ECLI:CZ:NS:2012:23.CDO.633.2011.1
sp. zn. 23 Cdo 633/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D. v právní věci žalobce: Autoturist, a.s., se sídlem Na Strži 1837/9, Praha 4, IČ 45804800, zastoupen Mgr. Lukášem Tvrdíkem, advokátem se sídlem Konviktská 291/24, Praha 1, proti žalované: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Rašínovo nábř. 390/42, Praha 2 – Nové Město, IČ 69797111, o určení vlastnického práva k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 C 502/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. října 2010, č. j. 29 Co 358/2010-81, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozhodl rozsudkem ze dne 25. března 2010, č. j. 8 C 502/2009-43, že žaloba s návrhem, aby bylo určeno, že žalobce je vlastníkem pozemků zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha – východ, v obci a katastrálním území Jevany, okres Kolín na listu vlastnictví 60000, a to pozemku parc. č. 300/46 a č. 300/89, a dále pozemků st. p. č. 423, 426, 427, 428, 429, 430, 431, 432, 433, 434, 435,0 436, 437, 438, 439, 440 a 441, se zamítá (výrok I.) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení (výrok II.).
Soud prvního stupně konstatoval nejprve, že v této věci má žalobce naléhavý právní zájem na určení svého vlastnického práva soudem, neboť jiným způsobem nemůže dosáhnout změny stavu zápisu v katastru nemovitostí.
Soud vyšel zejména ze zjištění, že předmětné pozemky původně nabyl hospodářskou smlouvou ze dne 13. 4. 1989 Autoturist, p. o. s., („podnik občanského sdružení“) jako hospodářské zařízení (§102 zák. č. 109/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „hosp. zák.“) do trvalého užívání (§70 odst. 1 hosp. zák.). S odkazem na rozhodnutí Nejvyšší soudu sp. zn. 2 Odon 28/97 soud dovodil, že Autoturist, p. o. s. nemohl převést právo trvalého užívání na jiného a nemohl tak učinit ani jeho zřizovatel, a proto toto právo zaniklo se svým nositelem ke dni výmazu z obchodního rejstříku dne 6. 8. 1992. Jestliže právo trvalého užívání nesvědčilo žalobci, kterého podle notářského zápisu ze dne 12. 6. 1992 jako akciovou společnost Autoturist, a. s., založil Ústřední automotoklub ČSFR jako jediný zakladatel, pak nemohl žalobce ani na základě žádosti ze dne 20. 6. 2001, adresované Okresnímu úřadu v Kolíně, nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům změnou práva trvalého užívání na právo vlastnické podle §879c občanského zákoníku (dále též „obč. zák.“).
Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobu zamítl, jak shora uvedeno.
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek, jakož i předcházející řízení a shledal je věcně správným.
Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně provedl ve věci podrobné a rozsáhlé dokazování a přiléhavě dovodil, že žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení (§80 písm. c) občanského soudního řádu (dále též „o. s. ř.“). I když žalobce tvrdil, že právo trvalého užívání ke sporným pozemkům na něj přešlo vzhledem k tomu, že do jeho základního jmění byl Autoturist, p. o. s., vložen, soud prvního stupně správně zjistil, že právo trvalého užívání pozemků patřících státu bylo na základě hospodářské smlouvy ze dne 12. 12. 1991 zřízeno ve prospěch Autoturist, p. o. s., a bylo tedy potřeba posoudit, zda tento subjekt byl oprávněn převést toto právo na jiného. V tomto směru lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Odon 28/97, podle jehož odůvodnění trvalý uživatel, jemuž byla část národního majetku smlouvou přenechána do trvalého užívání (§70 odst. 1 a 3 hosp. zák.) byl oprávněn a zároveň povinen tento majetek užívat jen k účelu, k němuž má být odevzdán a dále je povinen jej udržovat a spravovat (§9 odst. 1 a 3 vyhl. č. 119/1988 Sb. Jiná dispozice s majetkem trvalému uživateli nepříslušela (konkrétně přenechání k užívání jinému subjektu). Trvalý uživatel nebyl rovněž oprávněn přenechat za úplatu tento majetek popř. jeho část, do dočasného užívání (nájmu) jinému subjektu (§71 odst. 1 hosp. zák., §10 odst. 1 vyhl. č. 119/1988 Sb.). Podle názoru Nejvyššího soudu v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 4250/2008 je právo trvalého užívání věci třeba považovat za právo obligační, nikoliv za právo věcné.
Odvolací soud uzavřel, že právo trvalého užívání nemohlo přejít na právního nástupce ani v rámci univerzální sukcese a nemohlo být proto převedeno na někoho jiného úkonem zřizovatele, takže nemohlo být ani vloženo do základního kapitálu žalobce, když navíc zaniklo ke dni výmazu Autoturist, p. o. s., ke dni 6. 8. 1992. Toto právo nemohlo být převedeno ani na jiné subjekty, jímž svědčilo právo trvalého užívání na základě uzavřené hospodářské smlouvy (usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 4201/2008). Nesvědčilo-li právo trvalého užívání žalobci v době, kdy požádal ve smyslu §879c obč. zák. o jeho změnu na právo vlastnické, nemohlo ani k nabytí vlastnického práva dojít.
Odvolací soud proto rozsudek soud prvního stupně potvrdil (§219 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání ze dne 3. 1. 2011, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci zásadní právní význam a za takovou otázku zásadního právního významu považuje to, zda právo trvalého užívání přechází na univerzálního sukcesora původního trvalého uživatele.
Dovolatel má za to, že uvedená otázka dosud nebyla Nejvyšším soudem meritorně řešena (na rozdíl od judikatorně vyřešené singulární sukcese). Přesto Nejvyšší soud již řešil tuto otázku jako předběžnou např. v rozhodnutí z 23. 10. 2009 sp. zn. 28 Cdo 4201/2008 a zejména v rozhodnutí z 29. 6. 2004 sp. zn. 28 Cdo 2599/2003, v němž dovodil, že právo trvalého užívání bylo zřízeno jako právo obligační, nikoli věcné a toto právo mohlo přejít jen univerzálním nástupnictvím. V rozhodnutí ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005 pak Nejvyšší soud dovodil přechod práva trvalého užívání na univerzálního právního nástupce původního trvalého uživatele, když ve smyslu §879c obč. zák. určil vlastnické právo univerzálního sukcesora. Obdobné závěry se podávají i z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3079/2008.
Podle dovolatele je právní otázka možnosti univerzální sukcese práva trvalého užívání soudy rozhodována nejednotně a v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a rozhodování soudů judikatorně nebylo sjednoceno.
Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Základní procesní vady napadeného rozhodnutí spatřuje dovolatel v tom, že se argumentačně nevypořádalo s jeho odvoláním. Odvolacím soudem uváděna rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Odon 28/97 (nemožnost singulární sukcese práva trvalého užívání) a sp. zn. 28 Cdo 4250/2008 (obligační, nikoli věcný charakter práva trvalého užívání), otázku univerzální sukcese práva trvalého užívání neřeší.
K závěru odvolacího soudu, že právo trvalého užívání nemohlo být převedeno na někoho jiného úkonem zakladatele Autoturistu, p. o. s., takže nemohlo být vloženo ani do základního kapitálu žalobce (tj. Autoturistu, a. s), dovolatel poukazuje na to, že hospodářskou smlouvou o odevzdání národního majetku do trvalého užívání ze dne 13. 4. 1989 bylo právo trvalého užívání k předmětným pozemkům skutečně zřízeno Autoturistem p. o. s., a nikoli jeho zřizovateli, jímž bylo Sdružení technických sportů a činností. Hospodářskou smlouvou ze dne 12. 12. 1991 následně převedlo Sdružení technických sportů a činností, jakožto zřizovateli, Autoturist p. o. s. na nového nabyvatele – Ústřední automotoklub ČSFR. Předmětem tohoto převodu byl Autoturist p. o. s. jako celek. Tím se stal Autoturist p. o. s. podnikem občanského sdružení Ústřední automotoklub, jakožto zřizovatele. Změnou zřizovatele nemohlo být právo trvalého užívání dotčeno.
Podle názoru dovolatele přeměna podniku občanského sdružení na obchodní společnost ve smyslu §766 obch. zák. v termínu do 1. 1. 1993 nebyla ničím jiným, než zrušením p. o. s. bez likvidace s univerzální sukcesí na nástupnický subjekt. Zrušení p. o. s. bez likvidace v té době upravoval §106 odst. 3 hosp. zák., podle něhož orgán, který rozhodl o jeho zrušení, tedy zřizovatel, rozhodne, na koho přechází majetek a závazky zrušeného p. o. s.
Druhý sporný závěr odvolacího soudu podle dovolatele spočívá v tom, že právo trvalého užívání nemohlo přejít na právního nástupce ani v rámci univerzální sukcese a že toto právo zaniklo ke dni výmazu Autoturistu p. o. s. z obchodního rejstříku ke dni 6. 8. 1992.
Dovolatel poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 2599/2003, v němž se dovozuje, že právo trvalého užívání bylo zřízeno jako právo obligační, nikoli věcné a toto právo pak mohlo přejít jen univerzálním nástupnictvím. Též v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3079/2008 byla předmětná otázka řešena obdobně.
Dovolatel uzavírá, že přeměna Autoturistu p. o. s. byla univerzální sukcesí ve smyslu §766 obch. zák. (ve spojení s §69 odst. 2 obch. zák. ve znění účinném do 27. 12. 1992) a na žalobce jako univerzálního sukcesora proto přešlo mimo jiné i právo trvalého užívání předmětných pozemků.
Dovolatel shrnuje, že na rozdíl od singulární sukcese je možný přechod práva trvalého užívání univerzální sukcesí, jak vyplývá i z principiální shodnosti tohoto práva s právem výpůjčky (nájmu). To plyne i z výše uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Na základě tohoto dovolatel uzavírá, že svědčilo-li mu právo trvalého užívání v době, kdy ve smyslu §879c obč. zák. požádal o jeho změnu na právo vlastnické a splní-li ostatní podmínky, stal se žalobce ex lege vlastníkem předmětných pozemků a pokud oba soudy tuto skutečnost ignorovaly, rozhodly nesprávně.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i rozhodnuté soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání se ztotožňuje s rozhodnutím soudů obou stupňů, že právo trvalého užívání nemohlo na žalobce přejít ani v rámci univerzální sukcese. Tuto otázku řeší konstantní judikatura dostatečně. Žalovaná zejména poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4201/2008, podle kterého „právo trvalého užívání nemohlo předcházet na jiné subjekty, byť tyto subjekty byly právními nástupci subjektů, jímž právo trvalého užívání svědčilo na základě uzavřené hospodářské smlouvy...“, ať již v rámci singulární anebo univerzální sukcese.
Žalovaná navrhuje, aby dovolání žalobce bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) nejprve konstatoval, že dovolání žalobce splňuje podmínky a obsahuje náležitosti stanovené zákonem (§240 odst. 1, §241 odst. 1, §241a odst. 1 o. s. ř.) a musel se na prvním místě zabývat přípustností dovolání, jelikož dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
V posuzovaném případě může být dovolání přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., na které taktéž dovolatel poukazuje, a podle něhož dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) [a podle tohoto písmena dovolání v daném případě vskutku přípustné není] a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
V takovém případě jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel formuluje právní otázku zásadního právního významu, zda právo trvalého užívání přechází na univerzálního sukcesora původního trvalého uživatele.
Podle ustanovení §70 odst. 1 hosp. zák. části národního majetku mohou být odevzdány bezplatně do trvalého užívání jiným socialistickým organizacím než státním, zejména družstevním nebo společenským. Podle odst. 2 cit. ustanovení organizace, které byl majetek odevzdán do trvalého užívání, je oprávněna užívat majetek jen k účelu, ke kterému jí byl odevzdán. Je povinna majetek udržovat a chránit. Mohou jí být uložena zvláštní omezení práva trvalého užívání.
Podle ustanovení §102 odst. 1 hosp. zák. k obstarávání hospodářské činnosti společenských organizací mohou jejich ústřední orgány zřizovat podniky nebo hospodářská zařízení (dále jen „hospodářská zařízení“). Podle odst. 2 tohoto ustanovení hospodářská zařízení nabývají práv a zavazují se vždy svým jménem; k majetku, který využívají k plnění svých úkolů, mají právo hospodaření.
Podle §766 obch. zák. zřizovatelé podniků (hospodářských zařízení) občanských sdružení – kromě dalších vyjmenovaných subjektů – převedou uvedené podniky na obchodní společnosti podle tohoto zákona, a to nejpozději do jednoho roku ode dne nabytí jeho účinnosti.
Konečně podle ustanovení §879c odst. 1 obč. zák. právo trvalého užívání pozemku podle §70 zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, zastavěného budovou nebo stavbou ve vlastnictví osoby, v jejíž prospěch bylo právo trvalého užívání zřízeno, a pozemku na něj navazujícího, jestliže takový pozemek souvisí s provozem této budovy nebo stavby, který trvá ke dni účinnosti tohoto zákona (tj. zákona č. 103/2000 Sb. od 1. 7. 2000), se mění uplynutím jednoho roku od účinnosti tohoto zákona na vlastnictví právnické osoby, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno.
Z uvedené zákonné úpravy, rozhodné pro posuzovanou věc, vyplývá především to, že je nezbytné rozlišovat mezi právem hospodaření, týkajícím se majetku svěřeného hospodářskému zařízení, sloužícího předmětu činnosti hospodářského zařízení na straně jedné a právem trvalého užívání pozemku jako speciálního dobového institutu, týkajícího se svěřeného státního majetku, avšak se specifickým, zúženým režimem užívání. Tyto dva právní instituty nelze tudíž směšovat či zaměňovat.
Pro předmětné právo trvalého užívání pozemku – až do jeho zániku – platilo proto také omezené dispoziční právo trvalého uživatele, resp. i jeho zřizovatele s tímto majetkovým právem nakládat. Proto také posléze došlo k zákonné úpravě přeměny institutu trvalého užívání pozemku ve vlastnické právo.
Platná právní úprava práva trvalého užívání pozemků byla adresná a toto právo tak získalo konkrétní hospodářské zařízení, v daném případě Autoturist p. o. s. Je tudíž správná též úvaha soudu prvního stupně potvrzená odvolacím soudem, že toto právo zaniklo spolu se svým trvalým uživatelem ke dni výmazu Autoturistu p. o. s. z obchodního rejstříku dne 6. 8. 1992.
Hospodářský zákoník a ani prováděcí předpis (vyhl. č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem) neřešily otázku trvalého užívání v případě zániku organizace, jíž bylo toto právo zřízeno. V Komentáři k Hospodářskému zákoníku, Orbis 1965, str. 227 b), zastávám názor, že právo trvalého užívání bylo nerozlučně spjato s existencí organizace, pro níž bylo právo trvalého užívání zřízeno, a proto v případě, kdy majetek a závazky zrušené organizace přecházejí jako celek na jinou organizaci, právo trvalého užívání na tuto novou organizaci nepřecházejí. Právo trvalého užívání tedy vždy zanikne současně se zánikem organizace, již byl majetek předán k trvalému užívání.
Dovolací soud se těmito závěry s ohledem na povahu tohoto institutu ztotožňuje. Z toho vyplývá, že právo trvalého užívání pozemků nemohlo v posuzovaném případě přejít na nového uživatele Autoturist a. s, a to ani vkladem do základního kapitálu obchodní společnosti jejím zakladatelem, tj. ústředním autoklubem ČSFR.
Tím je dána i odpověď na právní otázku, položenou dovolatelem, tzn. že právo trvalého užívání nemohlo přejít na dalšího nabyvatele univerzální sukcesí, kterou by představoval vklad celého bývalého hospodářského zařízení do nově vzniklé akciové společnosti.
Pokud dovolatel v dovolání odkazoval na rozhodnutí Nejvyššího sodu ze dne 23. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4201/2008), popř. rozhodnutí téhož soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo2599/2003 je třeba uvést, že v těchto rozhodnutích nebyla uvedená otázka jednoznačným způsobem vyřešena.
Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, dovolání však zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3, když dovolání bylo odmítnuto a žalobci proto náhrada nákladů dovolacího řízení nenáleží, přičemž žalované podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady v řízení o dovolání nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. července 2012
JUDr. Ing. Jan Hušek
předseda senátu