ECLI:CZ:NS:2018:23.CDO.5859.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 5859/2017-465
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobce E. L. , A., zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, se sídlem v Brně, Údolní 222/5, PSČ 602 00, proti žalované TIM LOGISTIK CZ s.r.o. , se sídlem v Nové Sedle, Chranišov 64, PSČ 357 35, IČO 28000536, zastoupené Mgr. Luborem Bystřickým, advokátem, se sídlem v Praze 2, Myslíkova 2020/4, PSČ 120 00, o zaplacení částky 4 900,01 EUR s příslušenstvím a o vzájemné žalobě o zaplacení částky 134 885 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 9 C 121/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. června 2017, č. j. 25 Co 99/2017–439, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 664 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Lubora Bystřického, advokáta, se sídlem v Praze 2, Myslíkova 2020/4, PSČ 120 00.
Odůvodnění:
Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 11. ledna 2017, č. j. 9 C 121/2014-403, zamítl žalobu o zaplacení částky 4 900,01 EUR s příslušenstvím (výrok pod bodem I), uložil žalobci povinnost zaplatit žalované částku 127 024 Kč s úrokem z prodlení ve výši 5 % ročně z částky 127 024 Kč od 30. července 2014 do zaplacení (výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. června 2017, č. j. 25 Co 99/2017–439, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem II).
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“), když má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva,
- zda podmínkou uplatnění liberačního důvodu je vybavení vozidla technickým zařízením umožňujícím lokalizovat jeho polohu, když v rámci zavedené obchodní spolupráce mezi žalobcem a žalovanou nebyl lokalizátor žalovanou ani požadován, ani jím nebylo vybaveno vozidlo žalobce v žádném jiném obdobném obchodním případě?
- zda za vyvinutí veškerého úsilí, aby zásilka nebyla vystavena nebezpečí ztráty, je možné považovat i odpor žalobce vůči útočníkům a bezodkladné kontaktování policie?
Podle dovolatele závisí napadené rozhodnutí též na vyřešení otázek procesního práva,
- zda má účastnická výpověď pouze podpůrný význam?
- zda lze mít za prokázané skutkové tvrzení žalobce výlučně na základě samotné výpovědi žalobce a zda se takový postup vymyká zavedenému přístupu soudní praxe ve sporných řízeních k účastnické výpovědi jakožto důkazu, který nelze žádným jiným zjištěním, která soud učinil, podpořit?
- zda postup soudu, který policejní spis, byť jím bylo trestní řízení odloženo z důvodu, že se nepodařilo identifikovat podezřelého pachatele, nepovažuje za důkaz o tom, že žalobce byl obětí loupežného přepadení, kterému žádným způsobem nemohl zabránit a nebezpečí odvrátit či zmírnit, je v souladu se zásadou hodnocení důkazů nebo projevem libovůle soudu?
Podle dovolatele předmětné otázky nebyly dosud v praxi dovolacího soudu vyřešeny. Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání žalobce se vyjádřila žalovaná, která navrhla, aby bylo dovolání žalobce zamítnuto.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou zastoupenou advokátem, posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Úvodem svého právního posouzení Nejvyšší soud připomíná, že dovolací přezkum je otevřen pouze otázkám právním, nikoliv otázkám skutkovým – dovolací soud je vázán skutkovým stavem, jaký byl zjištěn v předcházejícím řízení. Argumentují-li účastníci nezjištěnými skutečnostmi a pokouší-li se je třeba i důkazně doložit, nemůže dovolací soud k takovým skutečnostem a důkazům přihlédnout (§241a odst. 6 o. s. ř.).
Dovolání žalobce nebylo shledáno přípustným.
Namítal-li žalobce, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku hmotného práva, zda podmínkou uplatnění liberačního důvodu je vybavení vozidla technickým zařízením umožňujícím lokalizovat jeho polohu, formuloval otázku, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Ačkoliv odvolací soud v napadeném rozhodnutí vyložil, že žalobce v řízení neprokázal, že vyvinul veškeré úsilí, aby zásilka nebyla vystavena nebezpečí ztráty, když nedoložil, že vozidlo bylo vybaveno technickým zařízením umožňujícím lokalizovat jeho polohu, z odůvodnění napadeného rozsudku se podává, že na vyřešení této otázky nebylo napadené rozhodnutí založeno. Odvolací soud potvrdil zamítající rozsudek soudu prvního stupně z toho důvodu, že žalobce v řízení neprokázal tvrzené loupežné přepadení, jímž odůvodňoval odcizení přepravované zásilky, čímž měl být dle žalobce naplněn liberační důvod ve smyslu článku 17 odst. 2 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (SMR) vyhlášené pod číslem 11/1975 Sb. (dále jen „Úmluva CMR“). Odvolací soud připustil, že procesní postavení žalobce k unesení důkazního břemene bylo obtížné, nicméně uzavřel, že skutečnost, že tvrzení žalobce nebyla podpořena ani vyvrácena, nestačí ke zhodnocení žalobcem popisovaného stavu jako liberačního důvodu. Za situace, kdy nebylo možné zjistit konkrétní skutkové okolnosti případu, tedy jak přesně ke ztrátě přepravovaného zboží došlo, je bez významu zabývat se otázkou, zda podmínkou uplatnění liberačního důvodu je vybavení vozidla technickým zařízením umožňujícím lokalizovat jeho polohu, neboť pro zjištění, zda liberační důvody v konkrétním případě dány byly, je třeba vždy přihlížet ke všem okolnostem případu, což bez objasnění okolností ztráty zboží a jednání dopravce (žalobce) není možné.
Nejvyšší soud na tomto místě připomíná, že odpovědnost dopravce za škodu způsobenou ztrátou zásilky ve smyslu článku 17 Úmluvy CMR je objektivní, přičemž dopravce se může zprostit této své odpovědnosti pouze v případech uvedených v článku 17 odst. 2 Úmluvy CMR. Není-li v řízení žádný z liberačních důvodů prokázán, nelze přijmout závěr o zproštění dopravce odpovědnosti za škodu.
Domníval-li se žalobce, že napadené rozhodnutí závisí též na otázce, zda za vyvinutí veškerého úsilí, aby zásilka nebyla vystavena nebezpečí ztráty, je možné považovat i odpor žalobce vůči útočníkům a bezodkladné kontaktování policie, opět se mýlil. Soudy se touto otázkou nezabývaly, neboť ze skutkových zjištění se nepodává, že došlo k tvrzenému loupežnému přepadení a tedy ani, že by žalobce vynakládal odpor vůči útočníkům.
Jak již Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil (např. v rozhodnutí ze dne 19. července 2017, sp. zn. 23 Cdo 2948/2017), zpochybňuje-li dovolatel skutková zjištění odvolacího soudu tím, že předestírá vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní od odvolacího soudu odlišné právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení §241a o. s. ř., podle nějž lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Ani dovolatelem formulované procesní otázky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť všechny směřují do hodnocení důkazů soudy, tedy do zjištění skutkového stavu odvolacím soudem, resp. soudem prvního stupně. K námitkám, kterými dovolatel zpochybňuje hodnocení důkazů odvolacím soudem, Nejvyšší soud připomíná, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím „skutkového“ dovolacího důvodu podle ustanovení §241 a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 (způsobilým) dovolacím důvodem není.
Nejvyšší soud z důvodů vyložených výše neshledal dovolání žalobce přípustným a dle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. února 2018
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu