ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.448.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 448/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. ve věci žalobce Česká republika - Ministerstva obrany , se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, PSČ 160 01, identifikační číslo osoby 60162694, s adresou pro doručování: Sekce legislativní a právní Ministerstva obrany, Odbor pro právní zastupování, Praha 6, nám. Svobody 471, PSČ 160 00, proti žalované IZO-TEP, spol. s r. o. , se sídlem ve Frýdku-Místku, Míru 3247, PSČ 738 01, identifikační číslo osoby 47155647, zastoupené JUDr. Marcelou Neuwirthovou, advokátkou, se sídlem v Havířově - Město, Dělnická 1a/434, o zaplacení částky 1,009.545,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 40 C 296/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. srpna 2011, č. j. 51 Co 138/2011-330, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 21. prosince 2010, č. j. 40 C 296/2007-300, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 1,009.545,- Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod II. a III. výroku).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že dne 9. července 2002 byla mezi žalobcem jako zadavatelem a žalovanou jako zhotovitelem uzavřena smlouva o dílo ve smyslu ustanovení §536 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) jako veřejná zakázka malého rozsahu dle zákona č. 199/1994 Sb., o zadávání veřejných zakázek (tento zákon byl zrušen zákonem č. 40/2004 Sb.). Předmětem této smlouvy byla oprava podlahy kostela ve S. V. Cena díla byla sjednána podle zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, na částku 1,659.000,- Kč včetně DPH a rozpočtové rezervy. Dílo mělo být předáno původně do 15. listopadu 2002, dodatkem ke smlouvě byl tento termín prodloužen do 10. října 2002. Záruka na jakost byla ve smlouvě dohodnuta na 36 měsíců ode dne převzetí díla. Pro případ prodlení se splněním závazku včasného zhotovení díla byla dohodnuta smluvní pokuta ve výši 1.000,- Kč za každý den prodlení, za prodlení s odstraněním vad díla 500,- Kč za každý den prodlení. Žalovaná na základě uzavřené smlouvy vykonala pro žalobce dílo, opravenou podlahu však předala až dne 16. dubna 2003. Žalobce za provedené dílo zaplatil dohodnutou cenu, přičemž poslední část ceny byla zaplacena dne 16. prosince 2002.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná smlouva o dílo je dle ustanovení §70 zákona č. 199/1994 Sb. absolutně neplatná pro rozpor s tímto zákonem, když cena sjednaná ve smlouvě ve výši 1,695.000,- Kč neodpovídá obvyklé ceně v místě a čase, jak stanoví ustanovení §49b zákona č. 199/1994 Sb. Dle znaleckého posudku Ing. Ž. činí cena obvyklá za provedené práce částku 1,426.900,40 Kč. Rozdíl mezi cenou sjednanou a obvyklou (232.100,- Kč) představuje 14 % celkové ceny. V této skutečnosti soud shledal rozpor se zákonem č. 199/1994 Sb., když sjednání ceny díla je dle ustanovení §563 obch. zák. podstatnou náležitostí smlouvy o dílo a dle ustanovení §49b zákona č. 199/1994 Sb. bylo povinností stran sjednat cenu obvyklou v místě a čase. Takovýto rozpor se zákonem je v ustanovení §70 zákona č. 199/1994 Sb. sankcionován absolutní neplatností smlouvy. Absolutní neplatnost přitom vyplývá i z ustanovení §39 občanského zákoníku. Při závěru o neplatnosti smlouvy pak nemohou obstát ani nároky na zaplacení smluvních pokut, protože příslušná ujednání o smluvních pokutách jsou taktéž neplatná. Nárok na slevu z ceny díla ve výši 357.204,18 Kč v důsledku neodstranění vad díla nemá opory v zákoně ani ve smlouvě a nelze jej proto žalobci přiznat. Navíc při závěru o neplatnosti smlouvy žalobci ani žádný nárok z odpovědnosti za vady díla vzniknout nemohl. Mohlo by se případně jednat pouze o nárok z titulu bezdůvodného obohacení, který je však s ohledem na ustanovení §394 odst. 2 obch. zák. promlčen, protože čtyřletá promlčecí doba na vrácení plnění uskutečněného z neplatné smlouvy počíná běžet ode dne, kdy k plnění došlo, a to je nutno vztáhnout k 16. prosinci 2002, kdy žalobce cenu díla žalované doplatil. Od tohoto dne uplynuly do podání žaloby více než 4 roky, protože žaloba byla v této věci podána až 26. února 2007. Stejně tak pro promlčení nemůže obstát ani nárok na vrácení částky 390.059,82 Kč jako rozdíl mezi cenou obvyklou podle znaleckého posudku Ing. M. N. a cenou sjednanou ve smlouvě. Nemohou-li obstát nároky žalobce z odpovědnosti žalované za vady díla, nemůže obstát ani jeho žaloba ohledně jím vyplaceného znalečného ve výši 11.781,- Kč.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení státu změnil tak, že nepřiznal státu právo na náhradu nákladů řízení (první výrok), v zamítavém výroku a výroku o nákladech řízení mezi účastníky jej potvrdil (druhý výrok) a současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně, že smlouva uzavřená jako veřejná zakázka podle ustanovení §49b zákona č. 199/1994 Sb. je pro nesplnění tam uvedeného kritéria „ceny obvyklé v místě plnění“ v celém rozsahu dle ustanovení §70 cit. zákona neplatná. Upozornil přitom, že překročení ceny obvyklé (o částku 232.100,- Kč) není nepatrné či nevýrazné překročení, které by bylo možno tolerovat. Daná neplatnost smlouvy je absolutní, protože nelze dovodit, že by neplatnost smlouvy dle ustanovení §70 cit. zákona byla ve smyslu ustanovení §267 odst. 1 obch. zák. stanovena pouze na ochranu některého účastníka smlouvy. Ztotožnil se rovněž se závěry soudu prvního stupně o tom, že nároky uplatňované v tomto řízení nemohou obstát.
Odvolací soud neshledal důvodnou odvolací námitku žalobce, že smlouva je pouze částečně neplatná v ujednání o ceně díla v rozsahu, ve kterém cenu obvyklou překračuje, s odkazem na zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Dle odvolacího soudu se tento právní předpis na předmětnou věc nevztahuje a zejména ani jeho namítané ustanovení §12, které pojednává o nabývání majetku státem a v té souvislosti řeší cenové záležitosti. Uvedl, že v projednávané věci se jedná o stav odlišný, protože sjednanou cenu díla stát vyplácí a žádný majetek tím nenabývá. Stejně tak nelze argumentovat ustanovením §41 občanského zákoníku.
Proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu ve výrocích II. a III. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nesprávné právní posouzení spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, když uzavřel, že zákon č. 219/2000 Sb. se na předmětnou věc nevztahuje a zejména ani jeho ustanovení §12. Uvádí, že pojem majetek není v cit. zákoně, ani v jiné právní normě obecné povahy, definován, a proto bylo na odvolacím soudu, aby se obsahem tohoto pojmu zabýval, což ovšem neudělal. Podle dovolatele lze za majetek chápat i podlahu zhotovenou žalovanou. I v případě smlouvy o dílo žalobce nabývá konkrétní majetkovou hodnotu, neexistuje tedy žádný právní ani věcný důvod, proč by se taktéž na tyto smlouvy nemohlo vztahovat ustanovení §12 zákona č. 219/2000 Sb., když toto ustanovení je k zákonu č. 199/1994 Sb. v poměru lex posterior k lex priori a současně v poměru lex specialis k lex generalis. Dle žalobce by byla na místě aplikace ustanovení §12 odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb., tedy vyslovení pouze částečné neplatnosti předmětné smlouvy o dílo, a to právě v rozsahu rozdílu mezi cenou obvyklou a cenou sjednanou.
Dle názoru dovolatele odvolací soud posoudil otázku platnosti smlouvy v rozporu s konstantní judikaturou, přičemž odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1112/2005 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 625/03 a sp. zn. II. ÚS 87/04. Jestliže v daném případě připadala v úvahu aplikace dvou zákonů (č. 199/1994 Sb. a č. 219/2000 Sb.), měl odvolací soud ve smyslu ustálené judikatury vyšších soudů, dle které má vyslovení neplatnosti právního úkonu sloužit jako ultima ratio, na věc aplikovat právě zákon č. 219/2000 Sb., dle kterého je platnost smlouvy jako celku zachována a neplatným je pouze ujednání o ceně co do rozdílu mezi cenou obvyklou a cenou sjednanou.
Dovolatel dále odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně právně posoudil otázku promlčení jednotlivých nároků. Má za to, že za situace, kdy žalovaná žalobci fakturovala cenu díla postupně a celkem žalobci vyfakturovala částku ve výši 1,658.919,10 Kč, namísto sjednané 1,659.000,- Kč, nemohl žalobce do převzetí díla vědět, jaká bude konečná cena díla, a proto se žalobcův nárok mohl začít promlčovat až dnem následujícím po převzetí díla.
Žalovaná se k dovolání žalobce vyjádřila tak, že dovolání považuje za nepřípustné, případně nedůvodné. Přisvědčuje odvolacímu soudu, že ustanovení §12 odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb. se na daný případ nevztahuje. Upozorňuje, že zákon o majetku není speciálním předpisem k zákonu o veřejných zakázkách. Nemožnost aplikace ustanovení 12 odst. 5 zákona č. 219/2000 Sb. vyplývá výslovně z obsahu tohoto ustanovení. Souhlasí s tím, že odvolací soud vyhodnotil, že ujednání o ceně je podstatnou náležitostí smlouvy o dílo a že pro její nedostatek nemohlo dojít k platnému uzavření takové smlouvy.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou, se Nejvyšší soud zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v této věci přípustné, neboť pouze z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) Nejvyšší soud nemá, když dovolatel mu nepředkládá k řešení žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Předpokladem pro závěr, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V posuzované věci dovolatel nevymezil žádnou právní otázku, jež by činila napadené rozhodnutí zásadně významným ve výše vyloženém smyslu.
Námitka dovolatele, podle níž měl odvolací soud na projednávanou věc aplikovat ustanovení §12 zákona č. 219/2000 Sb., rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným nečiní. Zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, je koncipován jako obecná norma upravující hospodaření a v rámci toho i nakládání s majetkem státu, tj. platí všude tam, kde neexistuje stávající resp. nebude provedena úprava zvláštním zákonem. Postup podle zákona o č. 199/1994, o zadávání veřejných zakázek, (stejně tak dle zákona č. 40/2004 Sb. a č. 137/2006 Sb.) má v případech, jichž se týká, přednost jak před obecnými právními předpisy (především občanským a obchodním zákoníkem) tak i před konkrétní zákonnou úpravou provedenou zákonem č. 219/2000 Sb. (srov. obecnou část a zvláštní část k ustanovení §12 důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona č. 219/2000 Sb. projednávanému Poslaneckou Sněmovnou ve 3. volebním období 1998 - 2002 jako tisk č. 438). Zákon č. 219/2000 Sb. (ve svém ustanovení §12 odst. 5) pak výslovně stanoví, v kterém konkrétním případě nabytí majetku prostřednictvím veřejné zakázky podléhá jeho obecnému ustanovení. V projednávané věci se však o tento případ nejedná (jedná se veřejnou zakázku malého rozsahu, kdy je dána zadavateli možnost učinit výzvu jedinému zájemci – zákon č. 199/1994 Sb. zde limituje výši kupní ceny do 2,000.000,- Kč), tudíž se uplatní speciální zákon č. 199/1994 Sb.
Ani dovolatelem zpochybněný právní závěr odvolacího soudu o neadekvátnosti aplikace ustanovení §41 obč. zák. o neplatnosti části právního úkonu na projednávanou věc žádnou otázku zásadního právního významu neotevírá.
K otázce částečné neplatnosti právního úkonu (§41 obč. zák.), resp. k oddělitelnosti té části právního úkonu, která je neplatná, od ostatního obsahu právního úkonu se Nejvyšší soud opakovaně vyjádřil v řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 1997, sp. zn. 3 Cdon 1248/96, zveřejněný v časopise Právní rozhledy 6/1998; z navazující judikatury pak např. rozsudek ze dne 9. dubna 2002, sp. zn. 26 Cdo 379/2001). V nich vyslovil právní názor, že „oddělitelnost“ části právního úkonu od ostatního jeho obsahu (§41 obč. zák.) je třeba vždy dovodit výkladem z povahy právního úkonu anebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo (§35 obč. zák.). V projednávané věci je cena podstatnou náležitostí uzavřené smlouvy o dílo podle ustanovení §536 obch. zák. Částečnou neplatnost právního úkonu tak dovodit nelze. Protože odvolací soud rozhodl v posuzovaném případě v intencích uvedeného výkladu, není opodstatněná dovolací výtka, že jeho rozhodnutí je v rozporu s konstantní judikaturou.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z hlediska námitky, podle níž odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku promlčení jednotlivých nároků. K otázce promlčení nároku z neplatné smlouvy se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 27. srpna 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001. Od závěrů formulovaného v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud nevidí důvodu se odchýlit ani v projednávané věci. Jinak řečeno, je-li vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění z neplatného úkonu obchodním závazkovým vztahem (jako v tomto případě), pak odpověď na otázku, kdy počíná běžet promlčecí doba ve vztahu k takovému plnění, dává ustanovení §394 odst. 2 obch. zák. a otázku délky promlčecí doby zodpovídá ustanovení §397 obch. zák. Nelze tedy uzavřít, že by otázka promlčení žalobcova nároku měla být, s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním, z nichž Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání vychází, posouzena jinak, resp. že by v tomto směru dovolatelovi námitky otevíraly nějakou otázku zásadního právního významu napadeného rozhodnutí.
Dovolání směřuje i proti části výroku II., jíž byl potvrzen výrok o nákladech řízení mezi účastníky, a proti výroku III. rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ani v této části není dovolání přípustné, jelikož tato přípustnost nevyplývá z žádného ustanovení občanského soudního řádu (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když náklady žalované sestávají z odměny advokáta za zastupování účastníka v dovolacím řízení ve výši 10.000,- Kč [§3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (advokátní tarif)], z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a z částky 2.060,- Kč představující náhradu za 20% daň z přidané hodnoty (srov. §137 odst. 3 o. s. ř., §37 z. č. 235/2004 Sb., v platném znění), tedy celkem ve výši 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 26. června 2012
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu