ECLI:CZ:NS:2011:23.CDO.4647.2009.1
sp. zn. 23 Cdo 4647/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobkyně La Boutique Suisse s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Pařížská 17, PSČ 110 00, IČO 48113522, zastoupené Denisem Dieterem Riedigerem, usazeným evropským advokátem, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 1696/66, proti žalované CONVERSE s.r.o., se sídlem v Praze 8, Bojasova 1243, IČO 25065718, zastoupené JUDr. Zuzanou Greco, advokátkou, se sídlem v Praze 10, K Sokolovně 37/2, o zaplacení částky 4 980 245 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 Cm 15/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. května 2009, č. j. 3 Cmo 404/2008-133, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 6. května 2009, č. j. 3 Cmo 404/2008-133, se ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I změněn tak, že se žaloba o zaplacení 2 490 122,50 Kč s příslušenstvím zamítá, a ve výroku o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů odvolacího řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. července 2008, č. j. 10 Cm 15/2007-92, uložil žalované, aby zaplatila žalobkyni částku 2 490 122,50 Kč s úroky z prodlení ve výši 9,75 % od 14. 7. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 10,50 % od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008 a ve výši 10,75 % od 1. 7. 2008 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby bylo žalované uloženo zaplatit dalších 2 490 122,50 Kč s úroky z prodlení ve výši 9,75 % od 14. 7. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 10,50 % od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008 a ve výši 10,75 % od 1. 7. 2008 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná jako pojišťovací zprostředkovatel opakovaně zprostředkovávala pro žalobkyni provozující v centru Prahy prodejnu značkových hodinek a klenotů uzavření pojistných smluv. V této věci se jednalo o zprostředkování pojistné smlouvy s Českou podnikatelskou pojišťovnou, a.s. Smlouva se vztahovala mj. na škodu způsobenou loupeží. Pojistné plnění však bylo pro zboží uložené ve výloze sjednáno pouze do částky 250 000 Kč. Dne 11. 4. 2006 došlo v prodejně žalobkyně k loupežnému přepadení, při němž bylo z prodejny odcizeno zboží v hodnotě 7 629 976,50 Kč z vnitřní strany venkovních vitrín. Pojišťovna poskytla pojistné plnění pouze ve výši 74 355 Kč s tím, že zboží umístěné ve výloze bylo vyloučeno pod samostatnou pojistnou částku 250 000 Kč, přičemž u tohoto pojištění nebylo sjednáno ani tzv. první riziko, což vedlo ke krácení pojistného plnění v důsledku tzv. podpojištění. Žalobkyně však podle uzavřené pojistné smlouvy očekávala pojistné plnění ve výši 4 990 000 Kč (sjednané plnění 5 000 000 Kč minus spoluúčast žalobkyně 10 000 Kč). Zaplacení rozdílu mezi očekávaným a skutečně poskytnutým pojistným plněním proto považovala za škodu, za kterou odpovídá žalovaná, která při uzavírání pojistné smlouvy porušila své povinnosti zakotvené v §21 odst. 1 zákona č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí (dále jen „zákon č. 38/2004 Sb.“).
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná žalobkyni obecně upozornila před podpisem smlouvy na možnost tzv. podpojištění a doporučila pojistit provozovnu i pro škodu způsobenou loupežným přepadením s tím, že před uzavřením smlouvy byla sepsána listina označená jako „Informace pro klienty podle §21 zákona č. 38/2004 Sb.“ Jejím podpisem vzala žalobkyně na vědomí skutečnosti zde uvedené, mj. i to, že pojištění vlastních zásob ve výlohách činí 250 000 Kč. Dále zde žalobkyně vzala podpisem na vědomí, že „klientovi bylo nabídnuto a doporučeno pojištění krádeže včetně loupeže. Klient byl upozorněn na funkci a riziko podpojištění, byl seznámen s pojistnými podmínkami pojišťovny …“
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky řízení byla uzavřena ústní smlouva podle §8 odst. 1 zákona č. 38/2004 Sb., v jejímž rámci bylo povinností žalované starat se kompletně o realizaci pojistných zájmů žalobkyně provozující prodejnu se zbožím v několikamilionové hodnotě, navíc na místě, kde došlo opakovaně ke kriminálnímu činu. Soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná porušila svoji povinnost zakotvenou v §21 odst. 1, §7 a §8 zákona č. 38/2004 Sb., když v řízení nebylo prokázáno, že ke škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které mohlo být po žalované požadováno. Je tak naplněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, v dané věci odpovědnosti objektivní. Bylo povinností žalované, aby doporučila žalobkyni nejvhodnější pojistný produkt a výslovně ji upozornila na to, že v případě loupeže a škody vzniklé na zboží ve výloze je stanoveno pojistné plnění pouze do výše 250 000 Kč.
Soud prvního stupně současně ohodnotil chování žalobkyně při uzavírání pojistné smlouvy jako nedostatečně obezřetné, když žalobkyně měla činit opatření k odvrácení škody výběrem vhodného pojistného produktu. Soud prvního stupně proto uzavřel, že je spravedlivé, aby žalobkyně, která pojistnou smlouvu s nedostatečným pojistným krytím pro škodu způsobenou na zboží uloženém ve výloze nakonec uzavřela, nesla odpovědnost v rámci spoluzavinění (§441 obč. zák.), a to do výše jedné poloviny.
K odvolání obou účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 6. května 2009, č. j. 3 Cmo 404/2008-133, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že se žaloba, dle níž měla žalovaná zaplatit žalobkyni částku 2 490 122,50 Kč s úroky z prodlení ve výši 9,75 % od 14. 7. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 10,50 % od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008 a ve výši 10,75 % od 1. 7. 2008 do zaplacení, zamítá, potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, zopakoval však důkaz listinou označenou jako „Informace pro klienty podle §21 zákona č. 38/2004 Sb.“ datovanou 8. 3. 2006. Právní závěry soudu prvního stupně však neakceptoval. Smluvní vztah účastníků řízení posoudil jako smlouvu mandátní uzavřenou podle §566 a násl. obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), jelikož §8 zákona č. 38/2004 Sb. neobsahuje vymezení podstatných náležitostí konkrétního smluvního typu. Stejně jako soud prvního stupně zkoumal, zda ze strany žalované došlo k porušení jejích povinností s následkem vzniku škody. Vyšel z §373 obch. zák., podle něhož je předpokladem odpovědnosti za škodu porušení povinnosti ze závazkového vztahu, vznik škody a příčinná souvislost mezi porušením závazku a vznikem škody. Žalovaná byla při poskytování dohodnutého plnění povinna postupovat jednak podle §567 obch. zák., tj. postupovat s odbornou péčí, podle pokynů žalobkyně a v souladu s jejími zájmy, a také dodržovat povinnosti stanovené pro výkon činnosti pojišťovacího makléře v zákoně č. 38/2004 Sb. Pro posouzení, zda žalovaná porušila smluvní povinnosti, považoval odvolací soud za rozhodný obsah listiny „Informace pro klienty podle §21 zákona č. 38/2004 Sb.“, v níž je mj. zaznamenáno, že žalovaná není povinna provést řádnou analýzu konkurenčních produktů. Závěr soudu prvního stupně, že žalovaná porušila povinnosti stanovené v §21 odst. 1, 7 a 8 zákona č. 38/2004 Sb., když své doporučení o výběru pojišťovny nezaložila na důkladné analýze nabídky pojišťoven a výslovně neupozornila žalobkyni na to, že v případě loupeže a škody vzniklé na zboží ve výloze je stanoveno pojistné plnění pouze do výše 250 000 Kč, nemá podle názoru odvolacího soudu oporu v provedeném dokazování. Žalovaná naopak v souladu s §21 odst. 8 zákona č. 38/2004 Sb. před uzavřením pojistné smlouvy zaznamenala své doporučení a požadavky a potřeby žalobkyně, mezi nimiž bylo výslovně pojištění zásob ve výlohách na částku 250 000 Kč. Provést analýzu pojistných produktů žalovaná povinna nebyla. Žalobkyně tak byla srozuměna s tím, že škoda na zboží umístěném ve výlohách je kryta jen do výše 250 000 Kč. Námitku žalobkyně, že žalovaná ji na tuto skutečnost měla ještě výslovně upozornit, proto odvolací soud považoval za nedůvodnou. Žalobkyně podpisem pojistné smlouvy vyjádřila svou vůli ve vztahu k rozsahu pojištění. Pokud jí vznikla uloupením zboží z výlohy škoda, kterou pojišťovna odmítla uhradit, pak za tuto škodu nenese žalovaná odpovědnost, neboť žádnou povinnost ve vztahu k žalobkyni neporušila.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu žalobkyně zakládá na §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. U potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu dovozuje přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Důvodnost dovolání spatřuje v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem, přičemž za otázku zásadního právního významu označila posouzení podmínek odpovědnosti za škodu podle §21 odst. 3 zákona č. 38/2004 Sb. a posouzení spoluzavinění podle §441 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) ve vztahu k odpovědnosti podle §373 a násl. obch. zák. U dovolání směřujícího proti měnícímu výroku odvolacího soudu dále uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., protože napadené rozhodnutí vychází podle jejího názoru ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nesprávné právní posouzení věci a naplnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spočívá podle dovolatelky v posouzení odpovědnosti žalované za vzniklou škodu pouze podle §373 a násl. obch. zák., když souzený případ se podle jejího názoru řídí §21 odst. 3 zákona č. 38/2004 Sb., který je speciální právní úpravou ve vztahu k §373 obch. zák., a proto na něj tato obecná úprava nedopadá. Odpovědnost podle ustanovení §21 odst. 3 zákona č. 38/2004 Sb. je přitom objektivní, přičemž se nevyžaduje porušení povinnosti ze strany pojišťovacího zprostředkovatele. Ten se může pouze liberovat, pokud prokáže, že vzniku škody nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které na něm bylo možno požadovat. Teprve pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že odpovědnost podle §21 odst. 3 zákona č. 38/2004 Sb. není dána, měl se zabývat případnou odpovědností podle §373 a násl. obch. zák.
Podpis pojistné smlouvy nezbavuje podle dovolatelky pojišťovacího zprostředkovatele jakékoliv odpovědnosti za obsah uzavřené pojistné smlouvy. Žalovaná dostatečně nevysvětlila žalobkyni všechny dopady konkrétního pojistného produktu, který měla znát a sama přehlédla, že speciální limit pojištění zboží ve výloze neplatí jen pro noční hodiny, jak se žalobkyně domnívala po ubezpečení svědkem K. a v čemž ji utvrzovala i poznámka v bodu 5.2 citované listiny ukládající povinnost umístit po uzavírací době zásoby nad 50 000 Kč do trezoru. Žalovaná proto měla žalobkyni upozornit, že zboží v době otevření prodejny prakticky není pojištěním chráněno, a takové upozornění nemohlo pro žalovanou představovat žádné významné úsilí. Žalobkyně má za to, že listina označená jako „Informace pro klienty podle §21 zákona č. 38/2004 Sb.“ neprokazuje, že byly splněny zákonné podmínky liberace. Samo upozornění na tento limit v této listině je zavádějící a neprokazuje nic víc než to, že oba účastníci se dohodli na specifickém pojištění zásob ve výloze.
Skutkové zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, je představováno tím, že odvolací soud nezohlednil ujišťování zástupce žalované, že pojistné krytí plně odpovídá zájmům dovolatelky. Zástupce žalované si však ani dodatečně neověřil, že tomu tak skutečně je, když žalobkyně ještě před podpisem smlouvy žádala před svědkem K. o další vysvětlení. Zástupce žalované ji tak jen utvrdil v domněnce, že omezený limit platí jen pro dobu uzavření prodejny.
Nesprávné právní posouzení věci shledává dovolatelka také v otázce míry spoluzavinění žalobkyně za vzniklou škodu z hlediska §441 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Zde vyvstává další otázka zásadního právního významu, a sice zda je porušením prevenční povinnosti podle §415 obč. zák. jednání podnikatele, který se spolehne na úsudek najatého odborníka, aniž by sám dále odbornou otázku přezkoumával.
Ze shora uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a dále postupoval podle §243b odst. 3 o. s. ř.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Odpovědnost makléře upravená v §21 odst. 3 zákona č. 38/2004 Sb. nezakládá žádný nový institut odpovědnosti, jak se snaží dovodit žalobkyně, pouze vztahuje jmenovitě ustanovení objektivní odpovědnosti provozovatele zakotvené v občanském a obchodním zákoníku i na pojišťovací zprostředkovatele, včetně makléřů a samostatných likvidátorů pojistných událostí. Stejný režim odpovědnosti se přitom týká i jiných profesí, např. advokátů, notářů apod. Odvolací soud správně aplikoval ustanovení §373 obch. zák. V dané věci chybí dva základní znaky nutné pro vznik nároku na náhradu škody, tj. porušení právní povinnosti žalovanou a příčinná souvislost mezi jednáním škůdce a vznikem škody. Dovolatelka přitom byla od žalované dostatečně informována o obsahu pojistné smlouvy, kterou, jak sama potvrdila, podepsala po jejím důkladném přečtení a odsouhlasení. Uzavření pojistné smlouvy bylo vlastním podnikatelským rozhodnutím žalobkyně. O rizikovém chování žalobkyně svědčí také to, že přestože byla pojištěna pro případ loupeže na částku 5 000 000 Kč, měla dle svého tvrzení jenom ve výloze vystaveno zboží v hodnotě 7 629 976,50 Kč. Podle žalované nelze v žádném případě připustit, aby v případě, že riziko nebylo odhadnuto správně, byla odpovědnost přenášena na třetí osobu, v daném případě na makléře. Takový postup by vytvořil nekontrolovatelný prostor pro spekulace v oblasti pojišťovnictví a zprostředkovatelské činnosti v pojišťovnictví. Žalovaná proto navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto či zamítnuto.
Napadený rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen před 1. červencem 2009, kdy nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) provedená zákonem č. 7/2009 Sb. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v článku II uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné. Dovodil, že je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné v rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I tak, že se žaloba, dle níž měla žalovaná zaplatit žalobkyni částku 2 490 122, 50 Kč s příslušenstvím, zamítá. V tomto rozsahu napadený rozsudek přezkoumal podle ustanovení §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je v této části důvodné.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením věci se rozumí omyl soudu při aplikaci právních předpisů na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo soud aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
V dané věci se jedná o nárok na náhradu škody, kterou měla způsobit žalovaná jako pojišťovací zprostředkovatel při sjednávání pojištění žalobkyně provozující obchod se značkovými hodinkami a zlatem ve středu hlavního města.
Odvolací soud posuzoval odpovědnost žalované podle ustanovení §373 obch. zák. Dovolatelce je třeba přisvědčit v tom, že odvolací soud v tomto ohledu pochybil, jelikož měl odpovědnost žalované posuzovat podle zákona č. 38/2004 Sb. Tento zákon obsahuje v §21 odst. 3 speciální úpravu odpovědnosti za škodu způsobenou pojišťovacím zprostředkovatelem při provozování své činnosti. Z toho důvodu nelze při posuzování předpokladů odpovědnosti vycházet z obecného ustanovení §373 obch. zák. Toto nesprávné právní posouzení však nemělo vliv na správnost rozhodnutí odvolacího soudu ve věci. Při posuzování předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu (porušení právní nebo smluvní povinnosti) totiž odvolací soud zkoumal též, zda žalovaná porušila své povinnosti vyplývající ze zákona č. 38/2004 Sb. Porušení povinností upravených především v ustanovení §21 odst. 1 věty první tohoto zákona je totiž jedním z předpokladů odpovědnosti za škodu podle ustanovení §21 odst. 3 zák. č. 38/2004 Sb. Opačný názor dovolatelky, že odpovědnost pojišťovacího zprostředkovatele je dána i bez porušení jeho povinností a pojišťovací zprostředkovatel se může pouze liberovat, není správný. Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na svůj rozsudek ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1020/2006, rozsudek ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2371/2008, a usnesení ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1656/2010, v nichž posuzoval problematiku odpovědnosti za škodu způsobenou daňovým poradcem, jež je upravena v zákoně č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, obdobně jako odpovědnost pojišťovacích zprostředkovatelů, a na rozsudek ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1862/2001, a ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1515/2007, v nichž řešil odpovědnost advokáta podle ustanovení §24 odst. 1 věty první zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii ( i tato odpovědnost je upravena obdobně). V těchto rozhodnutích zaujal Nejvyšší soud stejný názor jako v této posuzované věci.
Podle ustanovení §21 odst. 1 věty první zákona č. 38/2004 Sb. osoba provozující zprostředkovatelskou činnost v pojišťovnictví nebo činnost samostatného likvidátora pojistných událostí je povinna tuto svoji činnost vykonávat s odbornou péčí, chránit zájmy spotřebitele, zejména nesmí uvádět nepravdivé, nedoložené, neúplné, nepřesné, nejasné nebo dvojsmyslné údaje a informace, anebo zamlčet údaje o charakteru a vlastnostech poskytovaných služeb.
Odvolací dospěl k závěru, že se žalovaná porušení svých povinností podle zákona č. 38/2004 Sb. nedopustila. Tento závěr by byl správný za předpokladu, že nenastaly okolnosti tvrzené dovolatelkou v dovolání, že byla před podpisem pojistné smlouvy žalovanou ujištěna, že limit týkající se zboží ve výloze platí pouze pro dobu uzavření prodejny. Pokud totiž bylo v listině nazvané „Informace pro klienty podle §21 zákona č. 38/2004 Sb.“ výslovně uvedeno, že žalobkyně požaduje pojištění zásob ve výlohách na částku 250 000 Kč, a nebylo zjištěno, že žalovaná žalobkyni před podpisem pojistné smlouvy ujistila, že limit týkající se zboží ve výloze platí pouze pro dobu uzavření prodejny, je závěr odvolacího soudu, že žalobkyně byla srozuměna s tím, že škoda na zboží umístěném ve výlohách je kryta jen do výše 250 000 Kč, a žalovaná neporušila své povinnosti tím, že žalobkyni na tuto skutečnost zvlášť neupozornila, správný. Za takové situace by nebylo možno dovodit, že žalovaná porušila při výkonu své činnosti povinnosti vyplývající pro ni ze zákona č. 38/2004 Sb., a nebylo by možno dospět k závěru o odpovědnosti žalované za škodu podle §21 odst. 3 zákona č. 38/2004 Sb.
Pokud by však bylo zjištěno, že žalovaná žalobkyni před podpisem pojistné smlouvy v tomto smyslu ujistila, nebyl by právní závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná své povinnosti podle zákona č. 38/2004 Sb. neporušila, správný. Výkon činnosti pojišťovacího makléře ze strany žalované by totiž za takové situace nebylo možno hodnotit jako výkon poskytnutý s odbornou péčí a chránící zájmy spotřebitele tím, že jsou poskytovány pravdivé, úplné, přesné, jasné a nedvojsmyslné údaje a informace (srov. §21 odst. 1 zákona č. 38/2004 Sb.).
V daném případě však skutkové zjištění odvolacího soudu nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutkové zjištění, jež bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, je vadné. Musí tedy jít o skutkové zjištění, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní a které nemá oporu v provedeném dokazování, neboť výsledky dokazování - logicky vzato - takové skutkové zjištění neumožňují. Skutkovým zjištěním se rozumí souhrn skutečností, kterými má odvolací soud za prokázaný skutkový stav věci. Jde o výsledek hodnocení provedených důkazů, při němž soud přisuzuje jednotlivým důkazům hodnotu z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti; není-li způsob tohoto hodnocení správný, nemůže být správný ani jeho výsledek. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení §132 o. s. ř., protože
- soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo,
- soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo,
- v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor,
- nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř.
Všechna uvedená pochybení mají za následek, že skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, neboť při správném postupu by musel být výsledek hodnocení důkazů jiný. To platí i tehdy, jestliže soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Tento dovolací důvod předpokládá, že skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části.
V daném případě jsou podmínky tohoto dovolacího důvodu naplněny. Odvolací soud totiž pominul výpověď svědka T. K. na č. l. 87 a 88, který mj. vypověděl, že před podpisem pojistné smlouvy pan Pícha, který vedl jednání za žalovanou, zástupce žalobkyně ujistil, že částka 250 000 Kč představuje limit plnění pro zboží, které zůstane ve výloze přes noc. Odvolací soud se s touto výpovědí nevypořádal.
Irelevantní je však námitka žalobkyně, že soud prvního stupně nesprávně posoudil spoluzavinění žalobkyně z hlediska ustanovení §441 obč. zák. Dovolání totiž nesměřuje proti rozsudku soudu prvního stupně, ale proti rozsudku soudu odvolacího, jenž takový závěr neučinil.
Ze shora uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, správný, neboť byly naplněny předpoklady dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud proto podle ustanovení §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu v této části a v závislém výroku o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů odvolacího řízení, zrušil a věc mu podle ustanovení §243b odst. 3 o. s. ř. v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání žalobkyně v rozsahu, ve kterém směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně pod bodem II.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jestliže jím bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku nebo usnesení proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v posuzované věci nejedná, přichází proto v úvahu přípustnost pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání směřující proti této části výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné proto, že není dán zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu – odvolací soud neřešil právní otázku v rozporu s hmotným právem a nejsou dány ani další důvody podle §237 odst. 3 o. s. ř., pro něž by rozhodnutí odvolacího soudu mělo zásadní právní význam.
Při posuzování důvodnosti dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu bylo shora vysvětleno, že právní posouzení na základě zjištěného skutkového stavu není v rozporu s hmotným právem, tudíž v rozsahu potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu nemá rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam. K tomu je třeba podotknout, že v případě, že v úvahu přichází přípustnost dovolání pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., není dovolací soud oprávněn toto skutkové zjištění přezkoumávat, tímto skutkovým zjištěním je vázán a musí z něho vycházet (§241a odst. 3 a 4 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 26. října 2011
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu