ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.5098.2016.1
sp. zn. 23 Cdo 5098/2016-427
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobců a) Bonduelle Societé par actions simplifiée , se sídlem v Renescure, La Woestyne, 59173, Francouzská republika, a b) Bonduelle Central Europe Kft ., se sídlem v Budapešti, Nagyszolos u. 11-15, H- 1113, Maďarsko, obou zastoupených JUDr. Gabrielou Vendlovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 2, Lužická 1792/32, PSČ 120 00, proti žalované Hamé s.r.o., se sídlem v Kunovicích, Na Drahách 814, PSČ 686 04, IČO 28213556, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Na Florenci 2116/15, PSČ 110 00, o ochranu práv z ochranných známek a před nekalou soutěží, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 21 Cm 7/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2016, č. j. 3 Cmo 171/2015-232, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobci a) částku 3 363,80 Kč a žalobci b) částku 9 404,12 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Gabriely Vendlové, Ph.D., advokátky, se sídlem v Praze 2, Lužická 1792/32, PSČ 120 00.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 2015, č. j. 21 Cm 7/2014-140, uložil žalované povinnost zdržet se v obchodním styku výroby, skladování, distribuce, nabídky k prodeji, reklamy a propagace výrobků v níže uvedených obalech, stáhnout tyto výrobky z trhu a zničit jejich obaly:
(výrok pod bodem I), zaplatit žalobcům a) i b) přiměřené zadostiučinění ve výši 1 000 000 Kč (výroky pod body II a III), zamítl žalobu o zaplacení částky 1 000 000 Kč žalobci a) (výrok pod bodem IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem V).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 2. 2016, č. j. 3 Cmo 171/2015-232, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I v rozsahu povinnosti žalované zdržet se výroby, skladování, distribuce, nabídky k prodeji, reklamy a propagace výrobků v tam vyobrazených obalech, stáhnout tyto výrobky z trhu, jsou-li v jejím vlastnictví, a zničit jejich obaly, jinak jej ve zbytku, tj. v rozsahu stažení výrobků, jež nejsou v jejím vlastnictví, změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl, ve výrocích pod body II a III rozsudek změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci a) částku 750 000 Kč a žalobci b) částku 250 000 Kč a ve zbývajícím rozsahu, tj. co do zaplacení částky 250 000 Kč žalobci a) a částky 750 000 Kč žalobci b), žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, kterým jej napadla v celém rozsahu. Přípustnost dovolání žalovaná spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž onou otázkou je, zda při posuzování zaměnitelnosti obalů produktů je třeba vycházet z pohledu průměrného zákazníka, a zda v tomto ohledu je rozhodující celkový dojem, jakým výrobek vizuálně působí. Dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 971/2011, od nějž se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlit.
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá, případně jej i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání žalované se vyjádřili oba žalobci. Dovolání považují za nedůvodné a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl.
K vyjádření žalobců se podáním ze dne 21. 10. 2016 vyjádřila žalovaná.
Dne 12. 4. 2017 zaslala žalovaná doplnění dovolání, v němž Nejvyšší soud upozornila na rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví (dále též jen „ÚPV“) ze dne 10. 3. 2017, č. j. O-489660/D15115069/2015/ÚPV, v němž se ÚPV zabýval návrhem žalobců na prohlášení napadené ochranné známky č. 814581 s původním designem za neplatnou, a to pro úplnou zaměnitelnost se známkovou řadou žalobců s motivem „zelené lístky na pozadí slunečního svitu“.
Žalobci ve vyjádření ze dne 24. 8. 2017 reagovali na výše uvedené podání žalované, přičemž zejména uvedli, že proti rozhodnutí ÚPV ze dne 10. března 2017 podali rozklad.
Podáním ze dne 30. 7. 2018 žalobci sdělili, že pravomocným rozhodnutím ÚPV ze dne 27. dubna 2018 byla ochranná známka žalované č. O-489660 prohlášena za neplatnou.
V podání ze dne 16. 8. 2018 zaujali žalobci stanovisko k vyjádření žalované ze dne 21. října 2016.
Podáním ze dne 29. 8. 2018 se žalovaná vyjádřila k rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 27. dubna 2018.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnou osobou (žalovanou) řádně zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Nejvyšší soud podotýká, že žalovaná v dovolání ohlašuje, že je podává proti rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu, z obsahu dovolání se však podává, že brojí proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zčásti potvrdil ve výroku pod bodem I a zčásti potvrdil ve výrocích pod body II a III v rozsahu povinnosti k zaplacení částky 750 000 Kč žalobci a) a povinnosti k zaplacení částky 250 000 Kč žalobci b). Nejvyšší soud proto přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v tomto rozsahu.
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Podle §242 odst. 4 o. s. ř. mohou účastníci po dobu trvání lhůty k podání dovolání měnit vymezení důvodu dovolání a rozsah, ve kterém rozhodnutí odvolacího soudu napadají; ke změně není třeba souhlasu soudu.
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Nejvyšší soud tudíž nemohl přihlížet k tvrzením účastníků o rozhodnutí ÚPV ze dne 10. 3. 2017 a ze dne 27. 4. 2018.
Dovolání žalované není přípustné.
Nejvyšší soud v rozhodnutí ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3845/2012, vyložil, že hledisko průměrného spotřebitele bere v úvahu spotřebitele, který má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory (jak je vykládáno Soudním dvorem EU). Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku posouzením uvedeného hlediska zabýval (viz str. 10 a násl. rozsudku) a vyvodil, že „stupeň pozornosti průměrně informovaného a rozumného spotřebitele závisí na situaci a odvíjí se od důležitosti nabízeného produktu pro spotřebitele; nízká pozornost bude např. tam, kde se jedná o levný produkt každodenní spotřeby“.
Nejvyšší soud dále např. v rozsudku ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4046/2010, zdůraznil, že posuzování, zda existuje nebezpečí záměny ochranných známek, je třeba činit z pohledu průměrného spotřebitele. Jím se rozumí zejména současní nebo potenciální spotřebitelé daného druhu výrobků nebo služeb, pro které se ochranná známka užívá, nebo osoby zapojené do distribuční sítě daného druhu výrobků nebo služeb, popřípadě obchodní kruhy, zabývající se daným druhem výrobků nebo služeb, pro které se ochranná známka užívá. Základem pro pojetí relevantního spotřebitele se stal rozsudek Soudního dvora EU C-210/96 ve věci „Gut Springenheide, R. T. vs. Oberkreisdirektor des Kreises Steinfurt – Amt für Lebensmittelüberwachtung“, v němž bylo konstatováno, že při posuzování, zda dané označení je schopno klamat, se musí brát v úvahu pravděpodobné očekávání průměrně informovaného, pozorného a rozumného průměrného spotřebitele.
V rozsudku ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 23 Cdo 971/2011, Nejvyšší soud vyslovil, že „při posuzování zaměnitelnosti je třeba vycházet z pohledu průměrného spotřebitele (zákazníka) a rozhodující je celkový dojem, který průměrnému spotřebiteli utkví v paměti, což většinou je určitá dominující část označení. Hledisko průměrného spotřebitele vychází z toho, že jde o „spotřebitele, který má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný, s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1757/2012). Od průměrného zákazníka je tedy třeba požadovat určitý stupeň pozornosti, a tím lze od něho očekávat, že náležitě přihlédne k podstatným rozdílům mezi značkami, označením výrobku apod. Lze tedy vycházet z celkového dojmu, kterým posuzované označení především vizuálně působí na průměrného zákazníka a nepostačuje pouze odvolávat se na shodné prvky označení; dále je zapotřebí též přihlížet ke všem relevantním okolnostem. Podobně i Soudní dvůr EU vyslovil, že ‚pravděpodobnost záměny je třeba posuzovat globálně, s přihlédnutím ke všem faktorům relevantním pro okolnosti případu‘, přičemž toto globální zhodnocení zejména vizuální či významové musí ‚vycházet z celkového dojmu, kterým známky působí a je nutné vzít v úvahu zejména jejich distinktivní a dominantní prvky‘ (rozsudek SDEU C 251/95, bod 23).“
V nyní posuzované věci odvolací soud k zaměnitelnosti označení vyložil, že tato otázka je v zásadě otázkou právní a nikoli otázkou skutkovou, a hlediskem rozhodným k jejímu řešení je hledisko průměrného spotřebitele. Na to odvolací soud citoval závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2939/2011, které výše uvedený závěr potvrzují. Odvolací soud vyslovil souhlas se soudem prvního stupně, když ten podle odvolacího soudu při posuzování zaměnitelnost vyšel z pohledu průměrného spotřebitele (zákazníka), jehož chování při volbě daných výrobků si definoval, s tím, že rozhodující je celkový dojem, který průměrnému spotřebiteli utkví v paměti. Odvolací soud zdůraznil, že hledisko průměrného spotřebitele vychází z toho, že jde o spotřebitele, který má dostatek informací a je v rozumné míře pozorný a opatrný, s ohledem na sociální, kulturní a jazykové faktory. Dále odvolací soud doplnil, že průměrný spotřebitel – byť logo Hamé a označení Bonduelle mu umožní původ výrobků rozlišit – podobou etikety s „rozmazaným“ zelenožlutým motivem bude utvrzen v tom, že žalovaný je oprávněn tento motiv dále užívat. Podle odvolacího soudu k odstranění závadného stavu, založeného již předchozí na známce žalobce a) parazitující podobou obalů, nedošlo; aby předmětný škodlivý dojem veřejnosti byl odstraněn, je zapotřebí nikoli jen nepatrné změny – „rozmazání motivu, ale změny razantnější.
Soud prvního stupně v souvislosti s otázkou zaměnitelnosti obalů výrobků vysvětlil, že žalovaný měl nepřeberné množství možností, jak prezentovat svůj výrobek tak, aby byl jedinečný, s jiným výrobkem či chráněným označením nezaměnitelný. Žalovaný takto nepostupoval, naopak vyvinul úsilí směřující k tomu, aby se jeho výrobek výrobku jiného soutěžitele a jeho chráněnému označení podobal co nejvíce, zároveň aby se však odlišoval v detailech, na které by bylo možné odkázat a argumentovat jimi ve svůj prospěch. Soud prvního stupně zdůraznil, že podstatný je shodný celkový dojem, jímž výrobky působí, nikoli detaily, které na první pohled neupoutají. Konzervovaná zelenina není výrobkem, který by si zákazník kupoval denně. Kupuje-li zákazník po delší době tentýž typ výrobku, sáhne po tom, jehož celková podoba mu utkvěla v paměti (pokud mu dříve koupený výrobek chutnal). Výrobky účastníků se prodávají v samoobsluhách, v potravinách, v nichž většina zákazníků spěchá, nemá důvod se v nich zdržovat déle než po dobu nezbytně nutnou. Též tento fakt spíše přispěje k záměně výrobků; zákazník nebude zkoumat detaily, nebude zkoumat, kdo je výrobcem.
Ve smyslu výše uvedených závěrů odvolací soud nevybočil z judikaturně ustálených mezí, které jsou určující pro posouzení zaměnitelnosti označení z hlediska průměrného spotřebitele. Jak již Nejvyšší soud judikoval, stupeň pozornosti průměrně informovaného a rozumného spotřebitele závisí na situaci a odvíjí se od důležitosti nabízeného produktu pro spotřebitele, přičemž nízká pozornost bude postačovat např. tam, kde se jedná o levný produkt každodenní spotřeby. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud, v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu pro hledisko průměrného spotřebitele považoval za rozhodující celkový dojem, který průměrnému spotřebiteli utkví v paměti, přičemž tato východiska následně aplikoval na zjištěný skutkový stav.
Další v dovolání obsažené námitky žalované (týkající se nabytí druhotného významu u zelenožlutého motivu či nekonzistentní a překvapivé penalizace žalované za odstranění sporného motivu zelených listů) představují pouze polemiku se závěry odvolacího soudu, není jimi vymezena žádná právní otázka, která by byla způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Pokud žalovaná namítala, že žalobci nikterak nebrání používání žlutozeleného motivu u svých soutěžitelů, vymezovala se proti skutkovým zjištěním učiněným soudy a vytvářela vlastní skutkový stav, který je odlišný od skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem, resp. soudem prvního stupně. Tyto námitky nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Dovolací soud k tomu poznamenává, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015).
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 18. 12. 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu