ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.542.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 542/2022-277
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce Společenství vlastníků XY , se sídlem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Novotného lávka 200/5, PSČ 110 00, proti žalované SULKO s. r. o. , se sídlem v Zábřehu, Československé armády 981/41, PSČ 789 01, IČO 47976969, zastoupené JUDr. Dagmar Kolákovou, advokátkou, se sídlem v Šumperku, Slovanská 3240/7A, PSČ 787 01, o zaplacení částky 233 467 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 7 C 74/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 9. 2021, č. j. 75 Co 225/2021-248, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 10. 2021, č. j. 75 Co 225/2021-252, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku rozsudkem ze dne 28. 1. 2021, č. j. 7 C 74/2017-209, uložil žalované, aby zaplatila žalobci částku 43 993,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 5. 2017 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu v části, v níž žalobce po žalované požadoval zaplacení částky 189 473,50 Kč, úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 233 467 Kč od 12. 2. 2014 do 30. 4. 2017 a úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 189 473,50 Kč od 1. 5. 2017 do zaplacení (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body III, IV a V).
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 30. 9. 2021, č. j. 75 Co 225/2021–248, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 10. 2021, č. j. 75 Co 225/2021-252, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 46 006,50 Kč s úrokem z prodlení z částky 46 006,50 Kč ve výši 8,05 % ročně od 1. 5. 2017 do zaplacení [výrok pod bodem I a)], ve zbytku tento výrok potvrdil [výrok pod bodem I b)] a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II, III, IV a V).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým jej napadl v rozsahu výroku pod bodem I b). Podle dovolatele spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci, když se odvolací soud dopustil zásadně nesprávného procesního postupu při odmítnutí důkazních návrhů žalobce, který měl podstatný vliv na rozhodnutí a nesprávně aplikoval ustanovení §136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), při určení výše nároku žalobce na slevu z ceny díla úvahou. Podle žalobce napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
Dovolatel sporoval závěr odvolacího soudu o tom, že návrhy na provedení důkazů mohl uplatnit dříve, i to, že provedení těchto důkazů je nadbytečné. Dále jsou podle žalobce závěry odvolacího soudu týkající se výše nároku na slevu nepřezkoumatelné, přičemž z odborných technických závěrů znaleckého posudku Ing. Krále lze dovodit nesprávnost závěrů odvolacího soudu v tom smyslu, že soudem určená výše slevy za prokázané vady díla je nepřiměřeně nízká. Dovolatel poukázal na odvolacím soudem citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a shrnul závěry odvolacího soudu, předestřel svůj pohled na obsah znaleckého posudku a vytkl odvolacímu soudu, že nespecifikoval, které vady díla nebyly žalobcem prokázány a v jakém rozsahu měly ovlivnit výši slevy. Následně nastínil, jak by podle žalobce mělo být při určení výše slevy postupováno.
Žalobce dále jako protiústavní považoval rozhodnutí o nákladech řízení. V této souvislosti odkázal na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3974/2015.
Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části změnil a „na základě odůvodněné úvahy žalobě vyhověl zcela nebo ve vyšší části než odvolací soud“.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle odst. 2 dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje citace textu tohoto ustanovení. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje; má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, jež bylo uveřejněno pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013 sen. zn. 29 NSČR 55/2013, které bylo uveřejněno pod č. 116 v časopise Soudní judikatura, roč. 2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Žalobce však uvedeným požadavkům nedostál, neboť neformuloval žádnou právní otázku, na jejímž řešení by napadené rozhodnutí spočívalo. Námitky žalobce vyjádřené v dovolání představují pouze jeho polemiku s právním posouzením věci ze strany odvolacího soudu či s procesním postupem soudu. Žalobce současně v dovolání neuvedl ani žádnou ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (s výjimkou námitky směřující do správnosti výroku o náhradě nákladů řízení), s níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu.
Podle první věty §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Pokud žalobce v dovolání namítá, že závěry odvolacího soudu jsou nepřezkoumatelné, namítá vadu řízení. K vadám řízení je Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. oprávněn přihlédnout pouze v případě, že je dovolání jinak přípustné. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vada řízení sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020).
Žalobce konečně považoval za nesprávné rozhodnutí o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné podle §237 proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 3. 2022
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu