ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.4092.2015.1
sp. zn. 23 Cdo 4092/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce B. B. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28/559, proti žalované HOCHTIEF CZ a.s. , se sídlem v Praze 5, Plzeňská 16/3217, IČ 46678468, zastoupenému Mgr. Jiřím Skálou, advokátem se sídlem v Praze 8, Voctářova 2449/5, o zaplacení částky 3 010 443,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 47/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. června 2015, č. j. 1 Cmo 295/2014-96, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. srpna 2014, č. j. 52 Cm 47/2012 - 53, výrokem I. zastavil řízení ohledně části žaloby, kterou vzal žalobce zpět. Ve zbytku žalobu výrokem II. zamítl jako nedůvodnou a rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Žalobce a žalovaná spolu dne 12. listopadu 2008 uzavřeli smlouvu o dílo, jejíž nedílnou součástí byly Všeobecné dodací podmínky, v nichž bylo mimo jiné stanoveno, že smlouva může být měněna pouze písemnou formou – dodatkem ke smlouvě. V průběhu prací předložila žalovaná žalobci písemný návrh dodatku č. 1, přičemž dodatek byl ze strany žalované pouze parafován stavbyvedoucím, k podpisu ze strany osob oprávněných jednat za žalovanou však nedošlo. Žalobce přesto provedl práce specifikované v dodatku č. 1 a následně je fakturoval žalované. Faktury žalovaná převzala, avšak nezaplatila a následně je žalobci vrátila s odůvodněním, že nedošlo k uzavření dodatku č. 1. Žalobce se tedy domáhal vydání bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně v tomto směru odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudek ze dne 22. září 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, z něhož vyplývá, že provede-li zhotovitel práce nad sjednaný rozsah a nejsou-li naplněny podmínky pro zvýšení ceny dle §549 obchodního zákoníku, nelze požadovat uhrazení těchto víceprací z titulu bezdůvodného obohacení. Soud prvního stupně tedy uzavřel, že žalobci nevzniklo právo na zaplacení „víceprací“, neboť ty nebyly odsouhlaseny tak, jak je vyžadováno Všeobecnými dodacími podmínkami.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. června 2015, č.j. 1 Cmo 295/2014-96, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s právním posouzením soudu prvního stupně. Nadto podotkl, že je nutné mít na zřeteli, zda poskytnuté plnění bylo spjato s původním ve smlouvě ujednaným plněním. Pokud by totiž mezi plněními nebyla souvislost, pak by přicházelo v úvahu vypořádání bezdůvodného obohacení dle §451 a násl. obchodního zákoníku, neboť by se jednalo o novou smlouvu o dílo, které by chyběly podstatné náležitosti. Odvolací soud ovšem uzavřel, že v řešeném případě se jedná o plnění, která spolu věcně, místně i časově souvisela, tudíž vypořádání bezdůvodného obohacení nepřichází v úvahu. Žalobci tedy nevzniklo právo na zaplacení „dodatečných prací“, neboť nedošlo ke změně smlouvy o dílo písemnou formou tak, jak ji předpokládají Všeobecné dodací podmínky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., přičemž napadené rozhodnutí spočívá na posouzení otázky hmotného práva – konkrétně otázce vzniku bezdůvodného obohacení, která je dle jeho názoru dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Dovolatel odkázal na rozhodnutí, z něhož vycházely soudy obou stupňů (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008) a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2009, sp. zn. 33 Odo 1154/2006, v němž Nejvyšší soud řešil otázku bezdůvodného obohacení. Dovolatel dále namítal, že samotná smlouva o dílo je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, neboť byl nalákán do smluvního vztahu s tím, že smluvně bude objem prací rozdělen na dvě části, které budou upraveny smlouvou o dílo a dodatkem k této smlouvě. Dovolatel dále odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 12. července 2011, sp. zn. I. ÚS 1264/11 a uvedl, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s právním závěrem vysloveným v tomto nálezu.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Dovolací soud posuzoval, zda je v dané věci dovolání přípustné a zda jsou splněny zákonem požadované podmínky, zejména náležitosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Dovolací soud k otázce tzv. víceprací provedených beze změny uzavřené smlouvy o dílo konstantně judikuje, že v takovém případě nevzniká bezdůvodné obohacení na straně objednatele, nýbrž se jedná o plnění z uzavřené smlouvy o dílo, pro jehož úhradu nebyly naplněny podmínky – například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2012, sp. zn. 23 Cdo 3798/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 23 Cdo 3891/2010 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008.
Dle výše uvedené judikatury by bylo možné posuzovat vzniklou situaci jako bezdůvodné obohacení pouze tehdy, pokud by plnění nad rámec uzavřené smlouvy o dílo nebylo spjato s původním plněním, tedy pokud by zde nebyla vzájemná souvislost mezi plněními, přičemž v takovém případě by mohlo jít o plnění bez právního důvodu. V tomto ohledu dovolací soud uzavírá, že odvolací soud správně posoudil souvislost mezi poskytnutím plněním a původním plněním dle uzavřené smlouvy o dílo, přičemž dospěl k závěru, že je zde věcná, místní i časová souvislost. Hodnotit v tomto případě situaci jako bezdůvodné obohacení nepřichází v úvahu.
Jestliže dovolatel namítá, že otázka, na jejímž vyřešení spočívají napadená rozhodnutí, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, přičemž rozdílnost spatřuje v rozhodnutí dovolacího soudu, které se týká bezdůvodného obohacení, nelze této námitce přisvědčit. Ustálená judikatura dovolacího soudu vztahující se k vícepracím není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu ohledně bezdůvodného obohacení, neboť výše uvedená rozhodnutí výslovně řeší, za jakých podmínek by přicházelo v úvahu vypořádání bezdůvodného obohacení. Nelze tedy tato rozhodnutí považovat za rozporná s rozhodnutími ohledně bezdůvodného obohacení, když je v uvedených rozhodnutích vztah k otázce bezdůvodného obohacení výslovně řešen.
K námitce dovolatele stran neplatnosti uzavřené smlouvy o dílo pro rozpor s dobrými mravy dovolací soud konstatuje, že neuzavření písemného dodatku ke smlouvě není jednáním v rozporu s dobrými mravy, a bylo na žalobci jakožto profesionálovi, aby byl bdělý a neprováděl práce nad sjednaný rámec, jestliže nedošlo k uzavření dodatku v písemné formě, kterou si strany vymínily při uzavření smlouvy o dílo ve Všeobecných dodacích podmínkách.
Otázka hmotného práva, na které napadené rozhodnutí závisí, tedy není v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně a soudy obou stupňů rozhodly v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Nejvyššímu soudu tedy nezbylo, než dovolání odmítnout podle ust. §243c odst. 1 věty první o. s. ř..
Nejvyšší soud nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů dovolacího řízení, neboť žalované (účastnici, která měla ve věci plný úspěch dle ust. §142 odst. 1 o. s. ř.) žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. února 2016
JUDr. Kateřina Hornochová
předsedkyně senátu