 Praha 2 – Vinohrady, a 2) HOFA GUARD, s. r. o., se sídlem U strže 472/6, 140 00 Praha 4, IČO 26424631, zastoupené Mgr. Karlem Fischerem, advokátem se sídlem Kaprova 42/14, 110 00 Praha 1, o ochranu proti nekalé soutěži, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 23/2008, k dovolání první žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2011, č. j. 3 Cmo 43/2011-351, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. První žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Bc. Tomáše Kasala, advokáta žalobkyně se sídlem Legerova 148, 280 02 Kolín III
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala ochrany před jednáním nekalé soutěže. Požadovala, aby jí první žalovaná zaplatila částku 65.857,- Kč s úroky z prodlení ve výši 10,5 % od 7.3.2008 do 30.6.2008 a dále s ročním úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operaci ČNB hlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k 1. dni příslušného kalendářního pololetí, dále aby první žalovaná zaplatila žalobkyni částku 200.000,- Kč, aby první žalovaná zaplatila žalobkyni úhradu částky 7.546,- Kč s příslušenstvím, aby první žalovaná uhradila žalobkyni částku 1.800.000,- Kč a úroky z prodlení z částky 2.000.000,- Kč, dále aby druhá žalovaná (společně a nerozdílně s první žalovanou) uhradila žalobkyni částku 73.403,- Kč s příslušenstvím.
Podle žalobního tvrzení tím, že první žalovaná od 14. 12. 2007 začala blokovat vstup do prodejny žalobkyně v Praze a obou prodejen ve Vysokém Mýtě, že šířila ve dnech 14. až 19. 12. 2007 před prodejnami žalobkyně nepravdivé informace, které byly způsobilé vyvolat u všech obavu, že žalobkyně není seriózním podnikatelem, že žalobkyně neplní své závazky a dopouští se trestné činnosti, dále že se první žalovaná začala obracet na vlastníky nebytových prostor, v nichž žalobkyně provozuje prodejnu drogistického zboží, a nabízela jim převzetí nájemního vztahu, že první žalovaná rozeslala svým obchodním zástupcům dopis nazvaný „Vyjádření k situaci nad drogerií MARTINA“ a vyzvala je, aby dopis rozeslali všem zákazníkům i dodavatelům, jednala první žalovaná nekalosoutěžně a způsobila žalobkyni majetkovou i nehmotnou újmu spočívající v poškození její dobré pověsti. Podle žalobního tvrzení ke vzniku škody došlo společným jednáním první a druhé žalované; druhá žalovaná se svým jednáním zapojila do nekalosoutěžního jednání první žalované a tím se dopustila nekalé soutěže podle §44 obchodního zákoníku. Druhá žalovaná též podle žalobního tvrzení odpovídá za škodu podle §415 občanského zákoníku a §420 odst. 1 občanského zákoníku (v příčinné souvislosti s porušením této povinnosti žalobkyni vznikla škoda).
Nároky uvedené v žalobě žalobkyně tvrdila proti oběma žalovaným jako nároky z titulu ochrany proti jednání nekalé soutěže podle §53 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. října 2010, č. j. 2 Cm 23/2008-244, ve znění opravného usnesení ze dne 25. listopadu 2010, č. j. 2 Cmo 23/2008-275, rozhodl tak že
- první žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 65.857,- Kč s úroky z prodlení ve výši 10,5 % od 7.3.2008 do 30.6.2008 a dále s ročním úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operaci ČNB hlášené ve Věstníku ČNB a platné vždy k 1. dni příslušného kalendářního pololetí, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok),
- první žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 200.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (II. výrok),
- žalobu na úhradu částky 7.546,- Kč s příslušenstvím ve vztahu k první žalované zamítl (III. výrok),
žalobu na úhradu částky 1.800.000,- Kč a úroků z prodlení z částky 2.000.000,- Kč ve vztahu k první žalované zamítl (IV. výrok),
- žalobu na úhradu částky 73.403,- Kč vůči druhé žalované, kdy povinnost této žalované je solidární ve vztahu k první žalované, zamítl (V. výrok),
- rozhodl o náhradě nákladů ve vztahu žalobce a první žalované (VI. výrok),
- rozhodl o náhradě nákladů ve vztahu žalobce a druhé žalované (VII. výrok).
Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. prosince 2010 č. j. 2 Cm 23/2008-281 rozhodl tak, že ve výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. října 2010, č. j. 2 Cm 23/2008-244, se doplňují výroky VIII a IX, které zní:
- žalobkyně je povinna uhradit státu náklady ve výši 1.089,50 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet ČR – Městský soud v Praze (výrok VIII.),
- první žalovaná je povinna uhradit státu náklady ve výši 1.089,50 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet ČR – Městský soud v Praze (výrok IX.).
K odvolání žalobkyně i obou žalovaných Vrchní soud v Praze (dále jen odvolací soud) rozsudkem ze dne 7. června 2011, č. j. 3 Cmo 43/2011-351, rozhodl tak, že
- řízení o odvolání žalobkyně do výroků III. až V. a druhé žalované do výroku VII. rozsudku soudu prvního stupně ve znění opravného a doplňujícího ustanovení zastavil (výrok I.),
- rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného a doplňujícího ustanovení ve výroku VII. o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.),
- rozsudek soudu prvního stupně ve znění opravného a doplňujícího ustanovení ve výroku I. a II. potvrdil, ve výroku VI. změnil tak, že první žalovaná je povinna zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku žalobkyni na náhradu nákladů řízení k rukám advokáta Mgr. Bc. Tomáše Kasala 64.784,- Kč, ve výrocích VIII. a IX. rozsudek změnil tak, že první žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Městského soudu v Praze k náhradě nákladů státu 2.179,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.),
- rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).
Vyšel ze zjištění, že první žalovaná ve dnech 14. – 19. 12. 2007, jednak prostřednictvím příslušníků bezpečnostní agentury, postávajících u tří prodejen žalobkyně (rozdávanými letáky, transparenty), šířila svá sdělení ve směru k zákazníkům žalobkyně, jednak dalšími sděleními pak oslovovala partnery žalobkyně – jejího dodavatele a pronajímatele jí užívaných nebytových prostor, vše v tom smyslu, že žalobkyně není pro neplnění finančních závazků spolehlivým partnerem, prodejem zboží se dopouští trestného činu, na němž se zákazníci mohou spolupodílet, obchodní partneři pak mohou mít problémy se zajištěním plnění od žalobkyně.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že mezi oběma uvedenými účastníky řízení je dán vztah hospodářské soutěže, neboť jak žalobkyně, tak první žalovaná, jsou podnikateli, kteří se svou nabídkou výrobků setkávají na shodném trhu. V jednání první žalované byl soutěžní záměr, neboť jednala zcela jednoznačně se záměrem dosáhnout ukončení podnikání žalobkyně, resp. dosáhnout zásadního omezení jejích možností v podnikání, jak o tom svědčí její sdělení k dodavatelům žalobkyně a pronajímatelům prostor k provozu prodejen, tj. dosáhnout snížení pozice žalobkyně v hospodářské soutěži. Případný „úspěch“ první žalované v celé akci po 14. 12. 2007 by naopak podstatně posílil pozici první žalované jak ve vztahu k partnerům franšízy, tak na předmětném trhu vůbec. Rozlišení mezi jednáním běžným a v hospodářské soutěži přípustným oproti jednání nekalosoutěžnímu spočívá právě v posouzení splnění podmínky rozporu s dobrými mravy soutěže. Odvolací soud dospěl k závěru, že v jednání první žalované je dán rozpor s dobrými mravy soutěže. V rozporu s dobrými mravy soutěže je zásadně jednání soutěžitele, jenž hodnotí veřejně, tj. i ve vztahu k potencionálním zákazníkům a obchodním partnerům, soutěžní výkony soutěžitele druhého. Veřejné hodnocení plnění finančních závazků žalobkyní, její serióznosti ohledně plnění smluv s partnery, tvrzení o tom, že se dopouští trestného činu, je jednáním snižujícím dobrou pověst žalobkyně jako smluvního partnera, její dobré jméno (což vše lze zahrnout pod pojem goodwillu). Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že není až tak podstatné, zda v rozhodnou dobu žalobkyně byla v prodlení se splněním finančních závazků ve vztahu k první žalované. Jednání první žalované vedle naplnění generální klauzule nekalé soutěže (neboť bylo i způsobilé přivodit a také přivodilo žalobkyni újmu ve snížení hodnoty jejího dobrého jména) naplnilo i skutkovou podstatu zlehčování podle §50 odst. 1 obch. zák. (co do tvrzení o trestném činu, neboť o tom by musel rozhodnout soud) a podle §50 odst. 2 obch. zák. (ohledně případných finančních závazků). Odvolací soud dále odmítl námitku první žalované o oprávněné obraně, neboť povaha a intenzita jejího jednání zcela vybočuje z rámce zákonem (§50 odst. 2 obch. zák.) připuštěné oprávněné obrany, neodpovídá a nijak nenavazuje na tvrzené nedodržení smluvních povinností žalobkyní. Odvolací soud dovodil, že ze strany žalobkyně nebylo žádné zlehčování první žalované, na něž by musela reagovat uvedením a šířením pravdivých údajů dle §50 odst. 2 obch. zák. Odvolací soud uzavřel, že první žalovaná jednala v nekalé soutěži a žalobkyně právem uplatnila své nároky na náhradu vzniklé újmy podle §53 obch. zák.
Odvolací soud potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla první žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni k náhradě majetkové újmy celkem 65.857,- Kč s úroky z prodlení, jež odpovídají zákonné výši (§369 odst. 1 obch. zák.). Podmínky odpovědnosti první žalované za způsobenou škodu žalobkyni (spočívající v nákladech za ostrahu prodejen žalobkyně a ve snížení zisku, jehož by jinak dosáhla, pokud by k závadnému jednání nedošlo) podle §373 a násl. obch. zák. byly v řízení prokázány a odvolací soud v tomto směru plně odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku. Popsané jednání první žalované považuje odvolací soud za natolik závažný zásah do práv žalobkyně, že se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně i v tom, že je zde právo žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy, vzniklé v důsledku jednání první žalované ve formě poskytnutí finančního zadostiučinění – zaplacením částky 200.000,- Kč. Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že přiměřené zadostiučinění ve smyslu §53 obch. zák. je nárokem satisfakčním, který slouží k reparaci nemateriální újmy a má proto v podstatě objektivní charakter. Materiální a subjektivní hlediska mají při poskytování zadostiučinění pouze podružný, popřípadě zanedbatelný význam. I když účelem zadostiučinění je vyrovnání nemajetkové újmy, nelze odhlédnout i od toho, že přiměřené zadostiučinění v penězích nejčastěji přichází v úvahu v případě, kdy zásah do nemateriální sféry dotčeného soutěžitele může způsobit ztráty také v jeho majetkové sféře a nelze předpokládat, že nepeněžitá satisfakce (např. omluva) tuto ztrátu vyrovná. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil i ve výroku II. Navíc odvolací soud k samotné povaze a intenzitě závadného jednání první žalované, které samo o sobě plně odůvodňuje přiznání žalobkyní uplatněných nároků, uvedl, že je zcela zásadním porušením zásad hospodářské soutěže a dobrých mravů v obecné rovině jednání, jímž je přenesen spor účastníků na veřejnost tak, že jeden soutěžitel oslovuje zákazníky druhého soutěžitele a vyhrožuje jim možným trestním postihem, pokud zakoupí zboží druhého soutěžitele (označuje takové jednání za projev tzv. zdivočení soutěžních mravů s odkazem na publikaci prof. H.). Odvolací soud uzavřel, že popsané jednání první žalované, jež svůj spor s žalobkyní nepřípustně „vnutila“ jejím zákazníkům a jejich jednání ovlivňovala pod pohrůžkou případného trestního postihu, je jednáním příčícím se elementárním pravidlům fungování hospodářské soutěže v demokratické společnosti.
Rozsudek odvolacího soudu napadla první žalovaná (dále jen dovolatelka) v zákonné lhůtě dovoláním, z jehož obsahu vyplývá, že jej napadá v rozsahu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku I. o uložení povinnosti první žalované zaplatit žalobkyni částku 65.857,- Kč a ve výroku II. o uložení povinnosti zaplatit žalobkyni částku 200.000,- Kč, považuje je za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se podle ní jedná o rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Důvodnost svého dovolání opírá dovolatelka o ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou řízení, a o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z dovolání vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí s níže uvedenými závěry odvolacího soudu, resp. obou soudů:
V dovolání v odd. II. „Vada řízení“ (na str. 3 – 4): Odvolací soud se nevypořádal s námitkou litispendence, vznesenou první žalovanou - odvolatelkou dne 5. 6. 2011 (ani soud prvního stupně se nevypořádal s touž námitkou, vznesenou podáním první žalované dne 30. 7. 2010). Pokud žalobkyně uplatnila svůj nárok z popisovaného jednání u Městského soudu v Praze ve věci 2 Cm 23/2008 (jako DROGERIE MARTINA s. r. o.) a domáhala se zadostiučinění 2.000.000,- Kč a současně uplatnila svůj nárok u stejného soudu ve věci 15 Cm 34/2008 (jako V. B.) a domáhala se zadostiučinění 5.000.000,- Kč, podle mínění dovolatelky uplatnila svůj nárok ze stejného skutkového základu opakovaně a je tedy dána překážka litispendence. Pokud k této námitce soudy nepřihlédly, zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
2) V dovolání v odd. III. „Nesprávné posouzení věci“ (na str. 4 – 11): Za nesprávné posouzení věci dovolatelka považuje, že soud (odvolací i prvního stupně) učinil závěr o poškození dobré pověsti právnické osoby, aniž by však nejdříve zkoumal existenci této dobré pověsti a její úroveň. Podle dovolatelky v době vytýkaného jednání neměla žalobkyně dobrou pověst, ani jeden ze soudů existenci samu a úroveň dobré pověsti žalobkyně nezkoumal. Podle dovolatelky s ohledem na neexistenci zjištění existence a úrovně dobré pověsti žalobkyně ovšem nemohly být a nebyly zjištěny všechny okolnosti případu a posouzení co do přiměřenosti částky 200.000,- Kč je tak přinejmenším neúplné a tudíž rovněž právně nesprávné. Dovolatelka v této souvislosti namítá, že žádnému zákazníkovi nikdy nijak nevyhrožovala žádnou sankcí a již vůbec ne trestní, a v tomto směru tedy zákazníky do sporu se žalobkyní nevtáhla. Dále uvádí, že kategoricky odmítá závěry, jež v tomto směru odvolací soud zastal, a má za to, že jelikož právní hodnocení závisí na těchto naprosto nesprávných skutkových zjištěních, nemohou napadaná rozhodnutí obstát. Dále dovolatelka tvrdí, že soud prvního stupně zcela opominul existenci tzv. generální klauzule nekalé soutěže (§44 odst. obch. zák.) a pominul zkoumat její naplnění, přičemž odvolací soud toto zjevné opominutí supluje (napravuje), čímž otevírá otázku přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolatelka nesouhlasí s hodnocením odvolacího soudu o naplnění generální klauzule nekalé soutěže a naplnění skutkové podstaty zlehčování podle §50 odst. 1 a 2 obch. zák. Dovolatelka dále tvrdí, že svým jednáním nesledovala soutěžní záměr, tedy že její jednání nebylo soutěžně motivováno, nesledovala záměr dosáhnout úspěchu v soutěži na úkor jiného soutěžitele (žalobkyně), ale sledovala pouze záměr dosáhnout vydání zboží, tedy záměr získat zpět svůj majetek, proto se nemůže jednat o jednání v hospodářské soutěži a o nekalou soutěž. K tomu dovolatelka uvádí, že žalobkyně (V. B.) – ať již s ohledem na sjednanou výhradu vlastnictví a/nebo s ohledem na odstoupení od všech smluv – nebyla oprávněna nakládat se zbožím první žalované v hodnotě 6.350.401,10 Kč, přes to však zboží nerušeně rozprodávala ve svých maloobchodních prodejnách. O motivaci první žalované, že nesledovala soutěžní cíle, svědčí podle jejího názoru právě to, že první žalovaná veškerého vytýkaného jednání zanechala, jakmile obdržela zprávu, že jí byla žalobkyní uhrazena částka odpovídající kupní ceně jí dodaného zboží (dne 19. 12. 2007 se první žalovaná dozvěděla, že žalobkyně dne 18. 12. 2007 složila na její účet poslední platbu). K tomu dovolatelka dodává na okraj (ačkoliv v dané věci proti rozhodnutí o náhradě škody není dovolání přípustné), že výše náhrady škody v případě ušlého zisku v žádném případě není určena ani s jistotou, ani s pravděpodobností hraničící s jistotou (závěr soudu nelze nijak přezkoumat).
3) Dovolatelka shrnuje (v odd. IV. svého dovolání na str. 11 - 13), že řízení trpí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť je zde dána překážka litispendence, dále že napadané rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (otázky z oddílu III. svého dovolání pro úplnost ještě i zde shrnuje a závěrem uvádí, že pokud se žalobkyně – paní V. B. – zachovala „po svém“, když ignorovala vlastnická práva první žalované, proč to má být první žalovaná, kdo bude postižen, když se následně zachovala podobně jako před ní paní V. B. – „po svém“).
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek odvolacího soudu a rovněž tak rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc těmto soudům k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání první žalované uvedla, že rozhodnutí soudů jsou věcně správná a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, neboť rozhodnutí odvolacího soudu neřeší žádnou právní otázku zásaního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst 2 písm. a §241a odst. 3 o.s. ř se nepřihlíží §237 odst. 3 o. s. ř.).
Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení - vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní jen otázky (z těch, na kterých napadené rozhodnutí spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání zpochybnil.
Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Přípustnost dovolání pak není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až kladným závěrem dovolacího soudu, že tomu tak vskutku je.
Dovolací soud posoudil dovolatelkou tvrzené zásadní právní otázky, které uvedla dovolatelka ve svém dovolání, a dospěl k závěru, že soudy dospěly v souladu s hmotným právem §44 odst. 1 a §50 obch. zák. k závěru, že v předmětné věci se jedná o porušení práv žalobkyně nekalosoutěžním jednáním první žalované. Soudy vyšly ze zjištění, že žalobkyně i první žalovaná jsou soutěžiteli na trhu prodeje drogistického zboží, přičemž žalobkyně provozovala prodejny s drogistickým zbožím a první žalovaná uzavřela franšízingové smlouvy a franšízingu příbuzné smlouvy s maloobchodními prodejnami, které tvoří síť s označením TETA DROGERIE. První žalovaná se v prosinci r. 2007 dopustila nekalosoutěžního jednání, a to zlehčování, kdy o žalobkyni rozšiřovala údaje, že prodejem zboží v prodejnách se může dopustit spáchání trestního činu zpronevěry; tyto údaje byly poskytovány zákazníkům prodejen žalobkyně. Letáky s výše uvedeným textem byly rozdávány před třemi prodejnami žalobkyně, prodejnou v Praze 10 a dvěma prodejnami ve Vysokém Mýtě. První žalovaná se obrátila na vlastníka nebytové prostory, v níž žalobkyně provozovala na základě nájemní smlouvy prodejnu drogistického zboží, a to ve Vysokém Mýtě v Litomyšlské ulici s tím, že uvedla, že žalobkyně má velký objem dosud neuhrazených pohledávek, první žalovaná byla nucena odstoupit od všech smluv a nabízí převzetí nájemního vztahu v nebytovém prostoru po Drogerii MARTINA s. r. o. První žalovaná též zaslala dodavatelům žalobkyně listinu, obsahující informace, že Drogerie MARTINA dlouhodobě neplnila finanční závazky a dluhy narůstaly. V řízení bylo prokázáno, emailovou korespondencí ze dne 19. 12. 2007, obsahující seznam adresátů, že první žalovaná zaslala pracovníkům prodejen listinu, obsahující informace, že paní B. poškodila první žalovanou i TETU, že první žalovaná bude požadovat omluvu a úhradu škody a že paní B.odmítá vrátit zboží a lže, že nic nedluží.
Jak vyplývá z podaného dovolání, dovolatelka zpochybňuje právní posouzení věci soudem prvního stupně i odvolacím soudem. Své dovolací námitky založila dovolatelka na přesvědčení, že její úspěch ve věci závisí na správném hodnocení jednání první žalované soudem, tj. že za situace, kdy jednání první žalované bylo jen oprávněnou obranou k neplnění povinnosti žalobkyně uhradit finanční závazky a vrátit neprodané zboží, bylo nutno uzavřít, že se první žalovaná nedopouští jednání nekalé soutěže.
Pokud jde o protiprávnost jednání první žalované, dovolací soud, jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody, má za to, že soud prvního stupně ani odvolací soud nepochybily ve svých rozhodnutích, že v daném případě první žalovaná jednala nekalosoutěžně a svým jednáním zasáhla do práv žalobkyně. Dovolací soud považuje závěry odvolacího soudu v otázce prokázání nekalosoutěžního jednání první žalované za správné. Nekalou soutěží je každé jednání, které objektivně naplňuje všechny podmínky obecné skutkové podstaty nekalé soutěže (generální klauzule), příp. také další podmínky speciální skutkové podstaty nekalé soutěže (vyjmenované příkladmo v obchodním zákoníku), které musí být splněny současně s podmínkami generální klauzule.
K první námitce dovolatelky, že odvolací soud se nevypořádal s námitkou litispendence, (vznesenou první žalovanou - odvolatelkou dne 5. 6. 2011), dovolací soud uvádí, že dovolatelka účelově zaměňuje účastníky řízení, tj. fyzickou osobu paní V. B. (která není účastnicí tohoto soudního řízení) a právnickou osobu DROGERIE MARTINA s. r. o. (žalobkyni v tomto řízení). Pokud v dovolání na str. 4 sama dovolatelka uvádí, že její jednání směřovalo nikoliv vůči společnosti DROGERIE MARTINA s. r. o., ani vůči firmě DROGERIE MARTINA s. r. o., ale vůči značce či označení DROGERIE MARTINA, pak v daném případě vlastně tímto potvrzuje správný závěr odvolacího soudu, že toto směrované a cílené jednání není jednáním v oprávněné obraně, jak argumentuje první žalovaná, ale objektivním deliktem – nekalým soutěžním jednáním, v němž vůbec nezáleží na vůli soutěžitele (zde první žalované), ale na dopadech takového jednání. Dovolací soud nesouhlasí s tvrzením dovolatelky, že se žalobkyně dovolává fakticky jednoho nároku (nároku z jednoho skutkového základu) ve dvou řízeních, neboť v daném případě je žalobkyní obchodní společnost DROGERIE MARTINA s. r. o., nikoliv V. B..
K druhé námitce dovolatelky, že soudy nesprávně právně posoudily věc, pokud učinily závěr, že první žalovaná svým jednáním poškodila dobrou pověst žalobkyně. Podle dovolatelky s ohledem na nezjištění existence a úrovně dobré pověsti žalobkyně nemohly být a nebyly zjištěny všechny okolnosti případu, takže posouzení co do přiměřenosti částky 200.000,- Kč je podle dovolatelky přinejmenším neúplné a právně nesprávné. Sama dovolatelka uvádí ve svém dovolání na str. 5 v této souvislosti, že nárok na přiměřené zadostiučinění je nárokem, který podléhá volné úvaze soudu a že soud rozhoduje podle určitých kritérií. Přesto vytýká soudu prvního stupně, že nepostupoval správně při rozhodování o nároku na přiměřené zadostiučinění, neboť měl požadovat na žalobkyni tvrzení, proč je na místě forma peněžité satisfakce a proč právě 2 mil. Kč. Dovolací soud se ztotožnil se závěry soudů ohledně přiměřenosti zadostiučinění, které jsou v souladu s již vydanou citovanou judikaturou. Jak vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. června 2005 sp. zn. 32 Odo 1318/2004, přiměřené zadostiučinění ve smyslu §53 obchodního zákoníku jako právní prostředek ochrany proti nekalé soutěži je nárokem satisfakčním, který slouží reparaci nemateriální újmy a má proto v podstatě objektivní charakter. Materiální a subjektivní hlediska mají při poskytování zadostiučinění pouze podružný, popřípadě zanedbatelný význam (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2002, č. j. 29 Odo 652/2001 – 161, uveřejněný v časopise Právo a podnikání, v čísle 2/2003, na str. 29). K tomu, aby soud mohl jednáním nekalé soutěže dotčenému účastníkovi přiznat právo na přiměřené zadostiučinění v penězích, musí být zde jako nepochybné zjištěno, že tento účastník utrpěl v souvislosti s jednáním nekalé soutěže nemajetkovou újmu, a to v takovém rozsahu nebo takového druhu, že nepostačuje její vyrovnání přiměřeným zadostiučiněním v nepeněžité formě. Teprve poté lze posuzovat, jaká částka, požadovaná k zaplacení jako zadostiučinění, je přiměřená k vyrovnání vzniklé nemateriální újmy (rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 12. 1998, sp. zn. 3 Cmo 257/97). Dovolací soud se ztotožnil se závěrem odvolacího soudul, že jednání první žalované je třeba považovat za natolik závažný zásah do práv žalobkyně, že je zde právo žalobkyně na náhradu vzniklé nemajetkové újmy formou poskytnutí finančního zadostiučinění – zaplacením částky 200.000,- Kč s tím, že má za to, že nejméně v tomto rozsahu je zde dána nemajetková újma žalobkyně, vzniklá v důsledku jednání první žalované.. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí (na str. 8 – 9) dostatečně zdůvodnil, že v daném případě byla prokázána výrazná intenzita závadného jednání, když u žalobkyně shledal nemajetkovou újmu, spočívající v zásahu do goodwillu žalobkyně, kdy rozšiřování údajů o žalobkyni vyvolalo jak v zákaznících (viz snížení tržby), tak i u dodavatelů zboží nejistotu, týkající se dalšího působení žalobkyně na trhu.
V posuzovaném případě byl navíc dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu rozsahu v části výroku, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., tak, že žaloba v rozsahu nároku na zaplacení částky 65.857,- Kčz titulu náhrady škody byla zamítnuta.
Jde-li o rozhodnutí odvolacího soudu jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, je přípustnost dovolání založena §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. I při splnění uvedeného předpokladu přípustnosti však není dovolání přípustné, bylo-li dovoláním dotčeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a v obchodních věcech 100 000 Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (§237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovoláním dotčeným výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo v obchodní věci rozhodováno o věci samé o peněžitém plnění ve výši 65.857,- Kč a v posuzovaném případě se jedná o obchodní věc, není dovolání v tomto rozsahu přípustné.
Dovolatelka přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit a že přezkumná činnost dovolacího soudu směřuje k posouzení právní kvalifikace věci včetně procesních aspektů bez toho, že by byl oprávněn zasahovat do skutkového stavu, zjištěného v nalézacím řízení soudy nižších stupňů. Případná neúplnost nebo nesprávnost skutkových zjištění a závěrů, k nimž odvolací soud dospěl a na nichž své rozhodnutí založil, není totiž žádným z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., nýbrž může být (při splnění dalších předpokladů) dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod však není relevantním dovolacím důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak tomu je v souzené věci.
Obecně vzato se může soud dopustit nesprávným postupem při provádění dokazování i tzv. jiné vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Výjimečně může být v dané souvislosti relevantní i tento dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., avšak jen v případě, že otázka, zda je či není takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu. Tak tomu však není v případě tvrzených vad dovolatelkou (přípustnosti důkazů). K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu, a podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. právní názory vyjádřené např. v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněném pod č. 130 v časopise Soudní judikatura, roč. 2006).
Lze tak uzavřít, že dovolání první žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud ČR je proto, aniž nařizoval jednání (ustanovení §243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) pro nepřípustnost usnesením o d m í t l (ustanovení §243b odst. 5, věta první, a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalované 1), jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni náklady, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5. ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012 – srov. čl. II vyhlášky č. 64/2012 Sb.), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč ‚§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů a z částky 2.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Nesplní-li první žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. října 2012
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu