ECLI:CZ:NS:2020:23.CDO.653.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 653/2020-534
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně BATTESTON s.r.o. , se sídlem v Praze 1, Václavské nám. 846/1, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27940535, zastoupené Mgr. Markem Dolečkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 126/30, proti žalované Dopravní podnik hl. m. Prahy, akciová společnost , se sídlem v Praze 9, Sokolovská 42/217, PSČ 190 00, identifikační číslo osoby 00005886, zastoupené JUDr. Jaromírem Císařem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2, o zaplacení částky 7 547 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 194/2013, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2019, č. j. 4 Cmo 246/2018-366, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2019, č. j. 4 Cmo 246/2018-366, se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se podanou žalobou domáhá na žalované zaplacení ceny díla ve výši 7 547 000 Kč s příslušenstvím. Předmětem smlouvy o dílo uzavřené mezi žalovanou a společností BNV consulting, s. r. o., identifikační číslo osoby 27170241, dále jen „původní žalobkyně“, byla analýza nákladů a výnosů automatizace metra v hlavním městě Praze při bezobslužném provozu.
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 7. 2016, č. j. 52 Cm 194/2013-207, žalobu zamítl (výrok I) a přiznal žalované právo na náhradu nákladů řízení ve výši 773 734,50 Kč (výrok II).
Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. Dne 2. 3. 2009 původní žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu o dílo č. RS 161 00 09, jejímž předmětem bylo zhotovení díla „analýza nákladů a výnosů automatizace metra v hlavním městě Praze při bezobslužném provozu“, které mělo být zhotoveno a odevzdáno postupně ve třech etapách. Součástí této smlouvy byl mimo jiné článek 4.4., v němž strany ujednaly, že úhrada odměny bude provedena na základě předání řádně provedených částí projektu a vystaveného daňového dokladu, jehož podstatnou náležitostí bude předávací protokol. Původní žalobkyně zpracovala a zaslala žalované první a následně i druhou etapu projektu. Zároveň původní žalobkyně žalované 18. 12. 2009 vystavila fakturu za první etapu ve výši 3 635 000 Kč bez DPH a fakturu za druhou etapu ve výši 2 935 000 Kč bez DPH, obě se splatností dne 18. 1. 2010. Žalovaná obě faktury obdržela, z důvodu údajné neodpovídající kvality díla je však odmítla zaplatit a dne 3. 6. 2010 je zaslala původní žalobkyni zpět. Původní žalobkyně se věc pokoušela řešit smírně, žalovaná s ní však přestala komunikovat a dne 28. 7. 2014 původní žalobkyni oznámila, že od smlouvy o dílo odstupuje.
Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil tak, že původní žalobkyně a žalovaná platně uzavřely smlouvu o dílo. Ve smlouvě si strany sjednaly protokolární převzetí, kdy po převzetí díla vznikne žalované povinnost uhradit sjednanou částku za tuto etapu na základě vystavené faktury, jejíž součástí bude oběma stranami podepsaný předávací protokol. Soud prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3457/2012, podle něhož, pokud si smluvní strany sjednaly určitý způsob předání díla, se vznik práva na zaplacení ceny díla váže na splnění smluvně specifikovaného způsobu předání. V posuzované věci proto existence předávacího protokolu tvoří hmotněprávní podmínku předání a převzetí díla. Jelikož původní žalobkyně oběma stranami podepsané protokoly soudu nedoložila, soud prvního stupně dospěl k závěru, že původní žalobkyni právo na zaplacení ceny díla nevzniklo, a žalobu proto zamítl jako nedůvodnou.
Původní žalobkyně proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání. Přípisem ze dne 5. 4. 2019 pak původní žalobkyně Vrchnímu soudu v Praze jako soudu odvolacímu sdělila, že pohledávku, jež je předmětem sporu, postoupila společnosti BATTESTON s.r.o. , identifikační číslo osoby 27940535. Současně původní žalobkyně navrhla, aby společnost BATTESTON s.r.o. vstoupila do řízení na místo původní žalobkyně. Společnost BATTESTON s.r.o. se vstupem do řízení vyjádřila souhlas.
Odvolací soud napadeným usnesením návrhu původní žalobkyně vyhověl. Toto usnesení nabylo právní moci dne 5. 9. 2019.
Své rozhodnutí odvolací soud odůvodnil tvrzením, že předpoklady ustanovení §107a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“, byly naplněny. Odvolací soud se proto dále zabýval tím, zda návrh původní žalobkyně nepředstavuje zneužití procesního práva ve smyslu ustanovení §2 o. s. ř.; dospěl však k závěru, že tomu tak není. Žalobkyně je fakticky podnikající společnost, po dobu její existence proti ní nebylo zahájeno insolvenční řízení ani nebyla v likvidaci, má řádně zapsaný statutární orgán a nelze se obávat její „nekontaktnosti“. Podle odvolacího soudu v řízení nevyšly najevo žádné nejasné či podivné okolnosti, ze kterých by se daly dovodit pochybnosti, že případná budoucí pohledávka žalované bude nedobytná. Dle odvolacího soudu tak nejsou dány mimořádné okolnosti svědčící pro závěr, že návrh původní žalobkyně je zneužitím procesního práva.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná včasným dovoláním. Namítá v něm, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky, za jakých okolností je možno považovat návrh na procesní nástupnictví podle ustanovení §107a o. s. ř. za zneužití procesního práva ve smyslu ustanovení §2 o. s. ř. Žalovaná upozorňuje, že odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu nezohlednil podstatné okolnosti postoupení pohledávky, spočívající zejména v tom, nepřihlédl k předchozímu postupu původní žalobkyně v průběhu řízení, k délce a složitosti soudního sporu a k časové souvislosti mezi datem uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, podáním návrhu na procesní nástupnictví a termínem odročeného jednání. Žalovaná proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení změnil tak, že se návrh původní žalované na procesní nástupnictví zamítá.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. (a §241a odst. 2 o. s. ř.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §238a o. s. ř. je dovolání dále přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupníkem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
Dovolání je přípustné podle ustanovení §238a o. s. ř., neboť napadeným usnesením odvolacího soudu bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a o. s. ř.). Dovolání bylo shledáno též důvodným.
Podle §107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje (odstavec 2 věta první).
Podle §2 o. s. ř. v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob.
Nejvyšší soud již v minulosti uvedl, že ve výjimečných případech může soud založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle §107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím ustanovení §2 o. s. ř., přičemž takový postup by byl namístě například tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle §107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V ústavní rovině k podobnému závěru dospěl i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, v němž uvedl, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodování o procesním nástupnictví podle §107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit skutečnost, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na ustanovení §2 o. s. ř. (zda nedošlo k účelovému postoupení pohledávky za účelem zneužití procesní úpravy).
Usnesením ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3064/2018, Nejvyšší soud shrnul dosavadní vývoj své judikatury, z níž vyplývá, že zneužití úpravy procesního nástupnictví při singulární sukcesi podle ustanovení §107a o. s. ř. může podle okolností nasvědčovat například předchozí postup dané strany v průběhu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012), délka a složitost soudního sporu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013) nebo postoupení pohledávky na uměle vytvořený subjekt (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 25 Cdo 993/2013, a usnesení ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 5112/2014). Není zcela standardní a vyžaduje si pozornost při rozhodování o návrhu podle ustanovení §107a o. s. ř., dojde-li k postoupení pohledávky, která je předmětem dlouhotrvajícího a poměrně složitého soudního sporu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013). Dále lze přihlédnout k časové souvislosti mezi datem uzavření smlouvy o postoupení pohledávky a podáním návrhu na procesní nástupnictví a termínem odročeného jednání či k obtížně zjistitelné bonitě postupníka (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4180/2015).
V projednávané věci se odvolací soud otázkou, zda lze považovat návrh původní žalobkyně na procesní nástupnictví žalobkyně za zneužití procesní úpravy ve smyslu ustanovení §2 o. s. ř., sice zabýval, jeho úvaha se však omezila pouze na konstatování, že žalobkyně fakticky vykonává podnikatelskou činnost, nebyl na ní podán insolvenční návrh, má řádně zapsaný statutární orgán a nelze se obávat její „neintaktnosti“. Odvolací soud však pominul další podstatná kritéria, vymezená shora označenou judikaturou dovolacího soudu, jež je třeba při posuzování návrhu podle §107a o. s. ř. rovněž zohlednit, a to z úřední povinnosti (srov. citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3064/2018). Odvolací soud tak zejména nepřihlédl k předchozímu postupu dané strany (původní žalobkyně) v průběhu řízení, k tomu, zda postoupená pohledávka byla předmětem dlouhotrvajícího a poměrně složitého soudního sporu či k časové souvislosti mezi datem uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, podáním návrhu na procesní nástupnictví a termínem odročeného jednání. Zcela bez posouzení odvolacím soudem pak zůstaly okolnosti týkající se bonity žalobkyně jako postupníka, ačkoliv některé z nich vyšly v řízení najevo (srov. poskytnutí zápůjčky jediným společníkem žalobce, absence kauzy postoupení pohledávky, odložení úhrady kupní ceny postoupené pohledávky apod.). Jestliže se odvolací soud hodnocením návrhu původní žalobkyně z uvedených hledisek nezabýval, není jím provedené právní posouzení úplné, a tudíž ani správné.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. byl tedy dovolatelkou uplatněn důvodně.
Poněvadž nejsou podmínky pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu [srov. §243d písm. b) o. s. ř.], Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc podle ustanovení §243e odst. 2 věty první o. s. ř. vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
V dalším řízení odvolací soud znovu posoudí důvodnost návrhu původní žalobkyně podle §107a o. s. ř. ve spojení s §2 o. s. ř., přičemž přihlédne ke kritériím vymezeným v tomto usnesení shora uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu a vyrovná se i s námitkami žalované obsaženými v jejím přípisu na č. l. 336-338 spisu.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2020
JUDr. Bohumil Dvořák Ph.D.
předseda senátu