ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.3997.2018.1
sp. zn. 23 Cdo 3997/2018-127
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Jiřího Handlara, Ph.D., ve věci žalobkyně AC TRANS s. r. o. , se sídlem v Hulíně, Záhlinice 12, identifikační číslo osoby 25525905, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 486/57, proti žalované LOSL s. r. o. , se sídlem v Rakovníku, Dukelských hrdinů 2585, identifikační číslo osoby 25103245, zastoupené JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 7, Jablonského 640/2, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 125/2016, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 6. 2018, č. j. 39 Co 404/2017-92, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení žalované částku 2.178 Kč k rukám advokáta JUDr. Luďka Lisse, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(podle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 7 usnesením ze dne 17. 8. 2017, č. j. 10 C 125/2016-80, rozhodl, že není příslušný k projednání a rozhodnutí této věci (výrok I.), řízení zastavil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 11. 6. 2018, č. j. 39 Co 404/2017-92, usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. zrušil (první výrok), ve výrocích II. a III. usnesení soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu, a to „primárně do výroku II., jakož i do všech souvisejících výroků“, podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky „aplikace ust. §17 odst. 1 a §43 zákona o rozhodčím řízení, resp. ust. §104 odst. 1 o. s. ř.“, která má být posouzena jinak než „v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2542/2011 a 23 Cdo 1034/2012“. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání dovozuje, že ke změně dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu nejsou dány důvody, a navrhuje dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Žalobkyně uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která by měla být dovolacím soudem posouzena jinak. Z obsahu dovolání je zřejmé, že sleduje překonání právního názoru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2542/2011 , a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1034/2012 , uveřejněném pod č. 24/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tato rozhodnutí jsou založena na závěru, že pro určení, zda se jedná o zahraniční rozhodčí nález, či nález tuzemský, je podle zákona č. 216/1994 Sb. , o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“), rozhodné místo jeho vydání, které je nutné v pojetí tohoto zákona ztotožnit s místem řízení podle §17 zákona o rozhodčím řízení. Zákon o rozhodčím řízení nevylučuje možnost subjektů s bydlištěm či sídlem v České republice, aby svůj spor tzv. internacionalizovaly tím, že vytvoří mezinárodní procesní prvek, a dohodly si, že jejich spor bude řešen zahraničním rozhodčím soudem, kde bude i místo rozhodčího řízení.
Od závěrů vyjádřených v těchto rozhodnutích nemá dovolací soud důvod se odchylovat. Pokud žalobkyně namítá, že k založení pravomoci českých soudů rozhodovat o zrušení rozhodčího nálezu došlo tím, že se rozhodčí řízení fakticky konalo v Praze, a dále, že její právo na soudní ochranu nemůže být vykládáno restriktivním způsobem, který by mohl vést k odepření spravedlnosti, pak pouze opakuje námitky, se kterými se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích již dříve vypořádal. V usnesení ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1034/2012 , Nejvyšší soud vysvětlil, že termínem „místo konání“ podle §17 zákona o rozhodčím řízení je třeba rozumět právní domicilaci sporu, nikoli místo projednání sporu. Od místa řízení, které určuje domicil konkrétního rozhodčího řízení, je nutné odlišovat místo jednání či místo projednávání věci, tj. místo, kde rozhodčí řízení v jednotlivých svých fázích skutečně probíhá (např. místo ústního jednání, místo výslechu svědka, místo podpisu rozhodčího nálezu apod.). Pro určení, zda se jedná o zahraniční rozhodčí nález, či nález tuzemský, je podle zákona o rozhodčím řízení rozhodné místo jeho vydání, které je nutné v pojetí tohoto zákona ztotožnit s místem řízení podle §17 zákona o rozhodčím řízení (naproti tomu místo, kde rozhodčí řízení fakticky probíhá, není z tohoto hlediska významné). České soudy mají pravomoc pouze ke zrušení tuzemských rozhodčích nálezů, cizí rozhodčí nálezy v tuzemsku zrušit nelze.
Důvodem pro změnu výkladu ustanovení §17 a §43 zákona o rozhodčím řízení pak nemůže být ani (blíže neodůvodněné) tvrzení žalobkyně, že takový výklad je přepjatě formalistický či nespravedlivý (k tomu lze dodat, že ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1034/2012 , byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2014, sp. zn. II. ÚS 105/14). Na výše uvedených závěrech Nejvyšší soud setrval, aniž by shledal důvod pro jejich změnu, i v usnesení ze dne 12. 7. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3378/2014 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 3595/16).
Žalobkyně napadla dovoláním usnesení odvolacího soudu také v souvisejícím třetím výroku o nákladech odvolacího řízení, podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však proti výroku o nákladech řízení dovolání přípustné není.
Jelikož podané dovolání není přípustné, dovolací soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení
§243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2019
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu