ECLI:CZ:NS:2016:23.CDO.4428.2014.1
sp. zn. 23 Cdo 4428/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně CZECH FINANCE, a.s., se sídlem v Novém Strašecí, Mšecká 967, PSČ 271 01, IČO 27423425, zastoupené JUDr. Luďkem Lisse, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 7, Jablonského 640/2, PSČ 170 00, proti žalované České podnikatelské pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group, se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, PSČ 186 00, IČO 63998530, o zaplacení částky 2 669 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 29 C 30/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2014, č. j. 58 Co 167/2014-155, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti výroku pod bodem I a proti výroku pod bodem IV rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2014, č. j. 58 Co 167/2014-155, není přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2013 [článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony (dále jen „o. s. ř.“)], neboť rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ve smyslu §237 o. s. ř.
Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení pojistného plnění z pojistné události spočívající v odcizení vozidel žalobkyně zn. Scania, reg. zn. 9S13316, a zn. Kogel, reg. zn. 8S57186, a to na základě pojistné smlouvy ze dne 30. května 2008 o havarijním pojištění vozidel jednotlivě uvedených v příloze č. 4 této smlouvy (dále jen „Smlouva“), kterou žalobkyně jako pojistník uzavřela se žalovanou jako pojistitelem. Žalobkyně poté, co jí byl nárok na pojistné plnění soudem prvního stupně ve stanovené výši přiznán, nyní nesouhlasí s měnícím výrokem odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že pro nesplnění některých povinností, které žalobkyni jako pojistníku ukládaly Všeobecné pojistné podmínky pro soukromé pojištění vozidel VPPPV 1/06 (dále jen „VPP“), jež byly nedílnou součástí Smlouvy, je nutno pojistné plnění krátit. Jednalo se především o povinnost žalobkyně neprodleně písemně oznámit žalované jako pojistiteli a policejnímu orgánu, že došlo k odcizení pojištěné soupravy – tahače a návěsu [článek 6. písm. f) a b) VPP]. Odvolací soud přitom posuzoval, stejně jako soud prvního stupně, zda a do jaké míry bylo naplněno právo žalované stanovené v článku 6 VPP pojistiteli pojistné plnění přiměřeně snížit v případě porušení zmíněných oznamovacích povinností pojistníka v případě, že tato okolnost podstatně přispěla ke vzniku pojistné události nebo ke zvětšení rozsahu jejich následků.
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že odvolací soud rozhodl podle jejího názoru v rozporu s konstantní rozhodovací praxí dovolacího soudu představovanou rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 7. listopadu 2012, sp. zn. 32 Cdo 4309/2010.
Dovolatelka se však ve svém názoru mýlí, neboť rozsudek dovolacího soudu ze dne 7. listopadu 2012, sp. zn. 32 Cdo 4309/2010, je založen na jiném skutkovém stavu (jak správně dovolatelka dovodila), a proto na nyní projednávanou věc nedopadá.
Rozhodnutí odvolacího soudu však není v rozporu ani s dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu, jež žalobkyně v dovolání cituje (usnesením dovolacího soudu ze dne 6. ledna 2004, sp. zn. 33 Odo 655/2002, rozsudkem dovolacího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 32 Odo 904/2003, jeho rozsudkem ze dne 20. září 2010, sp. zn. 23 Cdo 4725/2009). Soud je povinen každou věc posoudit z hlediska konkrétních skutkových zjištění a skutkové závěry přijaté v uvedených rozhodnutích se liší od skutkových závěrů, na nichž je postaven napadený rozsudek. Při posuzování toho, zda pojistitel ztížil či neztížil možnost řádného šetření pojistitele, je vždy třeba vycházet ze zjištění konkrétních okolností v řešené věci individuálně, bez paušálního přesahu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2015, sp. zn. 23 Cdo 2431/2015). Co se pak týče otázky přiměřenosti míry snížení pojistného plnění, je i tato otázkou posouzení konkrétních okolností případu, které mají význam jen pro tuto věc (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3482/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2012, sp. zn. 23 Cdo 4166/2010).
V nyní posuzované věci nelze dovodit, že by závěr odvolacího soudu o tom, že pojistné plnění, na které má dovolatelka nárok, je třeba o 30 % krátit, byl v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění nalézacích soudů, dovolatelka oznámila Policii ČR, že předmětná souprava tahače a návěsu byla odcizena na území Bulharska až 12 dnů poté, co k této události došlo (k odcizení došlo mezi 8. a 9. květnem 2009, Policie ČR se o tom od dovolatelky dozvěděla dne 21. května 2009) a žalované jako pojistníku tuto pojistnou událost dovolatelka nahlásila až 2. června 2009, tedy se zpožděním 24 dnů. Dovolací soud dovodil, že kdyby ze strany dovolatelky došlo k nahlášení, tedy podání trestního oznámení Policii ČR a také k oznámení, že došlo k pojistné události, žalované, bezprostředně poté, kdy k této skutečnosti došlo, nebylo vyloučeno, že by bylo možno vozidla zadržet na území Turecka, kde se podle skutkového zjištění soudu prvního stupně nacházela ještě dne 18. května 2009.
Tvrzení dovolatelky, že řidič soupravy O. F. ihned poté, co zjistil, že došlo k předmětné události, vyhledal hlídku bulharské policie (k odcizení mělo dojít na území Bulharska), která se však oznámením odmítla zabývat, a že stejně bezvýsledně dopadlo i nahlášení události turecké policii, je pouhým tvrzením dovolatelky, jemuž neodpovídají skutková zjištění soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího. Navíc řidič měl oznámení učinit na některé služebně policie, nikoliv pouze kontaktovat hlídku policie.
Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně, z něhož vycházel i odvolací soud, však předmětná nákladní souprava nefiguruje v bulharských policejních evidencích. Dovolatelka si tak vytváří vlastní skutkový stav – tím však nemohou být zpochybněny právní závěry odvolacího soudu. Pouze pro úplnost k tomu Nejvyšší soud poznamenává, že již ve svém rozhodnutí ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, přijal závěr, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (obdobně např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2013, sp. zn. 28 Cdo 3285/2013, ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3206/2013, ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3301/2013).
Ze shora uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně jako nepřípustné podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2016
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu