ECLI:CZ:NS:2022:23.CDO.543.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 543/2022-161
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně J. V. , nar. XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem se sídlem v Praze, Bystrá 2430/12, proti žalované N. A. , nar. XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Helenou Fortnerovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Laurinova 1268, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 14 C 114/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2021, č. j. 22 Co 110/2021-119, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 31.605,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 16. 2. 2021, č. j. 14 C 114/2020-82, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je spoluvlastníkem nemovitostí ve výroku blíže specifikovaných s ideálním podílem ve výši ½ (výrok I.), že žalobkyně je spoluvlastníkem nemovitosti ve výroku blíže specifikované s ideálním podílem ve výši ⅛ (výrok II.), a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil, ve výroku III. jej změnil co do výše náhrady nákladů řízení (první výrok) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle §10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013).
Dovolatelka co do přípustnosti dovolání uvádí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, z části v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a z části je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Dále dovolatelka ve vztahu k přípustnosti dovolání uvádí, že „odvolací soud se odchýlil od základní rozhodovací praxe, a to tak, že postupoval jako soud prvního stupně, tj. podle neplatného a již zrušeného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník“, že „dovolacím soudem nebyla v mezích zákona cíleněji vyřešena otázka, jak postupovat u zrušeného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podle kterého byla sepsána darovací smlouva …, to vše v souladu s nově nastupujícími požadavky občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., který je již platný, a to tak, aby nedocházelo ke střetu s Ústavou ČR v čl. 1 odst. 1“. K přípustnosti dovolání dále uvedla, že „vzhledem ke stavu, že Nejvyšší soud ještě nemá potřebné množství řešených soudních sporů jako je v nynějším případě, proto nelze tvrdit, že se jedná o rozdílné rozhodování ustálené praxe Nejvyššího soudu“, a že „na podkladě žalovanou předloženého obsahu by dovolacím soudem měla být právní otázka posouzena jinak“.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitka dovolatelky, že odvolací soud postupoval nesprávně, posuzoval-li věc podle neplatného a již zrušeného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), a nepřipustil pro žalobkyni možnost použití platného zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. i v dovolání citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2339/2019, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2020).
Podle citovaného rozsudku platí, že byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, je nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013, i když k „nemravnému“ chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až po 1. 1. 2014. V projednávané věci ze skutkových zjištění plyne, že darovací smlouva byla uzavřena dne 22. 12. 2010, tedy za účinnosti obč. zák. Nárok na vrácení daru tak odvolací soud správně posuzoval podle obč. zák., konkrétně podle §630 obč. zák. Nejvyšší soud přihlédl k argumentaci dovolatelky obsažené v dovolání, avšak neshledal důvody pro odchýlení se od výše cit. R 92/2020. Pakliže odvolací soud posuzoval věc (správně) podle obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013, jsou odkazy dovolatelky na §2072 a §2075 o. z. nepřípadné.
S ohledem na výše uvedené přípustnost dovolání nemůže založit ani – dle dovolatelky dosud dovolacím soudem neřešená otázka – „jak postupovat u zrušeného zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, podle kterého byla sepsána darovací smlouva …, to vše v souladu s nově nastupujícími požadavky občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., který je již platný, a to tak, aby nedocházelo ke střetu s Ústavou ČR v čl. 1 odst. 1“, neboť tato otázka již byla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena (viz výše cit. R 92/2020).
Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
K námitce dovolatelky týkající se výše náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů, kdy dovolatelka tvrdí, že tato výše je extrémně vysoká, Nejvyšší soud poznamenává, že dovolání podle §237 o. s. ř. není objektivně přípustné proti výrokům, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 3. 2022
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu