ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.478.2012.1
sp. zn. 23 Cdo 478/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D. a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce M. Č. , zastoupeného JUDr. Václavem Peňázem, advokátem, se sídlem v Brně, Pekařská 13, proti žalované VENTURE BRNO, s.r.o. , se sídlem v Brně, Jiráskova 14, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 63491494, zastoupené JUDr. Martinou Skřivánkovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Mezírka 1, o zaplacení částky 1,308.897,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 126/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. října 2011, č. j. 14 Cmo 33/2010-520, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. října 2011, č. j. 14 Cmo 33/2010-520, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se svou žalobou po žalované domáhal zaplacení částky 1,308.897,- Kč s příslušenstvím jako doplatku ceny díla ze smluv o dílo uzavřených mezi účastníky na základě objednávek žalované z roku 1999.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 15. září 2009, č. j. 19 Cm 126/2002-394, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 1,308.897,- Kč s příslušenstvím v tomto výroku blíže specifikovaným (bod I. výroku), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (bod II. a III. výroku) a o vrácení zálohy na znalečném ve výši 7.000,- Kč žalobci (bod IV. výroku).
Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná si prostřednictvím zmocněnce Ing. J. Z. objednala (objednávka č. o/247) u žalobce výrobu 144 ks závěsných ocelových balkónů dle dohodnuté technologie pro stavební akci v K. na ulici S. Na úhradu díla provedeného podle této objednávky zůstala žalovaná dlužna částku 200.000,- Kč, když z konečné faktury č. 120/99 na částku 2,145.600,- Kč + DPH v částce 472.032,- Kč zaplatila zálohy 800.000,- Kč a 200.000,- Kč a z doplatku 1,617.632,- Kč zaplatila v postupných částkách 1,417.632,- Kč. Z obsahu objednávky ze dne 10. prosince 1999, č. 1012/99, zjistil, že žalovaná opět prostřednictvím svého zmocněnce Ing. J. Z. objednala u žalobce výrobu 72 ks ocelových závěsných balkónů podle výkresové dokumentace pro stavební akci v B., na ulici M. K. Ve vztahu k této objednávce žalobce vystavil fakturu č. 121/99 na částku 610.000,- Kč, kterou žalovaná uhradila. Konečnou fakturou č. 18/2000 na částku 1,800.000,- Kč + 220.176,- Kč DPH byla žalobcem vyúčtována celková cena díla zhotoveného podle objednávky č. 1012/99, od celkové částky byla odečtena částka 610.000,- Kč zaplacená na fakturu č. 121/99. Zbytek dlužné částky ve výši 610.976,- Kč žalovaná žalobci nezaplatila. Dále vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobce dodal žalované na základě ústní objednávky provedené Ing. Z. 288 ks závěsných košíků na balkóny pro stavební akci v K., na ulici S., jejichž cenu vyúčtoval fakturou č. 34/2000 v celkové částce 40.055,- Kč včetně DPH. Tuto částku žalovaná rovněž neuhradila. Konečně z objednávky ze dne 22. března 2000 soud prvního stupně zjistil, že uvedeného dne žalovaná opět prostřednictvím Ing. Z. objednala u žalobce závazně výrobu 27 ks závěsných balkónů se stěrkovou podlahou pro stavební akci v P., na ulici Š. Toto dílo bylo žalobcem žalované dodáno a vyúčtováno fakturou č. 33/2000 na částku 457.866,- Kč včetně DPH. Z této částky žalovaná opět žalobci ničeho neuhradila.
O části návrhu týkající se dlužné částky 200.000,- Kč za dílo zhotovené dle objednávky ze dne 25. října 1999 soud prvního stupně rozhodl tak, že žalovaná je povinna žalobci zmíněnou částku 200.000,- Kč zaplatit včetně požadovaného příslušenství, neboť žalovaná v průběhu řízení žádným způsobem nevyvrátila nastolenou vyvratitelnou domněnku uznání závazku částečným plněním ve smyslu ustanovení §407 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“), ve spojení s ustanovením §323 odst. 1 a 2 obch. zák. Ohledně částky 610.976,- Kč vzal soud prvního stupně za prokázané, že byla účastníky řízení uzavřena smlouva o dílo, kdy předmět díla byl dán objednávkou žalované a cena díla byla sjednána ústně mezi tehdejším jednatelem žalované Ing. Š. a žalobcem. Žalovaná dílo od žalobce převzala a při převzetí díla žádné vady zhotoveného díla žalobci nevytknula. Ke stejnému závěru dospěl i pro dodávku žalobce pro žalovanou uskutečněnou na základě objednávky ze dne 22. března 2000. Žalovaná neprokázala, že se žalobce dostal do prodlení při zhotovování díla. Důvody pro odstoupení od smlouvy pro případ prodlení s plněním či v případě nároku z vad zboží, byla-li smlouva porušena podstatným způsobem dle ustanovení §345 odst. 2 obch. zák. nenastaly a k účinkům odstoupení od smlouvy dle ustanovení §349 obch. zák. tudíž nedošlo. Ze stejných důvodů nemohla žalovaná účinně (alternativně) uplatňovat přiměřenou slevu z ceny dle ustanovení §436 odst. 1 písm. c) obch. zák. nebo se účinně domáhat náhrady škody dle ustanovení §373 a násl. obch. zák. Žalovaná neprokázala, že by žalobce porušil smluvní povinnost a v důsledku této skutečnosti nenastaly ani účinky započtení tvrzených pohledávek žalované z jednotlivých faktur, které měla hradit třetím osobám v souvislosti s odstraňováním škod zaviněných tvrzeným porušením povinností žalobcem, kdy tento úkon žalovaná v průběhu řízení v rámci své procesní obrany učinila. Co se týče částky 40.053,- Kč za dodávku 288 ks závěsných košíků na balkóny dospěl soud prvního stupně k závěru, že smlouva o dílo byla mezi účastníky řízení uzavřena, neboť košíky žalobcem dodány byly, žalovaná je od něj převzala a cena těchto košíků byla mezi žalobcem a žalovanou (prostřednictvím jejího zmocněnce Ing. Z.) dohodnuta. Z výše uvedených důvodů tedy soud prvního stupně žalobě v celém rozsahu vyhověl.
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky (druhý a čtvrtý výrok) a o náhradě nákladů řízení vůči státu (třetí výrok).
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že mezi žalobcem a žalovanou došlo k dohodě o podstatných náležitostech smlouvy o dílo. Především zdůraznil, že písemné objednávky návrh ceny neobsahují. Závěrům soudu prvního stupně přitakal potud, že pro smlouvu o dílo není stanovena obligatorně písemná forma, tudíž (neprojeví-li alespoň jedna strana při jednání o uzavření smlouvy vůli, aby smlouva byla uzavřena v písemné formě) může být uzavřena i ústně, případně zčásti písemně a zčásti ústně. V posuzované věci však žalovaná uzavření ústní dohody o ceně díla jednatelem žalované Ing. Š. popřela, přičemž z výpovědi svědka Ing. J. Z. ani svědka M. nebylo prokázáno, že mezi žalobcem a žalovanou došlo k dohodě o ceně díla.
Ve vztahu k závěru soudu prvního stupně, že částečným plněním uznala žalovaná i zbytek závazku odvolací soud odkazuje na ustanovení §407 odst. 3 obch. zák. zdůraznil, že částečné plnění nemusí být uznáním závazku vždy. Za situace, kdy žalovaná namítala vady balkónů, nelze dovozovat, že částečná plnění byla poskytnuta za takových okolností, že by bylo možno v tomto konkrétním případě usuzovat na to, že jejich poskytnutím dlužník (žalovaná) uznal i zbytek závazku.
Ohledně posouzení opodstatněnosti žalobou uplatněného nároku jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení odvolací soud cituje ustanovení §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), konstatoval, že předpoklady odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou splněny nebyly. Příkladem plnění bez právního důvodu jako jedné ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení spočívající v tom, že mezi zúčastněnými osobami chybí právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, je tak majetkový prospěch získaný vlastníkem nemovitosti tím, že na jeho věc vynaložil jiný subjekt určité majetkové hodnoty, a tím je zhodnotil. Uvedl, že o takový případ se však v projednávané věci nejedná, neboť žalovaná není vlastníkem nemovitostí, jichž se stavební úpravy, včetně rekonstrukce balkónů, týkaly. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v plném rozsahu, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., uplatňuje dovolací důvody dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobce se neztotožňuje s právním hodnocením věci odvolacím soudem. S ohledem na zjištěný skutkový stav je zřejmé, že strany měly vůli uzavřít smlouvu o dílo. Žalobce pro žalovanou dle jejích objednávek a po zaplacení zálohových plateb dílo vyrobil a žalované dodal, žalovaná dílo převzala, dále s ním pracovala a dostala za něj zaplaceno od koncových zákazníků. Žalobce nevidí jiný důvod, proč by mu žalovaná hradila zálohové platby, než že existuje smlouva o dílo.
Dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že platby žalované na vystavené faktury není možno považovat za uznání existujícího dluhu z důvodu uplatnění vad dodaného díla. Dovolatel zdůrazňuje, že žalovaná začala vady díla vytýkat až více než půl roku po jeho převzetí (prohlídce díla), tedy v době, kdy již postupné platby byly provedeny. Vady žalobcem dodaných balkónových konstrukcí, natož pak včasnost jejich vytknutí, žalovaná v řízení vůbec neprokázala.
Konečně je dle dovolatele zcela neakceptovatelný závěr odvolacího soudu ohledně bezdůvodného obohacení. Dle jeho názoru není možné uzavřít, že žalovaná není vlastníkem nemovitostí, na nichž se žalobcem dodané balkónové konstrukce a příslušenství montovaly, a tudíž se nemůže o bezdůvodné obohacení jednat. Poukazuje na to, že osoba, která se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila, je bezpochyby žalovaná, která dostala od vlastníků nemovitostí za dodané balkónové konstrukce a příslušenství řádně zaplaceno. Žalobci za dodané dílo však nikdo nezaplatil. Jedinou osobou, která dostala plnění bez právního titulu, je tedy žalovaná.
Závěrem žalobce navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobce dle předkládací zprávy a obsahu spisu nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) úvodem poznamenává, že rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 1. července 2009) se podává z bodů 1. a 12., části první, článku II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a opírá se o způsobilé dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal podle §242 o. s. ř.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad namítána nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny.
Posléze uvedenou vadu řízení dovolatel sice v dovolání namítá, aniž by ji však blíže obsahově konkretizoval. Dovolací soud takové vady řízení z obsahu spisu neshledal. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. tak nebyl užit opodstatněně.
Dovolací soud dále přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., kterým lze namítat nesprávné právní posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Při úvaze, zda právní posouzení věci odvolacím soudem je ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správné, však dovolací soud vychází ze skutkových závěrů učiněných v řízení, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. k tomu shodně např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel nejprve vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení platného, resp. neplatného uzavření smluv o dílo mezi žalobcem a žalovanou.
Podle ustanovení §536 obch. zák. se smlouvou o dílo zavazuje zhotovitel k provedení určitého díla a objednatel se zavazuje k zaplacení ceny za jeho provedení (odst. 1). Dílem se rozumí zhotovení určité věci, pokud nespadá pod kupní smlouvu, montáž určité věci, její údržba, provedení dohodnuté opravy nebo úpravy určité věci nebo hmotně zachycený výsledek jiné činnosti. Dílem se rozumí vždy zhotovení, montáž, údržba, oprava nebo úprava stavby nebo její části (odst. 2). Cena musí být ve smlouvě dohodnuta nebo v ní musí být alespoň stanoven způsob jejího určení, ledaže z jednání o uzavření smlouvy vyplývá vůle stran uzavřít smlouvu i bez tohoto určení (odst. 3).
Nedohodnou-li strany alespoň podstatné části smlouvy, k platnému uzavření smlouvy o dílo nedojde. Mezi obligatorní náležitosti smlouvy o dílo patří dle výše citovaného ustanovení předmět díla a určení ceny.
Z rozsáhlých skutkových zjištění soudů obou stupňů v daném případě nevyplývá, že by si účastníci dohodli v průběhu jednání o uzavření smluv o dílo ve smyslu ustanovení §536 odst. 3 obch. zák. cenu díla nebo stanovili způsob jejího určení či projevili vůli uzavřít smlouvy bez dohody o ceně či způsobu jejího určení. Smlouvy o dílo tedy neobsahovaly podstatné části, které smlouva o dílo musí podle ustanovení §536 odst. 1 a 3 obch. zák. obsahovat. Závěr odvolacího soudu, že jednotlivé smlouvy o dílo nebyly platně uzavřeny, neboť nebyla sjednána cena díla způsobem, jakým určuje ustanovení §536 odst. 3 obch. zák., je tudíž správný a dovolací námitka o platnosti těchto smluv nedůvodná.
Opodstatněná není ani námitka dovolatele, že platby žalované na vystavené faktury představují uznání dluhu.
Podle ustanovení §323 obch. zák. uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, že v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání již promlčena (odst. 1). Za uznání nepromlčeného závazku se považují i právní úkony uvedené v §407 odst. 2 a 3 (odst. 2). Ustanovení §407 odst. 3 obch. zák. stanoví, že pokud dlužník plní částečně svůj závazek, má toto plnění účinky uznání zbytku dluhu, jestliže lze usuzovat, že plněním dlužník uznává i zbytek závazku.
Uvedené ustanovení spojuje s částečným plnění závazku vznik vyvratitelné domněnky trvání zbytku závazku v době jeho uznání se splněním určitých podmínek. Částečné plnění ale nemusí být uznáním závazku vždy. Musí být poskytnuto za takových okolností, že lze v konkrétním případě usuzovat na to, že jeho poskytnutím dlužník uznává i zbytek závazku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2006, sp. zn. 32 Odo 956/2004 a ze dne 27. září 2007, sp. zn. 32 Odo 1251/2006).
Postupu odvolacího soudu nelze ničeho vytknout, jestliže v souladu s citovanou judikaturou dospěl k závěru, že plnila-li žalovaná na zálohovou fakturu, přičemž ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že vytkla vady dodávaného díla, nešlo o takové částečné plnění poskytnuté za takových okolností, že by bylo možno usuzovat na to, že uznává zbytek závazku. Nadto je třeba zdůraznit, že šlo o plnění na zálohovou fakturu, a v době tohoto plnění nebyla zřejmá žádná celková cena díla, která ostatně, jak bylo prokázáno, ani jako podstatná část smlouvy nebyla sjednána.
Je však nutno přisvědčit dovolateli, namítá-li nesprávné právní posouzení otázky vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované.
Odvolací soud při závěru o neplatnosti smluv o dílo posuzoval nárok žalobce z titulu bezdůvodného obohacení dle ustanovení §451 obč. zák. a dospěl k závěru, že předpoklady závazku z bezdůvodného obohacení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou splněny nebyly. Podle odvolacího soudu plněním bez právního důvodu je také majetkový prospěch získaný vlastníkem nemovitosti tím, že na jeho věc vynaložil jiný subjekt určité majetkové hodnoty, a tím ji zhodnotil. O takový případ se však dle odvolacího soudu v projednávané věci nejedná, neboť žalovaná není vlastníkem nemovitostí, jichž se stavební úpravy (včetně rekonstrukce balkónů) týkaly. Odvolací soud tak nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení opodstatněným neshledal.
Podle §451 odst. 1 a 2 obč. zák. ten, kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Bezdůvodným obohacením je tedy mimo jiné prospěch získaný bez právního důvodu, např. tehdy, bylo-li plněno na základě smluv o dílo, které nevznikly (jak je tomu v projednávaném případě).
Z dikce uvedeného ustanovení je zřejmé, že povinnost vydat majetkový prospěch je ukládána osobě, která se tímto plněním bezdůvodně obohatila, a není spojena s věcí, která byla vloženou investicí (opravou, revitalizací, úpravou, rekonstrukcí) zhodnocena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2003, sp. zn. 33 Odo 258/2003, nebo ze dne 31. července 2003, sp. zn. 29 Cdo 2631/2000). Podmínkou získání bezdůvodného obohacení tedy nemusí být skutečnost, že věc, na které byly provedeny určité úpravy (rekonstrukce) tvořící základ majetkového prospěchu, patří tomu, kdo se obohatil. Pokud budou úpravy např. dále předány a vyúčtovány tím, pro něhož byly prováděny, vlastníku věci jakožto odměna (cena) za jejich provedení, je bezdůvodně obohaceným ten, pro něhož byly úpravy prováděny (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000).
Ze shora uvedeného je zřejmé, že odvolací soud pochybil, když vyloučil odpovědnost žalované za bezdůvodné obohacení podle ustanovení §454 obč. zák. toliko s argumentací, že žalovaná není vlastníkem nemovitostí, jichž se stavební úpravy (včetně rekonstrukce balkónů) týkaly.
Jelikož řešení právní otázky, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, není správné a dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem, Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2, 3 a 6 o. s. ř.).
V další fázi řízení odvolací soud při úvaze o rozsahu bezdůvodného obohacení bude postupovat v souladu s ustanovením §457 a §458 odst. 1 obč. zák. Výše peněžité náhrady (jelikož v posuzovaném případě není žalovaná schopna vrátit poskytnuté plnění) musí být odvozována od prospěchu, jenž byl získán plněním bez právního důvodu a obohacený je povinen vydat vše (nikoli více), co sám získal. Při posuzování výše peněžité náhrady tudíž není možno mechanicky vycházet z předpokládané ceny poskytnutého plnění. Při jejím určení je třeba vycházet především z nákladů, které by bylo třeba vynaložit na získání stejného plnění a přihlédnout k případným nedostatkům plnění apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. září 2000, sp. zn. 29 Cdo 200/2000).
Právní názor dovolacího soudu je pro soud odvolací závazný (§243d odst. 1 věta první část za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. srpna 2012
JUDr. Pavel H o r á k, Ph.D.
předseda senátu