ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.404.2021.1
sp. zn. 23 Cdo 404/2021-184
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně LIGHT Gold s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1041/12, identifikační číslo osoby 02373751, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované Pure Bohemia, s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Petrské náměstí 1186/1, identifikační číslo osoby 24318451, zastoupené JUDr. Barbarou Wondreysovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Aviatická 1048/12, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 15 Cm 30/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 9. 2020, č. j. 4 Cmo 235/2019-159, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Těmína, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zrušení rozhodčího nálezu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. Rsp 730/15, vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, kterým byla žalobkyni (v rozhodčím řízení žalované) uložena povinnost zaplatit žalované (v rozhodčím řízení žalobkyni) částku 1 575 668 Kč s příslušenstvím a náklady rozhodčího řízení.
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 4. 2019, č. j. 15 Cm 30/2018-127, zrušil rozhodčí nález Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. Rsp 730/15 (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně, a zopakoval, že rozhodce založil svůj nález ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. Rsp 730/15 (dále také „nález“) na tom, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno, neboť ke svému tvrzení o neexistenci jí uznaného dluhu neuvedla žádný důkaz. Z hlediska právního hodnocení odvolací soud konstatoval, že bylo povinností rozhodce předtím, než učinil závěr o neunesení důkazního břemene, poučit žalobkyni podle §118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a pokud takto nepostupoval, pak byl naplněn důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. e) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“), když rozhodčí nález byl pro žalobkyni překvapivý. Odvolací soud současně přisvědčil právnímu závěru soudu prvního stupně, že listina označená „Uznání závazku – Splátkový kalendář“ ze dne 10. 12. 2014 představovala jednostranné právní jednání žalobkyně, nejednalo se o dohodu stran, když na listině obsažený projev vůle žalovaného, vyjádřený slovy „Věřitel současně potvrzuje souhlas správnost splátkového kalendáře“ (v původním znění včetně jazykové nesrovnalosti), směřuje toliko k vyslovení souhlasu žalované se splátkovým kalendářem navrženým žalobkyní. Odvolací soud uzavřel, že v předmětné věci nedošlo k uzavření rozhodčí smlouvy, když nebyla dodržena předepsaná písemná forma smlouvy a z obsahu listiny není zřejmá oboustranná vůle stran podřídit vzájemné spory řízení před rozhodci. V souladu s ustanovením §31 písm. b) ZRŘ tak bylo třeba rozhodčí nález zrušit i z tohoto důvodu. S ohledem na výše uvedené odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v plném rozsahu včasným dovoláním, ve kterém předložila tři otázky, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od judikatury dovolacího soudu, resp. jejichž řešení má být v judikatuře dovolacího soudu rozdílné. Konkrétně šlo o otázku 1) týkající se posouzení projevu vůle směřujícího k uzavření rozhodčí smlouvy v souladu s §3 ZRŘ, otázku 2) jakým způsobem se má zjišťovat a vykládat úmysl smluvních stran při jejich právních jednáních a otázku 3) o rozsahu poučovací povinnosti rozhodce podle §118a občanského soudního řádu. Co se týká otázky 1) žalovaná uvedla, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009, který se týkal posuzování platnosti rozhodčí doložky. V souvislosti s otázkou 2) žalovaná specifikovala v dovolání několik rozhodnutí dovolacího soudu týkajících se výkladu právního jednání (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 29 Cdo 5943/2016, uveřejněný pod číslem 103/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2070/2018, uveřejněný pod číslem 5/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a také měla za to, že odvolací soud nepostupoval podle judikatury (bez jejího bližšího určení ze strany žalované), vychází ze zásady, že je třeba na právní jednání hledět spíše jako na platné než neplatné. Ve vztahu k otázce 3) žalovaná konstatovala, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalobkyni byla odňata možnost navrhnout důkazy k prokázání jejího tvrzení o neexistenci uznaného závazku, neboť žalobkyně si musela být vědoma své povinnosti předložit důkazy ke svému tvrzení již ze žalobního návrhu a z projednání věci před rozhodčím soudem, a odkázala přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 604/2016.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání nejprve uvedla, že žalovaná pouze polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, což činí její dovolání nepřípustným. Dále souhlasila se závěrem odvolacího soudu, že listina z 10. 12. 2014 byla jednostranným právním jednáním žalobkyně, nepředstavovala dohodu stran, a už vůbec neobsahovala rozhodčí smlouvu, a rovněž že rozhodčí nález byl pro ni překvapivý, neboť až textu nálezu se dozvěděla, že neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení o neexistenci uznaného dluhu.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud při posouzení projevu vůle žalované obsaženého v listině ze dne 10. 12. 2014 odchýlil od právního závěru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1201/2009, nemůže její námitka založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Na rozdíl od věci řešené citovaným rozhodnutím, kde nebylo pochyb, že hlavní (zprostředkovatelská) smlouva a v jejím rámci rozhodčí doložka byly pořízeny písemně a příslušná písemnost byla jednajícími osobami podepsána, bylo v nyní projednávané věci za potřebí vyřešit, zda projevy vůle účastníků zachycené na listině označené jako „Uznání závazku – splátkový kalendář“ vůbec směřovaly k uzavření rozhodčí smlouvy.
Ve vztahu k otázce výkladu právního jednání, kterou dovolatelka taktéž klade, je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ustálena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 23 Cdo 505/2018) v závěrech, že základní pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení §556 odst. 1 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a §556 odst. 1 věta první o. z. tak normuje výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v §556 odst. 1 větě druhé o. z. Ustanovení §556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Promítnuto do poměrů projednávané věci uvedené znamená, že odvolací soud (resp. soud prvního stupně, s jehož skutkovými zjištěními i právním posouzením se odvolací soud ztotožnil) nepochybil, jestliže při výkladu projevů vůle stran obsažených na listině ze dne 10. 12. 2014 označené jako „Uznání závazku – splátkový kalendář“ dospěl na základě provedených důkazů k závěru, že z nich neplyne oboustranná vůle podřídit vzájemné spory řízení před rozhodci, nýbrž ze strany žalované byl v listině vyjádřen pouze souhlas se splátkovým kalendářem navrženým žalobkyní. Tomu ostatně odpovídá rovněž následné chování žalobkyně, která vzápětí po zahájení rozhodčího řízení vznesla námitku nedostatku pravomoci rozhodce, a to z důvodu, že mezi stranami nedošlo k uzavření písemné rozhodčí smlouvy. Zmíněné závěry obstojí i z pohledu judikatury Nejvyššího soudu, kterou žalovaná argumentovala v dovolání. Z uvedeného důvodu není dovolání žalované ani ve vztahu k otázce výkladu právního jednání podle §237 o. s. ř. přípustné.
S ohledem na výše uvedené nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit ani poslední námitka dovolatelky, která směřovala proti závěru odvolacího soudu o překvapivosti rozhodčího nálezu, neboť za situace, kdy nedostatek rozhodčí smlouvy obstojí sám o sobě jako důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle §31 písm. b) ZRŘ, bylo nadbytečné zabývat se touto další dovolatelkou vymezenou otázkou, když ani její případné odlišné řešení dovolacím soudem by nebylo způsobilé přivodit pro žalovanou příznivější rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27/2001).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
V projednávané věci žalovaná dovoláním napadla rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 2. 2021
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu